Kalifornie a národní park Kings Canyon: O nádherné přírodě, setkání s medvědem a hloupých turistech

Národní park Kings Canyon bezprostředně sousedí s národním parkem Sequioa a spolu tvoří jeden správní celek. Tak touhle, nebo jí podobnou větou začínají skoro všechny průvodce a články o parku a víceméně ho neúmyslně posouvají obrazně řečeno na druhou kolej. Návštěvu parku Sequioa považuji za jeden z nejhezčích cestovatelských zážitků, které jsem zažil. Má tedy smysl ještě jezdit do parku Kings Canyon, když zde zase rostou sekvoje?

Odpověď na tuto otázku získáme nejlépe tak, že se tam zajedeme podívat.

Národní park Kings Canyon byl vyhlášen v roce 1940 a je tedy o rovných padesát let mladší než jeho známější a dvakrát tak navštěvovanější bratr. Skutečnost, že jsou parky Sequioa a Kigns Canyon formálně spojené, cestovatelům přináší výhodu v jednotném vstupném. Pokud tedy nemáte některý z výhodných celoročních pasů a plánujete navštívit oba parky, bez problémů vám při vstupu uznají i lístek z národního Parku Sequioa z předešlého dne.

Park Kigns Canyon je rozdělen na dvě části. Menší část, která je vstupní branou do parku, poskytuje ideální podmínky pro růst nádherných obřích sekvojí a tvoří ji převážně původní horský les. Vzdálenější část parku zabírají horští velikáni a skalní kaňony.

Silnice, která tam vede, park na chvíli opouští. Nebojte se, krajina, kterou vás provází mimo národní park, je neméně úžasná a je plná vyhlídek na horské scenerie. Dalo by se říci, že i sama cesta mezi oddělenými částmi parku je zážitek sám o sobě, který bezpochyby stojí za to absolvovat.

Vstup do parku je od města Visalia, kde máme naší dočasnou základnu, vzdálen zhruba hodinu a půl jízdy po křivolaké venkovské silnici, která v bezpočtu zatáček líně stoupá do hor. Projíždíme desítkami serpentin kopcovitou krajinou posetou vinicemi a před námi se v ranním slunci pomalu začíná rýsovat panorama Sierry Nevady. Navigace má s naší cestou problém a neustále nás nutí vrátit se zpět do města a pokračovat alternativní variantou cesty přes park Sequioa, kterou jsme jeli včera.

Míjíme několik vývěsních štítů, informujících o možnosti ubytování v krásných chatách a prázdninových domech. Tato ubytování naleznete na běžných ubytovacích serverech a nejsou tak nákladná, jak by se mohlo zdát. Ale ani nevíte, jak jsem rád, že zde nespíme.

Nedovedu si představit, že v těchto končinách bez signálu hledám ubytování uprostřed noci po tak obrovském zpoždění, které jsme před dvěma dny po příletu do Los Angeles nabrali. Dokonce i teď ve dne se mi podařilo špatně zahnout a musíme se pár kilometrů vracet. O možnostech nákupu a stravování ani nemluvě. Ty jsou zde naprosto nulové.

První obří sekvoj roste přímo u brány do parku. I když jsme včera mezi nimi strávili celý den, pohled na majestátní stromy nás nepřestává fascinovat. Opět dochází na odstavená auta na krajnici a na lidi kvapně vybíhající k obrovským stromům, které okolní les převyšují o desítky metrů.

Naší první zastávkou, kterou prohlídku národního parku Kings Canyon zahájíme, je místo s názvem Big Stump Meadow, což česky znamená Louka velkých pařezů. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století docházelo k překotnému rozvoji a osidlování západního pobřeží USA. Zatímco východ Spojených států byl civilizován a osídlen už nějakou dobu, západ na své objevení teprve čekal.

S počtem nově příchozích obyvatel byla poptávka po dřevě, které se v té době používalo skoro na všechno. Bohužel tak došlo i na obří sekvoje, kterých během poměrně krátké těžební éry bylo poraženo tisíce kusů. V souvislosti s ochranou přírody na západním pobřeží a zejména s ochranou lesů v pohoří Sierra Nevada nelze nezmínit jméno John Muir. Byl to přírodovědec, který uměl poutavě psát a pomocí příběhů a esejí, které publikoval, se obrovsky zasadil za to, že dnes můžeme vůbec nějaké sekvoje obdivovat.

V současném jazyce můžeme klidně říci, že ve Washingtonu D. C. loboval za vznik národních parků a jiných způsobů ochrany krajiny.

Jeho jméno zde nesou nesčetné přírodní památky a zajímavosti. Každý z vás určitě někdy zaslechl název dnes tak populární dálkové pěší trasy Pacifické Hřebenovky (PCT trail). Protože málokdo z nás si může v životě vyhradit několik měsíců, které její přechod trvá, zůstává pro nás jen vzdálenou chimérou, o které si rádi přečteme. Máme zde ale jinou stezku, pojmenovanou právě po Johnu Muirovi.

Vede přes všechny tři národní parky, které tady na jihu Kalifornie v pohoří Sierra Nevada jsou, a její zdolání trvá průměrně tři týdny. Tato stezka vás zavede do částí parků, kam se běžný turista nepodívá. K její návštěvě je nutná registrace a povolení se vydává formou loterie. Pokud o její zdolání toužíte, tak se tím nenechte odradit, protože osobně znám člověka z Česka, který povolení dostal.

Výherce povolení si s sebou může vzít doprovod. Mnohdy k úspěchu v losování stačí včasná registrace. Není tedy nereálné, že pokud včas požádáte, tak se štěstí usměje i na vás.

Musím se vám přiznat k tomu, že Louku velkých pařezů jsem v Kings Canyonu vůbec navštívit nechtěl. Po včerejšku, kdy jsme si užívali obří sekvoje v sousedním stejnojmenném parku, jsme si k nim s přítelkyní vybudovali velmi kladný vztah. Člověk se těší, až zase na nějakého stromového obra narazí. Pečlivě studujeme plánek parku, abychom jich viděli co nejvíce. Pokaždé, když vidíme novou obří sekvoji, máme pocit jako bychom potkali kamaráda. Pokud nenápadně pozorujete ostatní návštěvníky, tak se chovají stejně. Okolo stromů chodí s úctou, ale s úsměvem na tváři. Stromy vyzařují klid, noblesu a majestát. Celé se to slovy těžko popisuje, prostě je musíte vidět a tu atmosféru zažít.

Zkrátka jsem si naivně myslel, že Big Stump Medow bude něco jako depresivní lesní mýtina, kterou známe z našich lesů. Proto odbočku na trail úmyslně míjím. V hlavě se mi honí spousta myšlenek, ale po krátké diskuzi s přítelkyní, kdy se shodneme na tom, že nám to nedá, auto zase otáčím. Ostatně, když se nám to tam nebude líbit, odjet můžeme vždycky.

Na začátku stezky, která k velkým pařezům vede, jsme úplně sami. Stezka začíná klesat z parkoviště a za nedlouho mizí v hustém jehličnatém lese. Nejdeme ani pět minut a narazíme na první obří sekvoji. Sláva, tak je všechny neporazili, zaraduji se. Les naprosto neskutečně voní a kypí životem. Cestu nám křižují veverky a zatím vůbec nic nenasvědčuje tomu, že bychom se měli blížit k něčemu katastrofickému. Zdravíme se s jinými turisty a pokračujeme po pěšině dále do hlubokého lesa.

Náhle narazíme na první pařez. Je tak obrovský, že když si k němu člověk stoupne, nevidí na jeho vrchol. Pařezy jsou různě rozeseté po lese, ukryté v husté vegetaci. Některé jsou i pojmenované. Musím uznat, že noblesu, kterou obří sekvojovce do okolí za života vyzařují, si zachovávají i ve stavu, kdy z nich zbyl jen pařez. Přiznávám se, že celkový dojem z vycházky je super a člověk si připadá trochu hloupě, že ji dopředu odsoudil.

Pokračujeme dál k hlavním lákadlu národního parku Kings Canyon a tím je Strom Generála Granta. Pokud jste pozorně četli moje předešlé vyprávění o národním Parku Sequioa a jeho dominantě Stromu Generála Shermana, nepřekvapí vás, že Grant je po Shermanovi druhým největším stromem na světě.

Je vysoký přes 81 metrů a v porovnání se Shermanem je to mladík, protože se jeho staří odhaduje na „pouhých“ 1600 let. Pozor, tyto dvě sekvoje jsou největší stromy, co se týče objemu dřeva, ale ne výšky. Za nejvyšším stromem na světě s trochu podivným názvem Hyperion, musíme cestovat do kalifornského národního parku Red Wood, který leží na pobřeží Tichého oceánu. V nepřístupném terénu zde roste sekvoje, která je vysoká 116 m, ale v porovnání s těmito dvěma generál je tenká (obrazně řečeno) jako párátko.

Generál Grant roste ve stejnojmenném lese, kde najdete další desítky obřích sekvojovců. Celý Háj Generála Granta je dobře dostupný autem. Vozidla parkují přímo mezi stromy a lze zde pořídit spousty zajímavých fotek, kdy auta v kompozici mezi obrovskými lesními giganty vypadají jako dětské hračky.

Stezka kolem Stromu Generála Granta je nenáročná. Přímo okolo obří sekvoje je chodníček, ze kterého si můžete strom prohlédnout ze všech stran. Zaujala mě cedulka, která zve návštěvníky, aby si pozorně prohlédli generálovu jizvu, kterou utrpěl při lesním požáru. Známky po ohni můžeme nalézt na spoustě sekvojí. Za tisíce let, co rostou, jich zažily nespočet.

Lesní požár je pro ekosystém přínosný a obří sekvoje většinou moc neohrozí. Nicméně v současnosti jsou některé stromy při požárech obkládány nehořlavou fólií, která má zajistit jejich větší bezpečí. Laicky řečeno, pokud u paty sekvoje vyhoří díra, může strom vlivem gravitace spadnout.

Strom Generála Granta je pro Američany významný v mnoha směrech. V porovnání s jeho zmíněným kolegou Stromem Generála Shermana, který roste v sousedním národním parku Sequioa, si nelze nevšimnout určitého konkurenčního boje, který mezi parky probíhal. Řekněme, že to, co ztrácí Grant na fyzické velikosti, získává na zajímavostech, které se ke stromu vážou.

V roce 1956 president Eisenhower vyhlásil Strom Generála Granta národním pietním místem za padlé muže a ženy, kteří bojovali ve válkách za svobodu amerického národa. Promiňte mi tu kostrbatost, ale jedná se o můj osobní překlad anglického National Shrine, což doslova znamená národní svatyně. Každý rok, 11. listopadu, kdy v USA slaví Den Veteránů, probíhají před stromem vzpomínkové akce.

Američané milují legendy a příběhy. Jedna legenda, která má ale skutečný přesah do současnosti, se údajně odehrála před Stromem Generála Granta okolo roku 1920. Věřte nebo ne, u stromu zcela náhodou stál ředitel obchodní komory města Sanger, což je nyní předměstí nedalekého velkého města Fresna, a přemýšlel, jak do oblasti Kings Canyonu, tehdy národního parku Stromu Generála Granta, přilákat víc turistů a tím samozřejmě vydělat víc peněz. Pan ředitel údajně obdivoval krásu stromu a okolní přírody, když k němu z nenadání přistoupila asi šestiletá dívenka, podívala se na strom a řekla: „To je ale moc krásný strom, škoda že ho nemůžeme mít jako vánoční stromek“. Než se jí stačil zeptat na jméno, tak se dívenka ztratila v davu.

Obchodníkům z města Sanger se opravdu podařilo údajný dívčin návrh protlačit až do Washingtonu a v roce 1926 byl Strom Generála Granta oficiálně vyhlášen americkým národním vánočním stromem.

Každý rok, pokud to počasí dovolí, se před stromem pořádají vánoční mše a společenská setkání. Z pochopitelných důvodů vánoční výzdoba obří sekvoje spočívá jen v umísťování vánočního věnce k patě jejího kmenu.

Hodiny pomalu ukazují poledne a my se opět vydáváme na cestu. Myslím, že odpověď na otázku, zda stojí Kings Canyon za návštěvu, už známe, a to jsme viděli teprve jeho menší část. Po silnici, která nás zavede do skutečného kaňonu řeky Kings, která dala parku jméno, pomalu opouštíme les a holá krajina nám dává možnost vychutnávat si úžasné pohledy do údolí a i na protější kopce Sierra Nevady.

Nepanuje zde moc silný provoz, ale dlouhé klesání plné zatáček nedovolí řidiči jet moc rychle. Jízda po opuštěné horské silnici mi připomíná scény ze Spielbergova filmu Duel. Člověk jen čeká, kdy se za ním vyřítí otlučená cisterna, jejíž řidič má vražedné úmysly. Thriller Duel se sice v 70. letech v pohoří Sierra Nevada nenatáčel, nicméně nádherná horská krajina zahalená v mlžném oparu z tepla zde vypadá naprosto stejně, jako v tomto filmu.

Když jsme ráno opouštěli Visalii, navigace ukazovala dojezd k bráně parku něco přes hodinu. Nyní se dostáváme do kaňonu řeky Kings, kde silnice končí a spolu s různými zajížďkami budeme na cestě skoro tři hodiny čistého jízdního času. Čeká nás ještě cesta zpátky, kterou si lehce protáhneme přes park Sequioa, tudíž budeme řídit skoro sedm hodin. Je proto víc než nutné vyrazit brzy ráno a s plnou nádrží.

Spotřeba benzinu je ve vyšších nadmořských výškách samozřejmě jiná, než pokud jedete po dálnici. Průvodce uvádí, že v parcích Sequioa a Kings Canyon nejsou žádné čerpací stanice. To je sice pravda, ale zde na spojce mezi parky je samoobslužný stojan. Okolo čerpadla jen projíždíme, ale nelze si nevšimnout, že má už nejlepší léta za sebou.

S těmito letitými samoobslužnými benzínovými stojany můžete mít jako cizinec v USA problém. Když vám dochází benzín, tak asi úplně nejmenší starostí většinou bude extrémně drahá cena paliva oproti městu. Jelikož pumpa byla instalována před desítkami let a od té doby do její technologie nikdo neinvestoval, tak právě platba za benzín může být neřešitelným oříškem.

Pro nás je zcela nepochopitelné a z dnešního pohledu zastaralé bezpečnostní opatření, které tyto staré pumpy vyžadují. Zasunete kartu do snímače a místo pinu po vás může chtít ZIP code. Tedy vaše směrovací číslo. S českým nepochodíte. Můžete zkusit zadat místní, které ale pochopitelně většinou neznáte a kdybyste ho náhodou znali, tak kladný výsledek ve spojení s českou kartou, není zaručen. Nejlepší je se takové situaci úplně vyvarovat a tankovat včas ve městech.

Pokud si půjčíte elektrické auto, jehož půjčení vychází v porovnání s klasickým levněji, tak vás čeká také pěkné dobrodružství, protože v parcích Kings Canyon ani Sequioa zatím žádné nabíječky nejsou.

Kousek před začátkem údolí, kde budeme opět vstupovat na území národního parku, se zastavíme u přírodní památky Boyden Cavern. Vstup do jeskyní je možný jen s průvodcem a to každou celou hodinu. Bohužel jsme dorazili chvíli po té, kdy se výprava už do podzemí vydala. Využíváme tak krásné místo u řeky, kde se jeskyně nacházejí, k odpočinku a k obědu ve volné přírodě. Návštěvu jeskyň pro tentokrát oželíme. Pokud byste sem někdy plánovali cestu, tak počítejte s tím, že ke vstupu do jeskyní je nutno vystoupat několik desítek výškových metrů ode dna kaňonu. Cesta vede po skoro kolmé skalní stěně.

Druhé, vzdálenější části parku Kings Canyon, se říká Cedar Grove. Je to pomyslná brána do pohoří Sierra Nevada. Vjíždíme do ní úzkým údolí, kde teče divoká řeka Kings, která nám už nějakou dobu dělá společnost. Cílem dnešního dne bylo dojet až sem a to jsme splnili. Naše prohlídka údolí tak probíhá čistě na náhodné bázi.

Po pravdě místo to je tak krásné, že je úplně jedno, co zde budete dělat. Informační cedulky nám napoví, kde se skrývá jaký vodopád, kde zastavit na vyhlídku a kde začíná stezka podél bočních přítoků řeky. Líným tempem tedy pokračujeme do nejzazšího místa národního parku Kings Canyon, kam se dá dostat vozem.

V údolí jsme moc lidí nepotkali, za to parkoviště na konci silnice bylo plné aut. V tomto místě musíte vůz nechat a dál lze pokračovat jen pěšky. Ocitáte se na prahu divočiny, tudíž zde kromě toalet nejsou žádné služby. Spontánně se s přítelkyní rozhodujeme, že bychom chtěli ještě pár mil toho krásné místa poznat a podívat se hlouběji do údolí. Před námi jsou už jen velehory a my do nich můžeme nahlédnout po stezce, která vede údolím.

Přichází skupina hikerů, kteří mě prosí, abych je vyfotil. Právě absolvovali třídenní výlet do hor a z jejich tváří lze vyčíst jen klid a radost, kterou jim pobyt v horách dal…

Rychle tedy plánujeme dvouhodinový výšlap podél řeky k mostu, který bychom překročili a po druhém břehu se vrátili zpět na parkoviště. Při výstupu z parkoviště je malá budka, kde sedí správce parku. Pobyt v přírodě je zde regulován a správa parku vyžaduje dodržování určitých pravidel. Nicméně na budce visí veliká cedule, která říká, že pokud neplánujete v přírodě spát, tak můžete klidně jít i bez registrace.

Jdeme po pěšině, která vede ne moc hustým jehličnatým lesem. V lese převládají borovice. Je až neuvěřitelné, jak se krajina může rychle měnit. Jsme v nadmořské výšce zhruba tisíc metrů, a proto se nám v porovnání s ránem, kdy jsme lítali vysoko v horách kolem sekvojových generálů, krásně jde. Stěny údolí kolem nás jsou skoro kolmé a jejich vrcholy převyšují kótu dva tisíce metrů.

Burácející řeku Kings máme po pravé ruce. Jsme v Kalifornii, tudíž je krásně slunečno. Všechno nasvědčovalo tomu, že se bude jednat o báječnou procházku, na kterou dlouho nezapomeneme. Nicméně to, co se stalo v následujících okamžicích, z našeho výšlapu udělá zážitek, na který do smrti nezapomeneme.

Pěšinka překračuje malý potůček po dřevěném mostě a stezku lehce odvádí do lesa od toku řeky. Jdu v naší dvoučlenné výpravě jako první a právě zvažuji, že si můstek vyfotím. Zastavíme tedy před můstkem, kouknu před sebe a polohlasně šeptnu přítelkyni: „Medvěd“. Zhruba dvacet metrů před námi na stezce stojí medvěd, který je k nám otočený zády a něco na zemi žere.

Medvěda jsme viděli už včera, ale bylo to ve společnosti více lidí a na mnohonásobně delší vzdálenost než se nacházíme teď. Včerejší medvěd o nás věděl a zdálky nás pozoroval. Toto setkání je ale jiné. Dnešní méďa je černý a odhaduji, že je mnohem mladší než jeho včerejší kolega. Po pravdě řečeno s medvědem jsme tady vůbec nepočítali. Jsme jen pár set metrů od začátku stezky a denně tady musí projít spousta lidí, protože tento trail patří k těm nejlehčím.

Teprve po pár minutách, kdy na něj civím, mě napadne si ho vyfotit. Člověk má z medvěda radost a strach zároveň. Po pravdě si to setkání zvláštním způsobem užíváme a nechceme medvěda vyplašit. Stojíme na místě dobrých patnáct minut a medvěd různě popochází a jí borůvčí kolem stezky. Nevěnuje nám ani malou pozornost. Po chvíli přicházejí další turisté.

Zastaví u nás a medvěda chvíli pozorujeme společně. Jedná se o dva páry sportovně založených Američanů. Musí jím být okolo padesáti let. Paní na mě promluví: „Mluvíte vůbec anglicky?“ Říkám: „Ano“, ale moje odpověď jí asi neuspokojila nebo mi nevěří. Prostě nevím, jak bych měl komentovat setkání s medvědem. S přítelkyní ho nechceme vyplašit, tak jsme prostě potichu.

„Co budeme dělat?“, ptá se ostatních. Můžu vám říct, že už teď mě ty lidé štvou víc než ten medvěd obědvající na stezce, kterou chceme projít. Nicméně medvěd nás neřeší a dál nerušeně okupuje stezku. Paní odpovím, že bude nejlepší počkat, až medvěd zmizí, ale ten se k tomu očividně nemá. Na Američanech, kteří nám právě dělají společnost, je vidět, že se jim medvěd líbí stejně, jako nám. Fotí si ho, ale blíž nejdou. Jejich přítomnost a hlučnost je pro nás otravná a intimita setkání s medvědem je rázem pryč. Medvěd už o nás určitě ví, ale ukazuje nám, kdo je tady doma a ze stezky se nehodlá odvalit.

Ten den máme na zajímavá setkání opravu štěstí. Vývojem situace začínám zjišťovat, že kromě medvěda jsme totiž na Paradise Valley Trail, jak se stezka oficiálně jmenuje, narazili ještě na ukázkovou Karen. Angličtina je zvláštní jazyk a občas do jeho živé formy vstupují různé slangové výrazy a idiomy. Jako Karen se ve Spojených státech označuje žena, která se chová ne moc vhodným způsobem k ostatním lidem.

Jedná se většinou o ženy, které si na něco stěžují nebo se domáhají zvláštního zacházení oproti ostatním. Taková Karen se neustále snaží upozornit na svoji osobu a svoje potřeby. Jako Karen se může označovat i osoba, která se chová rasisticky a bigotně. A jak se vzápětí přesvědčíme, jako Karen se může samozřejmě chovat i muž.

Vraťme se ale zpátky na stezku. Jsme tady stále já, přítelkyně, dva páry Američanů a paličatý černý medvěd. Americké ženské osazenstvo začíná situaci verbálně hrotit. Medvěd se pootočí a je vidět, že má kolem krku obojek. Správa národního parku medvědy eviduje a značkuje. To, že má medvěd obojek s číslem, ale neznamená, že není nebezpečný.

Nesympatická Američanka mě začne poučovat: „ Když jsme byli v Austrálii, tak obojky dávali na ty nejdivočejší a nejnebezpečnější dinga!“, a různými podobnými řečmi přilévá olej do ohně. „Navrhuji, abychom se spojili dohromady a šli kolem medvěda společně.“, řekne jeden z mužů, který dámy doprovází. Je na nich vidět, že jejich ego neskutečně trpí tím, že nemůžou pokračovat dál po pěšině, jak si naplánovali.

Ze situace se naprosto vytratila radost z krásného setkání a ve vzduchu jsou cítit emoce vzteku a hněvu. Ne naše, ale jejich. Medvěd od nás odklonil hlavu a dál nerušeně čmuchá k bobulím, co rostou podél pěšiny.

Po pravdě, kdybychom opravdu nutně kolem medvěda potřebovali projít, tak stačilo jít pár desítek metrů mimo stezku a ne moc hustým lesem medvěda v bezpečné vzdálenosti obejít. Američané to však viděli jinak. Začnou sbírat kameny a klacky a také nás k tomu nabádají. „Co s tím hodláte dělat?“ zeptám se jich. To je na naší obranu, dostane se mi odpovědi. Jakou obranu, vždyť ten medvěd nic nedělá? Pomyslím si.

S přítelkyní se domluvíme, že my dál nepůjdeme a počkáme, jak se bude situace vyvíjet. Američané na to, že se bavíme jazykem, kterému nerozumí a hlavně, že se nepřipravujeme na společné válečné tažení proti medvědovi, reagují úšklebky. Preventivně uděláme pár kroků dozadu, aby pochopili, že s nimi nejdeme. Američané začínají obcházet medvěda, který je stále na stezce a nic si z nich nedělá.

Přesně nevím, co se v následujícím okamžiku stalo, protože mi ve výhledu zacláněl strom, ale myslím si, že jeden z mužů po medvědovi při obcházení hodil kamen nebo klacek. Naprosto zbytečně, protože medvěd by je v pohodě nechal v bezpečné vzdálenosti projít. Prostě mu ten člověk chtěl ukázat, kdo je tady zdánlivým pánem. Z poklidného apatického medvěda se okamžitě stala krvelačná šelma. Proti muži udělal výpad, kdy se přikrčil, vycenil zuby a zaštěkal. Medvěd naznačující útok se zhruba tři metry od muže naštěstí otočil a odcválal do lesa. Situaci bych nejlépe přirovnal, jako když běží agresivní pes ke vratům domu, který hlídá.

Po Američanech se slehla zem. V životě jsem neviděl někoho takhle rychle utíkat. Doslova zmizeli jako pára nad hrncem. Scéna, kterou jsem vám právě popsal, byl ukázkovým příkladem, jak naprosto zbytečně vyprovokovat napadení zvířetem, které mohlo skončit tragicky. Vše jen kvůli lidské hlouposti a touhy se předvádět. Nemluvíme, stojíme na místě a koukáme směrem, kde před několika sekundami medvěd prohnal skupinu amerických turistů. Dál se nám jít nechce a ani se na tom nemusíme domlouvat.

Otočím se k přítelkyni a v žertu povídám: „Nejsem si jistý, jestli jsem zamknul auto. Měli bychom to radši jít zkontrolovat“. Vycházku v úzkém údolí, kde víte, že se pohybuje naštvaný medvěd, si prostě nejsme schopni vychutnat. Za pár minut míjíme budku se strážcem, který nám nevěnuje pozornost a hraje si na telefonu. Ušli jsme dohromady pár set metrů ale i tak se jedná o vycházku s velmi silným zážitkem.

Hory a okolní přírodu bereme s ještě větším respektem, než před naším medvědím setkáním.

Cestou zpět do Visalie, kde poslední noc spíme, projíždíme opět národním Parkem Sequioa, který jsme navštívili včera. Nebojte, obří sekvoje se nám ani po včerejšku neokoukaly. Cesta parkem je tentokrát tak trochu smutná, protože víme, že zítra se sem za našimi stromovými kamarády už nepodíváme. Závidím lidem, které míjíme v protisměru a na které poznání těchto dvou parků teprve čeká.

Za dva dny, co jsme měli možnost v horách pobývat, jsme toho viděli opravdu hodně. Musím zároveň přiznat, že bych si zde našel program klidně na týden. Tolik času ale bohužel nemáme. Do postele uleháme opět bez večeře, vyčerpaní množstvím krásných zážitků, které jsme v národních Parcích Kings Canyon a Sequioa zažili.

Ráno nás dále čeká dlouhá cesta s další velmi zajímavou zastávkou, kdy se budeme přesouvat do severokalifornského Reddingu. Ale o tom vám budu vyprávět až příště.

Zdroj: autorský  text