Cesta okolo Islandu, druhý díl: Mohutné vodopády, černé pláže a impozantní ledovce

Jelikož je na Islandu o dvě hodiny méně než u nás, budíme se vždy jako první už okolo šesté hodiny ráno. Snídani a ranní kávu si dáváme úplně sami, kdy ještě celý kemp spí. Při příchodu k autu potkáváme první divokou šelmu v podobě zatoulaného králíka. Jeho odlovení a následné uvaření na smetaně se bohužel nepovedlo, a tak skáčeme do auta a pokračujeme v naší cestě. Máme před sebou druhý a třetí den našeho dobrodružství.

Vodopád se nachází hned u silnice. Je u něj velké parkoviště, WC, budka s občerstvením a spousta turistů. I když se nejedná o nijak masivní vodopád, je to jeden z nejvyšších vodopádů tohoto ostrova. Měří okolo 60 metrů a nejskvělejší je, že jsme jej mohli projít celý okolo pod skalou a dostat se přímo za něj. Nebylo to však bez ztráty suchého trika. I když jsem měl na sobě nepromokavé oblečení do deště, nestačilo to. Příště pláštěnku. Zážitek to byl ale skvělý.

Pokud bychom se vydali cestičkou od vodopádu dále, dorazili bychom ještě k jednomu. Jmenuje se Gljufrabui. Tento vodopád je schovaný mezi skalami a je asi jenom deset minut chůze vzdálený. My o něm ale bohužel v té době nevěděli, a tak se v autě převlékáme do suchého a jedeme k vodopádu číslo dvě. Počasí nám přeje, je nádherně, dokonce ani nefoukne. Jenže tady se nedá věřit jen jediné věci, a to je právě počasí.

Další šedesátimetrový vodopád, vzdálený asi jen dvacet minut jízdy od předchozího, je snad ještě krásnější. Jelikož jsme blízko pobřeží, ve skalách u vodopádu hnízdí rackové a jejich poletování okolo umocňuje tento zážitek. Vedle vodopádu vedou schody až nahoru, kde se nám naskytl pohled jak z dronu. Během zastávky se nám lehce zatáhla obloha, ale s tím si hlavu nelámeme a jedeme dále.

Za dalších 40 minut přijíždíme na parkoviště, od kterého vede cesta k vraku letounu DC-3. Za tuto dobu se nám ze slunného a bezvětrného počasí stalo sychravé počasí s hustým mrholením. U parkoviště vidíme ceduli „Odvoz k vraku letadla 2 000 ISK“. Mezitím, co čteme reklamní tabuli, už k nám běží pán a ptá se, odkud jsme. „Z Česka“, říkám. „To není možné, vypadáte jako Italové nebo Španělé. Nemáte tam předky?“ No, nemáme. Nakonec zjišťujeme, že je to řidič toho polorozpadlého minibusu, který stojí u parkoviště a vozí lidi k letadlu. Ať jedeme s ním, že ta cesta je dlouhá a na konci si stejně uděláme jen pár fotek a zas půjdeme. Jelikož počasí na procházku moc není, jeho nabídku přijímáme. Bohužel u sebe nemám hotovost, ale ani to nevadí. Pán má u sebe dokonce i terminál. Na Islandu opravdu nepotkáte místo, kde byste potřebovali hotovost. Nasedáme do minibusu, kde sedí pouze další dva lidé. 

Najednou se minibus rozjede a začne vzhledem k terénu, po kterém jedeme, nabírat docela velkou rychlost. K letadlu nevede žádná cesta, je to pouze velká poušť černého štěrku a trasa je vyznačená dřevěnými kůly. Řidič se v plné rychlosti řítí vpřed cestou plnou hrbolů, děr a turistů, co se rozhodli jít pěšky. Turistům se mu daří vyhnout, dírám už tolik ne. Celé auto vrže, praská, nadskakuje a třese se. „Tohle tam nemůže nikdy dojet, skončíme s urvaným podvozkem“, myslím si. Po asi deseti minutách hrůzy dojelo, ale už chápu jeho žalostný stav. „Vidíte, já říkal, že je to daleko,“ říká řidič a otáčí pro další turisty. Má docela pravdu, letadlo je asi čtyři kilometry od parkoviště a cesta sem by zabrala skoro hodinu. V tomhle počasí přišel odvoz vhod.

Vrak letadla ale vypadá opravdu apokalypticky. Leží tu opuštěně, uprostřed ničeho. Jde o menší vojenské letadlo, které tady nouzově přistálo v roce 1973, kdy byly ještě na Islandu americké vojenské základny. Dnes již vypadá velmi zuboženě. Podepsalo se na něm islandské počasí, místní farmáři, kteří si ho rozebrali na součástky a taky turisté. Každopádně jsme s ním udělali pár pěkných fotek. Kdyby letadlo spadlo kdekoliv jinde, nikdo by se o něj nezajímal, ale v té černé poušti to má své kouzlo.

Po dvaceti minutách přijíždí náš řidič s prázdným autem. „Dneska je nějaký nezvyklý klid, jindy na mě lidi stojí frontu,“ říká. Já dělám, jakože mu to věřím a nasedáme do jeho minibusu. Cestou zpátky si opět natřepeme kostru a s o to větší radostí sedáme do našeho Renaultu.

Dyrhólaey, přezdívaný také brána na Island, je nejjižnější bod ostrova. Tento skalnatý výběžek s obloukovitým otvorem uprostřed si zahrál například ve Hře o trůny. Za mě však jde o nejpřeceňovanější místo vůbec. Nevím, zda za to mohlo počasí. Už nám totiž nemrholí, ale regulérně prší. Ale se mnou tohle místo nic nedělalo. Na útesu najdete taky čtvercový maják a je zde krásný výhled na černé pláže okolo. My se tu však dlouho nezdržujeme a pokračujeme v cestě.

A zde přichází naše první mýlka výletu. Měli jsme namířeno na proslulou pláž Reynisfjara, která je považována za nejkrásnější na světě. Můžete na ní obdivovat čedičové útvary a skály v moři. Jelikož jsem zrovna nemohl přijít na správný název a jelikož se pláž také přezdívá Black sand beach, zadal jsem toto do navigace. Po chvíli, když nás navigace začala vést skrz městečko, začal jsem mít mírné pochyby. Nenechal jsem se ale vyvést z míry, vždyť já nevím, jak to okolo pláže vypadá a kudy se tam člověk dostane.

Zastavíme na parkovišti a jdeme na pláž. Je černá, jenže kde jsou čedičové skály a skály v moři? Po chvíli zahlédnu skály v dálce napravo. Jsme na špatné pláži! Black sand beach je na Islandu mraky a navigace vyhodnotila jako správnou tuhle. Městečko, do kterého jsme vjeli, bylo městečko Vík. Reynisfjara jsme už dávno projeli. Mezi tím už neprší, ale přímo leje. Jsme otrávení, ale nevracíme se. Místo toho si jdeme nakoupit pár zásob do místního obchodu Krónan. Krónan je řetězec obchodů na Islandu, ve kterém nakoupíte za rozumné ceny. Ostatní řetězce na tom jsou s cenami o něco hůře, a pokud se rozhodnete nakoupit ve večerce u benzínky, připravte se na pořádné provětrání peněženky.

Hned vedle se nachází Vinbúdin, což je obchod s alkoholem na Islandu. Nikde jinde alkohol nekoupíte, v žádném jiném řetězci ani supermarketu. Kupuji zde Brennivín, islandskou pálenku z brambor a kmínu přezdívanou „černá smrt“. Stojí mne asi 800 Kč, ale co už, něčím si to tu musíme zpříjemnit.

Jako poslední zastávku dnešního dne jsme si vybrali kaňon s tímto krkolomným názvem. Poprvé jsme museli sjet z hlavní cesty a vydat se štěrkovou nezpevněnou cestou. Cestu nám ještě více ztížily bagry, které odstraňovaly sesunutou půdu. Kaňon za to ale stojí, je nádherný, celý obrostlý mechem a v některých místech prý až 100 metrů hluboký. Není divu, že si ho do svých klipů vybrali třeba Twenty One Pilots nebo Justin Bieber. V minulosti jej navštěvovalo strašně moc turistů a ničili zdejší vegetaci. Kaňon tak bývá otevřený jen několik týdnů v roce, byly zde vybudovány turistické stezky s vyhlídkovou plošinou a obchází to zde paní správcová s opravdu velkou lopatou.

Další den máme v plánu národní park Skaftafell. Chtěli jsme kemp s kuchyňkou, tak jsme si museli kousek zajet. Opět přijíždíme první, tak si to parkujeme co nejblíže WC a kuchyně, hned vedle výběhu s ovcemi. Je tu moc pěkná příroda, hned pod horami. Dáváme sprchu a jdeme vařit večeři. Volíme instantní jídlo od jedné nejmenované české firmy, co si vezeme z domova. Volba padla na jelení maso s mrkví. Řekněme, že znám i lepší jídlo a na spravení chuti si dávám Brennivín. Chutná trochu po pendreku.

Vstáváme zase první a po snídani hned balíme a vracíme se zpátky do Skaftafellského národního parku. Stále nám mrholí, ale to nás nezlomí a vyrážíme za dalšími krásami.

Parkoviště u Skaftafellu je třeba zaplatit pomocí terminálu. Odtud se dostáváme k návštěvnickému centru, kde se rozhodujeme, zda se vydáme doleva k vodopádům, nebo doprava k ledovci. Jako první volíme vlevo. Po asi patnácti minutách přicházíme k vodopádu. „Hurá, našli jsme ho“, raduje se manželka. Jenže to není on. Po cestě jsme potkali vodopád Hundafoss, ten není až tolik zajímavý. My máme namířeno k vodopádu Svartifoss.

Počasí se nám naštěstí zlepšuje a mrholení ustává. Manželka se snaží neobratně sundat svou jednorázovou pláštěnku, až ji celou roztrhá. Snažím se udržet smích, ale marně. Celý národní park, je jedno z mála míst, kde rostou keře a stromky a to, co zde vypadá jako borůvky, je ve skutečnosti Vlochyně bahenní. Nejíst! Čekal by vás průjem nebo lehčí halucinace.

Po dalších patnácti minutách už jsme u vodopádu Svartifoss. Vodopád je „pouze“ dvacet metrů vysoký a má menší průtok. Co ho však dělá tak zajímavým, je černá čedičová skála, ze které padá k zemi. Jeden z mých nejoblíbenějších vodopádů tady na Islandu. Kousek od vodopádu je most a za ním schody přes skálu. Tudy se dá dostat k typickým islandským domečkům pokrytých trávou a navázat zpět na cestu u vodopádu Hundafoss. V tuto dobu bohužel uzavřeno.

Vracíme se zpět a pokračujeme k ledovci. Asi 500 metrů od ledovce už cítíme, jak se zvedá chlad. Za chvíli jej vidíme z dálky a už opravdu mrzne. Ledovec je z části bílý, z části pokrytý černým prachem. Snažíme se dostat co nejblíže, ale více než na deset metrů to nejde, jelikož je kolem něj spousta vody. Opouštíme tedy Skaftafell a vyrážíme dál.

Zastavujeme u ledovcového jezírka Fjallsárlón. Je plné úlomků z ledovce a voda v něm je tak studená, že má spíše konzistenci mokrého kašovitého sněhu. Ostatně i déšť, který nás stále střídavě doprovází, se už začíná měnit ve sněžení, jelikož nám teplota spadla k -3°C. Toto jezero ale spíše slouží jako předkrm k naši další zastávce.

Toto jezero již dosahuje velikosti 18 km² a vlivem tání ledovce se pořád zvětšuje. V jezeře plavou masivní kusy ledu, mezi kterými vidíme prohánět se tuleně. Pokud bychom měli chuť, můžeme se nechat loďkou dovézt až k ledovci, ze kterého se drobí tyto kusy ledu. Sedíme tu ale na lavičce a žasneme nad krásou tohoto místa. Ani už nám nevadí, že jsme celí mokří od střídavého sněžení a deště. Ledovce z jezera plují po řece do oceánu a my se tam vydáváme.

Přejedeme pouze z parkoviště u jezera na parkoviště na protější straně u pláže. Je to proslulá Diamantová pláž. Nachází se na obou stranách řeky. Vlny tady vracejí ledovce zpátky na pláž a ty tady pomalu tají. Jak na ně zasvítí sluneční svit (který my bohužel neměli), působí to, jako by pláž byla posetá stovkami diamantů. V kontrastu s černým pískem, nádhera.

Toto je naše poslední zastávka u ledovce Vatnajökull, který zabírá asi 10 % celého Islandu a je druhým největším ledovcem v Evropě. Je to taky poslední zastávka hojně navštěvovaná turisty. Zde to většina lidí otáčí a míří zpátky do hlavního města. My sem ale nepřijeli na prodloužený víkend, a tak jedeme dál objevovat pravý Island.

Cestou do vesničky Vikingů se nám v autě poprvé rozsvítilo hladové oko. Na Islandu ovšem nejsou benzinky každých deset kilometrů jako u nás. Spíše tak co 100 kilometrů. S hrůzou vyhlížíme čerpací stanici. Tady uvíznout se suchou nádrží nechcete. Auto potkáváme tak jedno za hodinu. Hladové oko již nesvítí, ale zuřivě bliká. Konečně nacházíme civilizaci ve městečku zvaném Höfn a hned bereme plnou. Odsud je to do vikingské vesničky jen pár kilometrů. Vstup do údolí, kde se vesnička nachází, je zpoplatněn. Po zaplacení na recepci můžeme projet závorou.

Po údolí se volně potulují koně a my se držíme auta před námi, ať nás dovede k vesničce. Nicméně člověk před námi se zde orientuje stejně jako my a tak to u zamčené brány na konci cesty všichni otáčíme (za námi se drželi další důvěřivci) a hledáme správnou cestu. Povedlo se a napodruhé jsme to už trefili. Vesnička je to malinká, dosti už zchátralá. Je zakázáno vstupovat dovnitř budov, aby nám nespadly na hlavu. Je ale postavená na krásném místě, poblíž hory Vestrahorn a pláže. Hory byly bohužel přikryté mraky. Vypadalo to opravdu autenticky, nebýt betonové konstrukce, která prozradila napodobeninu. Jde totiž o kulisy k historickému filmu, který se nakonec ani nenatočil. Dnes už najdete tuto vesničku v Google mapách jako Viking Village Prop For Movie. Za nás však byla označena pouze jako Viking Village.

A jedeme se ubytovat. Cestou jsem však měl vyhlídnutou vanu s horkým pramenem u vesničky Djúpivogur. Vana měla být blízko silnice, když se ale přiblížíme, nikde nic. Všímám si prázdné díry a trčících trubek, ze kterých stále tryská voda. Koupačka zase nevyšla, po vaně se slehla zem.

Přijíždíme do kempu, ke kterému jsme museli vyjet asi 100 metrů po štěrkové cestě do prudkého kopce. Na recepci nikdo, pouze platební terminál a instrukce k platbě. Platíme podle pokynů. Je tu s námi akorát jeden korejský pár. Sprcha se nachází mimo hlavní budovu, ale hned ji jdeme využít. Po chvíli přijíždí ještě tlupa mladých turistů a my si jdeme rychle obsadit kuchyň. Děláme si tortillu, která nám ale moc nechutnala. Ale co mohu určitě doporučit, je zdejší oblíbená značka piva Viking. Jdeme spát a připravit se na další dny před námi.