Island: Poznali jsme nejkrásnější vodopád, nejsrdíčkovější město i nejodpornější jídlo

Kemp se nám do rána pěkně naplnil turisty. I když vyjíždíme kolem osmé ráno, spousta spolubydlících už je dávno na cestě. Nejdříve máme v plánu navštívit vodopád Godafoss a pak dále pokračovat až do zátoky hojně navštěvované tuleni. Už se nemůžeme dočkat, až je spatříme na vlastní oči.

Vodopád Godafoss neboli Vodopád Bohů je dobře přístupný z hlavní silnice. Říká se, že své pojmenování dostal díky tomu, že do něj lidé naházeli artefakty severních bohů, když přešli v roce 1000 na křesťanské náboženství. Vodopád ve tvaru podkovy má 12 metrů na výšku a 30 na šířku a určitě stojí za návštěvu. Od parkoviště kolem vodopádu vede asi dvoukilometrová stezka, po které se dá dostat k druhé straně vodopádu. Tady jsme si mohli prohlédnout Godafoss více z blízka nebo sejít k řece pod něj. Neobešlo se to však už bez autobusu plného německých seniorů, který dorazil co nevidět. Strávili jsme tu asi hodinu, ale po chvíli, když už ani nemůžeme najít prostor na fotku, odjíždíme.

Cestou do Akureyri je potřeba projet jediným zpoplatněným tunelem na Islandu. Cena je 1 500 ISK a pokud bychom chtěli ušetřit, můžeme se dostat okolo po štěrkové cestě přes hory. Jak už ale víme, jezdit na Islandu v květnu po horách na letních gumách není úplně příjemný zážitek. Platíme tedy na webových stránkách tunnel.is za průjezd. Hned po průjezdu máme před sebou Akureyri jako na dlani. Po dlouhé době zase civilizace. S počtem okolo 17 000 obyvatel je tohle čtvrté největší město Islandu a největší město, které neleží v okolí Reykjavíku.

Ještě před tím, než si půjdeme nakoupit nějaké zásoby na cestu, jsme se rozhodli zaparkovat v blízkosti centra a porozhlédnout se po městě. Máme namířeno ke kostelu, který se nachází na kopci. Kostel nemá typický špičatý tvar jako ostatní Islandské kostely, je o dost hranatější, se dvěma věžičkami po stranách. Na oknech jsou křesťanské malby. Když stojíme pod kostelem, rozezní se ohlušující zvony.

Procházíme se dál a zjišťujeme, že Akureyri je velmi srdíčkové město. Potkáváme sochu ve tvaru srdce, na semaforech svítí červená ve tvaru srdce, chodník je pomalován pastelovými barvami se spoustou obrázků postaviček (poznávám among us) a srdíček. Pak nemají být ti seveřané tak spokojení lidi. Spousta obchůdků je ale zavřená, jelikož je neděle, a tak vyrážíme nakoupit do místního supermarketu Bónus, který tady na ostrově taky patří mezi ty „levné“. Mám seznam typicky islandských potravin, které chci nakoupit a ještě dnes vyzkoušet. Mají skoro všechno, jen pár věcí jedem dokoupit do vedlejšího obchodu Netto (ceny trochu horší).

Cesta před námi je teď poněkud delší. Po asi hodině jízdy zastavujeme na odpočívadle, kde se nachází památník Stephana G. Stephanssona. Jako neznalý laik si googluju, kdo to vlastně je. Zjišťuji, že slavný Islandský básník, který se na konci 19. století proslavil i v Americe. Dáváme si tedy u něj krátkou pauzu na svačinu a kafe a pokračujeme dále v cestě.

Po dalších čtyřiceti minutách vjíždíme do městečka Blönduós a to, co nás zajímá, je zdejší kostel Blönduóskirkja. Jde o velice moderní kostel, celý v šedé barvě. Svou podobou se naprosto vymyká typické podobě zdejších kostelů. I vevnitř je proveden v docela minimalistickém stylu. Venkovní zvonice má špagát od zvonu pevně přivázaný, aby turisté nerušili městečko po celý den. Ostatně i manželka neodolala a pokusila se zvon rozhoupat, samozřejmě marně. Samotný Blönduós, ležící u oceánu na řece Blanda, má pouze okolo 800 obyvatel. Nachází se v něm pouze jedna kavárna, předražený obchod s potravinami a pár ubytování. My pokračujeme k zajímavějším místům.

Hvitserkur je jedna z mnoha věcí, kterou na Islandu zkrátka nejde vynechat a na tohoto skalnatého obra jsem se obzvlášť těšil. Nachází se na poloostrově Vatnsnes. Museli jsme za ním sjet z hlavní cesty a vydat se dlouhou prašnou a štěrkovou silnicí. Prach a bláto odlétající od kol se nám lepí na auto. Už to není ten nový naleštěný fešák, ale pořádný bahenní tereňák. Od této doby manželka až do večera pořád jen lamentuje, jak jsme příšerně zašpinili auto. To je však jen malinká daň za tu nádheru na konci.

Parkoviště je hned na útesu nad skalou. A už odtud jde Hvitserkur krásně vidět. Podle Islandské báje jde o zkamenělého trolla, který se chtěl dostat na ostrov. Jelikož to ale nestihl, při východu slunce zkameněl. Ve skutečnosti jde o 15 metrů vysokou, čedičovou skálu a mně osobně připomíná nosorožce. Ve skále hnízdí rackové, kteří pokryli skálu svým guánem (racčí trus) a nasadili jí takzvanou „bílou košili“. Zápach se line celým okolím.

Máme štěstí. Je zrovna odliv, a tak se po vyšlapané cestičce sesouváme dolů z útesu a jdeme rovnou ke skále. Spodek skály je celý oslizlý a klouže, a tak se focení stává docela nebezpečným. Zjišťujeme, že spodek skály je celý vybetonovaný, aby jí oceán nezničil. Pohled tady zespoda během odlivu vypadá famózně, i kdyby tu žádný Hvitserkur nestál. Jedeme zpátky a přidáváme ještě trochu bláta na naše auto. Máme namířeno do zátoky, kde je nejčastější výskyt tuleňů.

Městečko Hvammstangi a jeho okolí je známé výskytem tuleňů. Je zde informační centrum, kde se dozvíte podrobnosti z jejich života i to, kde je nejlépe hledat. Je ale pořád neděle a centrum má zavřeno. Pobíhá tu s námi mnoho turistů ve snaze tuleně zahlédnout. Poblíž města se však žádný nenachází. Jedeme ještě severněji od města po západní straně poloostrova Vatnsnes a vyhlížíme tuleně. Nic, ani jeden. Cesta je čím dál tím horší a hodina už taky pokročila, tak se vracíme a hledáme, kde dneska budeme spát.

V navigaci jsem vyhledal kemp Sæberg, který máme po cestě. Pro jistotu posílám zprávu, zda mají otevřeno. Než ale přijde odpověď, jsme už v kempu. Je to tu opuštěné a nikde pokyny, jak zaplatit. Asi přijede majitel vybrat peníze později nebo třeba ráno, říkám si. Kemp je to pěkný, prosklený a s výhledem do zátoky. Elektřina funguje, voda teče, WC i sprchy jsou v provozu. Jediné, co ve mě vzbuzuje podezření, je hromada nevynesených odpadků kolem koše. Jakmile ale spatřím na úpatí zátoky horkou vanu, je jasné, že zůstáváme a já se jdu okamžitě převléct do plavek. Skáču nadšeně do teplého bazénku a okamžitě zase ven. „AU! To je šíleně horké,“ povídám. „Tak zkus ten druhý,“ říká žena.

Zkouším tedy, ale situace je stejná jako u předchozího. Voda v nich je nepříjemně vařící a já mám nohy spařené jak kuře a celé červené. Jdu zpátky do převlékárny, kde si až teď všimnu nápisu: Před vstupem do horké vany vyzkoušejte teplotu, zda není moc horká. Nuže, vystačím si akorát s horkou sprchou, která je cítit po síře. Islanďané často využívají horkou podzemní vodu ve svých domácnostech, takže zápach není nic neobvyklého. Tady ale smrděla po síře i voda v kuchyni, a to i ta studená. Jelikož už mi došla voda v láhvi, načepoval jsem si k pití tuhle „smradlavku“.

Teď přišel konečně čas, abychom ochutnali všechny Islandské „chuťovky“, které jsme si nakoupili v Akureyri. Vzali jsme to pěkně postupně a já se to teď pokusím popsat.

Flatkökur – Chlebová placka, která se podle tradice peče na horkém kameni. Chutná a vypadá jako chlebová palačinka. Je dost suchá, ale s nějakou pomazánkou to není špatné.

Skyr – Asi netřeba moc představovat. Skyr seženeme i u nás. Tento tvarohový jogurt se dá sehnat v různých příchutích a chutná prostě dobře. Třeba někdo nevěděl, že pochází zrovna z Islandu.

Hangikjöt – Jedná se o uzené jehněčí, skopové nebo koňské maso. Jí se jako hlavní chod za tepla a nebo jako my, za studena, nakrájené na plátky. Prostě uzená šunka, ale perfektně vychucená.

Lifrarpylsa – Toto je Islandský zabijačkový pokrm. Vyrábí se z ovčích vnitřností a je smíchaný s moukou a lojem. Plní se do ovčích žaludků a připomíná skotské Haggis. Po ochutnání však nemá skoro žádnou chuť a konzistencí připomíná plastelínu (chuťově vlastně taky).

Rúgbrauð - Proslulý islandský chléb, který se peče v zemi v geotermálních oblastech. Pečení je pomalé a trvá 12-24 hodin. Vzhledově je velmi tmavý a vypadá jak zákalec. Chutná přesně tak, jak vypadá. Zakaleně a nahořkle. Nevím, co na něm všichni vidí.

Svidasultu - Tlačenka, jakou všichni dobře známe, jen je vyráběná z ovčí hlavy. Jen ta jejich ze supermarketu prostě chutná perfektně, ne jak ta u nás.

Sild – Nakládaný sleď. Dá se koupit naložený v různých marinádách, my ho měli v brusinkách s citrónem. Tyhle sladkokyselé rybičky nám moc chutnaly a stala se z nich naše oblíbená snídaně po zbytek cesty.

Hardfiskur – Sušené ryby, které Islanďané jedí jako brambůrky. Už od slova „hard“ je jasné, že rozkousat to není zcela jednoduché. Manželce toto jídlo absolutně nechutnalo. Rybí pachuti se pak zbavovala ještě dlouho. Mi to také připomínalo spíše jídlo ze zverimexu.

Hákarl – A dostáváme se ke zlatému hřebu ochutnávky. Tento neskutečný hnus, jsem si musel vyzkoušet na vlastní kůži. Pokud Švédové mají Surströmming, který je každoročně zvolen jako nejodpornější jídlo světa, Islanďané jim se svým Hákarlem můžou směle konkurovat. Hákarl je maso žraloka gronského a nebo velikého. Tyto paryby žijí ve velkých hloubkách a aby si poradily s osmotickým tlakem, obsahuje jejich maso velké množství močoviny. Samotné pozření takového masa je jedovaté. Proto se maso stlačí, aby močovina vytekla a takto se vloží na šest týdnů pod zem, kde v této „močové šťávě“ pomalu kvasí. Pak se dává ještě na několik týdnů sušit. Už po rozbalení mne zasáhl agresivní smrad moči. „No nic, jde se do toho,“ říkám si. S masem na vidličce ještě nějakou chvíli váhám. Rychle do pusy, rozkousat a je to. Maso je jak žvýkačka. Je to jako kousat kus hadru napitý čůránkama. Ten smrad mi jde z úst, nosu, uší i očí. Nejde to spolknout, vyplivuji a pytlík s masem zahazuju venku do popelnice. Doufám že sem dlouho nikdo nepřijede, ten smrad se jen tak nevyvětrá.

Během ochutnávek jsme si všimli, že nám přibyl jeden nocležník. Byl to tuleň! Ležel si to na kameni v zátoce hned u kempu. Tak přece jen jsme ho našli! Nebo spíše on si našel nás. Dali jsme mu jméno Tony a šli spokojeně spát. Mimochodem, odpověď majitele, že se kemp otevírá až v červnu, mi přišla až druhý den ráno.

Jelikož se nám tento článek už dosti natáhl, necháme si výpravu na západní fjordy - náš pomyslný konec světa, který jsme našli na konci západní Evropy, na příště.