Cesta okolo Islandu, třetí díl: Navštívili jsme kaňon, který ještě před pár lety neexistoval

Cestou z kempu musíme hned zastavit a pokochat se krásným výhledem, který se nám naskytl. Počasí je opět krásné, slunné a my máme výhled z kopce přímo na zátoku a hory. Trochu fouká, ale jinak je den jako obrázek. K vodopádu to máme necelých 100 kilometrů a my máme pocit, že se nám nic nemůže pokazit.

Po pár kilometrech nám navigace ukazuje, že máme sjet vlevo. Cesta vlevo je štěrková a dosti úzká. Ne, to nevypadá moc dobře, pojedeme raději dál. Navigace přepočítá novou trasu a my pokračujeme rovně. Po dalších pár kilometrech u vesničky Breiðdalsvík po nás navigace opět chce, ať zahneme vlevo. Cesta je však tentokrát asfaltová a dosti široká. Rozhodneme se tedy nepokračovat kolem pobřeží a posloucháme navigaci. Ani ne po třech kilometrech už není po asfaltu ani památky a my jedeme štěrkovou stezkou, která se začíná nebezpečně přibližovat k horám. „To bude dobré, to určitě objedeme,“ myslím si. Jakmile začínáme stoupat, už si tak jistý nejsem. Cesta je stále prudší a začíná se klikatit. Místo svodidel jsou zde jen dřevěné kůly, všude je sníh a led. Vzpomínám si, jak mi v autopůjčovně s nadšením říkali, že nám dali nové letní gumy. Vzdát to již nešlo, a tak to po několika minutách strachu dokážeme a vyjedeme až na vrchol. I když jsme ve výšce jen několik pár set metrů, připadám si tady jak v Himalájích.

Cesta dolů už byla obrovská úleva. Po chvíli mizí sníh a později najíždíme na asfaltovou cestu, po které se dostaneme až na parkoviště u vodopádu Hengifoss.

Z parkoviště procházíme brankou a jdeme do kopce vyšlapanou stezkou. Cestou potkáváme vodopád Litlanesfoss, který je sice menší, ale zato velmi pěkný, a to hlavně díky čedičovým skalám okolo. Dáváme si u něj pauzu. Manželka, jelikož řídila, je stále otřesená z předešlé cesty. Nechávám ji vydechnout, ale za chvíli zas pokračujeme. Po cestě je třeba po kamenech překráčet mělký potok. Manželce sklouzne noha a šlápne přímo do vody. „A je konec, půjdeme zpátky,“ pomyslím si. Žena už tak neměla dobrou náladu a teď se jí ještě nabralo do boty. „Ty boty jsou fakt super, vůbec nepromokly,“ říká. Hluboce si oddechnu a pokračujeme dál. Od teď už vede k vodopádu dřevěná stezka. Hengifoss je s výškou 128 metrů třetím největším vodopádem na Islandu a padá z černé skály protnuté cihlově červenými, vodorovnými linkami. Každý vodopád je tady na ostrově originální. K vodopádu se nedá dostat úplně blízko, podívaná je to ale i tak velkolepá. Zpátky se vracíme po stejné stezce a vyrážíme dál.

Městečko Seyðisfjörður se nachází ve východních fjordech. Dostanete se do něj z města Egilsstaðir. Cesta je dlouhá skoro 30 kilometrů a jede se pustinou přes kopce. V našem případě je zde okolo -2 °C a plno sněhu. Naštěstí je cesta asfaltová a odklizená, takže tentokrát se žádné drama nekoná. Po cestě potkáváme zvednuté závory. Říkám si, co se asi stane, když v zimě cesta zapadá sněhem, závory se uzavřou a městečko se tak izoluje od okolí. 

Když sjedeme do městečka, které leží na úrovni moře, máme rázem 16 °C. Seyðisfjörður leží na konci fjordu a je obklopené horami, takže prostředí je tady velmi pěkné. Je zde přístav, ze kterého vyráží jednou týdně trajekty na Faerské ostrovy a do Norska. Pokud se rozhodnete vydat na Island autem, objevíte se přímo tady. Městečko má něco okolo 700 obyvatel a počet stále klesá. To, co jej ale dělá tak poutavým, je místní kostel s ikonickým duhovým chodníčkem. Kostel jsme si prohlédli i zevnitř a vydali se zase na cestu. Po cestě zpátky jsme potkali odvážného cyklistu, který se rozhodl Island pokořit na kole, a dvě holčiny, které zaparkovaly uprostřed silnice, aby si udělaly selfie se zasněženou cestou. Zpátky v městě Egilsstaðir si ještě děláme zásoby, podnikneme povinnou návštěvu Vinbudínu a vydáváme se směr Stuðlagil Canyon.

Sjíždíme z hlavní cesty směr Stuðlagil Canyon. Čeká nás dlouhá štěrková silnice plná děr a výmolů. Ve zpětném zrcátku najednou vidíme, že nás dohání kamión. Tady na štěrkové cestě, kde se sotva vlezou dvě osobní auta. Víří kolem sebe prach a lepí se nám na zadek.

Naštěstí po asi patnácti kilometrech sjíždíme k historickému mostu Hvíta New York brúin z roku 1908, kde je také parkoviště. Za mostem vede asi pět kilometrů dlouhá stezka až ke kaňonu. Z této strany se dá dostat na dno kaňonu, kde se můžete pokochat čedičovými skálami, které sahají až do výšky 30 metrů. Je zde také druhé parkoviště, takže sem lze za pěkného počasí dojet autem. Vzhledem k tomu, že je cesta plná turistů a taky dosti úzká, je to pouze pro odvážné.

Jsme zase na parkovišti za mostem a pokračujeme autem dále po cestě, po které jsme přijeli a po pěti kilometrech přijíždíme ke kaňonu z druhé strany. Je tady postavena vyhlídka, ze které si Stuðlagil prohlídnete pěkně z výšky. Čedičový úsek je dlouhý až jeden kilometr a voda je krásně modrá. Zajímavé je, že tady až do roku 2006 žádný kaňon nebyl. Nebyl dokonce ani uveden na žádné mapě. Až když se nedaleko postavila vodní nádrž a odklonila tok řeky, hladina vody klesla a Stuðlagil vykoukl na svět. Jde tedy o docela novou turistickou atrakci.

Zpátky na hlavní cestě narážíme na Hotel Studlagil, který má i prostor pro kempování. Je ještě docela brzy, ale jelikož už v plánu nic nemáme, rozhodli jsme se zůstat (kemp byl i u kaňonu Studlagil, mimo sezonu je ale uzavřen). A dobře jsme udělali. V kempu nacházím horkou vanu. Konečně! Je to spíše stará, vyřazená vířivka. Rychle se na recepci ujistím, jestli je v provozu a zda ji mohu využít. Ano! Hurá! Převlékám se do plavek, odhazuji těžký poklop, kterým je zakrytá, a skáču dovnitř. Teplá pětatřiceti stupňová voda je při teplotě vzduchu dva stupně velmi příjemná. Nabádám manželku, ať jde taky, ale nechce se jí. Tak ji alespoň posílám pro plechovku Vikinga.

Asi po hodině už jsem zcela rozmočený, a tak se odebírám do kuchyňky vařit večeři. Kuchyňka je zde velmi malá a skromná, s jedním jídelním stolem. Dělám těstoviny s kuřecím masem, které se povedly. Mezitím za námi do kempu přijel člověk na kole. Je to ten samý, kterého jsme potkali cestou z městečka Seyðisfjörður. Ptá se, kde je recepce. Hned za ním přijíždí pár zrzavých turistů z Chicaga, které jsme potkali v minulém kempu. Říkám jim, ať jdou vyzkoušet horkou vanu, ale nejeví zájem. Nikdo další už nepřijíždí a my se uklidíme do postele v autě. Jelikož je zde slabší signál, Netflix moc nefunguje a my usínáme poměrně brzy.

Další den vstáváme vyspaní do růžova. K našemu údivu již stihl cyklista sbalit stan a odjet. Potkáváme se pouze se zrzavými turisty u snídaně. Mají namířeno do Húsavíku. Tam my ale nejedeme. Húsavík je nejseverněji položené větší město na Islandu a vyplouvá se odtud lodí na pozorovaní velryb. Dost lidí říká, že se jedná pouze o předraženou past na turisty. My tuto zajížďku vynecháme a jedeme nejdříve k vodopádu Dettifoss, který je se svou šířkou 100 metrů a výškou 44 metrů jeden z nejmasivnějších vodopádů v Evropě. Poblíž se ještě nacházejí další dva vodopády - Selfoss a Hafragilsfoss. Jak už to tak ale bývá, člověk míní a Island mění. Když se přibližujeme k odbočce na vodopád, vidíme spadlou závoru – stop, cesta uzavřena. Kontroluji aplikaci na sjízdnost cest na Islandu, abych se přesvědčil a ta mi to potvrzuje. Asi je cesta ještě po zimě rozbahněná, sesunutá nebo třeba i pořád zasněžená, kdo ví. Tohle zamrzí, ale nenecháváme se tím rozhodit a míříme ke kráteru Víti.

Víti se nachází v blízkosti sopky Krafla. Celá tato oblast je známá svou geotermální aktivitou. Už zdálky je vidět všudypřítomný kouř a zápach síry se dere dovnitř auta. Cestou ke kráteru míjíme známou sprchu, ve které se v jednom z dílů Fotra na tripu osprchoval i Pepa Vrtal. Projíždíme kolem elektrárny, která k výrobě energie používá právě geotermální sílu tohoto místa. Z komína se valí mraky páry a my už vyhlížíme Víti, který by měl být hned za zatáčkou. Zatáčka je v kopci a my hned za ní vjedeme do zasněžené pláně. Auto zahrabe na ledu a my potupně couváme pár metrů zpátky na první parkoviště. Jako by tu bylo postavené pro tyto případy. Zbylý kilometr cesty už jdeme pěšky. Před námi, kam až oko dohlédne, je všude třicet centimetrů sněhu. Někteří odvážní jedinci s Dacii Duster 4×4 se snaží ke kráteru dojet, ale marně. Na cestě je pod sněhem vrstva ledu a auta kloužou a hrabou a všichni potupně couvají jako my.

Kráter Víti má průměr 300 metrů a jeho tyrkysový rybníček na dně krásně hraje v kontrastu s rudou horninou okolo. Pro nás ale hraje pouze hromada sněhu. Tak si toho sněhu alespoň užijeme. Stavíme sněhuláka, děláme andělíčky a zkoušíme koulovačku, kterou ukončuji po zásahu za krk.

Na Islandu je ještě jeden kráter Víti, a to v pohoří Askja. V něm se můžete i vykoupat, jelikož voda tam má až 25 °C. Cestou k němu se ale bez pohonu 4×4 neobejdete.

Přímo od sněhu a ledu přijíždíme k jednomu z nejaktivnějších geotermálních míst na Islandu. Zápach síry mne štípe v nose. Ze země stoupá pára, bahno a voda dosahuje až 200 °C. Bublající bahenní hrnce (skála a hlína rozpuštěná kyselinou sírovou) mají modré zbarvení, hned kousek dál míjíme zase kouřící mohyly. Krajina je okrově zbarvená a opět jsme jako na jiné planetě. V parku jsou vyznačené stezky a varovné cedule. Pád do vařící vody by tady měl fatální následky. Horký vzduch se ve větru míchá s ledovým a přes syčení páry není slyšet vlastního slova. Nedaleko Hveriru se v zemi peče proslulý Islandský chleba Rúgbrauð, ale o něm až později. Jsme zahřátí a načuchlí sírou a teď se potřebujeme vykoupat. K tomuto účelu je u jezera Mývatn ideální místo. Jelikož je ještě brzy a termální koupaliště otevírá až v jednu, děláme si na parkovišti instantní polévku a vyrážíme do okolí.

V blízkosti jezera vede tektonická prasklina, ve které jsme se mohli projít a nedaleko se nachází jeskyně Grjótagjá. Jeskyně je lávového původu a je zatopena termální teplou vodou. V minulosti se hojně využívala ke koupání. V současnosti však dosahuje teplota vody až 50 °C a koupat se v ní je zakázáno. Na to upozorňují i cedule před vstupem. Při vstupu do jeskyně se na nás vyvalí hustá mlha a třicetistupňové horko. Daleko se ale nedostaneme, jelikož jeskyně je opravdu celá zaplavená horkou vodou. Blíží se však jedna hodina a my se můžeme vrátit k termálnímu koupališti.

Známější, ale také o dost dražší a přeplněnější Blue Lagoon poblíž letiště v Keflaviku jsme záměrně vynechali, abychom si mohli užít toto termální koupaliště na severu ostrova. Hned u vstupu najdeme jídelnu a obchod se suvenýry. My však míříme rovnou k recepci a kupujeme vstupné (vychází to 1100 Kč na jednoho). Můžeme si zde půjčit i ručníky, nebo si zaplatit drink, který pak dostaneme uvnitř (max. je tři piva nebo dvě vína na osobu, abychom se jim tam moc nezhulákali). Projdeme šatnou a sprchami a už jsme uvnitř. 

Čtu varovné cedule, kde se píše, že počasí na Islandu se mění každých pět minut, tak ať si zatížíme ručník kvůli větru. Island je znám svou nulovou kriminalitou, tak na ručník pokládám telefon a jdu do vody. Voda tady má 35-40 °C a bazény jsou rozdělené na tři části. První tady máme horkou betonovou vanu pro asi šest osob, kde je voda nejteplejší. Hlavní bazén je pak rozdělen na dvě části. Přesouváme se do pravé části, kde je teplota pořád docela vysoká. Přes dřevěné molo se dostáváme do třetího bazénu, kde má voda příjemných asi 35 °C. V tomto bazénu se nachází bar a místo pro sezení ve vodě. Vidíme pár turistek, jak po sobě patlají bahno ze dna bazénu, tak to zkoušíme taky, i když nevíme, zda to má nějaký význam. 

V bazénu je zakázáno nosit čepice, přestože k tomu počasí přímo vybízí. Čelenka však manželce prošla. Vyzkoušet se tu dá ještě parní sauna. Jelikož nejsem zrovna milovníkem saun, po pár minutách se vracím zpět do bazénu. Užili jsme si zde čtyři hodiny odpočinku. Po páté hodině ale míříme do sprch a jedeme najít nocleh.

Ano, u jezera Mývatn se nachází kemp s totožným názvem, jako byl ten, ve kterém jsme přespávali na začátku naší cesty po ostrově. Recepce je zase samoobsluha a je potřeba zaplatit přes PayPal. Účet tam naštěstí mám, jen vzpomenout si na heslo byl oříšek. Vše se nakonec zdárně povedlo, a tak si jedeme vybrat místo na parkování. Ve společenské místnosti jsou dvě prostorné kuchyně. Tady můžu konečně realizovat své kulinářské umění, a tak volím opravdu náročné jídlo – hot dog. 

V autě si beru suroviny na vaření do papírové tašky a vracím se do kuchyně. Zjišťuji, že mám ale v tašce pouze polovinu věcí. Manželčin čaj vytekl, rozmočil mi tašku a já za sebou trousil cestičku z rohlíků, párků a dalších surovin. Z toho, co nepřišlo k úhoně, vařím večeři. Jelikož máme ale stále hlad, rozhodli jsme se navštívit pizzerii, která se nachází přímo v kempu. Vstupujeme do dřevěné boudy. Z piva mají pouze Vikinga v plechu za 250 Kč a pizza stoji okolo 500 Kč. Je ale velmi dobrá, i když trochu menší. V televizi hraje Eurosong, kde stíháme vystoupení Islandu i Česka. V deset hodin podnik zavírá a my se odebíráme do auta ke spánku.