Nejdřív málem vězení na hranicích, pak zastavené lanovky a drzí Němci. Někdy se cesta nepodaří

Cesta přes Rakousko uběhla poměrně svižně. Do Švýcarska bylo potřeba projet už jenom Lichtenštejnskem. Tento malinký stát o rozloze 160 km² s jedním z nejlepších HDP na světě toho má sám spoustu co nabídnout. Leží na svazích Alp a jeho příroda je prostě nádherná. My ho však chtěli pouze přejet a nijak se nezdržovat.

Na Rakousko-Lichtenštejnských hranicích se poprvé v životě setkáváme s hraniční kontrolou. Voják se zbraní v ruce zastavuje naše auto. Nakloní se do okýnka a něco nám říká, přes hudbu z rádia mu však nerozumím. „Omlouvám se, nerozumím. Můžete mluvit anglicky, prosím?“ Voják spustí znova: „Ale já mluvím anglicky! Máte něco k proclení? Nějaký alkohol nebo cigarety?“

Bohužel neznale a zcela upřímně odpovídám: „ Ano, pár cigaret si vezu.“ To byla pro vojáka informace, jako bych mu řekl, že mám v kufru rodinu utečenců s výbušninami. „Cože? Opravdu vezete cigarety?“ Ptá se znova. „Ano.“ Jeho výraz je čím dál tím víc rozhořčenější „ Ach, proč to komplikujete?! Jeďte na kraj!“ Posílá nás na stranu vozovky ke kontrole. „ Češi jo?“ Všimne si naší SPZtky.

„Tohle je asi vaše první kontrola, že?“ Říkám, že ano a ukazuji mu, že si vezu jen pár krabiček pro svou potřebu. „V pořádku a kam máte namířeno?“ Jeho přístup se opět mění na sympatického, usměvavého celníka. „Do Lauterbrunnenu.“ Říkám. „Aha, a máte tam ubytování?“ „Jojo, máme. V Base Coffe.“ „Tak můžete jet.“ Voják nás spokojeně pouští. Díky bohu! Tohle zavánělo oplétačkami a naštěstí měl zdejší člověk rozum a poznal dva neznalé balíky z Česka. To, že pokračujeme až do Francie, jsem raději nezmiňoval, abych u něj nebudil další podezření.

Cesta skrz Lichtenštejnsko trvala asi deset minut. Projeli jsme pouze jednou vesničkou a nádhernou přírodou. V městečku Schaan přejedeme přes most řeku Rýn a jsme ve Švýcarsku. Tentokrát bez kontroly. Jedeme ještě chvíli podél řeky, ale u města Sargans už míříme do středu Švýcarska. Jak mnozí ví, příroda je zde úchvatná. Jedeme podél pobřeží jezer Walensee, Obersee, Sarnersee a nebo Brienzersee a skoro všechna tato jezera pod horami mají i písčité pláže. Bylo by to krásné místo na letní dovolenou.

Švýcarské dálnice jsou samozřejmě v perfektním stavu, bez jakýchkoliv uzavírek a se skvělým povrchem, až na malé zmatky u města Lucern, kde jsme omylem špatně sjeli, celá cesta ubíhá velmi rychle. Až u města Interlaken sjíždíme z dálnice a podél řeky míříme k dnešnímu cíli – městečku Lauterbrunnen.

Lauterbrunnen je malé městečko nacházející se ve stejnojmenném údolí. Toto velmi fotogenické a instagramové místo je z obou stran obehnané skalami vysokými až 1 km. Z údolí se lze dostat lanovkami na vrchol skal a vyrazit na trek do Alp.

Je zde možné vyzkoušet feraty s výškou 800 metrů a délkou 2,2 km, nebo provozovat base jumping. Tento extrémní sport, kdy skokan ve svém speciálním obleku, který mu přidá „křídla“, skáče z vyvýšeného místa, aby těsně nad zemí rozevřel padák a zabránil tak svému rozmáznutí, je zde velmi populární. Co vás zde ale naprosto okouzlí, jsou vodopády. Vodopády, vodopády a zase vodopády. Celkem jich můžete v údolí potkat 72, včetně nejvyššího kaskádovitého vodopádu v Evropě jménem Mattenbachfall (930 m).

Přijíždíme podél kolejí a kopce kolem nás se mění v bílé kolmé skály, za kterými se tyčí zasněžené Alpy. Projíždíme kolem domečků s alpskou architekturou až k našemu ubytování. Tady parkujeme na časově omezeném parkovišti a hned před vchodem potkáváme majitele. Je to mladá rodina z Polska, která se sem přestěhovala a provozuje tady hotel s kavárnou.

Hotel je spíše silné slovo. Jde o ubytovnu, kde v pokoji najdeme pouze postel, stůl se dvěma židlemi a společnou koupelnu s WC. Parkování je za ubytovnou, kde se sotva vejde jízdní kolo. I tak to bylo nejdražší ubytování na našem treku Alpami. To je holt Švýcarsko.

Hned po ubytování si jdeme údolí prohlédnout. Přímo z hotelu je vidět asi nejkrásnější vodopád v údolí Staubbach. Jeho výška je „pouze“ 297 m. Je však masivnější než ostatní vodopády. Cestou kolem obchůdků, kavárniček a bílého kostelíka se dostaneme až k vodopádu. U něj zjistíme, že se dá po schodech ve skále dostat až přímo pod vodopád. Dneska však ne. Je teprve duben a schody jsou ještě zamčené.

Najednou nás vyruší hrozný křik a zvuk padající plachty. Dva basejumpeři přistávají kousek od nás. V údolí se to ozývá, jako by nám padali na hlavu.

O pár kroků dále je kemp plný karavanů a stanů. Kousek od něj automat na sýry a víno s připravenými taškami, ale hlavně vodopád vedle vodopádu. Větší či menší. Už je ani nepočítáme. Některé jsou schované ve skále. Nejzajímavější takový je asi Trümmelbach, ke kterému vede stezka vykutaná ve skále a dá se tak dostat až na vrchol vodopádu.

U něj je však už zapotřebí zaplatit vstupné a vyšlapat asi deset pater schodů, tunelů a chodníků, anebo se můžete nechat vyvézt výtahem až do sedmého patra, dojít na horní vyhlídku a sejít celou stezku dolů. Je zajímavé vidět, co udělají tisíce let eroze s kusem skály.

Co je zde však ještě snad častější než vodopády jsou krávy. Pasou na loukách v údolí na každém kroku. Snad co druhý obyvatel tu má malý kravín s alespoň pěti kravičkami a jejich odér se nese široko daleko. Zápach ze všudypřítomných hromádek hnoje doprovází cinkání kravských zvonů. Nikde jinde lépe nenasajete švýcarskou atmosféru. Najednou se opět ozve příšerný kravál. Nad námi přelétá letadlo. Mezi skalami to opět dělá takový hluk, jako by nám mělo přistát na hlavě.

U vodopádu Mürrenbachfall to už otáčíme zpět, jelikož cesta po chvíli končí a pokračuje dál akorát stezka lesem. U vodopádu je možné nasednout na lanovku a nechat se vyvézt k adrenalinové stezce po feratách s přechodem po mostě Nepalbrücke, který je udělaný ve stylu nepálských lanových mostů. Pokud byste na průchod ferat neměli chuť, můžete nasednout na další lanovku a vydat se na trek po krásných švýcarských alpách, anebo dojet až na vrchol hory Schilthorn, kde najdete rozhlednu, která si v roce 1969 zahrála ve filmu s Jamesem Bondem.

Celá tato budova vypadá jako muzeum agenta 007. Je zde i několik restaurací a samozřejmě nádherná vyhlídka. My však máme namířeno do restaurace vedle našeho ubytování. Výběr je skromný. Dávám si klobásu na pivu a bramborové rösti a manželka lososa s koprovou omáčkou. Jídlo je nevábného vzhledu, ale skvělé chuti. Jdeme spát, jelikož zítra na nás čeká lanovka, avšak až na naší další zastávce.

Ráno si dáváme na pokoji snídani, kterou jsme si koupili ve zdejším Coopu. Po snídani bychom si rádi dali kávu, ale místní podniky otevírají až v 9 hodin. Nu což, dáme si jí až po cestě, jelikož musíme vyrazit směr Francie. Po nějaké době na cestě jsem si všiml, že se nás navigace snaží natáhnout na vlak, který slouží i k přepravě aut. Ne, ne, ne! Nestojíme o patálie s přepravou vlakem a časově bychom určitě taky nic neušetřili, možná naopak.

Zruším tuto trasu a musíme jet oklikou přes Bern a zpátky k francouzským hranicím. Před hraničním přechodem sjíždíme z dálnice a přejíždíme klikatou cestou přes hory. Najednou jsme ve Francii a naše městečko je jen pár kilometrů dolů z kopce.

Konečně vjíždíme do Chamonix a přijíždíme k hotelu, ze kterého je krásně vidět na nejvyšší horu Evropy – Mont Blanc. Hotel je to pěkný, docela moderní a za rozumnou cenu. Jen ten Mont Blanc je celý skrytý v mracích. Na pokoji si dáme oběd, který jsme si koupili po cestě a jelikož tady máme i kávovar, tak ho bez váhání využijeme. A teď hurá k cíli naší cesty!

Avšak samotný Mont Blanc není našim cílem. Nejsme žádní horolezci a na výstup na 4807 metrů vysokou horu nemáme čas ani vybavení. Máme namířeno na o něco menší vedlejší horu Aiguille du Midi, která je vysoká 3482 metrů a je jen pár kilometrů od Mont Blancu.

Na jeho vrcholu je krásný výhled na okolní hory, včetně Mont Blancu, a často se používá jako výchozí bod pro zdolání nejvyšší hory Alp. Co je pro nás nejvíce důležité - na vrcholu je postavená vyhlídka, na kterou se dá dostat lanovkou s nejvyšším převýšením na světě. Lanovka nejdříve vede do výšky 2317 metrů, kde lze najít několik turistických tras pod zasněženými vršky, nebo pokračovat až do výšky 3777 metrů. Zde je výtah až na vrchol hory, kde najdeme vyhlídku a restauraci. Na opačné straně přímo pod horou zase vede tunel, který spojuje Francii s Itálií.

Když se blížíme k lanovce, nikde není ani živáčka. „Že by se lidem nechtělo nahoru, když jsou tam mraky?“ Ostatně i my chvíli váháme, jelikož to vypadá, že nahoře uvidíme kvůli mlze velké kulové a při ceně přes 6000 Kč za dva lístky by to docela zamrzelo. Nakonec jdeme přece jen k okýnku. „Sorry, lanovka nejede. Je velký vítr. Zkuste to zítra.“

Tak, a je rozhodnuto. Zítra to nestihneme, jelikož máme už zaplacený nocleh v Německu. Co teď? Tohle byl cíl pro dnešní den. Sedíme na lavičce před lanovkou a házíme drobky holubům jak páreček důchodců. Uvažujeme co budeme dělat, ani výbavu na lyžování nemáme. „Ledovec!“ Vykřiknu. „Vždyť tady kousek je ledovec!“ U Chamonix se nachází ledovec s jeskyní Grotte de Glace. Dá se k němu pohodlně dojet vlakem a kolem něj je postavena stezka. Uvnitř jsou vyhloubeny chodby, které jsou běžně přístupné pro veřejnost a také se v ledovcové jeskyni nachází muzeum. Tohle bude určitě taky parádní zážitek.

Štrádujeme si to vesele městem až k vlakové zastávce. Na zastávce je vystavena historická mašinka a hned u ní tři okýnka s prodejem lístků. „Dobrý den, 2 lístky k Mer de Glace, prosím.“ Prodavačka se na mne zadívá. „No dobrá, ale musím vás upozornit, že lanovka k ledovci nejede.“ Tak tohle je další rána do zad. Proč v tomhle městě dneska nic nefunguje? Vždyť ani pořádně nefouká (počasí na horách však může být úplně jiné). No nic, smiřujeme se s tím, že si akorát prohlédneme město, koupíme si víno a zapijeme žal.

Samotné Chamonix je velmi pěkné město. Je napůl ve švýcarském a napůl francouzském stylu. Jelikož je to vyhlášené lyžařské středisko, je ve zdejších spletitých uličkách spousta obchůdku se sportovním a lyžařským vybavením, s francouzským vínem a hlavně kavárniček. Kavárny všude, kam se podíváme, a tak do jedné zajdeme.

Sedneme si ven, kde na nás dýchne skvělá alpská atmosféra. Po chvíli přichází banda německých batůžkářů a říkají obsluze, že chtějí náš stůl. No já snad špatně slyším, Němci nám chtějí zabrat stůl, oni to zabírání mají fakt v krvi. Naštěstí jim číšník řekl, že neexistuje a ať si sednou dovnitř. Já mu pak na oplátku při placení nechávám velkorysé spropitné za ubránění našeho stolu.

Chamonix není moc velké, takže jsme ho měli obkouknuté docela rychle. Šli jsme si tedy koupit víno. Na to je tady obchodů taky plno a výběr je opravdu obrovský. Bereme nějaké bílé, ani ne levné, ani ne drahé. Jsme ve Francii, zemi vína, tady musí být výborné přece všechny. Smiřujeme se s tím, že dnes budeme na pokoji docela brzy. Alespoň oslavíme, že jsme zrovna v polovině našeho tripu po Alpách.
Na pokoji však zjišťujeme, že sice máme víno, máme hrnky místo číšek, ale nemáme láhev jak otevřít. Otvírák zde není, my si ho nezabalili a tak to zkoušíme vším možným. Nožem, klíčemi, nebo i rtěnkou (ano, rozbila se). Asi po půl hodině vyrazím špunt botou a podivným předmětem z manželčiných šminek. Máme radost, jako by znova spustili lanovky. Sladká chuť alespoň malého vítězství! Ta se však hned mění na docela trpkou a kyselou. Kyselou jako šťovík. No teda, naše Pálava je mnohem lepší.

Ne moc nadšení z vína jdeme do hotelové restaurace na večeři. Tohle si snad užijeme, Francie je také zemí výborného jídla. A jelikož jsme ušetřili za lanovky, objednáváme si láhev vína, která nám naštěstí spraví chuť po té předešlé. Žena má k večeří tagliatelle s hovězím masem a blanšírovanou mrkví, já rybu s nějakou zeleninou. Vypadá to perfektně, jenže… Je to suché a bez chuti. Ach jo. Jdeme raději spát, zítra nás čeká cesta přes celé Švýcarsko až do německých Alp.

Ráno je samozřejmě krásně a mraky dokonce odkryly Mont Blanc, který jsme mohli teď vidět v celé své kráse. Bohužel je třeba zase vyrazit. Zklamala nás Francie? To se určitě nedá říct. Bylo to tam moc pěkné, jen se nám jaksi celý den lepila smůla na paty. Alespoň máme důvod se tam ještě někdy vrátit.

Zdroj: autorský text