Ani ne 150 km od českých hranic lze podniknout skvělý trip po skalách s vyhlídkami na každém kroku

Blížil se poslední prodloužený říjnový víkend a my usedáme k mapám a začínáme namýšlet, kam se vydáme. Do oka nám padlo barevně výrazné místo kousek pod Vídní a při podrobnějším pohledu včetně dohledaných fotografií jsme měli jasno. Volba padla na lokalitu přírodního parku Hohe Wand s vyhlídkovou plošinou Skywalk.

Vyrážíme ve čtvrtek krátce po poledni, po zastávce na výšlap (o něm někdy později) a noclehu u Mikulova, zakončeném včasným budíčkem, v brzkých ranních hodinách již projíždíme Vídní a na bezplatné parkoviště, na dohled vyhlídkové plošiny, přijíždíme ještě za tmy. Blíží se čas východu slunce, přesně tak jak jsme si naplánovali. Vyrážíme tedy k plošině, kde však zjišťujeme, že vstup je zpoplatněný, na rozdíl od různých informací na internetu. Nepovedlo se nám však zjistit, kde získat lístek pro průchod terminálem.

Vzhledem k oblačnosti, která východu slunce brání, nakonec vstupenku neřešíme a pořizujeme několik fotografií z hrany skal v okolí. Jde o pěknou podívanou do dalekého kraje, i když východ slunce nám kazí mraky. Zjišťujeme, že první část původně plánovaného okruhu je hodně prudce po hraně skalního masívu, a tak trasu ještě při čekání ladíme. Nakonec čekání vzdáváme a vracíme se k autu a balíme věci a trekové hole na výšlap.

Blíží se 8 hodin a slunce se konečně začíná klubat. Nám to nedá, a proto se ještě jednou k plošině vracíme. Zjišťujeme, že někdo otevřel dvířka, za kterými je ukryt prodejní terminál a i informace, že vstupenka platí i na další „atrakce“, především na rozhlednu, kterou máme v plánu na trase také navštívit. Platíme proto kartou (dospělý 4,5 eur, děti 2 eura) a procházíme terminálem na plošinu, která je předsunutá před hranu skály, takže stojíte na kovovém roštu, pod kterým nic není.

Sluníčko hřeje, sundáváme lehkou větrovku, pořizujeme několik záběrů a bez dalšího zdržování vyrážíme vstříc zážitkům, které tak nějak očekáváme. Vracíme se zpět k parkovišti, které sousedí s hotelem Alpengasthof Postl, stáčíme vpravo a po asfaltu scházíme mírně z kopce k rozcestí, kde se dáváme vpravo po široké cestě značené v mapách jako 01A (na stromech žlutě a červeně), vedoucí do prvního kopce.

Stoupání nás lesem dovedlo k odbočce, kterou se vlevo dostáváme na vzletovou louku pro paraglidisty. Z louky je pěkný výhled, a dokonce je zřetelně vidět i vyhlídková plošina Skywalk, kde jsme ráno čekali na východ slunce. Na okraji lesa je postavená nefalšovaná kadibudka, tak se třeba někomu tato informace bude hodit.

My se vracíme zpět na trasu 01A, abychom pokračovali ještě kousek do kopce a pod vrcholem Schwarzer Kogel (959 m n. m.) stáčíme vlevo a začínáme klesat k rozcestí, ze kterého po červené značce pokračujeme zhruba 300 metrů k vyhlídkovému místu na hraně skály. U lesa nechybí stůl s posezením a nad vyhlídkou se tyčí velký kříž, od kterého je pěkný výhled. Je 9 hodin, sluníčko příjemně hřeje, a tak si užíváme několik nerušených minut pohledu do kraje pod námi.

Dost bylo kochání, vracíme se na hlavní cestu a míříme ke stylovým boudám Gasthaus Luf a Hochkogelhaus, vedle kterých narážíme na další z mnoha vyhlídek. Nejvíce se nám asi líbilo místo, kde bylo velké dřevěné lehátko, ze kterého se dalo pozorovat údolí pod skálou. Po zhruba 4,5 kilometrech na nás čekalo asi nejnáročnější místo okruhu. Dostali jsme se do místa, kde bylo nutné sejít o 100 výškových metrů a následně je opět vyšlápnout.

Vzhledem k tomu, že šlo o tmavší místo, bylo zde o něco více vlhko a podklad pod nohami lehce ujížděl. Trekové hole se nám tedy k sestupu i výstupu hodily. Po zhruba 30 minutách se dostáváme zpět do 900 m n. m. a pokračujeme dále po trase 01A. Dostáváme se na několik pěkných vyhlídek, ze kterých je vidět i vyhlídková plošina Skywalk a my zjišťujeme, že focení i natáčení videí poněkud brzdí naše tempo.

V tento okamžik si vzpomínáme na slova fotra Pepy Vrtala, že kvůli natáčení nových dílů z cesty jim výlet zabere minimálně dvojnásobek času, než by zvládl běžný turista. Musíme mu dát za pravdu, ale je to jen malá daň za nový sepsaný článek, který může motivovat jiné k návštěvě zajímavého místa. Za nás je celý národní park skutečně nevšední a mile nás překvapil.

Dostáváme se až k boudě Hubertushaus, před kterou je volný prostor s neskutečným výhledem, spousta laviček, dřevěných lehátek, sluníčko hřeje, a tak si dáváme příjemnou pauzu. Nízká oblačnost se začíná rozpadat, kocháme se výhledy, které jsou opravdu daleké. Na zhruba 6,5 kilometru odbočujeme z trasy vlevo k vyhlídce s velkým křížem (v mapách značeno Naglkreuz), ze které si vpravo všímáme vyššího horského masívu, na jehož hřebenech vidíme zřetelně zasněžená místa. Podle mapy odhadujeme, že se sníh drží na vrcholu Klosterwappen (2076 m n. m.).

Po chvíli míjíme v nadmořské výšce 1050 m n. m. útulnu, která zde byla pro turisty v časech minulých vybudována a kousek za ní i na stanici horské služby. Pod ní narážíme na další z mnoha křížů, u kterého nechybí posezení ani fantastické výhledy. Dostáváme se až k boudě Eicherthütte, pod kterou je prostorná louka a vpravo pod ní u lesa na hraně skály obrovský kříž, od kterého děláme několik pěkných snímků.

Náš okruh se blíží do poloviny a také k nejvyššímu bodu celé trasy. Na rozcestí pod tímto bodem se vydáváme stále po trase 01A rovně až do 1132 m n. m., kde stojí vysílač a několik budov. Bohužel nám chybí vyhlídka. Trochu zklamaní se vracíme zpět k rozcestí a stáčíme vlevo po trase 231 (značená červeně) míříme dále k vesničce Wanddörfl, kde nás v parku zaujal vzrostlý strom. Před horským hotelem Kleinen Kanzel si na hřebeni vpravo všímáme v dáli místa, kde jsme se zhruba před dvěma hodinami slaňovali/škrábali dolů a nahoru.

U hotelu si užíváme výhledů ze skály Kleine Kanzel, kde poprvé vidíme druhou stranu parku Hohe Wand, než jakou jsme doposud viděli. Dále jdeme půl kilometru po silnici až k mini zvířecí zoo, kde využíváme zakoupené vstupenky na vyhlídku Skywalk a jdeme omrknout, co že to tu chovají. Mimo prasat, koz, lam a drůbeže na druhé straně za silnicí, kam se dostáváme tunelem, jsou také mufloni a přímo u silnice nad parkovištěm je dančí obora. V celém lesním oploceném areálu je řada dětských atrakcí, kde si děti užijí zábavy a rodiče budou mít čas si v klidu posedět na lavičkách.

My se však postupně přesouváme až k rozhledně Hohe Wand, ze které si prohlížíme okolní kopečky a hory. Bohužel vyhlídka je kvůli poloze poněkud omezená, ale i tak návštěvu rozhledny doporučujeme. Z rozhledny se vracíme zpět a definitivně opouštíme turniketem areál zooparku a podél silnice míříme k rozcestí, kde se dáváme vpravo po červené, směrem k našemu autu.

Cestou značka kopíruje a obchází rozsáhlý výběh pro jeleny, od něj je to převážně z kopce k silnici, ze které po pár metrech cesta opět mizí v lese. Následně se po rozlehlé louce blížíme k rozcestí, kde naše dobrodružství v parku začínalo. Je 13:30 a my přicházíme na parkoviště a po obědě se vydáváme za dalším, tentokrát cyklo dobrodružstvím. Čas strávený v parku utekl jako voda a odvážíme si spoustu zážitků a vzpomínek. Již nyní víme, že sem se jednou chceme ještě vrátit a to neděláme moc často.

Park rozhodně doporučujeme i rodinám s dětmi, které mohou k přesunu použít i síť místních silniček, které jim umožní autem navštívit veškerá zmíněná místa, avšak mimo skalních cest, ty jsou dostupné pouze pěšky.

Zdroj: Martin Pleva, plevicinatripu.blogspot.com