V oblacích Nízkých Tater: Nevyzpytatelné počasí i obavy z medvědů, takový byl výšlap na Chopok

Ač to dle předpovědi počasí na začátku pětidenního pobytu v Nízkých Tatrách moc nadějně nevypadalo, počasí se nakonec umoudřilo a bylo možné podniknout nejeden vydařený výlet. Jedním z nich byl neplánovaný výšlap na třetí nejvyšší vrchol Nízkých Tater, Chopok.

Blížilo se pondělí 3. června a předpověď pro naši oblast včetně vrcholu Chopok předpovídala od 13 h vydatný déšť. Přemýšlíme, jak se dnem naložíme a nakonec volíme spíše odpočinkovější variantu. Přece jen denní porce předešlého dne byla pro některé z nás již hraniční, a tak necháváme auto na parkovišti v Tále a v 8:30 vyrážíme pěšky po silnici směrem ke spodní stanici lanovky Krupová.

Vzhledem k tomu, že je pondělí, je provoz minimální a cesta údolím horkého potoka Bystrianka je velice příjemná. Průběžně kontrolujeme okolí, neboť se pohybujeme v místech, kde byl v minulosti viděn medvěd. Nejsme připo…, ale máme z těchto informací respekt a jak se říká, štěstí přeje připraveným.

Stoupání je mírné, sluníčko zatím svítí, a tak jsme rádi, že jdeme v údolí, kde je i díky silnici křižujícímu potoku příjemný chládek. Silnička se klikatí a několikrát se nám odkryje pohled na vrchol Chopok, který zatím není zahalen v mracích a láká na krásné výhledy do kraje.

Fotřík Plevouš si začíná pohrávat s myšlenkou, jestli vrchol pokořit pěšky a následně se z důvodu hrozící bouřky nechat svézt dolů lanovkou. Přibližně v polovině cesty nás míjí jeden autobus, který se následně i vrací zpět a my takto zjišťujeme, že zde lze výstup případně i takto prokombinovat. Míjíme rozcestí, ze kterého lze jít vpravo na Hotel Srdiečko, ale my stáčíme vlevo k lanovce Krupová s rozlehlým parkovištěm, kam přicházíme těsně před půl jedenáctou. Usedáme na lavičku a po 6 kilometrech a 400 výškových metrech si dáváme malou svačinku.

Někteří toho mají docela dost, jenže zjišťujeme, že zpět jede další autobus až ve 13 hodin. Mezi tím se Chopok halí do mraků a Plevouš zvažuje, zda má smysl pokračovat a riskovat, že z vrcholu nic neuvidí a navíc může slušně zmoknout. Po zhruba dvaceti minutách se vrchol opět projasňuje, a tak se nakonec rozdělujeme.

Zbytek výpravy se vrací k autu pěšky, čekat na autobus nemá smysl a fotřík vyráží vstříc další porci 900 výškových metrů. Pokračuje po široké šotolinové cestě, která nabírá výšku díky serpentinám až do výšky 1250 m n. m., kde se dostává na sjezdovku, ze které vpravo dole vidí Hotel Srdiečko a především si užívá výhledů na okolní kopce.

Po sjezdovce se škrábe k mezistanici lanové dráhy, kterou má po levé ruce. Několikrát si všímá, že se lanovka na několik minut rozjede, takže se varianta úniku z vrcholu lanovkou zdá reálná. Mezistanice Kosodrevina je již na dohled a Plevouš se začíná více a více potit díky sluníčku, které stále na polojasné obloze prosvítá.

Pořizuje několik fotek údolí, ze kterého se k vrcholu blíží tmavá oblačnost. U mezistanice kontroluje meteoradar, který ukazuje déšť, a tak neztrácí část a pokračuje dále. Od lanovky to je po velkých kamenech vyskládaných do schodů, nejdříve kousek po žluté značce, která však vlevo mizí v křoví. Proto jde souběžně se žlutou po široké šotolce, které následně žlutou křižuje.

Nyní začíná to pravé dobrodružství. Z šotolky se vydává vpravo po žluté přímo do houštin kosodřeviny, kde vede místy jen uzoučká cestička a je jen otázkou, kde se za některým z klečovitých stromků potká pohledem s medvědem. V tuto chvíli zbývá Plevoušovi vystoupat posledních 400 výškových metrů, které nejsou v celé délce 1,3 kilometru zadarmo. Jde totiž především o velké balvany různě rozsypané v cestě a je to spíše krok, sun, krok, nežli svižná chůze. Nejde se moc dobře, ale vrchol se zdá již tak blízko a v okamžiku kdy opouští nízký porost to má na vrchol sotva 700 metrů.

Vlevo vidí pozůstatky sněhu a kolem sebe mimo hlavního hřebene také spoustu okolních vrcholů. Nádherná panoramata a výhledy do údolí, ze kterého jsme společně startovali. Tmavá oblačnost se však blíží, není nač čekat. Turistická značka si to míří přímo do kamenného pole, vedle kterého je obrovská sněhová plotna, na kterou zkouší Plevouš stoupnout, ale v tomto svahu se na ní nelze vůbec udržet.

Pokračuje tedy dále po široké hromadě volného kamení a hledá nejkratší cestu k vrcholu. Ve 12:15 již stojí na vrcholu a užívá si nejen krásných pohledů, ale je si vědom i toho, že stačí jednou špatně fouknout a veškerá podívaná se zahalí do mraků.

Kontroluje meteoradar a zjišťuje, že proudění vzduchu dešťovou oblačnost rozehnalo za okolní kopce a Chopku se vyhnula. Tuto panoramatickou podívanou si užívá nerušeně jen s pěticí dalších turistů. Nepopsatelný zážitek, který na Sněžce nezažijete!

Na vrcholu tráví kocháním, focením i svačinkou zhruba 30 minut a začíná hledat vlez do budovy lanové dráhy. Jak záhy zjišťuje, vstup je zavřený, provozní doba nikde a celá horní stanice vypadá úplně bez života. Jediné, co je na vršku v provozu, je sousední vysokohorská chata s restaurací Kamenná chata pod Chopkom a jak se následně dozvídám, na rozdíl od lanovky je v provozu celoročně.

Za chatou se nabízí krásný pohled směrem na druhou stranu masívu a také na Vysoké Tatry, které se halí do mraků, níže pod hranou, kde stojí, si všímá Lukové doliny s krásným jezírkem. Pro neznalé doplňujeme, že skutečný vrchol Chopok 2024 m n. m. leží až za restaurací Kamenná chata a jde o obrovskou hromadu balvanů, kterou fotřík při svém prvním výstupu nepokořil. Lanovka nejede, déšť fotříka míjí, a tak se vydává na sestup, pro který volí schůdnější, i když delší trasu, a to po široké zásobovací cestě, vedoucí přes několik serpentin až k mezistanici lanovky.

Cestou vede nejdříve souběžně s červenou turistickou značkou „Cesta hrdinov SNP“ a následně stáčí mírně do údolí až k první serpentině, kde začíná sněhové pole, které pokračuje až do poslední serpentiny. Zásoby vody se tenčí, a tak se rozhlíží, jestli by nebylo možné někde vodu do filtrační lahve nabrat. Bohužel tání sněhu je mírné a nikde silnější proud nenalézá.

Dochází ke křížení se žlutou trasou, na kterou se cestou nahoru právě zde napojoval. Míjí mezistanici a opět kontroluje meteoradar, který se začíná tvářit všelijak, a tak pokračuje raději svižnějším tempem směr Hotel Srdiečko. Přichází na zlom sjezdovky, kde je již vidět prostranství před hotelem, ale svah je tak prudký, že se v kombinaci trávy a volného kamení jen tak opatrně „slaňuje“ níž a níž. Právě zde by se hodilo mít s sebou Nordic hole, které však odpočívají na parkovišti v autě, tam jsou mu hodně platné.

Konečně přichází k Hotelu Srdiečko, který obchází a snaží se najít lesní pěšinku, která dle mapy.cz končí těsně pod hotelem a tak doufá, že jde jen o nesrovnalost v mapách a bude se po ní dát sejít až k parkovišti, kde se se zbytkem výpravy zhruba před čtyřmi hodinami rozdělil. Má štěstí, cesta je průchozí v celé délce, a tak schází po úzké lesní pěšince, která se klikatí mezi stromy níže k nástupní stanici lanovky Krupová. Průběžně „monitoruje“ okolí, neboť je zde docela šero a vyrušit medvěda při odpolední siestě by vážně nechtěl. Po 350 metrech vychází z lesa a vidí parkoviště s dolní stanicí lanovky a ví, že má před sebou jen 6 kiláků do cíle.

Vzhledem k tomu, že je na suchu, bere v areálu do lahve čirou vodu z jednoho z přítoků Bystrianky. Při cestě jejím údolím hledá místo, kde by šlo ze silnice slézt a trochu se v jejím proudu osvěžit. Je to trochu problém, neboť dostat se přes svodidla a následně níže po kamenné zídce je takřka nemožné. Ve zhruba polovině cesty však nachází přístupné a především zastrčené místo, kde by to šlo.

Batoh opírá o strom, svléká se a ulehá do silného proudu horského potoka. Voda je řízná, a tak si pár minut užívá příjemného osvěžení a zvuku hučení potoku. Ručník nemá, takže z těla jen dlaní odstraní zbytky vody, oblékne se a pokračuje dále do údolí k autu, ke kterému přichází v půl páté a za prvních kapek. Lépe celý den nešel naplánovat, následuje hustý déšť, ale to je již v suchu a teple. Bylo to náročné, ale za tu přírodní krásu všude kolem cesty nahoru a dolů to prostě stálo. Kdo tedy máte rádi hory, výšlap na Chopok se vám bude líbit!

Zdroj: autorský text