Harpers Ferry a národní park Shenandoah jsou perlou východní části USA. Ukážeme vám, proč

Kolegové cestovatelé, chci se s vámi podělit o dobrodružství, které jsme nedávno s přítelkyní zažili na východě USA. Berte to jako nápad na výlet, který lze spojit s pobytem v New Yorku. Jak Američané říkají, cesta do New Yorku je vždycky dobrý nápad. Východ Spojených států amerických nenabízí krásu pouští, červené skály a horké gejzíry, které všichni známe z tisíců fotek, co zaplavují online prostředí. A mnozí je toužíme na vlastní oči vidět.

Na východě USA je občas krajina velmi podobná té naší. Podél severovýchodního pobřeží se táhne pás aglomerací a průmyslových oblastí a ty vám na sociálních sítích samozřejmě nenasbírají tolik lajků jako třeba Grand Canyon. Nicméně východ Spojených států má cestovatelům co nabídnout.

Občas svůj článek proložím různými technickými poznámkami a zkušenostmi, které vám mohou pomoci s případným plánováním cesty.

Auto si vyzvedneme v půjčovně na Kennedyho letišti, kam se dá z Manhattanu pohodlně dojet metrem. Z hotelu uprostřed Manhattanu, kde poslední čtyři dny bydlíme, vyrážíme na metro okolo půl páté ráno. Vlaky v tuhle hodinu jezdí zřídka. Expres, který by nestavěl v každé stanici, nejede vůbec. Takže cesta metrem na letiště trvá dvě hodiny. Nám to nevadí, protože nikam nespěcháme, ale v případě odletu na čas by to možná problém mohl být.

Pomalu se posouváme v úmorném červencovém vedru začínající ranní špičkou na Belt Parkway, která vede Brooklynem směrem na jih. Temperament a jízdní styl řidičů dokazuje, že New York má ke zbytku Spojených států hodně daleko. Troubení, předjíždění odstavným pruhem, myškování a občas vztyčený prostředníček.

Všechny tyto neřesti řidičů jsou jinde v USA spíše ojedinělé, ale v New Yorku patří k běžnému koloritu silnic. Neuvěřitelná směs národností a kultur, která v New Yorku žije natěsnaná na poměrně malé ploše, vám dává pocit, že jste se ocitli uprostřed bublajícího papiňáku.

Na poslední chvíli se vyhýbám zhruba dvoumetrové železné tyči, která právě vypadla ze sklápěčky, co vjela do díry velké jak past na slony. Motorkáře, co mezi auty kličkuje vysokou rychlostí, vidíme za pár minut sedět na obrubníku a kouřit cigaretu. Motorka se právě zbavila zhruba deseti kilo plastu při střetu s velkým SUV. Celý ten mumraj rázem zpomalí. Řidiči z obou směrů dálnice si nehodu pečlivě prohlížejí, ale za chvíli se opět začíná závodit.

Čeká nás zhruba pětihodinová cesta do Washingtonu. Večer chceme spát v Harpers Ferry v Západní Virginii, který je od Washingtonu vzdálený ještě přibližně dvě hodiny. Jedeme směrem přes most Verazzano-Narrows, tedy newyorskou čtvrtí Staten Island.

Za chvilku přejedeme do New Jersey. Doprava se rázem uklidní. Neznamená to, že by ubylo aut, ale jede se na pohodu. Pokaždé, když v USA přejedete hranici státu, tak nastává zvýšená policejní aktivita. Oproti New Yorku potkáváme spousty policejních aut, kdy policisté loví řidiče jak na běžícím pásu. Na pár kilometrech míjíme asi šest pokutovaných řidičů. Nemohu si odpustit se nezeptat, zda víte, co je nejdůležitější a nejrespektovanější věc na americké silnici? Zadnice policisty.

Nechte mě to vysvětlit. Určitě víte, že policie v USA vás nemůže jen tak zastavit a kontrolovat. Vsaďte se ale, že pokud uděláte nějakou chybu, tak vás s vysokou pravděpodobností zastaví. Platí to i o naprosto odlehlých místech, kde jste si mylně jistí, že kromě vás nikdo jiný není.

Když se průběh policejní kontroly dostane do fáze, kdy jde dát policista řidiči kázání, nakloní se k okénku řidiče a vystrčí svoji zadní partii do vozovky. Garantuji vám, že se nenajde nikdo, kdo by nejbližším, i když volným pruhem projel, a potenciálně ohrozil policistovo pozadí. Dokonce na to mají patřičný zákon, který řidičům udává povinnost přejet do jiného pruhu a policistu těsně neobjíždět. Nebojte, ostatní řidiči vám udělají místo. Pokud nejde přejet z pruhu, musíte výrazně zpomalit. Jeli na dálnici levý odstavný pruh, policie odstavuje i vlevo.

Cestou do Washingtonu přejíždíme mnoho krásných visutých mostů přes zátoky a ústí řek. Z dálnice vidíme i torzo přístavního mostu v Baltimoru, který se při nedávném námořním neštěstí zřítil do moře. Místo, kde stával most, se objíždí přístavním tunelem. Krajina kolem nás je rovná. Vegetace se začíná měnit na tu, kterou známe z jižní části Evropy, a ještě více se otepluje.

Přijíždíme do Washingtonu D.C. Američané opravdu v běžné konverzaci vyslovují ve spojení s hlavním městem Washingtonem i onu zkratku, která zjednodušeně znamená oblast hlavního města. Kdysi se o nově vznikajících Spojených státech amerických mluvilo jako o Columbii (proto District of Columbia).

Jedná se oblast, která není státem, ale má vlastní samosprávu. Zkratka D.C. se používá také proto, aby nedocházelo při komunikaci se záměnou města se státem Washington, který leží na západním pobřeží. Centrum Washingtonu je umělé, stavěné s vědomím, že to bude hlavní město. Ve světě najdeme další taková hlavní města, jako například hlavní město Brasília státu Brazílie.

Parkujeme v garážích, které leží na Pennsylvania Avenue, ve stejné ulici jako Bílý dům. Na hlavní třídu The Mall to máme pár minut pěšky. Samozřejmě lze parkovat i přímo v okolních ulicích. Právě probíhají přípravy na oslavy Dne nezávislosti a začínají dopravní omezení. Zákaz parkování se mnohdy vylepí jen jako plakátek například na sloup, takže ho snadno přehlédnete.

Třída The Mall je několik mil dlouhá ulice se širokým travnatým pásem uprostřed. Alespoň z venku navštěvujeme všechny důležité památky. Kapitol, Washingtonův památník, Lincolnův památník a další. Společně s desítkami turistů, si chladíme nohy v kašně, která je u Národního památníku druhé světové války.

Cedule hovoří jasně: Pokud sedíte na okraji fontány a ve vodě máte pouze nohy, je to v pořádku. Pokud se postavíte a brouzdáte, už jde o zneuctění památky veteránů. Rozdíl v pietě nechápu. Zpocené nohy tam máte tak jako tak. Jsme zde ale na návštěvě, tak o dodržování pravidel slušného chování není třeba diskutovat.

Okolo Mallu najdete také památníky Korejské a Vietnamské války. Naprosto skvělým zážitkem jsou muzea ve Washingtonu, která znám z minulých cest. Na jejich objevování bychom potřebovali ale opravdu trochu více času. Washington jsem navštívil už před deseti lety. Mohu tedy porovnat, jak na mnoha místech přibyla množství bezpečnostních opatření. Na schodech u Kapitolu už nelze posedět a od plotu Bílého domu si musíme držet také zhruba dvacetimetrový odstup.

Upřímně Washington není město, kde bych chtěl strávit týden. Myslím si ale, že každý, kdo má příležitost, by se zde měl alespoň na chvilku zastavit. Ať chceme nebo ne, jedná se o centrum politického dění západního světa. Rozhodnutí zde přijatá ovlivňují dění i u nás v Evropě.

V podvečer vyjíždíme z města a pokračujeme na západ. Naším cílem je Harpers Ferry v Západní Virginii. Harpers Ferry je od Washingtonu vzdálen necelé dvě hodiny jízdy. Je to městečko, které má naprosto výjimečnou polohu a i historii. Nachází se v cípu státu Západní Virginie na hranicích se státy Virginie a Maryland, na soutoku řeky Shenadonah a Potomac.

Řeka Potomac byla za americké občanské války hraniční řekou mezi státy Unie a státy Konfederace. Stála zde v tu dobu největší zbrojovka, která se na území jižanských států nacházela. Bojovník proti otroctví John Brown zde podnikl ozbrojené přepadení oné zbrojovky ve snaze oslabit otrokářský jih. Tak to alespoň historické prameny uvádějí.

V novější části Harpers Ferry najdete cenově přijatelné hotely. V jednom z nich se ubytováváme a vyrážíme směrem do centra. Hlavní prohlídku městečka si chceme nechat na následující den. Důvod naší vycházky je zcela praktický. Zahnat hlad. To se nám podaří v jedné hipsterské restauraci.

Cestou zpátky na hotel jdeme podél řeky hustým lesem. Tato oblast Spojených států je teplá, ale zároveň docela bohatá na srážky. To způsobuje, že místní převážně listnaté lesy mají bohaté přízemní patro. Kromě stezek jsou takřka neprůchodné. Připomínají trošku džungli. Naprosto skvělým zakončením dne jsou světlušky, které poletují těsně kolem lesní cesty a při naší zhruba půlhodinové vycházce nám dělají vítanou společnost.

Druhý den ráno jedeme do centra, kde parkujeme u krásného starobylého nádraží. Ačkoliv je Harpers Ferry národní historickou památkou, nikdo vjezd automobilů nezakazuje. Parkoviště u nádraží je malé a už během dopoledne se rychle zaplňuje. Hlavní parkoviště je zhruba dvě míle za městem, odkud jezdí do centra kyvadlový autobus. Případným návštěvníkům připomínám povinnost zaplatit vstupné. Pokud budete parkovat na hlavním parkovišti, tak jednoduše zaplatíte v budce při vjezdu.

Pokud budete parkovat přímo v Harpers Ferry, tak jednou z možností je platba aplikací. Návod s QR kódem visí na několika místech. Při dalších cestách si pořizujeme americkou virtuální datovou simku. Cena je přijatelná, ale musíte mít telefon, který podporuje funkci e-sim. Nyní e-sim s daty nemáme.

Jsme zde jen na krátkou dobu a hlavně podle mě není na škodu být občas nějakou dobu offline. Máme ale Annual Pass, což je vstupenka do všech národních parků v USA. Platí jeden rok a v Harpers Ferry ho uznávají. Stojí 80 USD a její vlastnictví stvrzujete svým podpisem na zadní straně karty. Platí pro celou posádku vozu. Je zde místo na dva podpisy. Pozor ale! Annual Pass neuznávají státní parky a pochopitelně atrakce patřící původním Američanům. Nám stačí tedy kartičku otočenou čárovým kódem nahoru umístit na palubní desku vozu a máme vystaráno.

Chtěl bych vás upozornit na skutečnost, že vstupné do národních parků v USA nelze hradit hotově. Je to pro mne paradoxní, že státní instituce nechce hotovost vlastní země, ale je to tak. V budkách při vjezdech lze platit jen kartami nebo aplikací. Určitě se jedná o bezpečnostní opatření, nebo snižování nákladů při manipulaci s hotovostí.

V návštěvnických centrech a v obchodech platit hotově samozřejmě lze. V národním parku Shenandonah se mi stala milá záležitost. Kupoval jsem balenou vodu a nechtěl jsem vrátit částku v řádech několika desítek centů. Prodavačka s úsměvem zbytek převedla na dar parku, což mi následně i vyjelo na účtence.

Při naší ranní procházce v Harpers Ferry nejde elektrický proud. V malém obchůdku, kde kupujeme svačinu na výšlap, situaci řeší tím, že zákazníkům, kteří mají jen platební karty, vypisují složenky k pozdější bankovní platbě.

V Harpers Ferry jsou krásné staré cihlové budovy, muzeum a samozřejmě fragmenty již zmiňované zbrojovky. Ta měla v boji proti otroctví v americké historii klíčový význam. Město je skanzen obklopený krásnou přírodou. Vydáváme se po železničním mostě přes řeku Potomac na několikakilometrový výšlap na skálu, odkud je výhled na město. Na tomto místě naše kroky ukrajují malý kousíček Apalačské stezky.

Apalačská stezka je jedna z několika dálkových pěších tras, které se v USA nachází. Obě řeky, které se zde střetávají, mají krásnou zlatavou barvu. Zbytky starých a hlavně dva funkční krásné železniční mosty dodávají místu jedinečnou atmosféru.

Jdeme brzkým ránem proti proudu řeky Potomac po cestě, která vede po vrcholku již nepoužívaného vodního kanálu. Po nějaké době odbočujeme nahoru do lesa. Lesy jsou zde plné života. Bez větší námahy vidíme veverky, srnky a také několik metrů dlouhého hada, který se vine okolo stromu a nerušeně pozoruje turisty, co kolem prochází.

Po hodině docházíme na vyhlídku, odkud můžeme pozorovat Harpers Ferry z ptačí perspektivy. Domy, co vypadají jak filmové kulisy, zelené kopce a dva železniční mosty, z nichž jeden se šikmo napojuje na druhý a společně vedou železnici do tunelu skrz skálu, na které právě sedíme. Slyšíme v dálce houkání vlaku. Paráda.

Mám moc rád americké vlaky a jsem vděčný, že máme štěstí a jeden můžeme z tak krásného místa pozorovat. Určitě jste třeba někde ve filmu slyšeli, jak zní houkačka amerického vlaku. Každý vlak ji má unikátní. Skládá se z mnoha tónů. Americké vlaky houkají před každým přejezdem, mostem, tunelem a třeba zatáčkou. Například když se vlak blíží k přejezdu, tak vyšle dva krátké zvukové signály a zhruba deset sekund před přejezdem houká v kuse.

Americké lokomotivy mají pro nás ještě jednu nezvyklost. Při pomalé jízdě zvoní. Ne, není to jako tramvaj. Americké vlaky vydávají zvuk regulérního zvonu, který můžeme třeba najít v kapličce na návsi v nějaké malé šumavské vesničce. V dnešní době je zvuk vydáván elektronicky, ale staré lokomotivy mají klasické zvonky. Při osidlování USA hrála železnice klíčovou roli. Bylo běžné, že koleje vedly prostředkem hlavních ulic mnoha měst. Dokonce i nyní lze najít ve Spojených státech amerických místa, kde železnice vede po hlavní ulici a je zde poměrně čirá vlaková i silniční doprava.

V Americe jsme toho zažili během tohoto výletu více, ale protože už teď je článek dlouhý až dost, necháme si další zážitky do druhého dílu. 

Zdroj: autorský text