Kalifornský národní park Sequoia a největší stromy světa. Tohle nikde jinde neuvidíte a nezažijete

Letušky začaly sklízet nádobí po posledním jídle, které jsme na palubě letadla společnosti Lufthansa právě dojedli. Nemyslel jsem si, že někdy řeknu, že i ve vzduchu se dá dobře najíst. Kuře chutnalo jako kuře. Jakého pokroku to letectví a civilizace dosáhla. Sedíme v ekonomické třídě v největším dopravním letadle světa airbus A380 na přímém letu mezi Mnichovem a Los Angeles.

Do přistání zbývají minuty a člověk se celý třese na nové americké dobrodružství. Los Angeles patří k největším městům na světě. Určitě je zde spousta pěkných míst k vidění, ale my máme v plánu město co nejrychleji opustit a vydat se na sever ke skvostům kalifornské přírody.

Let přistává na čas krátce po půl třetí odpoledne. Ve vzduchu jsme strávili necelých 12 hodin. Máme v plánu ještě dnes ujet 300 km do města Visalia, které se stane na příští tři dny naším domovem. Visalia leží v blízkosti dvou národních parků Sequoia a Kings Canyon a my plánujeme toto město využít jako naší základnu k jejich objevování.

Cestování velkými letadly má obrovskou výhodu. Množství přepravených lidí snižuje ceny letenek. Kolegové a kolegyně cestovatelé, při plánování cest je třeba myslet na jednu důležitou věc. A tou je skutečnost, že letadla se, co se týká kapacity, sice nafouknout podařilo, ale letiště zůstala stejná. Já s touto skutečností nepočítal, a tak nás po příletu čekalo jedno překvapení za druhým.

Vystupujeme s proudem lidí z letadla, se kterými jsme museli dlouhé hodiny sdílet stísněný prostor. Jsem tak zmlácený, že sotva jdu. Mezikontinentální lety nejsou pro tělo nic zdravého. Těším se, až budeme sedět v autě a ujíždět od toho všeho letištního dění pryč.

Jednotlivé tunely, které vedou cestující ze spodní a horní paluby obrovského letadla se střetávají ve velké místnosti, kde je několik eskalátorů a schodišť. Čekáme v tomto meziprostoru dobrou půlhodinku. Poté se dav pohne a my jsme schopni vystoupat po vypnutých eskalátorech nahoru do chodby, která, jak doufám, vede k celnímu odbavení.

Chodba tam opravdu vede, ale má to jeden háček. Je několik set metrů dlouhá a my ze dveří vcházíme zhruba doprostřed fronty. Jsou zde policisté, kteří korigují pohyb lidí. Dav se spolu s námi stáčí doprava a jdeme podél cestujících, kteří už vystoupili z letadla nebo z letadel před námi a poslušně stojí na straně u zdi.

Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si připustil, že tady všichni čekáme na to samé. Čas od času se snaží jít někdo dopředu volným prostorem kolem nás. Policisté tyto lidi oslovují frází: „Promiňte, myslíte si, že jste něco víc?“ Zoufalá paní drží v ruce palubní vstupenky na další let, který evidentně nestíhá. Brečící ji odvedou na konec fronty. „Prostě jste tady uvízla. Smiřte se s tím.“ Tak zní poslední věta policistky, kterou v dáli zaslechnu. Tak se to několikrát opakuje. Fronta se v zhruba dvacetiminutových intervalech pravidelně pohybuje.

Po dlouhém poskakování v chodbě jsme se dostali ke schodišti, které vede dolů do haly, kde je celnice. Policista nás pouští ve skupince a my rychlou chůzí scházíme ze schodů a zjišťujeme, že po dvouhodinovém čekání jsme přišli na začátek jiné fronty, kde budeme dalších pár hodin čekat.

Naštěstí už je vidět její konec v podobě pasového odbavení. Člověku později dojde, že kdyby nahoře nestále policie a nedržela dav pevně na uzdě, tak bychom se tady dole pravděpodobně ušlapali.

Celník odbavení moc nezdržuje. Jen nás vyfotí a zeptá se, co máme v plánu tentokrát. Ani mě nenechá domluvit a odcitovat náš itinerář. Jediné, co nám řekne, je, že na to jet do Sekvojí je už trošku pozdě (píše se září 2024). Kdyby jen věděl, jak moc velkou má pravdu.

Vycházíme z haly ven před terminál, kde je víceproudová silnice, která dokola obkružuje letiště. Do nosu mě praští typický losangeleský odér, který je směsicí tropického vzduchu a výfukových plynů. Vědci na světě rozlišují dva druhy smogu. Londýnský a losangeleský. Londýnský vzniká v zimě a zjednodušeně je směsí kouřových plynů, mlhy a oxidu siřičitého. Losangeleský smog je letní záležitost a je směsí něčeho trochu jiného, ale dýchá se v tom stejně špatně.

Většina cestujících z letiště v Los Angeles jezdí půjčeným vozem. To plánujeme i my. Do půjčovny se lze dostat kyvadlovými autobusy, které zastavují přímo před terminály. Určitě vás nepřekvapí, že množství lidí v autopůjčovně odpovídá situaci na letišti. Chvilku čekáme na volnou přepážku a vyřizujeme půjčení vozu s vrácením na letišti v San Franciscu, odkud budeme odlétat. Poté už rezignovaně sedíme na kufru v hale a čekáme asi dvě hodiny.

Je zajímavé sledovat jak lidé, kteří absolvovali frontu na pasovku, tedy zejména zahraniční turisté, čekají v klidu a rezignovaně. Američané, kteří měli možnost se čekání vyhnout, anebo přiletěli vnitrostátním letem, jsou docela agresivní a nestydí se svojí frustraci dát hlasitě najevo. „Krucinál, pracuje tady vůbec někdo?“, křičí brýlatý mladík a mlátí pěstí do stolu. „Pane, děláme, co můžeme, nemáme dostatek personálu, aby uklízel auta“. „ Mně by nevadilo ani špinavé“, vykřikne žena, co stojí vedle mě. „Vždyť to čekání tady je delší, než byl můj let sem“, křičí někdo další. „Je to vůbec legální?“, dodá další čekatel.

Lidí se do budovy, kde mají kanceláře tři autopůjčovny, najednou nahrne tolik, že není možné rozeznat, kdo čeká ve frontě na papíry a kdo už má smlouvu podepsanou a čeká na auto. Nově příchozí se začínají stavět za mnou. Využívám svojí chvíli slávy a ze své velitelské pozice sedící na kufru všem ukazuji, kde je začátek správné fronty. Dochází k emotivnímu projevu vedoucího pobočky.

Říká, že si je moc dobře vědom, že jsou se vším pozadu, ale že pokud se lidi nezačnou chovat slušně, tak nikdo nikam nepojede. A co víc, začne prý křičet a máme mu věřit, že to umí docela hlasitě. Věřte mi, že jsem takovou situaci v USA ještě nezažil. Bývalo pravidlo, že všechny služby zde vždy fungovaly na výbornou. Do dvou hodin po přistání už běžně člověk ukrajoval kilometry po americkém kontinentě v půjčeném voze.

Najednou se kdesi v davu objevuje starší paní, u které jsem před několika hodinami vyřizoval půjčení vozu. Do ruky mi diskrétně strčí papírovou skládačku se smlouvou, kterou si do doby, než pro nás měla auto, nechávala u sebe. „Přejeme vám šťastnou cestu. Omlouvám se za to čekání, ale prostě sem přijíždí moc lidí, ale to je dobře, protože tohle je Kalifornie a tady je vítaný každý“. V tu chvíli se mi v hlavě objeví citát jednoho známého cestovatele, který zní. „Cestovat znamená hlavně snášet velké nepohodlí“ a my jsme si ho pro začátek užili opravdu dost.

Na obrovském parkovišti pro tisíce vozů jich je doslova jen pár. Jedním z nich je i náš Jeep Compass, z jehož karoserie ještě stéká voda po předchozím mytí. Každá půjčovna v USA má trošku jiný systém přidělování vozů. Někde vám řeknou, ať si vyberete jakýkoliv vůz třeba v řadě C, kde jsou vozy z kategorie, kterou jste si zaplatili. Jindy vám vůz přivezou před dveře kanceláře, kde na vás už nastartovaný čeká. My dostáváme papírek s číslem parkovacího místa (angl. stall) a vůz si vyzvedáváme na parkovišti.

Jelikož jsem právě strávil několik hodin čekáním s dost komunikativními lidmi, tak jsem se dozvěděl, že pokud používáte k vyzvednutí auta aplikaci autopůjčovny, a pokud vám aplikace sama přidělí číslo parkovacího místa, tak si auto můžete hned vyzvednout a nemusíte ani do kanceláře. Tuto službu jako cizinec nemohu využít. Nicméně ji dnes nemohli využít ani Američané čekající s námi, protože systém půjčování náporem lidí prostě zkolaboval. A podotýkám, že jsme všichni měli rezervace vytvořené dlouho dopředu.

Z letištní autopůjčovny vyjíždíme až po 9 hodině večerní. Se vším tím zdržením a únavou z časového posunu nás čeká ne moc příjemná třísetkilometrová cesta. Ptáte se, proč jsme raději rovnou nepřespali ve městě andělů, jak se Los Angeles někdy přezdívá? Proč jsme si nevzali rovnou nějaký ten levnější hotel? Pokusím se vám to v rychlosti vysvětlit.

Levné hotely ve velkých městech nebyly nikdy žádný med, ale skromným cestovatelům vždycky poskytly postel a dočasný domov. Bohužel, svět se po covidové pandemii změnil. Spojené státy se také změnily a v mnoha směrech k horšímu. Spousta lidí přišla o práci a své problémy řeší alkoholem nebo drogami. Po nedávných aférách, které otřásly americkou společností, se na práci u policie, a to zejména v Kalifornii, lidově řečeno vykašlalo mnoho lidí.

Tento fakt se tedy odráží i v bezpečnosti. Levný hotel nebo motel ve velkých amerických městech bývá pro místní poslední štace před životem na ulici. Na bookingu jdou sehnat hotely třeba za 1500 Kč na noc. Samozřejmě, že jsme v nich při minulých cestách normálně spali. Současná bezpečnostní situace je ale taková, že pokud se odvážíte před takovýmto hotelem vylézt z auta a ubytovat se, budete pravděpodobně trávit noc v ne moc dobře zvukově izolovaném pokoji a pokud budete mít štěstí, tak tam nebudou švábi.

Celou noc ale na 90 procent budete poslouchat, jak se někdo opilý hádá nebo souloží. O projevech zfetovaných trosek ani nemluvě. Recepce bude s neprůstřelným sklem a bezpečnostními prvky, které u nás nemáme ani v bankách a celou atmosféru apokalyptického filmu může dotvářet ozbrojená ochranka, která chodí s dlouhými zbraněmi. Možná, že ucítíte trochu travičky nebo bůhví čeho. Obojí půjde pravděpodobně koupit přímo ve vedlejším pokoji. To není žádná pohádka. Výše uvedené jsme už jednou zažili v roce 2022 v jednom laciném motelu v Palmdale.

Také nemohu nezmínit další nedávnou osobní zkušenost s lacinými motely ve velkých městech v USA. V listopadu roku 2023 jsme cestovali do ráje pěšího turismu arizonské Sedony. Přiletěli jsme do Phoenixu a měli jsme dlouhou dobu dopředu zamluvený klasický Motel 6 u dálnice. Bohužel, nám nikdo nedal vědět, že hotel vstoupil do vládního programu a momentálně se z něho stal útulek pro bezdomovce a drogově závislé. Ostraha nás tehdy nenechala ani vjet na parkoviště. To samé jsme zjistili ještě u dalších dvou hotelů. Nakonec jsme museli spát bez rezervace za přemrštěnou cenu v lepším hotelu a to jsem ještě musel recepční přes okno uprosit, aby se s námi uprostřed noci vůbec bavila.

V Los Angeles je to stejné. Do laciných hotelů jsou cíleně stěhováni lidé z ulic. Situace se s blížícími olympijskými hrami, které se v roce 2028 v Los Angeles uskuteční, bude ještě více zhoršovat. Starostka města se vyjádřila, že problém bezdomovectví do olympiády vyřeší. Jelikož se turismus a pohyb lidí nevrátil do normální podoby, na jakou zde byli před pandemií zvyklí, nabídka jistých peněz od státu je pro mnohé hoteliéry lákavá. Tak i za cenu, že po konci ubytovacího programu pro lidi na hraně společnosti budou muset hotel opravit, na nabídku přeměnit ho v útulek kývnou.

Už vytvořené rezervace nikdo neřeší, prostě máte smůlu. Promiňte mi ten úvod, ale taková Amerika prostě je. Nikdo se tady s nikým nemaže. Pokud sníte o fotce na chodníku slávy nebo o nákupech na Rodeo Drive, tak se prosím připravte, že cestou ke krásným turistickým cílům uvidíte i spoustu věcí, které se vám pravděpodobně líbit nebudou.

I při krátké návštěvě LA doporučuji přespat v hotelu, který vychází minimálně 5000 Kč na noc. Budete tak mít zaručenou aspoň základní kvalitu ubytování v prostředí, ve kterém se nebude bát. Ubytování na venkově je stále cenově přijatelné a lze bez obav využívat i jeho levnější varianty. Visalia, kam právě míříme, má asi přes 100 tisíc obyvatel, ale v porovnání s Los Angeles to venkov je.

Čtyřhodinovou cestu do města Visalia jsme nakonec v pořádku zvládli. Můžeme tedy začít objevovat to, za čím rozhodně do USA cestovat stojí a tím je naprosto unikátní přírodní bohatství, které nikde jinde na světě neuvidíte.

Ráno vstáváme brzy. Na to, že jsme spali sotva pár hodin, se cítíme překvapivě dobře. Z Visalie vyrážíme okolo 6 hodiny ranní směrem k národnímu parku Sequoia. Hodinu od Visalie leží vstup do parku. Pohyb po něm pak zabere samozřejmě mnohem více času. Vzdálenosti v USA jsou opravdu velké, takže je třeba trochu plánovat, zejména co se týče množství jídla a benzínu. Pokaždé, než se někam vydáme, tak tankujeme a koupíme něco k svačině. Cena benzinu v Kalifornii je 4,5 USD za galon. V sousedním Oregonu, kam se vydáme později k návštěvě Kráterového jezera, je cena benzinu přívětivější, a to v průměru 3,5 USD za galon.

Kalifornie má zhruba čtyřnásobnou rozlohu než Česko. Žije zde necelých 40 miliónů obyvatel a je tedy nejlidnatějším státem Spojených států amerických. Většina obyvatel bydlí ve velkých městech na pobřeží Tichého oceánu. Podél rozeklaného pobřeží se táhne pás nízkých hor, které volně klesají do roviny a vytvářejí tzv. Centrální údolí. Údolí je centrem zemědělského bohatství státu. Pěstuje se zde celá škála ovoce i zeleniny. Východní část Kalifornie se z údolí prudce zvedá do pohoří Sierra Nevada, kde leží i Národní park Sequoia, kam právě jedeme.

Uháníme si to pomerančovými sady. Krajina se začíná postupně zvedat. Sady a plantáže vystřídají kopce. Kdysi byly zelené, ale nyní jsou porostlé žlutou stepní trávou. Silnice několika oblouky míjí přehradu Lake Kaweah. Zde je dobře viditelný obrovský problém, se kterým se západ Spojených států potýká. Tím je sucho.

Přehrada je ze tří čtvrtin prázdná a tak tam, kde kdysi byla vodní hladina jezera, nyní jezdí lidé terénními auty k malé louži rybařit. Všechno, co není v údolí zaléváno, se mění v poušť. Nedostatku vody si můžete všimnout i při sprchování, kdy ze sprchy teče málo vody a pod velmi nízkým tlakem.

Po vstupu do Národního parku Sequoia nastává nezbytná zastávka pro razítka. Ve Spojených státech je něco málo přes 60 národních parků. Nejen každý park, ale i historické památky a chráněná území mají nejčastěji v návštěvnických centrech ale i na jiných různých místech razítkovací pultíky s pamětními razítky. Američané si kupují památníky, kterým říkají pasy a do nich sbírají razítka z navštívených míst. Nám k tomu účelu slouží český turistický deník. Staří a mladí, všichni poslušně stojí frontu na razítko do památníku a mají z nich nesmírnou radost.

S přibývajícími kilometry uvnitř parku přibývá i nadmořská výška. Silnice se v ostrých serpentinách zakusuje do pohoří Sierra Nevada a okolní příroda se rychle mění. Najednou začíná horský les plný jehličnanů a člověk okamžitě zapomene, že před půl hodinou projížděl krajinou, která připomínala spíše jih Španělska.

Zatáčka za zatáčkou nutí řidiče jet pomalu. Projíždíme spáleništěm po nedávném lesním požáru a za chvilku jsme opět v hustém horském lese. Za jednou opravdu ostrou zatáčkou, která je ještě k tomu do strmého kopce, začnou auta zpomalovat. Silnici rozděluje ostrůvek, na kterém roste skupina sekvojí. Naštěstí je kde zastavit. Vystupuji z vozu a zůstávám civět s otevřenou pusou.

První kontakt s něčím tak obrovským a majestátním, jako je sekvoj, nechá v člověku velký dojem, který si bude pamatovat na celý život. Sekvoje, správně sekvojovec obrovský, patří k největším žijícím organismům na světě a bohužel rostou jen v Kalifornii. Dožívají se věku přes 2000 let a kromě člověka nemají moc nepřátel, které je mohou zahubit.

Stromy takovéto velikosti hravě přežijí i lesní požár a různé nepřízně počasí. V historických knihách se můžete dočíst, že prvním objevitelům, kteří spatřili tyto gigantické stromy, nikdo po návratu do civilizace nevěřil. Lidé si tehdy mysleli, že si cestovatelé, kteří spatřili tyto obří stromy, prostě vymýšlejí.

Pár minut mlčky hledíme na několik obrovských sekvojí stojících doslova uprostřed silnice. Touto cestou se budeme ještě několikrát vracet a pokaždé, když tudy projíždíme, tak vidíme stejnou scénu. Auta odstavené na krajnici, vybíhající rodiny s telefony v ruce a rozzářené oči lidí všeho věku. Lidé různě šplhají do svahu podél silnice, krčí se a mnohdy i leží na silnici, ve snaze dostat obří strom do záběru svého telefonu.

Prohlídku národního parku začínáme stylově u muzea. I když je parkoviště přímo naproti němu, cesta k muzeu nám zabere dobrou půlhodinku. Hned na parkovišti rostou další obrovské sekvoje, které si se zájmem prohlížíme, fotíme a opět na ně nevěřícně civíme. Je neuvěřitelné, co dokáže příroda stvořit.

Několik desítek metrů mohutné kmeny, vedle nichž vypadá člověk jako postavička z lega, se na omak vůbec nepodobají stromům, které známe u nás. Kůra sekvojovců je vláknitá a měkká, může mít tloušťku až třičtvrtě metru. Některé stromy jsou zde pojmenované. Před muzeem stojí sekvoje jménem Sentinel. Je 43. největší sekvojí na světě. Nechci vás ale zatěžovat daty a čísly. Ostatně ty určitě najdete lépe zpracované v mapě a brožuře, kterou dostanete při vstupu do parku.

Od muzea se vydáváme na krátkou vycházku s honosným názvem Big Trees Trail. Po kilometru chůze se dostáváme k louce, která je lemována sekvojovci a jinými nádhernými stromy. Okruh kolem louky je nenáročný a vede převážně po dřevěném chodníku. Jedná se o místo s naprosto jedinečnou atmosférou. Takhle si představuji pravěký les. Lidí je zde pomálu. Nejedná se o žádný náročný trek. Popravdě je to okruh ideální pro rodinnou vycházku.

O to více nás překvapí, že zde pozorujeme našeho prvního medvěda. Stojí zhruba 100 metrů od pěšiny v místě, kde je bažina s vysokou trávou. Medvěd se nehýbe a zdálky na nás kouká. Je to velmi zvláštní, trochu strašidelné, ale zároveň krásný pocit. K napadení lidí medvědy zde dochází zřídkakdy. V instrukcích, co dělat při střetu s medvědem, které jsem ráno četl, mě zaujala věta, že si máte od medvěda držet vzdálenost dvou školních autobusů. Tak první věc, která mi při setkání s medvědem přijde na mysl, je, jak je takový školní autobus asi dlouhý. Deset metrů, patnáct metrů? Hlavně jestli to ví ten medvěd. Nicméně méďa nic nedělá a jen si nás z dálky prohlíží.

Zanedlouho nám zmizí z dohledu, když ho přestaneme bavit a pomalou chůzí zalezl do vysoké trávy. Škoda, klidně bych se na něj vydržel ještě chvíli koukat. Při našem pobytu v pohoří Sierra Nevada potkáme medvěda ještě jednou a to za trošku dramatičtějších okolností. Ale o tom vám budu vyprávět jindy.

Sekvojový národní park zabírá plochu 1600 km². Běžní turisté, jako jsme my, uvidí jen zlomek z jeho rozlohy. Proto se domnívám, že v této části parku jsou medvědi na turisty víceméně zvyklí. Při setkání s medvědem jde o život zejména v těžko dostupných částech parku, kam se jde dostat jen po několikadenních pochodech. Medvěd, pokud ho nepřekvapíte a nevylekáte, se vám nejpravděpodobněji vyhne.

Zde dělají medvědi problémy zejména na parkovištích, kde se násilím dostávají do aut a hledají jídlo. Hledají lidské jídlo, kterým ho nějaký turista nakrmil a medvěda tím odsoudil k záhubě. Nemyslím tím zrovna změnu stravy v podobě příjmu kalorických bomb, na kterých si zvíře rychle vytvoří závislost. Pokud medvěd svou touhu po nezdravé člověčí stravě neovládne a zlobí moc, nečeká ho hezký osud. V lepším případě ho správa národního parku chytí do pasti a odveze do divočiny.

Většinu Národního parku Sequoia tvoří neprostupné hory. Nachází se zde i nejvyšší hora kontinentálních Spojených států, více než čtyři tisíce metrů vysoká Mount Whitney. Při běžné sezóně je kvůli sněhu většina parku obvykle do května nepřístupná.

Pokračujeme k největšímu lákadlu parku a to ke stromu generála Shermana. Začátek stezky, která k němu vede, je působivý. Parkoviště pro stovky aut a slavobrána nám naznačuje, že pro Američany je tento strom opravdu velmi významný a jeho návštěvu nelze vynechat. Z parkoviště scházíme zhruba kilometr do údolíčka, kde rostou opět obří sekvoje. V průvodci se dočteme, že obří sekvoje nerostou v parku všude. Vyskytují se jen na pro ně příhodných místech, v určité nadmořské výšce a výhradně na západní straně hor.

Pěší cesta, která vede do Obřího lesa, kde generál Sherman stojí, je velmi frekventovaná. Všímám si cedulky, která upozorňuje návštěvníky, že se pohybují ve vysoké nadmořské výšce a že se jim do krve dostává málo kyslíku. Tudíž se nemají stydět si sednout a nabrat dech. Je třeba si uvědomit, že většina amerických turistů není zvyklá chodit pěšky. Často stačí odejít 200 metrů od vyhlídky a jste úplně sami. Stezka ke Generálu Shermanovi je ale výjimkou a vzhledem k počtu lidí nelze s pozorováním divoké zvěře počítat.

Strom generála Shermana je působivý a v údolíčku neroste jen on, ale i spousta dalších zajímavých stromů. Co se týče objemu dřeva, byl označen za nejmohutnější na světě. Stáří stromu je přes 2500 let. Větve začínají růst zhruba ve 30metrové výšce. Okolo Shermana je dřevěný plůtek, takže se přímo ke stromu nedostanete.

Odpoledne dorazíme do Lodgepole Visitor Center. Pokud plánujete návštěvu parku s dostatečným časovým předstihem, můžete se zde ubytovat. Jsou k dispozici hotelové pokoje nebo chatky se společným sociálním zázemím. K rezervaci musíte použít oficiální stránky Správy národních parků – nps.gov. Ubytování vzhledem k poloze nevychází cenově úplně nesmyslně, ale jak jsem už říkal, bývá obsazené zhruba 3 měsíce dopředu v podstatě celou sezónu. V návštěvnickém centru je i obchod s  jídlem a bufet. Nás ale zláká reklama na restauraci, která je pár mil severně.

Národní park Sequoia je jedním z nestarších národních parků v USA, proto nás vítá krásná starobylá restaurace. Dřevěný dvoupatrový srub s recepcí, kde je obrovský kamenný krb a několik gaučů, které přímo svádí k odpočinku. Chtěl bych podotknout, že v amerických národních parcích dbají na to, aby stavby zapadly do přírody a nevyvolávaly rušivý dojem. Člověk se hned víc těší, že si v krásném srubu dá něco pořádného k jídlu.

O to větší zklamání bylo, že do restaurace jsme mohli pouze na toaletu. Jídlo šlo objednat pouze pomocí počítačového kiosku a jen na terasu a kde ho dostanete z bufetového okénka. Nabídka byla omezena na sendviče a pizzy. S tímto konceptem kuchyně jsme se v amerických národních parcích setkali ještě několikrát. Přikládám to k všeobecnému nedostatku personálu, který je zde ve službách holt vidět.

Po jídle pokračujeme dál horskou silnicí až do místa Lost Grove, což je další lokace s obřími sekvojovci. Nacházíme se velké nadmořské výšce a i zde jsou patrné stopy po lesním požáru. Po prohlídce Lost Grove to otáčíme. Silnice pokračuje dál přes hory do sousedního národního parku Kings Canyon, jehož návštěvu si necháváme na zítra.

Zpátky jedeme tou samou cestou, a tak pozorujeme, že s odpolednem narostl i počet návštěvníků a parkoviště se zaplnila. Děláme si ještě malou zajížďku ke skále Moro Rock. Silnice, která sem vede odbočkou z páteřní cesty, je na americké poměry úzká a ne každý řidič je při vyhýbání schopen zajet až k úplnému kraji, kde je strmý sráz. O tragikomické situace, kdy se řidiči pokouší (někteří očividně prvně v životě) o vyhnutí tím, že zacouvají na širší místo, není nouze. Není divu, že v hlavní sezóně je silnice uzavřena a jezdí zde jen kyvadlové autobusy.

V této části parku se nachází dvě atrakce, které velmi dobře dokazují, jak pozitivní vztah k motorismu Američané od vynálezu auta měli. Atrakce se nazývají Auto Log a Tunnel Log. Určitě mnozí z vás viděli velmi známou fotku, kdy vozidlo projíždí tunelem, který je vyříznutý v kmeni padlé sekvoje. Tak toto místo se jmenuje Tunnel Log. Cesta sem je sama o sobě zajímavá. Můžeme přímo z vozu pozorovat opět nádherné exempláře stromů, jejichž obří kmeny se doslova dotýkají silnice.

Dojedeme k tunelu ve stromě, který se nechá samozřejmě objet tak, aby to na fotkách nebylo vidět. Tudíž je dopravně zcela zbytečný. Vystojíme si frontu, která v našem případě čítala pět aut. Běžní turisté dojedou k díře ve stromě, kde spolujezdec rychle vystoupí a běží vyfotit vůz se zbytkem posádky, která hrdě sedí ve voze nebo vystoupí před něj. Nám to přišlo trapné.

Hlavně jsme za celý den viděli tolik nádherných věcí, že nás tunel ve stromě nechává naprosto chladnými. Tak jsme jen k údivu všech okolo stojících tím tunýlkem rychle projeli. Po pravdě bych tento zážitek v klidu oželel. Nejsem žádný ekolog, ale jezdit autem skrz strom, jehož kolegy jsem celý den obdivoval, mi přijde přinejmenším divné.

No a ještě trošku větší extrém, který jsme ale museli také vidět, je Auto Log (log znamená anglicky kláda). Jedná se o v dnešní době poměrně zašlou a ne příliš známou atrakci Sekvojového národního parku. Je stará přes sto let a je asi tím nejlepší důkazem, co si Američané o ekologii dříve mysleli. Oficiální zdroje uvádějí, že někdy v roce 1920 ke spadlé sekvoji tehdejší správci parku nasypali příjezdovou rampu, vršek stromu zarovnali a umožnili tak vjezd automobilu přímo na nebohý strom. Lidé se pak po generace fotili s vlastním autem na ležícím stromě. Tvářili se u toho jak afričtí kolonizátoři a celé to divadlo evokovalo dojem, že člověk ovládl přírodu.

Historické prameny uvádějí, že šlo o strom, který spadl přirozeným způsobem, ale nevím, jestli se v tomto tvrzení dá Američanům věřit. V historickém běhu času mají lidé občas bláznivé nápady a třeba někdy budoucí generace budou i nad našimi výtvory také kroutit hlavou.

V současnosti už na sekvoji autem nevjedete. Jednak není v nejlepší kondici, ale hlavně to vozům znemožňuje zábradlí. Je zajímavé pozorovat, že na bývalé vozovce na stromě jsou vidět patrné stopy po asfaltování. Lidé se tuto atrakci pokoušeli zachránit všemi způsoby.

Pokračujeme k Moro Rock. Moro Rock je žulový masiv, na jehož vrchol vede nedlouhá turistická stezka. Je z něho údajně krásný výhled na pohoří Sierra Nevada. To bohužel nemohu potvrdit, protože jsme na něj nevylezli. V pozdním odpoledni je had lidí stoupající nahoru nekonečný a čím dál víc je patrné, že dorazili i návštěvníci, kteří se moc v přírodě a ani k ostatním lidem neumí chovat. Nechceme si kazit předešlé zážitky, a tak pokračujeme dál. Kousek od Moro Rock narážíme na sekvojovce, které jsou srostlé dohromady. Jdeme se projít do krásného lesa, kde jsme úplně sami.

Strávili jsme krásný den v národním parku obklopeni živoucími odkazy z dávné historie. V naprosto klidném tempu jsme dohromady nachodili 15 kilometrů. S odstupem času vím, že bych si na NP Sequoia příště vyhradil minimálně dva dny. A pokud chcete navštívit oblast parku s honosným názvem Mineral King, tak si do itineráře přidejte ještě další den navíc. Tato část parku je tak krásná, že o její koupi kdysi usiloval i Walt Disney, který zde chtěl vytvořit zábavní park.

Národní park Sequoia nejsou jen stromy, jsou to především krásné horské vycházky pod většinou zářivě modrým kalifornským nebem. Nebem, na kterém můžete vidět kroužit orly a jiné vzácné ptáky. Pokud máte to štěstí a spíte přímo v parku, tak na vás čeká nezapomenutelná podívaná v podobě nočního hvězdného divadla.

Náš den se bohužel chýlí ke konci. Vracíme se z hor zpátky do rozpálené Visalie, kde bez večeře okamžitě usínáme. Zítra nás čeká cesta do Národního parku Kings Canyon, který bezprostředně sousedí s Parkem Sequoia a spolu dohromady tvoří jeden správní celek. V parku pojmenovaném po řece Kings také rostou obří sekvoje. Nebude to už trochu nuda? Uvidíme.

Zdroj: autorský text