Kde papuchalkové dávají dobré ráno, reznou lodě a hučí vodopády: Trip na nejzapadlejší místa Islandu

Vstáváme a zjišťujeme, že tuleň Tony tady přespal s námi. Je stále na svém místě, na kameni ve vodě. Po snídani se chystáme vyrazit na západní fjordy. Už teď můžu říct, že i když před sebou máme poměrně dlouhé přejezdy, toto byla moje nejlepší část výpravy. Ten klid, samota a drsná islandská příroda, to bylo na fjordech ještě intenzivnější. Ale nejdříve to chtělo po ránu najít pěkně horkou vanu (když ta v kempu nevyšla).

Na horkou vanu jsme se vypravili po východním pobřeží fjordů do vesničky Drangsnes. Cesta to byla dlouhá 150 km. Nejdříve objíždíme naši známou zátoku a na druhé straně vidíme kemp, kde jsme strávili noc. Cesta je chvíli asfaltová, chvíli štěrková. Občas je cesta k moři tak blízko, že nám slaná voda šplouchá na kola. Svodidla místy jsou, místy ne. No, po tom všem čím jsme projeli, jsme už nebyli tolik překvapení, ale i tak nám došlo, že cestování po fjordech bude zase výzva. 

Po dvou hodinách dorazíme do Drangsnes a hned na začátku vesničky u cesty vidíme koupání. Nikdo tu není, převlékám se v autě a jdu to vyzkoušet. Vany jsou tady tři. Hodně horká, méně horká a ledová na svlažení. Ta ledová je celá pokrytá mechem, a tak ji zcela vynechávám. Zbylé dvě horké střídám podle potřeby. Užívám si při tom výhled na moře, okolní hory a ostrov Grimsey. Výhled je naprosto pohádkový a k tomu to perfektní počasí. Je asi 17 °C, nefouká a slunko se do mě opírá tak, že si připadám spíše jak někde na Krétě.

Z mého rozjímání mne vytrhnou až dvě turistky, které se přišly taky okoupat a ptají se mne, kde jsem se převlékl. Říkám, že v autě, ale taky že za sebou mají toalety a sprchy, ať to zkusí tam. Za chvíli jsou převlečené a míří do vany. To já už ale místo opouštím a přenechávám ho jim. „Enjoy it,“ zazní ještě ode mne a jdu se převléct k autu. Nikde nikdo není, jen manželka mne znervózňuje zapnutou kamerou a náramně se u toho baví. Video stejně edituji já, tak co.

Teď je před námi asi pět hodin cesty. Při cestě zpět, za vesničkou Hólmavik, odbočujeme na křižovatce a přejíždíme na protější pobřeží fjordů. Tady cesta opět kopíruje výběžky fjordů a jedeme kolem pobřeží. Ani ne po sto kilometrech se asfaltová cesta mění v prašnou a už tak zůstane. Občas se u nějaké farmy či penzionu objeví asfalt. Jelikož je jich tu jako šafránu, ani ho skoro nezaregistrujeme. Vlastně jsme si už na štěrkové cesty zvykli. Odměnou je nám ale překrásná krajina západních fjordů. Krásné skalnaté výběžky do moře, výhled na rozbouřený oceán, nádherné pláže, dechberoucí hory, rozlehlé kamenné pláně. Příroda je zde divoká a tajemná. Heslo „cesta je cíl“ zde platí dvojnásobně. Vlastně ne, stonásobně. Po cestě ještě stavíme na odpočívadle kdesi v divočině s výhledem na oceán. Tohle nádherné místo by si zasloužilo více než jen instantní polévku a zbytky těstovin z předešlých dnů, ale čas nás tlačí a my se těšíme na nejkrásnější vodopád Islandu.

K vodopádu Dynjandi pokračujeme po prašné cestě kousek na sever. Cesta vede kolem překrásných hor a kamenných plání, kde nepotkáváme ani živáčka. Má to tady opravdu silnou atmosféru islandské divočiny. Po několika kilometrech cesty v naprosté pustině přijíždíme na parkoviště, kde stojí pár aut. Vodopád je vidět už od parkoviště a jeho název, který v překladu znamená „hlučný“, mu dává za pravdu. Zvuk padající vody se nese široko daleko. Vede k němu asi 500 metrů dlouhá stezka, kolem které se nachází několik kaskád (napočítali jsme jich sedm). Každá z nich má u sebe cedulku se jménem jako například Hundafoss, Hrísvaðsfoss a podobně. Samotný Dynjandi je 100 metrů vysoký a nepadá přímo kolmo k zemi, ale valí se dolů po skále. Ve vrchní části má vodopád 30 metrů a ve spodní okolo šedesáti. Jak se rozšiřuje, vypadá jako svatební šaty. Kromě nádherného pohledu na vodopád je na kopci u Dynjandi úžasný výhled do údolí fjordu. Toto místo je pro mne nejkrásnější z celého ostrova.

Od vodopádu se vydáváme zpět a máme namířeno na samotný konec Evropy. Po cestě si však ještě zajedeme do městečka Patreksfjörður, kde navštěvujeme místní Vinbudin a doplňujeme zásobu Brennivinu. Po dlouhé době se nacházíme v civilizaci a připadá nám, že tady panuje strašný chaos. Holt po delší době v islandské pustině nás překvapily i tři auta na křižovatce a pár chodců na parkovišti. 

Máme nakoupeno a vracíme se do divočiny. U polorozpadlé benzinové pumpy ještě bereme naftu. Jelikož pistole funguje tak napůl a stále se zasekává, bereme nádrž tak do třičtvrtě. Tak a hurá na konec světa. Sjíždíme z asfaltové cesty na prašnou cestičku zvanou Örlygshafnarvegur. Před vjezdem na cestu je cedule, která nás upozorňuje, že již nebude nikde možnost natankovat. Kolik kilometrů pojedeme, to se však nikde nedozvíme. Tak já vám to tedy řeknu. Je to 50 kilometrů tam a 50 nazpátek. Je však třeba počítat s tím, že vzhledem k terénu, po kterém pojedeme, si auto řekne tak třikrát více. Na začátek jsme měli třičtvrtě nádrže a vraceli jsme se skoro s prázdnou.

Cesta začíná kolem pobřeží a pláží a vypadá to na další vyhlídkovou jízdu. Po chvíli se však už jede po úpatí hory a v jedné ze zatáček si všímáme skutáleného auta. Už nám dochází, že tohle nebude žádný med. Jsme už sice vytrénovaní z islandských cest, ale tady je to závěrečná zkouška. Cesta vede stále do kopce a z kopce, takže často nevidíme, co je před námi. Cesta je široká tak na jedno auto a zhruba co 500 metrů se nachází rozšířený úsek, který slouží k vzájemnému vyhnutí protijedoucích aut. Svodidla jsou samozřejmě přebytečný luxus, který tady ani nečekáme. Po chvíli už jedeme po úbočí hor a sráz u cesty je čím dál tím vyšší. I když za celou dobu potkáme asi čtyři auta, vyhýbání se je docela adrenalinové. Nakonec se přece jen ze skal na pobřeží dostáváme do údolí, kde uprostřed ničeho stojí muzeum farmářství a rybolovu, kolem kterého jsou roztroušeny vraky lodí a letadel. Dosti zajímavý pohled, který přidává na apokalyptickém výjevu tohoto místa.

Přejedeme ještě pár kopců a jelikož už máme kolem sedmé hodiny večer, vyhlížíme nocleh. Narážíme na Hotel Breidavik, ke kterému samozřejmě patří i místo pro kempování. Recepce i kuchyňka v kempu jsou zavřené, WC a sprchy však fungují, a tak se jdu ptát přímo do hotelu. Ano, můžeme se v kempu ubytovat a pokud bychom si chtěli uvařit, můžeme využít kuchyň v hotelu. Po zjištění, že jsme z Česka, je paní recepční nadšená. Říká, že zbožňuje Čechy a že se spoustou pracovala na hotelu. „Tady? Uprostřed ničeho? Čím se ti lidi tady bavili?“ říkám si.

Venku je však nádherně, a tak si chystáme jídlo přímo u auta na dřevěné lavici. Máme čerstvou rybu z místního obchodu s instantní bramborovou kaší, nic lepšího jsme za posledních sedm dní nejedli. U hotelu se nachází písčitá pláž, tentokrát se žlutým pískem (tady na fjordech ani černé lávové pláže nenajdeme). Na kopečku nad kempem je postaven malý islandský kostelík s červenou stříškou, který půvab tohoto místa jen podtrhuje. Jdeme spát, ale kolem druhé hodiny ráno mne vzbudí pocit, jak se mi žaludek převrací naruby. Vyskakuji z auta, slunce už je na obloze (zapadlo vůbec?). Čekám chvíli venku na to, co mi chce žaludek říci. Kombinace vody s pachutí síry a předchozí ochutnávky zdejších specialit se mu asi nelíbily. Po chvíli je však už lépe, a tak pokračuji ve spánku.

Vstávám a žaludek se již naštěstí uklidnil. Stále nám chybí nějakých 15 kilometrů k dosažení cíle, tak neleníme a jedeme. Cestou projíždíme osadou několika málo domků. Je neuvěřitelné, že i tady je nějaký život. Teď už stačí jen vyjet na útes a jsme v cíli.

A jsme tady. Na parkovišti stojí jedno auto, ale nikde ani noha. Zřejmě tady přespali, i když je na Islandu spaní na divoko zakázáno už od roku 2015. Kdo by ale v těchto končinách čekal policejní hlídku, že?

U parkoviště stojí bílý maják a po cedulce s nápisem „nejzápadnější bod Islandu a Evropy“ zbyl jen kůl v zemi. Je tomu ale tak, dále před námi je pouze oceán, pak Grónsko a Amerika. Rozbouřené moře bičuje útesy pod námi a všude okolo se táhne zelená louka. Útesy jsou vysoké zhruba 300-400 metrů a my si opravdu připadáme jako na konci světa. Pokračujeme po vyšlapané cestě okolo útesů dále, jelikož výhled na oceán není to jediné, za čím jsme sem přijeli. Celý Island je rájem ornitologů a útes Látrabjarg je místo s největším výskytem severského ptactva. Ptáky jsou doslova posety celé skály a zápach jejich guána se nese už z dálky. Můžeme zde vidět spousty druhů burňáků, terejí, alky a další. 

Celebrita v říši severského ptactva je ale papuchálek. Tento severní papoušek s oranžovýma nožičkama, kulatým tělem a barevným zobákem by se zde měl hojně vyskytovat. Bezesporu to je nejroztomilejší zvíře tady na skalách. Na začátku útesu je však ptactva tak moc, že vyhlížení papuchálka bylo horší než hledání jehly v kupce sena. Pokračujeme dále a nahlížíme přes útes, zda jej zahlédneme. Vypadá to ale, jako by si vzali pro dnešek volno. Musím ujít opravdu kus cesty, ale najednou, sláva! Jsou tam. Asi metr pode mnou na mne koukají tři papuchálci. Jsou skoro na dosah, ale bohužel pořád dost daleko. Vidět je ale na vlastní oči bylo fakt super a já se spokojeně vracím k autu.

To už se ale parkoviště plní turisty. „Puffy, Puffy! Where is the puffy?“ Slyším volat starší turistku. Přichází ke mne a ptá se: „Do you see some puffys over there?“ Říkám, že ano a navádím ji na cestu kolem útesu, kde jsem viděl pouze tři. „Only three? Oh, no,“ zatváří se zklamaně, zabrblá něco německy a pokračuje v cestě. My toto krásné místo opouštíme a vydáváme se zpět po prašných silnicích. Po cestě sem jsme však viděli pár zajímavostí a teď při zpáteční cestě u nich zastavíme.

Tento vrak staré rybářské lodi jsme potkali hned při vjezdu na cestu, která nás dovedla až k útesům Látrabjarg. U lodi je postavené odpočívadlo a jelikož se blíží čas oběda, tak zastavujeme a chystáme si bagetu. Garðar BA 64 je rybářská loď využívána k lovu velryb. Byla vyrobena roku 1912 v Norsku a v roce 1963 se dostala na Island, kde byla používána až do roku 1981. Pak byla odstavena kvůli nevyhovujícím bezpečnostním předpisům. Od té doby na této pláži rezaví a my si jí tady můžeme prohlédnout pěkně zblízka. Je však zakázáno na ní lézt, protože by se samozřejmě propadla. Fotky jsme ale pořídili perfektní. Při odjezdu mne zastavuje jeden turista a ptá se mne, jestli jsme byli u Látrabjarg a jaká tam je cesta. Říkám, že byli. Dodávám, že cesta tam je docela těžká, ale že jsme to s našim renaultem zvládli (měli podobné auto jak my). Vytahuje mapu Islandu a ukazuje na cestu, po které jsme přijeli včera. Ptá se, jestli je to tak těžké jako tady na té cestě. „Nooo....je to podobné“, říkám (ale vůbec si tu cestu už nepamatuju). Pán poděkuje a jede. My jedeme taky. Po nějaké době se dostáváme na prašnou cestu, kterou ukazoval. Oproti cestě Örlygshafnarvegur je tato jako dálnice v Rakousku, takže jsem asi lehce zalhal. No co, ještě bych ho vyplašil a on by přišel o tu nádheru na konci.

Zastavujeme u horkého pramene, který jsme si vytipovali už při cestě sem. Nachází se zde i plavecký bazén, který je v tomto počasí však nepoužitelný, převlékárny a jednu francouzskou turistku. Už odchází a říká mi, ať vyzkouším horkou vodu. Prý má příjemnou teplotu, protože je rozbité čerpadlo. Má pravdu, z čerpadla cáká voda a horký bazének je akorát – ani horký ani studený. Platí se zde vstupní poplatek 1 500 ISK. Jelikož ale není sezóna a místo očividně čeká nějaká ta oprava, poplatek se nevybírá. Geotermální bazének je na okraji oceánu, a tak výhled je opět parádní.

Musíme však zvednout kotvy a vyrazit na dvě a půl hodiny dlouhou cestu k dalšímu geotermálnímu bazénku. Po cestě stavíme u výběhu s islandskými koňmi. Tyto koně jsou na Islandu na každé farmě a že jich tady je. Aby nedošlo ke křížení plemen, jiný druh koně tady nepotkáte. Pokud jednou islandský kůň vycestuje do světa, nemůže se už vrátit. My si je tady konečně můžeme pohladit a zblízka si je vyfotit.

Dostáváme se ven z fjordů a míříme na jih. Přejíždíme dlouhou kamennou hráz, kde nás cedule varuje před velkým výskytem ptáků. To bohužel dokazuje i několik sražených opeřenců u cesty.

Kemp se nachází hned u cesty a sousedí s místní základní školou. Sprchy a WC se nachází ve velké plechové boudě, což nám stačí. Kuchyň má dřez venku a uvnitř jsou stoly a jeden plotýnkový sporák. Po chvíli přijíždí paní majitelka se svým psem a vybírá peníze za nocleh. Umí pozdravit česky a to jeznamení, že se blížíme opět pomalu k Reykjavíku. Horké prameny nás unavily a my jdeme na kutě.