Swarovski Kristallwelten: Diamanty skryté v rakouských Alpách. Nebo radši rekordní most?

Je krásné pondělní velikonoční brzké ráno. Manželka běhá po bytě a já za ní. Nemám však v ruce pomlázku, nýbrž kufry a batoh a manželka místo malovaných vajec nese tašku s jídlem a klíče od auta. Rozhodli jsme se tento svátek oslavit malinko jinak a to procestováním Alp. Začínáme na Moravě a cíl máme ve Francii. Nejedeme lyžovat ani chodit po horách. Alpy nabízejí více než jen sníh a lesy. My si vybrali místa, která musíme vidět a chceme to stihnout za týden (přesněji za 6 dní). Takže proto ten ranní spěch.

Je půl šesté ráno, konečně máme kufry v autě a můžeme jet. Cesta do prvního cíle v Rakousku by měla zabrat něco okolo sedmi hodin. Není skoro žádný provoz a jízda ubíhá docela svižně. Před Vídní to stáčíme směr Salzburg a stavíme na malinkém odpočívadle jménem Zaina, kde mají malý výběh s kozami a restauraci. Ta je ale zavřená, tak si dáváme svačinu z vlastních zásob a pokračujeme. U města Salzburg se již krajina začíná měnit a my regulérně vjíždíme do Alp. Výhled je samozřejmě hned lepší, než byl předtím na pláni s větrnými elektrárnami.

O půl třetí odpoledne konečně dojedeme do cíle v městečku Wattens, kde máme objednaný hotel. Ubytovaní proběhne poměrně rychle, jelikož jsme tou dobou asi jediní hosté. Hotel je přitom pěkný a čistý. Jeho hlavní výhodou však je, že je jen kilometr vzdálený od našeho prvního bodu – Swarowskiho parku.

Hned u vstupu nás do očí práskla krásná dominanta tohoto parku. Veliká hlava obra vystupující ze svahu. Celý svah i hlava jsou zarostlé zeleným trávníkem. Obrovy oči jsou složené z mnoha křišťálů, které krásně odrážejí sluneční paprsky. Z úst mu vytéká vodopád a dopadá přímo do jezírka pod ním. Nádhera, která hned podtrhla luxus tohoto místa. 

Pokud byste se chtěli podívat dál, je třeba zaplatit vstupné ve výši cca 550 Kč. Dostanete s sebou mapu a průvodce parkem v češtině. Venkovní areál je veliký 7,5 ha a můžete zde obdivovat třeba černý zrcadlový bazén, nad nímž se „vznášejí“ křišťálové mraky. U tohoto uměleckého díla jsme s radostí využili přilehlá lehátka a během odpočinku sledovali třpyt skleněných mraků nad vodou. 

Dále se dostáváme ke křišťálovému kruhu připomínající střed hvězdné brány a k prosklené věži sloužící jako herna pro děti. Naši špunti jsou však u babiček, takže se zde zastavovat nemusíme. Pokračujeme až k abstraktnímu kolotoči, který navrhl designér Jaime Hayon a údajně se skládá až z patnácti miliónů krystalů. Vedle něj se nachází labyrint ve tvaru ruky. Jelikož je duben a labyrint je z křoví, které je nyní dost prořídlé, nacházím obří krystal uprostřed docela snadno. Cesta ven pro mě ale byla mnohem horší a vymotávám se až 10 minut po manželce.

Vracíme se k hlavě obra, kde se nachází vstup do Chamber of Wonders – Komnaty zázraků. Zde najdeme asi 18 místností, kde každá představuje jiné téma. Je zde například Modrý sál, Křišťálová kopule, Ráj a podobně. Hlavní dominantou každé místnosti jsou samozřejmě křišťály Swarovski a každou z komnat navrhoval jiný umělec. Mezi autory patří například Niki de Saint Phalle, Jim Whiting, Keith Haring, Andy Warhol nebo Salvator Dalí.

Hned v první místnosti se odehrává šílené mechanické divadlo. Zavěšené mechanické nohy předvádějí jakýsi taneček, vedle se točí stůl s hosty a u stropu jezdí košile a torza figurín. Nevím, co má divadlo představovat a v jaké pomatené umělecké mysli vzniklo, ale bylo dosti působivé. V paměti mi uvízla také obří skleněná kopule. Mohli jsme vstoupit do jejích útrob a zhlédnout sami sebe v lomených odrazech křišťálu. Fascinující místnost Tiché světlo je jakoby celá zamrzlá. Z jejího ledového stropu visí fantastické křišťálové rampouchy a teplota pod -10 °C vyvolává dokonalou iluzi. V ledové uličce se nám při došlapu pod nohama rozsvítila krystalická stopa a každý náš krok byl doprovázen mohutným prasknutím.

Uchvátila nás i krásně zbarvená místnost se schody do druhého patra nazvaná Ready to love. Velký dojem na mne udělala i místnost zvaná Studio Job Chamber of Wonders, kde je k vidění bílý kopec připomínající sněhovou závěj, ze které vyčnívá Big Ben, Socha svobody a další ikonické stavby a dokola krouží červený vláček. Na stěnách jsou barevné fresky a to je vše. Co je na ní tak zvláštního tedy? No, ono ne jen že každá místnost v tomto uměleckém muzeu jinak vypadá, ona i každá jinak voní. Každá vůně má v člověku vyvolat nějaké pocity a něco mu připomenout. Aroma komnaty se sněhovou závějí mi připomínala Vánoce.

Za zmínku také stojí poslední dvě místnosti Famos a Heroes of Peace. V té první můžeme vidět čtyři architektonické památky vyrobené z křišťálových desek – Tádž Mahal, egyptské pyramidy, Leninovo mauzoleum a Empire State Building. Když se podíváme na tyto díla shora, vidíme v každém malou obrazovku s vtipným krátkým GIFem. Video v pyramidě, kde na nebohém archeologovi leží mumie a není jasné, zda se ho snaží sežrat, nebo s ním kopulovat, mne vážně rozesmálo. V druhé ze zmíněných místností je malé pódium, kde se promítají hologramy známých, již zesnulých osobností. Vidíme tedy „naživo“ proslov Martina Luthera Kinga nebo Alberta Einsteina. Vystupuje jich tady ještě mnohem více, ale na všechny už nemáme čas. Viděl jsem tuto technologii poprvé a pokud by se hologram na konci nerozplynul do třpytek nebo motýlů, nevěřil bych, že to nejsou převlečení herci.

Na začátek našeho tripu to byl opravdu silný zážitek, který se nedá popsat ani přenést jakoukoliv fotkou, protože jak jsem zmínil, toto místo pracuje i s různými vůněmi a dovádí tak své umění k dokonalosti. My už se však za tmy vracíme na hotel abychom si v jeho asijské restauraci mohli dát kachnu s nudlemi. Servírují ji pěkně na kovovém tácu zavěšeném nad plamínkem. Druhý den nás čeká dlouhá cesta, a tak jdeme na kutě.

Když ráno vyjíždíme směr Švýcarsko, tak hned po hodině zastavujeme v Reutte u visutého mostu v tibetském stylu jménem Highline 179. Most spojuje hrad Ehrenberg a pevnost Claudia. Je dlouhý 408 metrů, a je tak nejdelší svého druhu a díky tomu se zapsal do Guinessovy knihy rekordů. Visí nad silnicí ve výšce 110 metrů a je tvořený kovovou konstrukcí.

Při příjezdu necháváme auto na zpoplatněném parkovišti před hradbou, která odděluje areál s kostelíkem, hotelem a restaurací od dalšího parkoviště pro osobní auta. Vedle hotelu lze zakoupit lístek na lanovku, která byla při naší návštěvě mimo provoz. Chůze k Highline 179 nezabrala více jak patnáct minut, ale cestou do strmého kopce jsem se dost zadýchal. 

Zřícenina hradu je jen pár kroků od vstupu na most, tak na ní v rychlosti koukneme. Pro vstup na most musíme zaplatit pár euro a projít turniketem. Ten tu není jen kvůli poplatku, ale také proto, aby na most nevstoupilo více jak 500 lidí najednou. A jdeme. Jsme tu sami. Hloubka pod námi je čím dál větší. Jdeme nad parkovištěm s naším zaparkovaným vozem a na vedlejší silnici se pod námi prohánějí auta. Jdeme po kovových roštech, na mostě fouká silný vítr a nám se zvedá adrenalin v krvi. Za pár minut jsme na druhém konci, kde je krásný výhled na okolní Alpy. Kousek dál se dá dojít ke zřícenině pevnosti anebo se dostat pěšky na hlavní cestu. Ani jednu možnost ale nevolíme a jdeme zpět na most si znovu nakopnout adrenalin. 

To už potkáváme prvních pár turistů, kteří přecházejí most s o dost větším respektem než my (skoro až zakousnutí do zábradlí). My to zvládli a na druhém konci přichází obrovská úleva, jako když vyjdete ze zubní ordinace bez jediného kazu. Dolů už to jde samozřejmě samo, a tak jsme za chvíli u auta. Tato zastávka nám zabrala asi jen hodinu a půl a to je dobře, jelikož nás čeká dlouhá cesta dál na západ. Tak sbohem Rakousko, máš to tady moc pěkné.

Zdroj: autorský text