Madeira, 2. díl: Horský trek přes ostrov věčného jara aneb jak nás vyškolilo místní počasí

Po hektických přípravách a přesunu na Madeiru máme za sebou první dva dny prožité na tomto krásném ostrově. Můžete si o tom přečíst v prvním vydaném článku. Naše povídání pokračuje třetím dnem, během kterého se změní snad vše.

Plevouš se budí krátce po půl sedmé, a zjišťuje, že zas takové teplo na Madeiře asi nebude. Studený nos a promrzlé prsty u nohou, toť znamení, že letní spacák již v září nestačí! Vítr v noci zesílil a vzhledem k tomu, že les je řídký, docela na hřebeni nad tunelem foukalo. Ale bude ještě hůř, což zatím netušíme.

Balíme spaní a scházíme zpět k levádě na trasu PR 10, ze které je místy pěkný výhled na hřeben hor. Výstup na hřeben nás teprve čeká.

V 8:30 narážíme na pěkné místo s výhledem na hřeben s vrcholem Chiqueiros da Queimada, a tak si dopřejeme snídani, klasický chleba s paštikou. Na dalším rozcestí volíme trasu LPB, po které míříme stále podél levády až k trase CR 24. Ta nás dovede prudkým výšlapem na planinu Chão das Feiteiras.

Ve stoupání na planinu nám vypovídá službu digitální fotoaparát, a tak doufáme, že druhý záložní přechod vydrží, protože ne vždy fotografie z mobilu dokáže určité záběry věrně zvěčnit.

Chão das Feiteiras (1200 m n. m.) je nádherné místo. Svítí sluníčko, občas nějaký mrak, pasoucí se ovce a v dáli náš první plánovaný vrchol. Jde o Pico do Arieiro (1818 m.n.m.) s leteckým radarem. Stále po trase CR 24 stoupáme k sedlu Poiso (1400 m.n.m.), kde si dáváme konečně po několika dnech plnohodnotný oběd a pivko na osvěžení. Je příjemně teplo, kolem spousta cyklistů na celoodpružených kolech a v integrálkách.

Vybavujeme si video od Trail Huntera, který před nedávnem na Madeiře pořádně řádil a dost možná i v této centrální oblasti ostrova. Platíme a číšník přes zuby procedí, že bude za chvíli pršet. Vyrážíme po silničce vedoucí na Pico do Arieiro. Po pár metrech mu musíme dát za pravdu, balíme krosny do nepromokavých obalů a na sebe dáváme tenké nepromokavé pláštěnky.

Skvělá volba byla, je před léty na kolo koupit, a hlavně si je sebou na Madeiru přibalit. Normální sportovní větrovka by před deštěm neochránila a v pláštěnce bychom se utopili ve vlastním potu. Prší hustě, teplota klesá a viditelnost se blíží nule, což při pohybu na silnici není zrovna dvakrát bezpečné. Silnice naštěstí stoupá mírně a jde se svižně, nezdržuje nás ani focení, protože není co fotit!

Sedm kilometrů uteklo jako voda pod nohami a my jsme na vrcholu s radarem, ze kterého nevidíme mimo nejbližších skal takřka nic. V chodbičce k restauraci upravujeme krosny a jejich zaplachtování. Pokračujeme dále po trase PR 1. Déšť slábne a v krátkých intervalech se střídá slunce, mrholení a obráceně.

Máme štěstí, vítr mraky rozfoukává a my konečně vidíme tu nádheru, kvůli které jsme Madeiru chtěli navštívit. Celý střední masiv je nádherný a díky vegetaci také barevný. Prudké sestupy střídají brutální stojky a takto se to neustále opakuje. Jediné rovné úseky nabízí tunely, které mění také klima. Při vstupu do tunelu prší, na druhé straně je to na sluneční brýle, ale o pár schodů dále je vše jinak.

Plevouš začíná být z výšlapů i sestupů fyzicky i psychicky zničený. Je to s naší zátěží a v tomto počasí neskutečné náročné a závidíme těm, kteří si sem dojeli jen na čumendu autem a táhnou do těch stěn jen lehký batůžek. Neustále klesáme a stoupáme až k nejnižšímu bodu 1550 m n. m., odkud se začínáme doslova škrábat k vrcholu a nejvyšší hoře celého ostrova.

Míjíme horskou boudu a míříme nejvýše, co to jen na Madeiře jde! Dokázali jsme to, stojíme na Pico Ruivo (1861 m n. m.), vidíme ale kulové, všude nízké mraky, slunce se snaží, ale marně. Rychlá fotka a mizíme z větrného vrcholu po trase PR 1.3 pryč.

Počasí si s námi skutečně hraje, stačilo sestoupat 150 metrů a celý vrchol se na pár chvil odhaluje. Neskutečný pocit, i když nestojíme v tu stejnou chvíli na jeho vrcholu. Pár fotografií a opět se halí do mraků. Naše cesta však pokračuje, čas rychle běží, počasí se horší a vítr zesiluje.

Na závětrné straně máme velké štěstí, přestalo chvilku pršet, a dokonce se objevuje sluníčko. Pod vrcholem Pico Coelho je proto čas sednout do trávy a dojíst zbytek lovečáku s chlebem. Při večeři koukáme do mapy a řešíme, kam ještě asi zvládneme dojít, abychom ve spacáku v noci nezmrzli.

Do tmy zbývají dvě hodiny a začíná nám být jasno, že níž jak do 1500 m. n. m. sejít nejspíše nedokážeme. Vyrážíme dále po trase a začínáme hledat závětrné místo, které by bylo rovné/prostorné a hlavně pod stromy, na které by šlo zavěsit celtu, pro případ deště. Cesta je stále náročnější „nahoru/dolů“, občas sprchne, do toho silně fouká, začíná se smrákat a Plevouš toho má plné zuby!

Vypadá to špatně, stále jsme na straně skal, kde se vítr opírá a opět jsme vystoupali do 1700 m. n. m. Do toho potkáváme samotnou slečnu, která je na tom podobně a hledá také místo k noclehu. Plevič s ní prohazuje pár slov a pokračujeme dále vstříc našemu dobrodružství, které je stále více intenzivní, jako bolest všech svalů a to i těch, o kterých jsme doposud nevěděli, že je máme!

Nakonec se na nás štěstí usmálo, obcházíme vrchol Pico do Jorge (1691 m) a po několika sestoupených metrech, těsně vedle pěšinky, nalézáme pod keři prostor, kde ve 20:30 stavíme náš bivak. Z celt si děláme závětří a hlavně přístřešek, protože začíná opět pršet. Plevouš masíruje hřejivkou unavené nohy, oblékáme dvoje ponožky, nahoru snad vše, co máme suché a halíme se do spacáku. V 1550 m n. m. očekáváme skutečně chladnou noc, ale pokračovat v tomto terénu s čelovkou rozhodně nechceme.

Jak to bude dál, to se teprve uvidí. Zatím se můžete podívat na video z téhle části našeho treku, které najdete níže. 

Zdroj: Martin Pleva, plevicinatripu.blogspot.com