Cesta okolo Islandu, první díl: Vyrážíme na Zlatý okruh

Nápad vydat se na Island vznikl už před mnoha lety. Už při prvním pohledu na Geysir na neznámé fotce jsem si o tomto ostrově začal zjišťovat více. A co jsem zjistil? Že tento svět skřítků, víl, trollů a trpaslíků, který vypadá jakoby ani nepatřil na naši planetu, skýtá mnohem více krásných míst než jen zmiňovaný Geysir. Bylo rozhodnuto. Island již nešlo dostat z hlavy a musel jsem se přesvědčit o krásách této země na vlastní oči. S každým dalším zhlédnutým videem nebo dokumentem se nadšení jen stupňovalo.

Začalo tedy plánování cesty. Musel jsem trasu a zastávky vymyslet tak, abychom stihli objet celý ostrov za 12 dní a vynechat toho co možná nejméně. Island je plný štěrkových, nezpevněných cest a ty opravdu hrozné cesty, na kterých musíte i sem tam přebrodit nějakou tu říčku, jsou označený jako F-road. Na tyto „silnice“ se smí pouze s pohonem 4x4 a ten jsme neměli v plánu si půjčovat. Naštěstí jsou tyto cesty převážně ve vnitrozemí a tam jsme namířeno neměli (i když osobně bych dal označení F-road na všechny cesty na Islandu).

Itinerář byl konečně hotov, přišlo na řadu vybrat auto, ve kterém bychom mohli i pohodlně přespat. Island je naštěstí rájem obytných dodávek a tato auta se dají pronajmout na každém kroku. Při procházení všech možných společností, nabízejících pronájem campervanů, jsem narazil na společnost Car Star Rental, kde jsem sehnal Dacii Dokker s postelí, spacáky, kempovací výbavou, topením a plným pojištěním za pouhých 25 000 Kč na 12 dní.

Jelikož pocházím z Beskyd, jako odletové letiště jsem volil Katovice v Polsku. Letenky jsem zamluvil na květen, protože jsem se chtěl vyhnout návalu lidí v letní sezóně a taky mrazivému počasí, což se mi nakonec podařilo tak z poloviny. Počasí na Islandu opravdu neodhadnete a sníh může klidně přijít i v červenci. Teď už zbývalo jen sbalit teplé oblečení, konzervy s jídlem, manželku a vyrazit.

Na mezinárodní letiště v Katovicích jsme dorazili okolo 13:00, kde nás překvapilo příjemných 24°C. Parkoviště se nachází necelých 15 minut chůze od letiště a oproti letišti v Praze nebo ve Vídni je i za příjemnou cenu. Nabízí i dopravu minibusem, pokud si o něj zavoláte. Jelikož jsme měli pouze jedno zavazadlo na kolečkách a měli ještě tři hodiny čas, tak jsme toho nevyužili. Letiště je malé, tak se všude dostanete hned a je skoro nemožné se ztratit. Po odbavení zavazadla jsme prošli chaosem u letištní kontroly a dostali se do odletové haly, kde jsme nastoupili do připraveného autobusu a ten nás zavezl k letadlu.

Let trval okolo čtyř a půl hodiny. Hned, jak jsme se objevili nad Islandem, bylo mi při pohledu na rozsáhle pustiny a skály jasné, že jsem přiletěl do úplně jiného světa. Měl jsem pocit, že letušky za chvíli donesou skafandry a my přistáváme na měsíci. Najednou se letadlem rozeznělo: Vítejte na Islandu, zdejší čas je 18:15 hodin a na Island máme nezvykle pěkné počasí. Což znamená asi 5 °C a dost fouká vítr. Později jsme zjistili, že měl kapitán letadla pravdu. Táhli jsme se s davem až k zavazadlům. Vidíme lidi, jak berou duty free útokem, tak jsme se šli taky podívat. Jelikož jsme měli zavazadla plná k prasknutí a ceny nás taky neoslovily, nic jsme si nevybrali. Jakou jsme udělali obrovskou chybu, jsme zjistili až později.

U východu nás již čekal náš pronajímatel auta i s cedulkou s mým jménem. Pozdravili jsme se a nasedli k němu do dodávky, kterou nás odvezl až do půjčovny. Po podepsání nezbytných formalit a kontrole řidičáku nám předal klíčky k naprosto novému Renaultu Express s nájezdem jen 60 km. Byla to vlastně Dacia Dokker, kterou jsme čekali, jen s jiným logem na kapotě. Rozloučili jsme se a vyrazili na vlastní cestu po ostrově k první zastávce – kempu, kde bychom mohli přespat.

Po asi patnácti minutách jízdy jsme sjeli do vesničky Vogar, kde se nacházel i stejnojmenný kemp. V kempu byl pouze jeden karavan, tak jsme si náš vůz mohli zaparkovat kdekoliv. U příjezdu se nachází budka, která funguje jako recepce i kuchyňka. V provizorní recepci byly pouze letáky a návod, jak si zaplatit online za nocleh. Pro mne rozhodně novinka. V Česku něco nemyslitelného, zde naprosto běžná věc a skoro nikdo si nedovolí v tomhle podvádět. Ostatně během deseti minut přijela majitelka a ptala se, zda máme zaplaceno. Po kontrole emailu zjistila, že je vše v pořádku a hned zase odjela.

V kuchyňce najdete spoustu surovin, které zde zanechali hosté, kteří odlétali následující den. Proto tento kemp doporučuji navštívit jako první, pokud přilétáte v pozdějších hodinách jako my. Můžete si udělat slušnou zásobu do začátku a taky si zde vzít různé oleje, soli, cukry instantní polévky, plynové bombičky a další různé suroviny, které byste zbytečně kupovali a ani nestihli vypotřebovat.

Po večeři si jdeme prohlédnout vesničku, ve které přespíme. Míjíme plavecký bazén, bandu dětí oblečených pouze v tričku (podotýkám, že je stále něco okolo 7 °C), hrajících si na nafukovací trampolíně a místní školu. Zastavíme se u sochy rybářského člunu a užíváme si pohled na oceán a naprosto čistý mořský vzduch. Kromě toho a skladiště firmy DHL vesnička Vogar už moc dalších atrakcí nenabízí, tak se vracíme do kempu, kde si otevřeme víno. Jelikož se to podle slunce na obloze nezdá, blíží se nám jedenáctá hodina. Tak jsme se rozhodli dát si sprchu a vyzkoušet spaní v našem voze, ať jsme na ráno fit. Jenom sprcha se nekonala, jelikož jsme dostali dávku ledovou vodou. Teplá zkrátka netekla. S naším novým vozem jsme také ještě nebyli zcela seznámeni, a tak jsme si v domnění, že máme nastaveno jen 12 stupňů tepla, pustili topení naplno a v noci ho pak několikrát stahovali dolů.

Ráno vstáváme docela brzy a po ranní hygieně si jdeme dát do kuchyňky snídani. Po chvílí přijíždí paní bytná, a tak se jí ptám, zda si můžeme odnést některé suroviny, kterých má plný kredenc a lednici. „Ano, vezměte si toho co nejvíc, už nevím, co s tím mám dělat“, říká, načež nám nabízí ještě polštáře. Ty ale nebereme, máme svoje. Ještě podotýká, že teplá voda teče od devíti ráno do devíti večer. Aha, škoda že to neřekla včera.

Nasedáme konečně do auta a jedeme směrem na naší první zastávku zlatého okruhu – Thingvellir. Zlatý okruh je vlastně 300 km dlouhá okružní silnice nedaleko Reykjavíku, která spojuje tři zajímavá místa: národní park Thingvellir, Geysir a vodopád Gullfoss. Dá se projet za jeden den a funguje jako skvělý start na tomhle nádherném ostrově.

Projíždíme těsně kolem Reykjavíku, kde nám poprvé a naposled trochu houstne doprava a po necelé hodině jízdy zastavujeme na placeném parkovišti u Thingvelliru. Vstup do parku je zdarma, platí se zde jen parkovné. Park je to docela malý, procházka v něm vám zabere jen něco málo přes hodinu. Po cestě však můžete obdivovat vodopád Öxarárfoss, projít se mezi tektonickými deskami, které se každým rokem od sebe odsunou o asi 3 cm, prohlédnout si zdejší kostelík, anebo poslouchat severské kachny. Na naučných tabulích se zde dočtete i ledacos zajímavého, například to, že tento park byl sídlem prvního parlamentu na Islandu, který zde i vznikl. Jelikož je tu plno turistů a s přibývajícím časem se jejich počet začíná zvětšovat, jíme rychle bagetu v obchůdku na parkovišti a jedeme dál směr Geysir.

Geysir dal jméno všem gejzírům světa. Auto necháváme hned vedle obchodu se suvenýry a s předraženou kavárnou. Tohle místo je doslova epicentrum turistů. Ze všech stran je slyšet také čeština a slovenština. Ostatně i někteří Islanďané nás po zjištění, že jsme z Česka, zdravili lámaným „Dobrý den“.

V parčíku okolo Geysiru najdeme několik horkých jezírek. Samotný Geysir však už více než deset let spí, a proto se na jeho výbuch v současné době nepodíváte. Útěchou je však vedlejší Strokkur, který stále chrlí vařící vodu do vzduchu v intervalech zhruba deset minut. Kromě toho, že se zde zahřejete u horkých jezírek a kouknete na několik výtrysků Strokkuru, toho víc k vidění není. Vyrážíme tedy dál k našemu prvnímu vodopádu.

Jde o vodopád Gullfoss, neboli také Zlatý vodopád. Je to poslední bod Zlatého okruhu. Vodopád má dvě části vysoké 11 a 22 metrů. Už na parkovišti na nás dopadá vodní sprška, a tak už zde přijde vhod naše nepromokavé oblečení. Stezky jsou dvě, jedna vede kolem obou spádů až k peřejím na kamennou vyhlídku, u té druhé se podíváte na vodopád více z výšky. Mokří budete stejně dost. Nebýt však jedné zdejší průvodkyně jménem Sigríđur Tómasdóttir, nejspíš byste se na vodopád vůbec nedostali. Na konci 19. století zde chtěla zahraniční firma stavět hydroelektrárnu a díky její iniciativě a dlouhým soudním tahanicím se tak nakonec nestalo. Na její počest je dnes u vodopádu i památník.

Island je také plný přírodních, termálních koupacích jezírek. Jsou vždy zdarma a koupání v nich na divoko je super zážitek. Našli jsme si jezírko Hrunalaug. Je asi 15 minut chůze od parkoviště a je u něj i provizorní převlékací budka. Jelikož jsme však stále na Zlatém okruhu, jezírko je zcela obsazené. Tak se alespoň pokocháme krásnou přírodou a pokračujeme dál. Naše poslední dnešní zastávka je kráter Kerid. Kráter leží na soukromém pozemku, tak se zde vybírá vstupné v podobě 60 Kč na osobu. Po vstupu si můžete projít kráter celý dokola, pokochat se jeho pestrými barvami (pokud přijedete ve správnou sezónu) a sejít schody až k jezírku.

Po šesté hodině večer přijíždíme do kempu v městečku Selfoss. Jsme tady první. Majitel mě zdraví česky. Jsem zaražen, ale pak mi říká, že poznal, že jsme Češi a že umí jen tohle. Asi nás tu jezdí fakt hodně. Konečně si dáváme teplou sprchu a sedáme do kuchyňky, která se rázem plní dalšími turisty, až jsou všechny plotýnky na vaření zabrané. Asi po hodině se rychle dostanu k volné plotýnce, abych nám uvařil špagety s párkem a kečupem. Blíží se půl dvanácté a slunce konečně na chvíli zalézá. Jdeme spát.

Další islandské zážitky budou následovat v dalším článku.