Jezera, hory i moře aneb rakousko-italský trip s dětmi. Doporučili bychom dovolenou v obytňáku?

Cestování s dětmi je disciplína, na jejíž zrádnost mě moje okolí pozapomnělo připravit. Jako nastávající rodiče jsme byli odhodláni nenechat se přítomností malých dětí na zadních sedadlech rozhodit, přesto jsme až do letoška marně hledali rovnováhu mezi našimi ambicemi vidět zajímavá místa a dětským bažením po moři.

Tento cestopisný debut píši proto, že mám pocit, že se mi to konečně povedlo. Půjčili jsme si totiž v autoservisu přes ulici obytňák a vyrazili na 17denní cestu po Rakousku a Itálii a vrátili jsme se všichni naprosto nadšení.

Začátek ale tak skvěle nevypadal. První „Když už tam budem?” se ozvalo na Kulaťáku, a to bydlíme v Bubenči (pro mimopražské, je to asi 750 m). V ten moment jsem si sám sobě poděkoval za strategické rozhodnutí strávit na cestě maximálně 3 hodiny denně. Jelikož se kluci už půl roku ptali, kdy pojedeme k moři, čekání na něj nešlo protahovat, a tak jsme vyrazili přímo na jih.

První noclehy jsme strávili v rakouském Salzkammergutu a v Korutanech, oba na bezplatných parkovištích mezi alpskými kopci, a kdyby výlet skončil tady a my se vrátili, byl bych spokojený. Osamělé západy slunce za postupně šednoucí linky horských hřebínků, doplněné o cyklovýlety po bezchybných rakouských silnicích byly to, co mi poslední roky chybělo. Už zdánlivě neexotické okolí našeho prvního noclehu kousek od Gmundenu mě nadchlo.

Tím, že se v okolí nabízí daleko slavnější Salzburg nebo Hallstadt, tu moc turistů nepotkáte a průjezd krásně upraveným venkovem, který je tak trochu povědomý, vám vnutí myšlenky, jak by asi vypadal Jihočeský kraj bez smutných událostí druhé poloviny 40. let.

V Korutanech jsme pak přes aplikaci Park4night našli místo na konci silnice se slibným názvem Goldeck Panoramastrasse a opravdu se nejednalo o klamavou reklamu. Parkoviště pod lyžařským střediskem lokálního významu nabízelo panoramatický výhled od Julských Alp včele s Triglavem na východě po nezaměnitelné dolomitské zuby na západě. Atmosféra byla navíc podbarvena zpívajícími řezbáři v lederhosen opíjejících se na sousedském folklórním festivalu.

Navíc jsme zde záhy ukojili naše turistické touhy nenáročnou túrou cca 200 výškových metrů na hřeben s výhledem do 2 km hlubokého údolí Drávy. Divocí koně a volně se pasoucí krávy motivovaly dětí víc než Apfelstrudel s heisse Schokolade na vrcholu. Obecně vzato, žít v nedalekém Villachu musí být životní jackpot. Z horské louky nad městem jste na pláži za tři hodiny.

Kluky netrpělivě očekávaný příjezd k Jadranu se ale zprvu nevyvíjel úplně podle našich (a hlavně dětských) představ. Po vlně veder postupovala Pádskou nížinou studená fronta a my jsme asi hodinu jeli apokalyptickou průtrží mračen. To vedlo k dekompenzaci posádky a proklamacím, že už se nikdy v životě nebudeme koupat.

Když jsme pod ocelovým nebem těsně před setměním dorazili na pláž, jejíchž prvních 500 metrů mělo hloubku asi po kolena, čekal jsem, že chlapci rozpoutají naprosté peklo. Nakonec se ukázalo, že zpovykanější jsem spíš já. Kluci byli v mžiku v plavkách a bez váhání se vydali na několikasetmetrový sprint, aby se mohli potopit aspoň po pás.

Jejich radost změnila moje zklamání v mžiku snad v největší štěstí, které jsem kdy cítil. To, že výhled připomínal spíš polabskou pískovnu v listopadu, mi bylo najednou upřímně jedno.

Na Adriatické pobřeží chovám poměrně rozporuplné vzpomínky ze dvou výletů s mojí babičkou na začátku 90. let. Už jako školákovi mi města připadala kýčovitá, a to platí alespoň pro turistické promenády Caorle a Grada dodnes. Jejich historická centra naproti tomu stojí za vidění a velmi příjemně mě překvapila.

Zvlášť přes den, kdy ulice nejsou přeplněné korzující směsicí občanů států bývalého RVHP. V mimosezóně, kdy snaha vylákat z návštěvníků co nejvíc peněz poleví, se sem musím podívat ještě jednou. Mám za to, že italské dolce far niente tu bude mít autentičtější atmosféru.

Druhou půlku našeho výletu silně ovlivnily italské celonárodní dovolené. Všichni, kdo doposud pracovali v provozech, které nemají co dočinění s turismem, se v něm ocitnou, takže nejenom, že máte turistickou konkurenci v půlce planety, ale rázem se musíte o místo přetlačovat i s místními. Raději jsme proto vynechali místní metropoli Benátky a delším přejezdem přes rozpálenou Pádskou pánev jsme se uklidili znovu do hor. Konkrétně do Apuánských Alp, pozapomenutého pohoří na pomezí kraje Emilia-Romagna a Toskánska.

Srovnání s „pravými“ Alpami sice nesnesou, ale jejich nejvyšší hřeben tvoří vrcholy vysoké hodně přes 2000 m n. m. Kontrast s východním italským pobřežím je tu značný. Z pouťové atmosféry přeplněných promenád jsme byli za pár hodin na horské louce a jedinou společnost nám dělali postarší pánové na podomácku vyrobených malotraktorech.

Nadmořská výška navíc srazila teploty k snesitelným 30 °C, takže pohyb již nebyl tak nesnesitelný. Díky tomu jsme podnikli pár drobných túr po okolních kopcích připomínajících porostem spíše Křivoklátsko než Středozemí.

Naše samota neměla ale dlouhého trvání. Přesto, že jde z pohledu super turistické Itálie o druhořadou atrakci, vlna místních na celonárodní dovolené dorazila i sem, a my jsme měli poprvé při přesunu na Passo Cerreto problém najít místo na nocleh. Jelikož už jsme byli ale trochu protřelejší, našli jsme místo u začátku lanovky přímo v centru městečka pod místní dominantou, horou La Nuda.

Chvíli poté, co jsme všechno rozložili, k nám přijel pán ve starém Fiatu Panda a my už si mysleli, že jsme to s drzostí přehnali. Naštěstí nás pán přišel pouze velmi skromně poprosit, jestli bychom se nepřesunuli o dalších 40 m dál, že ráno tu bude cyklický závod a potřebuje tu postavit pódium.

Upřímně bych chtěl vidět, jak by scénka dopadla třeba ve Špindlu. Obecně se asi dá říct, že ač je infrastruktura pro obytná auta v Itálii bezchybná a možností se legálně vyspat je všude dostatek, tak vás nevyhodí, ať už zaparkujete kdekoli.

Bažení po moři v mladší polovině posádky opět narůstalo, a tak jsme se přehoupli přes hřeben na jižní svahy a vyrazili na Ligurské pobřeží do města Levanto.

To se nachází pár kilometrů na západ od světově proslulého Cinque Terre - pěti pitoreskních městeček s barevnými domy naskládanými na rozeklaném pobřeží. Výlet tam jsme si však nechali dobrovolně ujít. Už dříve jsme tu chybu udělali a vydali se tam v letní sezóně. Většinu dne jsme tak strávili uhýbáním před selfie tyčemi v řece lidí prodírající se úzkými uličkami.

Místo toho jsme jeli na kolech podél pobřeží dále na západ. Ve skále tu po zrušení železnice zbyly tunely, ve kterých dnes vede cyklostezka. I několik set metrů dlouhé tunely příjemně osvěží od 40stupňového vedra, a navíc se z nich dá po kamenech slézt na oblázkové pláže s průzračnou vodou, kde potkáte v podstatě jenom místní.

Souboj v malebnosti mezi jaderským a ligurským mořem je díky výše napsanému předem rozhodnutý, co se ale týče prostupnosti pro obytná auta, je to přesně naopak. Hluboká údolí vedoucí k moři jsou tu velmi často bezezbytku vyplněna zástavbou a na parkoviště pro naše velké vozy tu nezbývá místo. A pokud tu už nějaké najdete, je buď daleko od vody, nebo vedle rušné silnice.

Zkusili jsme oboje a vítězem bylo spaní na hřebenu asi 500 výškových metrů nad městem. Klid, výhled a i znatelně nižší noční teplota za ten krkolomný výjezd úzkými silničkami stojí. Líbilo se nám tu tak, že jsme zůstali celkem 3 noci. Kvůli tomu jsme potom museli opět podniknout skokový přesun na sever.

Po hrubě nedostatečném intermezzu na parkovišti u Lidlu u Lago di Iseo jsme se ocitli v okolí Passo di Tonale. Po pár hodinách v autě a jednom přespání jsme najednou místo do moře vstupovali do kabinky lanovky a vyráželi vzhůru k ledovci Presena. Chlapci projevili zájem o pobyt ve 3000 m n. m. a já jim nemohl (a ani nechtěl) odolat. V doprovodu užaslých sicilských středoškoláků jsme si udělali sněhovou kouli a sledovali vodopád burácející z Adamellského ledovce.

Cestu dolů jsme absolvovali celou pěšky. Díky tomu jsme si mohli prohlédnout z velké části zakrytý Presenský ledovec. I když on to bohužel už moc není ledovec, ale spíš starý hnědavý sníh, který má pod plachtou výšku 2 až 3 m a mimo ni sotva 1. Tady je potřeba chytit se nos a přiznat cestovatelskou chybu. Cesta až dolů byla totiž plodem mého postupně se navyšujícího dobrodružného amoku.

Dojat tím, jak se klukům v horách líbilo, jsem jim chtěl dopřát také pravou horskou túru a rozhodl se pod dlouhou lanovkou sejít až do údolí. Ceduli s ukazatelem: „Tonale 2,5 h” jsme bez povšimnutí minuli a za chvíli jsme už střídavě klouzali a klopýtali přes velké balvany a štěrk ve svahu se sklonem 45°.

Frustrace ve skupině vzlínala od nejmladších k nejstarším, a když už jsem toho měl plné kecky i já, začínal jsem mít obavy. Naštěstí jsme balvanové pole prošli bez zranění a pokračovali dál po pěšině. Pokusil jsem se z toho vybruslit poučením o zrádnosti vysokohorského terénu, ale to, že jsem se pokusil rodinu zahubit v horách, mám na talíři od pětiletého syna vcelku často.

Nejsem sice příznivce historických exkurzí, ale tady si jedno dějepisné okénko neodpustím. Na Passo Paradiso, které je mezistanicí lanovky z Tonale na Presenu, je památník obětem první světové války přímo v prostorách do skály vytesané pevnosti. Právě tudy totiž procházela fronta 1. světové války mezi Rakouskem-Uherskem a Itálií. Boje v celých Alpách podél této fronty se označují jako Bílá válka.

A tady teprve dostává vždy přítomná zrůdnost války další rozměr. V okolí Passo Paradiso zahynulo za 3 roky války asi 8000 vojáků, z nichž ale jen desetina důsledkem přímých bojů. Zbytek zemřel na umrznutí, podvýživu nebo pod lavinami. Lepší vyhlídky sebraly vojákům hlavně zimy 1915 a 16, které jsou považovány za jedny z nejtužších v celém 20. století a během nich bylo na ledovci přes 8 metrů sněhu.

V této oblasti se vyskytoval i nejvýše položený zákop celé 1. světové války. Ten byl nepochopitelně vybudován na vrcholu místní dominanty Ortleru ve výšce 3904 m n. m. Proč byl zákop zrovna tam a proč tam museli mít to dělo, které jsem viděl na fotce, opravdu nechápu. Poslední smutnou pozoruhodností budiž to, že Italové vykutali v Marmoladském ledovci celé město včetně kasáren a polní nemocnice. Když se to dozvěděli Rakušané, pevnost podkopali a vyhodili ji do povětří.

Odtud nás čekala už jenom jedna zajímavá zastávka na severní výspě, Alto Adige na Reschenpassu. Jezdíme tam snad už dvacet let v zimě na hory, ale nikdy jsme nebyli u místních jezer v létě. Zaparkovali jsme pod skvělým rodinným střediskem Schöneben, které v zimě skýtá dokonalé ježdění pro všechny kategorie. V zimě tady skoro nikdo není, ale teď v létě tu bylo narváno campery a vany s bikery, kteří jezdí na místních trailech. Užijí si zde však i silniční cyklisté, a tím pádem i já.

Velkorysá cyklostezka vede hluboko z rakouské strany až do Merana. Většina lidí ji jezdí z kopce dolů a pak se nechá dovézt bike busem zpět. Jestli se někdo nenadchne pro cyklistiku tady, tak už nevím. Terény jsou tu vhodné na cokoliv a pro všechny zdatnosti. Mám to tu rád tak, že až jednou budu bohatý, tak si tady koupím chatu.

Odtud nás čekala už jenom transportní etapa zpět domů. Nutno podotknout, že jsem se těšil, že asi tak půl roku nebudu řídit a těstoviny jsem si taky pár týdnů dobrovolně nedal. Jinak jsem se ale vrátil naprosto nadšený, fyzicky lehce unavený, ale psychicky naprosto resetován. Dovolenou v obytňáku od té doby propaguji, kudy chodím.

Tento styl není pochopitelně pro každého a člověk, který umí funkčně relaxovat nicneděláním na pláži, by z toho asi nebyl úplně nadšený. Takovým lidem já upřímně závidím, ale moje ADHD mi to nedovoluje, takže pro mě to byla nejlepší rodinná dovolená vůbec.

Zároveň bych to nedoporučil lidem, kteří si potrpí na určitou úroveň služeb či nějaké pozlátko. Tady je nadhodnota čistě v nevyzpytatelnosti, pestrosti, samotě a dobrodružství. A ta trocha nepohody k tomu asi patří. Jestli jsme měli jenom štěstí, nebo se z nás definitivně stanou silniční nomádi, se dozvíme už za chvíli. Další zápůjčku obytného auta už máme naplánovanou. 

Zdroj: autorský text