Krádeže aut policii nezajímají, rozbitá okna už vůbec ne. Přesto jsme do San Francisca vyrazili

Dovolte mi prosím, abych vás provedl po zajímavostech San Francisca, kde jsme zakončili naše jedenáctidenní putování po Kalifornii. San Francisco nemá v současné době moc valnou pověst a negativní zprávy, které se objevily nedávno i v českých médiích, cestovatele spíše odradí, než aby se na jeho návštěvu těšil. Informace ze seriózních deníků hovořící o exodu obyvatel a o celkovém úpadku celé oblasti Sanfranciského zálivu nám na klidu také nepřidaly.

V hlavě se mi honily myšlenky, zda pobyt ve městě vynechat a čas, který nám na Kalifornii zbýval strávit opět v některém blízkém národním parku. Vytvořili jsme si na kalifornských horách docela silnou závislost, se kterou se nám velmi těžko bojovalo. Člověk si velmi rychle zvykne na poklidné tempo venkova a nyní se ho jen tak nechce vzdát. Každý den jsme řešili pouze základní věci nutné k pohodlnému přežití v přírodě. Domnívali jsme se, že příroda, kterou jsme si užívali a která nás doslova pohltila, nám bude ve velkoměstě chybět.

Čas, kdy sedím na sedadle spolujezdce, využívám k  inventuře věcí, které se nám za dny strávené na cestách ve voze nashromáždily, a které bude nutné před vrácením auta vyhodit. Jak se tak přehrabuji nepořádkem, vypadne na mne leták, který jsme dostali v Los Angeles při přebírání vozu. Leták mi dala paní v autopůjčovně se slovy, ať si ho před San Franciscem, do kterého budeme za chvíli přijíždět, přečtu. Na jedné straně letáku je vysvětlen systém placení mýta za mosty, které jsou v Sanfranciském zálivu vždy směrem do města zpoplatněny.

Druhá strana letáku mě zaujala mnohem víc. Skoro celá se věnuje kriminalitě a nebezpečí, které na motoristy v tomto městě číhá. Dočítám se, že pokud mi někdo bude chtít ukrást auto, tak s ním nemám bojovat a jen ho nechat odjet. Pokud přijdu na místo, kde jsem parkoval a auto tam už není, tak nemám volat tísňovou linku, protože krádež auta není v současné době pro policii naléhavá záležitost. Vykradené auto také není téma pro nouzovou linku 911, policie prostě nepřijede.

Leták návštěvníkům sděluje alternativní čísla, kde události hlásit. Informace vyzněly tak, že úředník událost zapíše a jak se otočíte ke dveřím, papír zmuchlá a hodí ho do koše. Pochopil jsem, že úplně nejlepší je, v případě, že máte štěstí a auto vám třeba s rozbitým oknem zůstane, přijet na policejní stanici a vyplnit hlášení pro pojišťovnu tam. Text na letáku pozitivně dodává, že všechny výše uvedené nepříjemnosti lze řešit samozřejmě rychle a pohodlně online, vyplněním příslušného formuláře v digitální podobě.

Tak to je paráda, říkám si ironicky. Z  letáku jsem dostal pocit, že cestujme do newyorského Bronxu uprostřed sedmdesátých let. Do města ale musíme tak jako tak, protože z něho odlétáme zpátky do Evropy. Leták tedy doslova házím za hlavu na zadní sedačky a začínám se těšit, co v tomto městě zažijeme.

Na předměstí San Francisca přijíždíme od severu poměrně brzy odpoledne a určitě uhodnete, že naše první kroky směřují k srdeční záležitosti jménem Golden Gate Bridge. Tento most je králem všech mostů. I když byl už, co se týče rozměrů, několikrát překonán jinými, zejména asijskými kolegy, má naprosto nepopsatelné charisma, které z něho činí překrásnou technickou památku, která nemá ve světě obdoby. Byl postaven ve 30. letech dvacátého století a je znám svou červenou barvou a velmi líbivým vzhledem.

Most překlenuje úžinu, kterou je Sanfranciský záliv spojen s Tichým oceánem. V dnešní době je samozřejmě už dávno postavená mezistátní dálnice, která záliv a město obkružuje z východní strany. Most ale na dopravním významu vůbec neztratil, protože je stále jedinou spojnicí mezi San Franciscem a aglomerací na severní straně zálivu.

Parkujeme u moře přímo pod mostem a v dáli přes stříbrně blýskající se vodu vidíme panorama San Francisca. Tento kout města, přesněji řečeno předměstí, je v podstatě jeden velký park. Obklopuje ho komplex historických budov, kde najdete muzeum a sídlo námořní hlídky. Špička poloostrova se světoznámým mostním klenotem je přírodní rezervací, kterou obyvatelé San Francisca hojně používají k rekreaci.

Naše první dojmy z mostu jsou úchvatné. Nemusíte ani umět fotit, protože každá fotka, co uděláte, vypadá jako z plakátu či pohlednice. Od budovy námořní hlídky jdeme kolem moře po úzké silnici, kde mají nalevo na náplavce rybáři nahozeny pruty a po pravé straně, kde se tyčí vysoké skalisko, si nelze nevšimnout bývalých vojenských bunkrů. V ústí Sanfranciského zálivu naleznete desítky vojenských bunkrů a několik pevností. Ty novější byly vybudovány během druhé světové války, kdy Američané očekávali útok japonské armády. Ty starší se datují do počátku osídlení města a měly chránit obyvatele zálivu před útoky z jihu.

Stoupáme po klikatící se stezce, která nás provádí pod částí mostu. Zde vozovka nevisí na lanech ukotvených na věžích, ale je podepřena kovovými pilíři. Předmostí budí svojí mohutností respekt. Ze stezky se mi podaří vyfotit skrz mostní konstrukci plachetnice v zálivu a získávám tak fotku s přirozeným rámečkem v podobě červených sloupů Golden Gate Bridge. Nahoře na parkovišti vozovku po provizorní lávce podcházíme a dostáváme se na velké parkoviště, kde se tisíce turistů snaží zvěčnit s mostem v pozadí.

Parkoviště a vyhlídka celkově nebudí moc kladný dojem. Blikající vůz policie, která právě někoho zatýká, obrázky varující před vykradeným autem s textem podobným, který jsem zhruba před hodinou četl na letáku, jsou umístěny snad na každém druhém sloupu veřejného osvětlení.

Okolí toalet je v obležení jihoamerických prodejců občerstvení. Při pobytu v San Franciscu si jich nelze nevšimnout, protože se nacházejí na turisticky frekventovaných místech. Tito prodejci mají naprosto stejný sortiment, stejný gril, stejnou zeleninovou směs a umí jen pár slov anglicky. Stánky mají konstruované tak, že je mohou během chvíle sbalit a zmizet. Neodolám úsměvu mladé indiánky a dávám si poměrně chutnou svačinku v podobě hotdogu se slaninou.

S plným žaludkem se svět vidí mnohem lépe, a tak si uděláme ještě krátkou procházku po mostě, který se ale během chvíle zahalí do mlhy. Most právě prochází opravou. Po pravdě most se opravuje a natírá pořád dokola už od jeho postavení. Agresivní slaná voda a vzduch nedávají nátěru moc šancí na dlouhou životnost.

V roce 2024, kdy jsme San Francisco navštívili, byl právě dokončen obrovský projekt, kdy se pod celou mostovkou natáhla ocelová síť, která má demotivovat lidi od případných sebevražedných pokusů. Golden Gate Bridge je tímto prokletím bohužel proslulý. Za více než devadesát let, co se nad průlivem klene, si vybral nespočet životů. Na druhé straně mostu u pevnosti Fort Point je pietní místo, s desítkami fotek obětí, které hovoří za vše.

K mostu se při našem pobytu ve městě vrátíme ještě mnohokrát. Pokud bych se odvážil k porovnání, tak jeho okolí, které je na straně u města, budí mnohem hezčí dojem a v klidu zde můžete strávit celý den procházkou a kocháním se výhledy na záliv a město. Nejen samotná mostní stavba, ale i několik kilometrů dálnice a tunelů před mostem jsou postaveny ve stylu art-deco. Pokud se ptáte, jak může být postavena dálnice ve stavebním stylu, tak věřte, že to jde. Zábradlí, portály tunelů, kterých je na obou stranách zálivu několik, provedení dopravních značek a hlavně bývalá mýtnice, kde je také překrásné informační centrum společně s kavárnou. Všechno to tvoří dokonalý, do detailů promyšlený celek, který je prostě krásný.

My nespíme přímo v San Franciscu, ale v okrajovém městě s názvem San Rafael. Máme to tedy od mostu na hotel jen pár minut. Ubytování v centru San Francisca je velmi drahé, ceny hotelů jsou srovnatelné s ubytováním na newyorském Manhattanu, takže i když musíme denně platit mýto a parkování ve městě, pořád se nám vyplatí do města přes záliv dojíždět. Na předměstí jsou ceny pokojů v porovnání s městem čtvrtinové a cesta přes Golden Gate se nám ani na počtvrté neokoukala. Parkování v San Franciscu není velký problém. V krytých hlídaných garážích se celodenní tarif pohybuje okolo dvaceti dolarů. O víkendu lze kupodivu třeba v garážích hotelu Hilton zaparkovat bez poplatku. Párkrát jsme parkovali i na ulici, kde jsou sazby zhruba poloviční a auto to bez újmy přečkalo.

V podvečer jedeme do města do čtvrti notoricky známého Fisherman's Wharf. To je bývalé rybářské molo a nyní je centrum sanfranciské zábavy. Místo má překrásnou atmosféru. Procházíme se po nábřeží, okukujeme lodě a necháváme se unést jedinečnou pohodou končícího dne. Jdeme v proudu lidí, aniž bychom měli nějaký cíl. Jen tak se touláme po nábřeží a snažíme se vše vstřebat.

Na jednom molu vstoupíme do haly, kde je prapodivné muzeum. Jsou zde staré zábavní hry z dětských heren a z restaurací a barů. U nás v Evropě je moc neznáme, ale tady mají dlouhou tradici. Věštící automaty s hlavou čarodějnice, klobouk z Bradavic, který vám za čtvrťák poví, do jaké kouzelnické školy se hodíte. Staré hrací stroje a jukeboxy. Klasické kovbojské střílečky. Počátky prvních arkádových her. Všechny ty automaty fungují a děti i dospělí si místo náramně užívají.

A když jsme u technických hračiček, venku na ulici si nelze nevšimnout bílých autonomních aut, která v obrovském počtu křižují centrum San Francisca. Nemají řidiče a fungují jako taxíky. Takhle podle mě vypadá budoucnost. Prvních pár hodin na ty samořiditelné vozy doslova čučím a mám tendence je neustále fotit a natáčet. Za pár dní je člověk bere jako samozřejmost. Po pravdě mi přijde, že ta auta jezdí lépe než auta s řidičem. Hravě zvládají městský provoz. Křižovatky, kde mají všechny směry značku stop a první křižovatkou projíždí řidič, který první přijel, dávají naprosto bez problémů.

Pokud pouští chodce na přechodu, na střeše vozu se rozbliká obrázek člověka, aby řidič jedoucí za ním věděl, co právě vůz dělá. Pamatuji si, že jsem viděl na jednom hlavním městském bulváru toto autonomní vozidlo odbočovat doleva a zdálky jsem před křižovatkou tušil zákaz odbočení. Konečně, říkám si. Konečně udělalo nějakou chybu a budu ho moci pomluvit. Dojedu autonomní auto odbočující do zákazu, ale zblízka je na značce napsáno, že zákaz platí jen od 7 h do 9 h. Kouknu na hodinky a je 9:02. Tak zase nic, všechno v pořádku. Byli jsme i svědky situace, kdy lidský řidič zíral do telefonu a nerozjel se na zelenou a autonomní auto ho nemělo problém pořádně vytroubit.

Auto bez řidiče jsme si také chtěli objednat, ale ztroskotali jsme na podmínce v aplikaci, která po nás chtěla ověření stálé adresy v USA, kterou jsme samozřejmě neměli, a tak jsme se jím nesvezli. Autonomní auta mohou však jen do některých městských částí, které jejich užívání povolily ve vyhlášce. San Francisco je pro milovníky dopravních prostředků ráj. Notoricky známe tramvaje, které šplhají do prudkých kopců a vytváří tak nezaměnitelnou kulisu města. Tyto tramvaje fungují na principu lanovky, ale v dnešní době jsou už díky své pomalé jízdě spíše turistickou atrakcí. Místní obyvatelé jimi v podstatě nejezdí. Ve městě naleznete i běžné tramvajové linky, které známe od nás a ty naopak obsluhují ty nejmodernější vozy.

Naše dny v San Franciscu utíkaly jako voda. Podnikli jsme několik dlouhých procházek a podařilo se nám obejít všechna významná místa, která se v okolí centra nacházejí. V závěru jednoho krásného dne jsme se spontánně zúčastnili vyhlídkové plavby zálivem, kdy nás loď vzala přímo pod most Golden Gate a my si ho mohli prohlédnout ze spodu.

Jeden pevný bod jsme v itineráři San Francisca ale měli. Jednalo se o návštěvu národní přírodní památky Muir Woods. Tato rezervace leží kousek od San Francisca na severním předměstí. Jejím úkolem je chránit původní lesy, které v kopcích okolo zálivu rostly. Rezervace se nachází par kilometrů od Tichého oceánu a je domovem královských stromů, sekvojí. Nenaleznete zde obrovské sekvojovce jako třeba v Národním parku Sequioa, který leží na jihu Kalifonie. Zdejší sekvoje jsou jiného druhu a nedorůstají takových rozměrů, jako solitérní kusy v pohoří Sierra Nevady.

Při procházce lesem si pamatuji, že jsem měl občas pocit, že se nacházím někde v džungli. Vysoké stromy zastíní údolí tak, že na stezku proniká jen málo denního světla. Na rozdíl od džungle v lese panovalo naprosté ticho. Blízkost oceánu a dostatek srážek dávají ideální podmínky pro husté spodní patro lesa, které je plné kapradí a houštin.

Pokud chcete tuto přírodní památku navštívit, musíte plánovat trochu dopředu, protože jsme v USA tak většina návštěvníků přijíždí k Muir Woods autem a parkoviště je malé a k příjezdu je vyžadována časová rezervace. Vše lze vyřídit z pohodlí domova na www.gomuirwoods.com. Omezený prostor k parkování je výhodou v tom, že přirozeně reguluje počet lidí v parku a vy máte možnost být na některých místech zcela sami a v klidu si vychutnávat krásu mohutných stromů. Rezervace je nutná jen k parkování, pokud vás do parku někdo doveze a vysadí, rezervaci nepotřebujete. V letní sezóně jezdí kyvadlová doprava od trajektu v Tiburonu, kam se lze dostat spojem z centra San Francisca.

Ještě ten samý den jsme se po návštěvě Muir Woods vydali dále za město směrem k mysu Point Reyes. Tato oblast je také přírodní rezervací. Obyvatelé San Francisca sem jezdí především v létě kvůli krásným písečným plážím, které nabízí mnoho prostoru pro rekreaci. Tichý oceán ale lemují především kolmá skaliska, o která se do nekonečna rozbíjí příboj oceánu a právě na jednom takovém skalisku stojí ikonický maják.

Maják na mysu Point Reyes je přístupný po chodníku, na kterém jsou stovky schodů. Fyzická námaha vynaložená k návštěvě majáku určitě stojí za to. Okolí majáku je holé, jen s pár zajímavě pokroucenými stromy, které dodávají místu exotickou atmosféru. Skalní útesy v celé oblasti kypí životem a člověk může bez větší námahy pozorovat plachtící mořské ptáky, kteří na útesech hnízdí.

Cestou zpět do města ještě zastavujeme u zajímavé aleje. Alej je poměrně dlouhá a je tvořena srostlými staletými cypřiši, které vytvářejí jakýsi stromový tunel. Místo je zajímavé ještě z jiného hlediska. Je totiž neskutečně slavné na sociálních sítích. Při procházce alejí tedy není nouze o to spatřit nějaká facebooková a nebo instagramová individua, která dělají všechno proto, aby vytvořili co nejoriginálnější snímek či video, kterým by oslnili své on-line sledující.

Zbývající dny ve městě jsme podnikli několik dlouhých procházek, kdy jsme navštívili ty nejdůležitější pamětihodnosti. Palác moderního umění, Čínskou čtvrť anebo například Coit Tower. Legendární vězení na ostrově Alcatraz jsme viděli jen z venku, při plavbě lodí. Pokud byste se do San Francisca chystali, na návštěvu Alcatrazu si vyhraďte celý a den a nezapomeňte si včas udělat rezervaci.

San Francisco má naprosto nádhernou uvolněnou atmosféru a určitě stojí za návštěvu. Běžný turista, který cestuje za poznáním města a okolí a pokud vyloženě nevyhledává problémová předměstí, je ve městě v bezpečí asi jako v každém podobně velkém městě v západní Evropě. Některé turistické oblasti mají svoje vlastní bezpečnostní agentury, které suplují nedostatečné množství policistů. Občas člověk potká bezdomovce anebo někoho, kdo blouzní pod vlivem drog. Všechno to jsou ale problémy, které se vyskytují v každé společnosti. My se ve městě cítili bezpečně a určitě bychom se sem klidně vrátili na mnohem další pobyt.

Vážení čtenáři, děkuji vám, že jste semnou vydrželi až sem. Snad vám moje povídání bude nápomocné při plánování vašich případných cest.

Zdroj: autorský text