Nezapomenutelný Island: To nejlepší z Reykjavíku a jeho okolí

Když ráno vstáváme, školáci už jsou ve škole, která sousedí s kempem. Do hlavního města Reykjavíku to máme asi dvě hodiny cesty. My ale máme v plánu ještě prozkoumat poloostrov Snæfellsnes, kde je toho k vidění opravdu hodně. My jsme se pokusili navštívit alespoň ta nejznámější místa, a tak vyrážíme.

Po pár kilometrech sjíždíme z cesty na Reykjavík směrem vpravo na poloostrov. Docela mne překvapuje, že i tady po chvíli jedeme po štěrkové cestě. Cesta vede kolem pobřeží, takže o výhled na ostrůvky a zátoky není nouze. Sem tam vidíme i nějakou tu ztroskotanou loď na ostrově.

Samotný Kirkjufell je asi nejvíce fotografovaná hora tady na Islandu. Při příjezdu k němu si jí klidně můžete splést s ostatními horami. Na ten správný, oslnivý pohled musíte najít správný úhel. Na tomto místě je naštěstí postaveno parkoviště. Placené, platí se online přes mobilní telefon a stojí okolo 100 Kč. Jelikož jsme poctiví lidé a jelikož jsou na parkovišti všude kamery, platíme dle instrukcí na informační tabuli. Vyhlídka na Kirkjufell je hned u parkoviště vedle vodopádu Kirkjufellsfossar. Přesně odsud pochází fotka, kterou najdete na každé brožuře o Islandu. Kirkjufell vypadá jako střecha kostela se strmými stěnami a vystupuje přímo z moře. Pohled je to opravdu parádní, ale mezi námi, jak už jsme viděli tolik hor na Islandu, nás zas tak moc neoslnil. Pokud neplánujete zrovna výstup na vrchol hory, moc dlouho se tu zdržet nedá. A tak po chvíli zase pokračujeme na naší cestě.

Toto přístavní městečko má moc pěkný moderní kostel. Kraluje tady rybolov a obyvatel městečka je méně než tisíc. My jsme se sem ale přijeli podívat na vodopád Bæjarfoss. Nejedná se zrovna o žádný „must see“ vodopád, ale když jsme měli zrovna cestu kolem, proč se nezastavit? Vodopád je to menší, ale velmi pěkný, ostatně jako všechny vodopády na Islandu. Vodopád se na své cestě valí po skále podobně jako vodopád Dynjandi, jen nevytváří efekt svatebních šatů.

Blízko vodopádu se dá u místní polikliniky zaparkovat. Odsud je to pěšky jen asi 500 metrů a hlavně bez turistů. Vodopád jsme měli jen pro sebe a kromě šumění vody tu panoval naprostý klid.

Saxhóll je kráter, který zbyl po sopce, která zde kdysi chrlila lávu. Je velice dobře přístupný, jelikož stojí hned u parkoviště. Po jeho obvodu vedou schody, které nás dovedou až na jeho 100 metrů vysoký vrchol. Je to docela makačka, ale nahoře se nám naskytne výhled do okolí zalitého zkamenělou lávou zarostlou mechem. Samotný kráter je jen pustá díra v zemi. Jezírko, jaké jsme viděli u předešlých vulkánů, tady chybí. Při výšlapu nám docela foukalo a jelikož okolo schodů nebylo zábradlí, měli jsme malinko nahnáno. Skutálet se dolů bychom opravdu nechtěli. Dole na parkovišti mne zastavuje turista a ptá se, na co máme tu vrtulku na střeše auta. „Jo tuhle? Ta nám žene vzduch do auta když spíme,“ říkám. Vypadá překvapeně, ale takových aut jezdí po Islandu stovky.

Pláž Djúpalónssandur se nachází na jihozápadě ostrova a už hned na začátek mohu říct, že se jedná o nejkrásnější pláž, jakou jsem na Islandu viděl (připomínám, že pláž Reynisfjara jsme neviděli). Už jen cesta lávovým polem k parkovišti byla pastva pro oči. Hned u parkoviště jdeme k lavičce, kde máme výhled na pláž pěkně z výšky. Výhled je tak pěkný, že se už tady musíme několik minut kochat. Cesta dolů k pláži vede lávovým polem plným skalnatých lávových útvarů.

Hned při vstupu na pláž potkáváme takzvané zvedací kameny. Tyto kameny váží od 23 kg do 154 kg a sloužily k otestování síly námořníku z Dritvíku. Hned si jdu vyzkoušet jeden z těch menších. No, myslím že zvednout ho do výšky 10 cm je dost a hned bych se hrdě mohl stát zdejším rybářem. Hned po pravé straně se nachází nádherně modrá laguna a před námi obrovská pláž plná černých oblázků. Pláž má svou tragickou minulost, které jsme si všimli hned na první pohled. Je posetá kusy zrezavělého železa z vraku rybářské lodi Epine GY7. Při nehodě, ke které došlo roku 1948, se zachránilo pouze pět mužů a čtrnáct zemřelo. Se zbytky vraku je zakázáno manipulovat nebo je odnášet, aby zde nadále mohly připomínat tuto tragédii. Údajně však nejde o jedinou loď, která zde ztroskotala.

Pláž je to však krásná, široká. Z jedné strany ji obklopuje lávová zátoka Dritvík a z druhé úžasné lávové skalnaté útvary. Oceán bouří a i zde je potřeba si dát pozor na takzvané „plíživé vlny“. I když se zdá, že vlna dopadá daleko od vás a k vám se voda nemůže dostat, tak ve skutečnosti se nezastaví a pěkně vás celé namočí a možná i stáhne do oceánu. Lávové skály na pláži jsou černo-červené a mech je ještě dobarvuje. Podle pověsti v nich žijí elfové a v jedné z nich mají i kostel, ze kterého je občas slyšet hudba. My žádnou neslyšeli a elfa taky neviděli (i když, kdo ví, všichni tady mají čepice). Sice bychom se tady dokázali procházet ještě hodiny, ale musíme se vrátit k autu. U parkoviště ještě využijeme WC, ke kterému zapomněli přidělat umyvadlo a pokračujeme dále.

Arnarstapi je malá nenápadná vesnička na jihu poloostrova. Sídlí na útesech oceánu a vynechat ji by byla obrovská chyba. Na jednom místě skýtá několik úžasných skvostů a je to asi to nejlepší, co poloostrov Snæfellsnes může nabídnout.

Cestou od parkoviště potkáváme kamennou sochu Bárður Snæfellsás Statue. Šest metrů vysoká socha složená z kamení má podle islandské báje představovat napůl člověka a napůl obra, který zde na poloostrově žil. Projdeme kolem ní a dorazíme k vyhlídce na útesy. Oceán bičuje černá čedičová skaliska plná racků a dalšího ptactva. V útesu je jeskyně, která je zaplavená a není k ní bohužel žádný přístup. Pár kroků dál se nachází Gatklettur, přírodní černý kamenný oblouk, vyčuhující z oceánu. Není nijak veliký, avšak velmi fotogenický. V kombinaci s rozbouřeným mořem vytváří opravdu skvělou podívanou. Dále po cestě okolo útesů kouká z moře několik černých skal, přes které se valí bílé vlny. Dojdeme až ke stone bridge – přírodnímu kamennému mostu nad oceánem. Procházka po něm nám zvedá adrenalin v krvi. Z jedné strany můžeme spadnout do oceánu, z druhé do propasti plné racků, do které se valí vlny z oceánu. Zážitek je to k nezaplacení a fotky z tohoto místa jsou parádní. Procházíme se ještě chvílí po útesech a sledujeme rozbouřený oceán, jak se převaluje přes skaliska vyčuhující z vody. Začíná byt docela sychravo, a tak míříme do auta a pokračujeme dále.

Ve vesničce Budhir, která leží v lávovém poli zastavujeme z jednoho důvodu. Nachází se zde kostel Búðakirkja. Je to jediný kompletně černý kostel na Islandu. Byl postaven roku 1703 a v roce 1816 prošel rekonstrukcí. V zeleném lávovém poli vypadá úžasně a leží u něj historický hřbitov. Za kostelem se nachází pláž se žlutým pískem a černými kameny a skalami. Krom kostela a jednoho hotelu zde není vůbec nic, a tak vyrážíme pryč z poloostrova a jdeme si najít nocleh.

Našli jsme si kemp Porisstadir u zátoky Foraging - Hvalfjörður. Když přijíždíme, není nikde ani živáčka. Cedule s nápisem kemp směřuje někam do pole. My však vjedeme do areálu a zastavujeme u společenské budovy. Vejdu dovnitř. Vypadá to tu opravdu hezky, ale nikde nikdo. Najednou za mnou stojí majitel. Hned se ptám, zda se mohu ubytovat. „Kde jste tento kemp vyhledal?“, dotazuje se. No, na Googlu samozřejmě. Tak se mne ptá, zda jsem si četl informace. Ano (ale jen ty na úvodní straně). „Pak víte, že kemp je zavřený,“ upozornil mě. To samozřejmě nevím, když se ho zeptám proč, začne mi vysvětlovat, že mu zde turisté ničili vybavení, sprchovali se ve dřezu, nechávali všude odpadky a další příjemné věci. Nakonec mi dá doporučení na jiné ubytování. Dnes už se tento kemp bohužel nenachází ani v mapách. Ubytování, které nám doporučil, je ale spíše farma, tak jsme se rozhodli najít si něco jiného. Jedeme dále směr Reykjavík, projíždíme podmořským tunelem Hvalfjarðargöng, až nakonec kolem osmé večer narážíme na kemp Hjalli Kjós. 

Zase nikde nikdo, jen v areálu visí cedule, kde se píše, abychom zavolali Eylotovi, pokud se chceme ubytovat. Nikam se nám už nechce, tak zkouším volat na telefonní číslo. Sláva, Eylot to zvedá, tak mu říkám, že jsme přijeli do kempu a chceme se ubytovat. Bude tam za minutku. Za chvíli přichází mladý farmář se svým labradorem. Víta mne pes i majitel a jdeme do společenské místnosti. Vevnitř je to velice pěkné, obrovský rozdíl oproti skromným boudám na Islandu. Hned mu kemp pochválím a je vidět, že má radost. Zaplatím za ubytování a jdu dělat večeři. Máme pěkný kus ryby se salátem a pečivem. Po večeři si naposledy ve sprše užiju zápach síry, další noc už spíme v hlavním městě. Začíná pršet a my máme dokonce radost. Od doby, co jsme opustili jižní pobřeží, nespadla ani kapka a nám se teď konečně opláchne auto od bahna a prachu, které jsme pochytali po cestě. Perfektní načasování a bubnování kapek o auto nás krásně uspí.

Tento horký pramen jsem našel díky aplikaci horkých pramenů na Islandu. Má se nacházet přímo na pláži. Procházíme se okolo pláže a hledáme pramen. Cedule s nápisem Hot Spring leží pohozená na zemi a opodál hrabe v zemi několik bagrů. Pramen nejde najít, tak se bohužel vracíme do auta. Ano, ty bagry stály na místě horkého pramene. Vznikly zde docela drahé termální lázně s restaurací a s větším počtem horkých jezírek.

Glymur byl se svou výškou 198 metrů nejvyšším vodopádem Islandu. Až v roce 2007 díky tání ledovce spadl na druhou příčku, když se objevil vodopád Morsárfoss s výškou 228 metrů. Ten je však nepřístupný.

Od parkoviště jdeme pohodlně parkem. Cesta nás dovede na útes, kde je výhled po okolí. Dál nevede, tak jdeme zpátky. Na křižovatce tentokrát projdeme malou jeskyní, až dojdeme k potoku. Vede přes něj pouze kulatá kláda a voda je po večerním dešti docela rozbouřená a vysoká. Pár odvážných turistů zouvá boty a přechází kládu. Nám odvaha nějak chyběla, a tak jsme si vodopád neprohlédli. Cestou zpátky ještě potkávám turistu, který jako by z oka vypadl Bradu Pittovi. Zdravíme se a poznávám i americký přízvuk. Je tady se slečnou v jeho věku. Určitě to musel být on, říkám si. Ale pravdu se už nedozvím.

Do hlavního města Islandu a nejseverněji položeného města světa dorážíme okolo třetí hodiny odpoledne. Nejdříve přijedeme do muzea velryb Whales of Iceland. Jsou tady vystaveny exponáty velryb v životní velikosti a můžeme se o nich dočíst i mnoho zajímavého. Muzeum nezabere mnoho času, jelikož se jedná o jednu velkou místnost, kde visí zhruba 15-20 modelů.

Po prohlídce míříme do apartmánu, který jsme si na poslední večer zarezervovali. Budova slouží také k dlouhodobému pronájmu bytů a já zase vidím na zvoncích spoustu českých jmen. Máme čistě uklizený prostorný pokoj s kuchyní. Po zabydlení míříme do města k nejznámější budově Reykjavíku. Tím je kostel Hallgrímskirkja v centru města. Se svou výškou 74,5 metrů je nejvyšší budovou na ostrově a jeho stěny připomínají čedičové skály Islandu. Byl postaven roku 1986 a před jeho vstupem stojí socha Leifa Eriksona. Islanďana, který údajně doplul do Ameriky 500 let před Kryštofem Kolumbem.

Dostáváme hlad, a tak jdeme do nejslavnější budky s hot dogy na Islandu, možná i na světě. Jmenuje se Bæjarins Beztu Pylsur a našli jsme ji v uličce kousek od náměstí. Tento skromný stánek s hot dogy je natolik vyhlášený, že si zde objednávali například i Bill Clinton nebo Snoop Dog. Dáváme si hot dog se vším, což znamená měkká houska, párek, syrová a smažená cibulka, kečup a hořčice. Nuda, řeknete si, ale vše má specifickou chuť a chutná to skvěle. Kečup je například hnědé barvy a jsou v něm cítit jablka.

Hot dog jdeme spláchnout půllitrem (konečně) čepovaného piva. Na to je tady podniků dost. Vcházíme do pubu jménem Bravó. Je v typickým anglickým stylu. Objednává se zde u baru a piv je na výběr asi deset. Nevím, které si vybrat, tak říkám servírce, ať mi dá to, které jí chutná nejvíce. „ A chcete do něj i pomeranč?“ ptá se. Takovou otázku jsem nečekal, ale tak samozřejmě, ochutnám to se vším všudy. Je to typické anglické pivo bez pěny. Kdejaký český „pivař“ by práskl do stolu a řekl by, že tuhle „kozu“ pít nebude a odešel. Zdání však klame a pivo je nasycené dost a chmelovo-citrusová chuť je fajn. Poté se již odebíráme na pokoj, kde si k večeři vaříme poslední instantní specialitu z domova a slavíme zdárné zdolání Islandu. Dopíjíme poslední zásoby Vikinga a Brennivínu. Venku se seznamujeme se starším kanadským párem, který teprve přiletěl. Slavení končí a my musíme jít spát a připravit se na zítřejší návrat domů.

Ráno jsem musel konstatovat, že bujará oslava se na mě trochu podepsala. Je však třeba vyklidit pokoj. Odnášíme si zavazadla do auta. Jelikož letadlo letí až večer, máme spoustu času na druhou procházku Reykjavíkem. Míříme k pobřeží a z kanálu na chodníku nás ohřívá horký vzduch. Reykjavík má pod cestami vedené potrubí s horkými podzemními párami. Díky tomu odpadá problém se zasněženými cestami v zimním období.

U pobřeží potkáváme známou skulpturu Sun Voyager. Mylně se jí říká „vikingská loď“, jelikož ji opravdu připomíná a spousta turistů se mne po cestě ptala, jestli nevím, kde je „viking`s ship“. Socha má dle autora představovat ale ódu na slunce a příslib lepších zítřků. Tak jako tak, fotky s ní vypadají opravdu hezky. Dále po cestě kolem pobřeží narážíme na Harpu. Moderní koncertní síň celou ze skla. Tato budova posbírala spoustu ocenění za svou jedinečnou architekturu a je jedna z mála ikonických staveb Reyjkavíku. Z procházky dostáváme hlad, a tak vyhlížíme stánek s občerstvením. Jelikož McDonald na Islandu není, potkáváme samé fish and chips restaurace, a tak do jedné jdeme. Dostáváme klasickou rybu v těstíčku a hranolky, co neurazí, ani nepotěší. Jelikož je pátek 20. května, v ulicích Reykjavíku probíhá poslední zvonění. Prochází se zde spousta studentů v maskách Teletubies a podobně. I tady se ta tradice dodržuje.

Nám ale nastal čas vrátit se pro auto a jet ho odevzdat do Keflavíku. Cestou tankujeme plnou, abychom ho vrátili tak, jak jsme ho dostali. V autopůjčovně necháváme auto. Majitel se mne ptá, jaká byla cesta a jak jsme si to užili. Chtěl bych mu to celé povyprávět, ale nejsem úplně zdatný angličtinář, a tak mu říkám že super a nejvíce jsme si užili západní fjordy. To už nás ale vysazuje na letišti a nám nezbývá, než čekat na náš spoj.

Letadlo přilétá v sedm večer. Při kontrole letenek však máme problém. Zjišťujeme, že nám změnili sedadla, i když jsem měl místa v letadle zaplacené. Přiletělo menší letadlo a já měl sedadla v zadních řadách, takže nás s manželkou rozsadili každého jinam. Aby toho nebylo málo, při příletu do Katowic v jednu hodinu v noci nám kapitán oznámil, že všechna zavazadla se jaksi nedopatřením naložila do letadla směr Neapol. Tak nám nezbývalo, než si vystát dvouhodinovou frontu na reklamace. Jsme smolaři? Možná. Ale ne tak velcí jako jeden spolucestující z Čech. Ten byl na Islandu lyžovat a aby zachoval váhu zavazadla v limitu, rozhodl se letět obutý v lyžákách. Teď mu nezbývalo, než takto dojet domů.

Nechci jmenovat společnost, která nám návrat takto zpříjemnila, ale řekl jsem si, že s „těmato fialovejma kašparama“ už nikdy nepoletím. Kufr se však za dva dny vrátil z dovolené v Itálii a já hned odpustil. Vždyť jinak bych se nedostal k tolika krásným zážitkům a vzpomínkám, které mi už nikdo nevezme.