Poslední kus kalifornské přírody je za námi: Za sopkami nejen do národního parku Lassen Volcanic

Krajina kolem Reddingu, kam jsme včera skrz údolí Yosemitského národního parku dojeli, je v porovnání s jižní Kalifornií naprosto odlišná. U města Redding končí úrodné, hustě obydlené a při pohledu od Los Angeles zdánlivě nekonečné Centrální údolí, které se táhne napříč skoro celou Kalifornií.

Končí zde i Sierra Nevada, nádherné pohoří, tvořené převážně žulovými masivy a hlubokými kaňony. Pohoří, které je posledním světovým útočištěm obřích sekvojí, jež zde po tisíce let nerušeně rostou. Hory Sierra Nevady, které nás několik posledních dnů doslova hostily, necháváme definitivně za sebou a už nám navždy zůstanou jen v krásných vzpomínkách někde hluboko v našich srdcích.

Pohoří Sierra Nevada v úrovni města Redding zjednodušeně řečeno přechází v Kaskádové hory. Kaskádové pohoří (angl. Cascade Range) začíná právě zde na severu Kalifornie a pokračuje skrz pobřežní Oregon a stát Washington až do kanadské provincie Britská Kolumbie. Délka pohoří je přibližně tisíc kilometrů a jeho šířka je 150 až 200 kilometrů. V těchto horách najdete i vrcholy přesahují výšku čtyři tisíce metrů.

Kaskádové pohoří je „pouhých“ 36 milionů let staré a v porovnání se svým jižním sousedem, pohořím Sierra Nevada, které se zformovalo před více než 200 miliony lety, je teprve nedospělým teenagerem. S nadsázkou tedy můžeme říct, že Kaskádové hory jsou ještě v pubertě a stále se vyvíjí. Jako spousta dospívajících procházejí různými náladami a etapami a samozřejmě někdy tropí hlouposti. Pohoří je součástí vulkanického řetězce zvaného Ohnivý kruh, který se táhne okolo Tichého oceánu. Všechny zaznamenané sopečné výbuchy na území Spojených států mimo Havaj a Aljašku se odehrály právě zde.

Nejznámější erupcí z posledních dob, která se ke Kaskádovému pohoří váže, je výbuch vulkánu Mount St. Helens v roce 1980, který doslova během pár minut zničil plochu velkou přes 600 kilometrů čtverečních. Bohužel při neštěstí zahynulo skoro šest desítek lidí, převážně vědců, kteří vulkán zkoumali. Tato událost je veřejnosti široce známá hlavně proto, že byla celá natočená na videokameru.

Kamera, která se později nalezla ve vraku vozu, ve kterém se vedoucí vulkanologického týmu pokoušel od sopky ujet, vydala mrazivá svědectví, která se stala předlohou několika komerčních filmů. Sopku Svaté Heleny naleznete ve státě Washington a naposledy byla aktivní v roce 2008. Klidu nám může dodávat skutečnost, že je tato sopka od naší aktuální pozice vzdálena více než 900 kilometrů.

V blízkosti kalifornského Reddingu, kde budeme několik dní pobývat, se nachází jiný aktivní vulkán, který místním obyvatelům v minulosti také dokázal pořádně zatopit. Sopka se jmenuje Lassen Peak a její okolí je chráněné formou Národního parku Lassen Volcanic. Tento národní park nepatří ve Spojených státech k těm nejnavštěvovanějším, a tak mi prosím dovolte, abych vám ho pomocí našich zážitků trošku představil.

Z Reddingu nás ke vstupní stanici parku čeká zhruba hodinová jízda. Dnes prvně porušuji svoje nepsané pravidlo a ráno netankuji. Ne, že bych na to zapomněl, ale jsem trochu líný se v ranní dopravní špičce probojovávat přes tři pruhy plných aut k čerpací stanici, která leží na druhé straně ulice. Navigace ukazuje další benzínovou stanici v městečku těsně před parkem, tak se tím více nestresuji. Centrum Reddingu, kde dočasně bydlíme, tvoří síť více proudových jednosměrných ulic, se kterými ze začátku trochu bojuji. Každé špatné odbočení je odměněno povinným kroužením kolem několika bloků budov. Když jedu tou samou ulicí po druhé během deseti minut, tak mi to už trochu leze na nervy.

Za pár minut vyjedeme z města a cestou do hor už moc vozidel nepotkáme. Subtropický nádech Centrálního údolí se úplně vytratil a okolní krajinu pokrývají borovicové lesy. Zhruba po hodině zastavujeme v malém městečku k dokoupení zásob a benzínu. Centrum všeho dění každé americké vesnice je čerpací stanice. Zde je v podobě dřevěného srubu kromě stojanů s benzínem vybavena i obchodem a poštou.

K pochopení života na americkém venkově je třeba si uvědomit několik zásadních věcí. Lidé zde žijí roztroušeně v mnohem větších vzdálenostech, než jsme my Evropané zvyklí. Pro spoustu místních je cesta pro benzín a na nákup jediným společenským kontaktem, který mají. Celý den dělají na farmě nebo v lese a pak sednou do pickupu, jedou padesát kilometrů do města a pak zase zpět, jen aby si koupili kafe a něco na zub.

Zaparkuji u čerpacího stojanu a chci jít do obchodu zaplatit zálohu za benzín. K pumpě přijíždí auto, jehož řidič na mně už zdálky mává, jako na starého známého a ukazuje mi, že mohu vzdálenost mezi stojanem a obchodem, která je asi deset metrů, bezpečně přejít, protože mě hodlá pustit. Poděkuji mu a odpovědí mi je pozdrav se sevřenou pěstí a vztyčeným palcem. Samozřejmě, že bych býval mohl normálně přejít, protože se vůz přibližoval velmi pomalu. Řidič ale hledal nějakou sociální interakci, kterou našel právě v onom popsaném gestu. Čas a život na americkém venkově prostě plyne jinak, tak nějak na pohodu.

Do parku Lassen Volcanic vjíždíme severním vjezdem. I když jsme celou cestu sem stoupali a kóty okolních kopců převyšují výšku dvou a půl kilometru, zatím nám pohled na vulkán zůstává zapovězen. Dominanta parku, sopka Lassen Peak s nadmořskou výškou 3187 metrů, se nachází v jižní části parku, kam musíme ještě nějaký kus dojet. Neznamená to ale, že by okolní krajina nebyla krásná. Hned za vjezdem do parku obdivujeme jezero, jehož hladina připomíná veliké zrcadlo.

Národní park Lassen Volcanic leží mimo hlavní zájem turistického ruchu, a tak jsme zde skoro sami. Pokud byste sem někdy plánovali cestu, tak prosím berte v potaz to, že v zimě je park uzavřen. I když, po pravdě park uzavřen úplně není. Funguje jeho jižní vstup, kde ale cesta končí v závějích, které bývají vyšší než zájezdové autobusy. Výška sněhové pokrývky bývá i více než 10 metrů a do parku se tedy dostanete jen na běžkách anebo na sněžnicích. Zima zde trvá dlouho a park se plně otevírá až v červnu. Už teď v polovině září je ve vzduchu cítit chlad a prvně za celou dobu, co jsme v Kalifornii, si oblékáme něco jiného než kraťasy a tričko.

Silnice v několika serpentinách nabírá výšku a my míříme nahoru vstříc obrovskému vulkánu, který leží v srdci parku. Cestou zastavujeme na několika místech, kde lze spatřit následky poslední obrovské erupce, která se odehrála začátkem dvacátého století. Míjíme suťová pole, plochy ztuhlé lávy a popeliště, které se za více než století opět proměnilo v les. Stačí překonat několik zatáček a ocitáme se na krásné horské louce s průzračným potůčkem.

Místo obrovsky kontrastuje s krajinou, kterou jsme projížděli před chvílí. Příroda je zformovaná podle toho, kudy kdysi tekly proudy lávy a kamení. Některá místa okolo vulkánu zůstala nedotčena a naleznete zde krajinu podobnou evropským Alpám. Naskytnou se nám nádherné výhledy na samotný Lassen Peak, který svoji mohutností budí respekt. Některé prameny uvádějí, že Lassen Peak je nejmohutnějším vulkánem na světě. Na jeho vrchol vede turistická stezka, která začíná u malého jezera pod vulkánem. Ze spodu vidíme, že stezka traverzuje ve velké výšce v suťovém poli. Na výstup není nutná horolezecká výbava, stačí dobré boty. Ty my sice máme, ale nahoru si stejně netroufneme.

Samotný vulkán je už více než sto let neaktivní. To ale neznamená, že v parku nemůžete obdivovat různé jiné projevy geotermální aktivity. Cílem naší výpravy je místo s názvem Bumpass Hell. Na pěšinu, která tam vede, nastupujeme z parkoviště v sedle pod vulkánem a jdeme stezkou, která kopíruje vrstevnici. Po pravé ruce máme sráz a dole pod námi leží horské údolí, které je nezvykle zelené. Zřejmě se jedná o kameny porostlé mechy a lišejníky.

I když není stezka chráněná zábradlím, jde se po ní vcelku bezpečně. Je dostatečně široká a udržovaná, což potvrzuje i skupina dobrovolníků, kteří na stezce právě pracují a pokládají nové kameny. Chvíli jdeme lesem, kde nedávno hořelo. Krajina pokrytá popelem a obrovská sopka za mnou mi navazují pocit, jako bych se ocitl v nějakém vědeckofantastickém románu. S každým přibývajícím krokem člověk objevuje něco nového a zajímavého. Zhruba po hodině chůze přicházíme k cíli. Už z dálky je cítit sirný zápach a na obloze se vznáší sloup páry.

Stojíme na vyhlídce nad malým údolím, kde se nám otevírá pohled na něco neuvěřitelného. Sopečné fumaroly, chrlící plyny a páru, bublající bahenní jezírka a do toho krajina, která je posetá sírou a různými syčícími a hlasitě hučícími sopečnými instrumenty, které vytváří tohle nezapomenutelné přírodní divadlo. Všechno to do sebe zapadá a předvádí nám to koncert v provedení těch nejlepších hudebníků.

Pomalu sestupujeme blíže do údolí. Potůček plný vařící vody překonáváme po malém můstku. Protože je geotermální podloží nestabilní a horké, pohyb v oblasti Bumpass Hell je možný pouze po dřevěných chodnících. V centru pekla, jak se toto krásné místo trochu neprávem jmenuje, potkáváme školní výlet. Strážkyně parku v typické uniformě se širokým kloboukem dává studentům vysvětlující výklad k tomu všemu, co nás obklopuje. Nikdo nic nenamítá, když se na chvíli připojíme a posloucháme její poutavé vyprávění. Děti mají z okolní krajiny velkou radost. Učitelé si dělají poznámky z výkladu, aby snad mohli děti ve škole přezkoušet, zda dávaly pozor.

I když občas vzduch zahalí proud unikající páry anebo nás praští přes nos zápach síry, trávíme zde poměrně dlouhou dobu. Dochází i na humorné situace, kdy se někteří žáci pokoušejí vyfotit v pozicích, kdy jim pára zdánlivě vychází z úst. Dělají různé vylomeniny a nad trhlinami v zemi se naklání, ale samozřejmě pouze pokud jsou učitelé otočeni zády. Naštěstí to dobře dopadlo, nikdo nikam nespadl a ani se nespálil.

Popojdeme trošku dál mimo dosah sirného pachu a chystáme se ke svačině. Když už si myslíme, že nás nemůže na daném místě nic překvapit, tak náhle spatříme strom, který má kůru neuvěřitelně podobnou krokodýlí kůži. Národní park následně doprojíždíme vyhlídkovou silnicí a jižním vstupem ho opouštíme. Cestou děláme zastávku ještě na jednom místě, kde probíhá geotermální aktivita přímo u cesty. Zážitek z treku na Bumpass Hell tohle místo ale ani vzdáleně nepřekoná.

Odpoledne se vracíme zpět do Reddingu. Ve městě vládne ještě vrcholné léto a teploty překonávají hranici třiceti stupňů. Jsme na cestě více jak týden a naše těla se hlásí o odpočinek. Zastavujeme se v předměstském Walmartu, kde chceme dokoupit zásoby na další cestování. Hned při vstupu do obchodu jsme zavaleni obrovským množstvím halloweenského zboží. Kostry, čarodějnice, malé a velké hrobečky, prostě všechno, bez čeho se žádná americká rodina na svátek zemřelých neobejde. Samozřejmě, že z racionálního hlediska se jedná o kýč, ale proč nepoznat něco z tradic a svátků země, kde jsme na návštěvě. Nakonec neodoláme a kupujeme si dekorativní cukrové zdobení v pohřební tématice. V Česku ho zaručeně neseženete.

Protože jsme v Kalifornii, tak by bylo hříchem neochutnat místní víno. Vybírám tedy lahev s medvědem, který je oprávněně symbolem tohoto slunečného státu a těším se, až ho večer ochutnáme. Američané jsou mistři ve velkých nákupech, proto není nouze vidět na pokladnách zákazníky, kteří mají klidně i dva plné nákupní vozíky zboží. Pokladní zde poctivě načtou zboží skenerem a místo toho, aby ho položili zpět na pás, který ho doveze na konec pokladního pultu, ukládají každou položku nákupu zákazníkům rovnou do tašek, které visí na otočném stojánku hned vedle.

My s naším nákupem můžeme jít k samoobslužné pokladně, jejíž použití je podmíněno nákupem do patnácti položek. Nedošlo mi ale, že ve Spojených státech některé věci fungují jinak. Beru do ruky lahev vína a než ji stačím naskenovat tak mám za zády prodavačku: „To víno si tady nemůžete koupit.“ povídá mi klidným hlasem. „Omlouvám se, chcete vidět doklady?“ bleskově reaguji a vzhledem k tomu, že mi táhne na čtyřicet, jsem i tak trochu potěšen. „Ne, na automatických pokladnách nejde zaplatit žádný alkohol“ omlouvá se mi zase ona. Ptám se jí tedy, co s tím mám dělat. Tak trochu mám pocit, že jsem něco provedl, ale zároveň mě zajímá, jak se s mým zločinem Walmart vypořádá.

„Zaplaťte za zbylý nákup, to víno nemarkujte a zastavte se s ním u východu na informacích.“ Býval bych víno oželel, abych situaci dál nekomplikoval, a navíc mi po pravdě přijde trochu proti srsti odcházet od pokladen k východu s něčím, co jsem nezaplatil, ale výraz prodavačky mi říká, že je to v pořádku. Na informacích vyndám z tašky lahev vína a podám jí paní, která stojí za pultem. „Chtěl bych si ho koupit, prosím.“ Starší prodavačka vezme mlčky lahev do ruky a začne studovat etiketu. Najednou vykřikne: „Earth, Earth, Earth! To je dobrý víno, to mám taky ráda.“ S úsměvem ukáže na platební terminál a problém s vínem je během několika sekund vyřešen.

Odpoledne chceme vidět místní reddinskou dominantu Sundial Bridge. Jedná se o architektonicky zajímavě řešenou lávku, která je zavěšená na šedesát metrů vysokém pilíři. Všude po městě a na jeho příjezdech visí billboardy, které zvou na prohlídku, a tak by byla škoda most nevidět.

Okolo mostu je park a přístupy na vycházkové trasy podél řeky Sacramento, přes kterou se most klene. Z mapy nedokážu pochopit, kudy se k mostu z centra města pěšky dostat. Z centra Reddingu se tam po svých prostě nedostanete. Jedinou možností je chůze podél silnice, která připomíná pražskou magistrálu u muzea. Tak tedy pěkně americky jedeme na procházku k mostu autem.

Sundial Bridge funguje jako velké sluneční hodiny. Jeho vysoký sloup je nakloněný pod správným úhlem a v parku za mostem leží kameny, na které by měla konstrukce mostu vrhat stín a ukazovat čas. Informační cedule říká, že zde zaručeně můžete pozorovat rotaci země. Místo je to pěkné, ale mostovka, která je vyrobena ze skleněných dlaždic, se zřejmě vlivem slunečního záření rozpadá.

V parku trávíme krásné odpoledne a děláme plány na další den. Vzhledem k tomu, že jsme do Kalifornie cestovali hlavně kvůli přírodě, se s přítelkyní spontánně rozhodneme, že zítra podnikneme trochu větší výlet a z Reddingu pojedeme ke Kráterovému jezeru v Oregonu.

Kráterové jezero je od Reddingu vzdálené necelé čtyři hodiny jízdy. Ujet tuto vzdálenost tam a zpátky v jeden den může být pro spoustu lidí vnímáno jako nepohodlné. Věřte mi ale, že to stálo za to. Nakonec dlouhou cestu v pohodě zvládneme a ještě ten samý den podél jezera ujdeme zhruba jedenáct kilometrů. Myslím si, že v případě toho přírodního divu není potřeba mnoho slov a že fotografie budou nejlepším jazykem, jak zázrak, kterým Kráterové jezero bezesporu je, popsat.

Jezero vzniklo zaplavením kráteru vyhaslého vulkánu, který se svým osudem nechtěl smířit a začal být znovu aktivní. Následnou sopečnou činností se tak vytvořil ostrov uprostřed odpáleného sopečného kužele, který se naplnil průzračnou vodou, která je nejčistší v celé Severní Americe. Jezero nemá žádný přítok, všechna voda v jezeře tam buď naprší, anebo nateče z roztátého sněhu.

Po návratu do Reddingu panuje v autě smutná nálada. Musíme se smířit se skutečností, že se naše putování kalifornskou přírodou dostalo do své závěrečné fáze. Cestovní itinerář má i pevné části, které nelze měnit. Závěr naší jedenáctidenní cesty trávíme několik dní v oblasti San Franciska, kam se nám s prominutím vůbec nechce. Nechce se nám opustit hory, které se nám staly domovem a připravily nám zážitky, na které budeme do smrti vzpomínat.

Spojené státy svojí historií, velikostí a vlivem zasahují do našich životů, ať chceme nebo ne. Všeobecná známost jim přináší jednu velkou výhodu a zároveň nevýhodu. Tou je skutečnost, že každý člověk na světě na ně má nějaký názor. Lidé v Evropě mnohdy mají tendence hledat na Americe a Američanech to nejhorší.

Samozřejmě když budete chtít, tak to nejhorší v USA opravdu najdete. Při férovém hodnocení této země je třeba brát v potaz to, že jen její geografická rozloha je podobná Evropě a určitě mi dáte za pravdu, že všechna místa v Evropě a lidi nelze hodnotit stejně. Já jsem měl to štěstí a do USA jsem podnikl mnoho cest a stojím si za tím, že lidé tam jsou naprosto stejní jako všude na světě, akorát se schovávají za trošku jinou fasádu.

Na závěr bych vás chtěl upozornit, že na pobyt a cestování po americké přírodě a národních parcích zvlášť, vám může vzniknout docela silná závislost, se kterou lze jen těžko bojovat.

Přátelé, děkuji vám, že jste se mnou vydrželi až sem a doufám, že moje články někomu pomůžou v plánování případných cest.

Zdroj: autorský text