Madeira: Trek přes ostrov věčného jara je úspěšně za námi. Ani poslední den nám to ale nedal zadarmo

Budíme se kolem čtvrté hodiny, spacáky jsou docela slušně namoklé, Plevič se klepe zimou a Plevouš na tom není o moc lépe. Chumláme se do spacáku a snažíme se dýcháním do nich zahřát. Sice jsme měli hamaky pod celtami, ale docela nešťastně blízko sebe, což způsobilo vzájemné vyplavení při nočním hustém dešti. Štěstí, že před sebou máme už poslední den tripu a u oceánu již spát venku neplánujeme. Ale jak to bývá, plány se mění, což na Madeiře platí asi dvojnásob.

Před šestou hodinou ranní to vzdáváme, hrabeme se za deště z hamak a sklízíme narychlo naše ležení. Hledat suché oblečení v krosnách se nám nechce, a tak bereme čelovky a v 7 hodin odcházíme v tom, v čem jsme spali. Cestou procházíme několik obrovských kaluží a míříme k silnici, po které pokračujeme dále k náhorní plošině (1000 - 1150 m n. m.) a lesu Fanal, jež je proslulý díky mystickému lesu s bizarními stromy.

Narážíme na zděné odpočívadlo, ve kterém se skrývají tři mladší turistky a jak posléze zjišťujeme, jde o Češky. Prohazujeme pár vřelých slov, zjišťujeme, že jdou stejnou trasu jako my, jen jsou na cestě o tři dny déle. Plánují též dnešní noc strávit v Porto Moniz, s jediným rozdílem, že oni vědí kde, my ne. Po chvilce se balí a odcházejí zpět k silnici, po které plánují svoje putování do Porto Moniz zakončit.

My využíváme sucha k přebalení a zabalení věcí po úniku z nocležiště, převlékáme se do suchého oblečení a přelepujeme pořádně paty. Snídáme med s Racio chlebíčky a v 9 hodin vyrážíme v mrholení prozkoumat náhorní plošinu a les Fanal, jež je zařazen do světového vlastnictví UNESCO a rozhodně právem!

Tyto stromy nabízí skutečně nevšední podívanou. Prastaré vavříny jsou hustě porostlé mechem a díky severským větrům zohýbané do všemožných tvarů, až to vypadá, že přes noc, či v mlžném oparu ožívají a tancují. Skutečně nevšední místo, které stojí za návštěvu. Pokud budete mít štěstí na podobné počasí jako my, bude to nezapomenutelný zážitek.

Ještě o něco více nezapomenutelný a nevšední zážitek si užívali při profesionálním focení novomanželé, které jsme na hřebeni potkali. Musíme uznat, že takové fotografie ve svatebním albu asi jen tak někdo mít nebude.

Po necelé hodince focení a žasnutí nad touto nevšední podívanou se vydáváme dále po trase VRF k Atlantskému oceánu. Ani jeden z nás netušíme, co nás následující dva kilometry čeká. Trasa vede takřka přímo z drsného svahu do nadmořské výšky 500 m n. m., tedy jde o dvoukilometrový sešup o 600 metrů! Podklad je různého složení, ale rozhodně ne stabilní.

Klouže takřka vše, na co můžeme stoupnout, jedno jestli kamenné plotny, volné kameny, kořeny, rozmáchaná hlína a na tom všem vrstva listí. Po prvních zhruba 200 metrech Plevouš chápe, z čeho měli Češky z přístřešku obavu a proč šly raději po silnici. Ač jde opatrně, najednou se sklouzne a takřka nekontrolovatelně padá na „prdel“ a zastavuje ho až krosna zaseknutá o kořen, který se snažil překročit.

„Nevrátíme se?“ říká Plevičovi. „Ne, to dáme“ zní odpověď. Pokračujeme, ale každý další metr níže je víc a víc náročný, oba máme bolavé plosky noh z rozmáchaných bot, sestupujeme opatrně a skutečně pomalu. Je to šílená cesta, svah je stále strmější a podklad ještě méně stabilní. Říkáme si, jestli by nebylo lepší jít nahoru, než se „slaňovat“ dolů, ale shodujeme se, že i nahoru by to za těchto podmínek byl totální očistec!

Tento úsek si budeme oba pamatovat živě hodně dlouho. Sestup nám nakonec zabral skoro dvě hodinky a my konečně přicházíme na rovnou část cesty, kde si dáváme rychlou svačinku.

Pokračujeme doleva do městečka Ribeira da Janela, které se rozkládá v těžce přístupném svahu. Vedlejší silnička, která vede přímo mezi domečky strmě k oceánu, má uprostřed cesty udělané schody, po kterých je sestup relativně příjemný, až na ty bolavé plosky nohou. Z Ribeira da Janela na nás čekalo poslední plánované stoupání po trase VFB.

Cestou se několikrát zastavujeme a fotíme si zajímavý pohled na dva malé ostrůvky, známé jako Ilheus da Ribeira da Janela, jež jsou nedaleko pobřeží u vyhlídky známé pod označením Miradouro Ilheus da Ribeira da Janela. My však kráčíme nejdříve do svahu po klikaté pěšince a následně pokračujeme na hřeben již po asfaltu, obcházíme vrchol Caldeirão (418 m n. m.) a začínáme sestupovat do vysněného cíle.

Nohy bolí víc a víc. Ve 14:45 se nám otevírá pohled na Porto Moniz a začínáme řešit, kde a jestli se budeme moci ubytovat. Žhavíme Booking, Airbnb, Facebook skupiny s ubytováním atd. Bohužel, ceny nebo lokace jsou pro nás autobusem nedostupné. Jdeme do prvních potravin koupit limču (pečivo nemají), o kousek blíže centru kupujeme pečivo a cestou se rozhlížíme po možnostech ubytování. Míjíme hotel, jehož název si Plevič zapamatoval z ranního rozhovoru s Češkami a tak se jdeme zeptat, jestli se něco pro nás nenajde.

Máme kliku, bereme poslední pokoj za 110 Euro a v 15:40 jsme na pokoji. Z balkónu máme nádherný výhled na oceán a na přírodně umělé bazénky, kterými je Porto Moniz proslulé. Vybalujeme mokré věci, sušíme spacáky i hamaky a dáváme na balkóně pozdní oběd (pečivo s paštikou). Plevič zjišťuje, jak je to se vstupem do bazénku, bereme plavky, akční kameru a vyrážíme za relaxem v „oceánu“. Nohy máme rozmokvané a zničené a v pantoflích se sotva šouráme, ale víme, že slaná voda je přesně to, co potřebujeme, abychom se dostali do kondice.

Užíváme si nicnedělání a domlouváme podvečerní plán. Pořizujeme pár záběrů bazénků a okolní přírody a vracíme se na hotel, kde si užíváme řádnou očistu těla ve sprše. Další plán je jasný! Vyrazíme někam na dobré jídlo a pár piv. Nakonec vyhrála restaurace, která měla v nabídce pizzu, dáváme každý jednu a jako bonus ještě jednu na půl.

Naše bříška jsou uspokojená, konečně se pořádně najedla! Poté krátká procházka po Porto Moniz, cestou do hotelu kupujeme ještě něco na večer a jdeme bydlet. Konečně postel, je to nádherný pocit! Na závěr dne si najdeme ještě chvilku na hraní žolíků a jdeme dospat spánkový deficit.

Trip je sice za námi, ale další zážitky na Madeiře, včetně tipů, přineseme v posledním, pátém pokračování našeho dobrodružství na Madeiře. Podle mobilních aplikací jsme celkem ušli přibližně 125 kilometrů, dle Mapy.cz by to mělo být 105 kilometrů. Z vlastní zkušenosti i měření dle tachometru na kole víme, že kilometry dle mobilních aplikací jsou přesnější a tak předpokládáme, že náš přechod Madeiry mohl měřit něco kolem 120 kilometrů, ale to není rozhodující. Důležité jsou zážitky, a těch bylo skutečně hodně.

Kompletní trasu celého tripu najdete níže v mapě. A pod mapou pak najdete ještě také krátké video: 

Zdroj: Martin Pleva, plevicinatripu.blogspot.com