Cesta do Paříže nejen za olympijskými kruhy s minikaravanem aneb teardrop, Francie a bublinky

Nejdříve ale dovolte, abych se vám představil. Jmenuji se Adam a pocházím z bačovského království (ano ta země na naší / vaší východní hranici). Jsem otcem dvou dětí a s manželkou milujeme trávit čas všude, jen ne doma. Rád bych se s vámi tedy podělil o zkušenosti s naší cestou karavanem typu teardrop.

Ne. Teardrop karavan je všem čtenářům, divákům a sledovatelům Fotra na tripu známý termín. Vezměte ložnici, kuchyň, terasu a horní patro vašeho domu a pokuste se to vtěsnat do rozměru přívěsného vozíku. Nezapomeňte k tomu dát kola a zapojit to za auto. Voilà, ve výsledku máme (mini) karavan typu teardop.

Výrobců a značek je nespočet, ale my jsme si pro naši cestu zvolili karavan od výrobce Life Style Camper. O karavanu, vybavení a hodnocení ale až někdy příště.

Píše se září, roku pána 2023. Manželka slaví narozeniny a já nevím co jí koupit. Odpověď typu „já nic nechci“ znám… Jo, jasně, nic nekoupím a pak to budu poslouchat, to určitě! Po chvilce se strýčkem Googlem jsem našel to, co jsem hledal. Manželka hrávala vodní pólo a byla v reprezentaci. V roce 2024 se konala letní olympiáda, navíc v dojezdové vzdálenosti. Neváhám ani chviličku a když najdu vstupenky na finále ženského vodního póla, kupuji 2x.

Vstupenky bohužel dorazí jenom elektronicky, a tak tisknu potvrzení o nákupu a šup s tím do obálky, kterou pomaluji nejlíp, jak umím (ve srovnání se mnou jsou malby v jeskyni Lascaux hotové umělecké dílo). Ve stejný den rezervuji karavan. Manželce nic neříkám, nechám ji v tom, že poletíme letadlem. Cestování karavanem pro ni v té době bylo tabu. Otázky typu kde budeme spát, kde jíst, kde bude záchod a co sprcha či bude mi zima, jsem znal zpaměti.

Blíží se den D, hodina H a já musím s pravdou ven. „Miláčku, pojedeme karavanem,“ byla moje odpověď na otázku, co si s sebou zabalit. Reakce na sebe nedala dlouho čekat. A málem jsme nejeli. Nakonec ale všechno dobře dopadlo. Děti necháváme u babičky, půjčujeme karavan, střešní stan a vyrážíme směr Francie.

Po pár hodinách jízdy a jednom poctivém testování Front Assistu (pak bylo dloooouho v autě ticho) se dostáváme za Prahu. Uf. Konečně je dálnice prázdnější, ale jelikož má náš Super IV menší nádrž, musíme pravidelně tankovat. Zásadně netankuji na dálnici, a tak zajíždíme do Makra v Plzni. Cena je o 5 korun nižší než na dálnici. Musím také přiznat, že cestování bez pláče, otázek typu „kdy tam už budeme“ a dětských písniček, které hrají pořád dokola, je celkem fajn.

Blíží se večer, a nám se už nechce jet dál. Před cestou jsem si vytipoval místa na spaní. Spolujezdkyně odmítá řídit karavan, a tak dostává úkol najít místečko na noc. Nastaví trasu do navigace, ale trošičku zapomene, že máme karavan. Řeknu vám, německé okresky jsou moc hezké, akorát je nechcete poznávat s karavanem. Po několika minutách už míříme z dálnice a nacházíme jeden krásný stellplatz.

Ach jo. To byla první myšlenka, když jsme dorazili na stellplatz ve vesnici Wolframs-Eschenbach. Na vjezdu byla totiž zákazová značka – zákaz vjezdu PKW. Jasně, že vím co znamená PKW, ale tvářím se, že vůbec nevím, která bije a vjedu. Nakonec po přeložení parkovacích podmínek na vjezdu zjišťujeme, že karavan může. Zákaz se týká jenom osobních vozů explicitně.

Stellplatz je to luxusní. Místa na stání veliká, elektřina, čistá/užitková voda, servisní místo u vjezdu, sprcha, záchod, pračka, sušička, no prostě všechno, co německý důchodce potřebuje. My jsme jim tam jenom kazili věkový průměr. Nedovedu si představit, že bych tam mezi ně vypustil divou zvěř (rozumějte dvě děti). Po celém dni sezení v autě rychlá sprcha, večeře, a šup na kutě.

Ráno nás budí pán, který stellplatz spravuje. Ptá se nás, kolik dní chceme zůstat. Jelikož po snídani hned odjíždíme, odchází. Jen nás slušně upozorní, že příště je potřeba auto nechat na samostatném parkovišti ve vesnici. Druhá paní má dream job pro důchodce. Stará se o kvítka a kytičky na stellplatzu. Chviličku ji pozorujeme, pak si paní postupně povídá se všemi jejími vrstevníky a dává si kafe. No prostě takhle si představuji svůj podzim života. My bohužel balíme a jedeme směr hranice s Francií.

Co si představíte, když se řekne Francie? Já mám představy různé. Od problémů s migranty, které se nám snaží všichni ukázat, přes cyklistiku až po šampaňské. Po vjezdu do Francie jsem čekal, že nás někdo hned přepadne nebo okrade (podle toho co vidíme v televizi). Opak je pravdou. Dálnice byly prázdné, odpočívadla čistá.

Jediná věc, na kterou si skutečně musíte dát pozor, pokud plánujete toulky po Francii, je nutnost mít francouzskou eko známku. Bohužel ji nejde nikde na místě koupit, musí se objednat přímo od francouzského ministerstva (název nevím, ale já jsem ho nazval ministerstvo eko-nesmyslu). Objednat se dá na adrese www.certificat-air.gouv.fr, doručení na adresu poštou, cena 4 eura. Jestli ji nemáte (jako my), tak bohužel vjezd třeba do Paříže nebo jiných měst není možný. Velký pozor na to, že tyhle emisní nesmysly jsou nutné i na průjezd po některých dálnicích! My jsme čerpali informace z různých zdrojů, například z webu environmentalbadge.com/eco-zones-france/.

Z důvodu absence eko-nesmyslu a cen ubytování v Paříži v průběhu olympiády jsme se rozhodli najít ubytování v oblasti Champagne. Původně jsme měli zakotvit v kempu u města Reims (Remeš), ale po přečtení recenzí na různých portálech jsme tohle ubytováni zavrhli. Myslím, že na kempy klidně v této oblasti zapomeňte. Namísto toho si najděte ubytování na farmě, kde mají udělané stání pro karavany. Takových míst je tady jak salašů na Slovensku. V každé vesnici minimálně jedno najdete. Akorát tam není bača a ovce, ale vinná réva a šampaňské.

Festigny, alias „prdelkovice ve Francii“. To je název vesnice, ve které jsme nakonec našli naše místečko. Když jsem dělal rezervaci, volal jsem paní, jestli tam můžeme s karavanem. Z telefonu se ozvala paní, které ubytování provozuje. Bohužel vůbec neuměla anglicky, a tak naše komunikace probíhala pomocí Google překladače.

Naše mobily si pak společně povídali francouzsky a na všem se za nás domluvily. Paní prodává i šampaňské, jehož cena je k cenám ve Francii ještě docela adekvátní - láhev sektu stojí v Lidlu 29 euro, u paní z domácího vinařství 40 euro. Tak si vyberte, koho budete podporovat.

V oblasti Champagne si najde program každý. Od vyjížděk na kole přes prohlídky vinic, exkurze jakýmkoliv dopravním prostředkem do vinohradu, ochutnávky všeho možného až po muzea. My jsme se do takového muzea zajeli podívat, a řeknu vám, byla to paráda. Do muzeí se moc nehrnu, ale když jsem viděl muzeum šampaňského jménem Pressoria, tak jsem věděl, že tam prostě musím. Ukazuje se zde celý proces výroby šampaňského. Muzeum nestojí moc peněz a v době naší návštěvy (srpen 2024) bylo téměř prázdné.

Můžete se těšit na komplexní audiovizuální a čichový zážitek. Podíváte se a dozvíte se, jak se vinná réva pěstuje, jak se štěpí, jak roste, co jí škodí a co prospívá. Další sál ukazuje životní cyklus vinné révy, jeho potřeby a starostlivost o něj v každém ročním období.

Velice zajímavý byl čichací sál, kde se nacházely různé vůně jednotlivých odrůd vína. Já jsem si připadal jako největší buran, protože jsem zjistil, kolik toho vlastně o tom, co piju nevím. Skutečně doporučujeme každému návštěvu, na závěr dostanete dvě sklenky šampaňského na ochutnávku. Při posezení na zdejší krásné terase s výhledem na vinice a s šampaňským v ruce pak můžete tak akorát přemýšlet, proč tady vlastně nežijete…

Do Paříže jsem odmítl jezdit autem, a to hned z několika důvodů. Za prvé jsme neměli tu eko cosi samolepku, a tak bychom museli parkovat někde na začátku aglomerace a dojet metrem do centra. Cesta autem do Paříže trvající zhruba 90 minut a pak ještě dalších 45 minut metrem do centra, to určitě ne. Za druhé, kdo někdy viděl okrajové čtvrtě, kde se nachází záchytné parkoviště, tak ví, proč tam nechcete parkovat. A třetí a nejdůležitější důvod je šampaňské. Jsme bez dětí, v oblasti Champagne, zbytek si domyslete sami.

Na cestu do Paříže tedy volíme vlak. Z naší vesnice je to autem asi 10 minut na nádraží. Vlaky jezdí každou hodinu a jsou povinně místenkové. Akorát když jsme jeli na olympiádu, bylo nutné počítat s tím, že téměř všechno je o 100 procent dražší než normálně.

Cesta trvá vlakem hodinu až do centra Paříže na Gare de l'Est a stála nás 50 euro pro jednoho. Normálně stojí 25. Je to jak jet z Olomouce do Ostravy. To samé platilo i pro MHD v Paříži, doprava byla o 100 procent dražší než obyčejně. Naštěstí existuje jiná alternativa dopravy po městě.

Na nákup vlakových jízdenek doporučuji aplikaci od SNCF, což je dopravce jako ČD. Cestou do Paříže jízdenky nikdo nekontroluje, cestou zpátky jsou na nádraží turnikety, kde se skenuje QR kód z jízdenky. Aplikace vám ukáže i aktuální slevy, které je možné získat. Je sice taková francouzská, hodně ukecaná, trochu nečitelná. Já jsem jízdenky kupoval večer u šampaňského, tak možná proto.

Jelikož má Paříž široké bulváry, všude jsou cyklostezky a jenom ve zcela výjimečných případech cyklopruhy. Navíc v době trvání olympiády bylo celé centrum uzavřené pro auta. Takže jízda na kole byla bez problémů. My jsme si zvolili největší půjčovnu kol ve městě Velib. Mají k dispozici kola, elektrokola a stojany na každém rohu. Na vypůjčení musíte zaplatit zálohu za každé kolo, platí se přímo v automatu kartou a po ukončení pronájmu vám peníze vrátí na účet (do 3 dnů).

Tarify jsou různé, je potřeba si zvolit ten, který vám nejvíc vyhovuje. My jsme platili za 3 dny neomezeného ježdění 25 euro za elektrokolo. Cena za půjčení je za mě tedy parádní ve srovnání s ostatními službami, kde byla cena klidně i pětinásobná. Pozor na to, že při registraci v automatu vám systém vygeneruje unikátní kód na odemčení kola. Ten si zapamatujte nebo vyfoťte. Každé kolo je totiž vybaveno displejem a číselnou klávesnicí, kam je nutné při každém půjčení zadat svoje přihlašovací údaje.

Na kole se v Paříži dostanete všude. Eiffelovka, centrum, Champs-Élysées, Basilique du Sacré-Cœur, Latinská čtvrť, Invalidovna atd. Všechna sportoviště měla v době trvání olympiády k dispozici extra stojany na naše sdílená kola, takže parkování bez problémů.

Návštěva olympijské vesnice stála asi za to, jenomže my jsme ji navštívili dopoledne. Hlavní program probíhal vpodvečer nebo večer. Pro nás to nebyl nijak zásadní zážitek, možná je to ale jenom dáno tím časem, kdy jsem tam byli. Každopádně za vstupy do většiny stánků se platí. Organizace na jedničku, zážitek tak na trojku.

Odpoledne jsme se přesouvali na sportoviště, na kterém se hrálo finále vodního póla. Jeli jsme tam přes bulvár de Clichy a bulvár Marguerite de Rochechouart a řeknu vám, tohle jet v noci, tak nevím nevím. Jednu dobu si jedete krásným centrem, opravené budovy, hezké parky. Pak najednou cvak a jste v Africe. Radši na kole ani nezastavujeme na červenou (tohle je nejen tady jinak úplně běžná praxe, cyklisti červenou úplně ignorují) a jenom rychle projedeme.

Najednou se blížíme k tomu domu s velikým mlýnem na střeše Moulin Rouge a slyšíme hrozný křik. Tahle oblast je totiž domovem různých spoluobčanů z jiných zemí. Naštěstí v době trvání olympijských her bylo všude plno bezpečnostních složek, a ty zakročily rychle a tvrdě, opravdu tvrdě. Výsledkem bylo plno krve všude na silnici a neukáznění občané byli velice rychle odvedeni.

Vstupenky na sportovní klání se kupují na několik zápasů v řadě, nemáte tedy jenom jeden zápas, na který jdete. My jsme viděli tři zápasy, včetně finále. Zápasy vodního póla a také veškeré plavecké soutěže se odehrávaly v jedné obrovské hale, která byla rozdělena vejpůl. Vevnitř vznikly dva obrovské skládací bazény. Ano, skládací. Představte si takový ten bazén na zahradu, který si postavíte za pár hodin. Vynásobte si to stokrát a máte olympijský bazén. Jeden na vodní pólo a druhý plavecký.

Jelikož ve finále hrály Španělky, tak stadion byl plný k prasknutí a připadali jsme si jako ve Španělsku. Atmosféra byla elektrizující a dovedla reprezentaci Španělska až k vítězství. Před každým zápasem proběhla audiovizuální show, která byla opravdu skvělá.

Organizace, bezpečnost a celkový dojem ze zápasu byl za nás na jedničku. Odnesli jsme si také ponaučení pro příště: vstupenky kupovat až na místě, a to pomocí oficiální aplikace od MOV. Dají se kupit za zlomek ceny a je jich vždy dostatek.

Jet na olympiádu doporučuji každému. Podle mě je to zážitek, který by měl každý mít možnost zažít alespoň jednou za život. Atmosféra, která se nedá popsat, místa, na která se dostanete, lidi, které potkáte. To všechno dělá olympiádu jedinečnou. Akorát ty ceny…

Večer se vracíme do našeho karavanu a ještě v noci vyrážíme směr Slovensko vyzvednout děti, se kterými naše dobrodružství s karavanem pokračuje do takového slovenského Disneylandu. O tom ale zas příště. Tak cestě zdar!

Zdroj: autorský text