Hrdý Čech v cizině: Vzpomínky na rumunský Banát a tamní festival zakončený českou hymnou

Určitě jsme se už všichni setkali se situací, kdy se někdo v našem okolí cítil jako hrdý Čech. Ať už to byl někdo, koho známe osobně, nebo například fotbalisté, co vyhráli zápas a teď stojí uprostřed stadionu, drží se za hruď, pyšně zpívají hymnu a mají slzy v očích. Upřímně, já se s tímto pocitem nikdy nesetkala. Nikdy jsem ho úplně nechápala. Jak může někoho tohle dojmout? Upřímně jsem si myslela, že ostatní jsou až moc přecitlivělí nebo to jen hrají, aby vyjádřili úctu, které nás od mala učili.

To se však změnilo v roce 2021, kdy jsme s přítelem navštívili českou vesničku v Rumunsku. Nikdy mě nenapadlo, že budu plakat dojetím někde na festivalu uprostřed rumunských hor, kam jsem si jela zapařit a poznat zase něco víc ze světa.

O Banátu jsem neslyšela ani nečetla do již zmíněného roku. Narazila jsem na něj úplnou náhodou, když jsem brouzdala po internetu a hledala novou destinaci, kterou bychom s přítelem navštívili. Byl zrovna srpen a festival měl vypuknout za pár dní. Měli jsme nový cíl. Rumunsko.

Přečetla jsem si o něm pár základních informací a zaplatila lístky. Hlavně jsem potřebovala vědět, jak se tam dostat po vlastní ose, jelikož vždy cestujeme v našem autíčku, kde i sem tam přespíme. Řekli jsme si, že navštívíme festival Banát a dojedeme až k moři. Prostě normální trip, co podnikáme skoro každý rok.

Když jsem si sepisovala itinerář a zkoumala místa, kde bych se cestou ráda zastavila, uvědomila jsem si, že vlastně část mé rodiny má předky původem z Rumunska. Chtěla jsem si o té zemi samozřejmě zjistit víc informací, a když už tam budeme, tak proč nezjistit i víc o našich předcích?

Po chvíli pátrání jsme se dozvěděli, že naši předkové nepocházejí z českých vesnic v Banátu, ale z jiných slovanských vesnic, které se nacházejí severně od města Oradea. To bohužel bylo mimo naši trasu. Po dalším pátrání jsem zjistila, že ve vesničce Nova Huta již není skoro nikdo, kdo by mluvil česky nebo slovensky. Takže tento výlet jsme odsunuli na další návštěvu Rumunska, ke které ještě určitě dojde.

Naše předky tedy v Banátu nenajdeme, ale jelikož jsem z Chebska a plno lidí z Banátu na Chebsko odešlo, nebo z něj naopak přišli, tak to pro nás stejně byla zajímavá pouť, na kterou se vydáme s dalším cílem cesty - dozvědět se něco víc o tomhle putování národů. O tom se zde ale rozepisovat nebudu, myslím, že o tom umí psát jiní a o mnoho lépe.

Nadešel den D a my vyrazili. Jelikož cesta autem trvá zhruba 12 hodin čistého času, rozhodli jsme se, že cestou navštívíme Budapešť, kde i přespíme. Tam se shodou okolností slavil svátek svatého Štěpána a město ožilo hudbou, tancem a všude to vonělo po různých dobrotách a pivu. Prostě ideální naladění na nadcházející festival v Rumunsku. Dokonce jsme byli svědky dronové show, kterou jsme viděli poprvé v životě.

Druhý den jsme vyrazili směr Rumunsko. Hranice jsme překročili za pár hodin, já si mezitím dál četla o Rumunsku a Češích, kteří se tam rozhodli odstěhovat. Ty příběhy a celá historie mě čím dál tím víc fascinovaly a nemohla jsem se dočkat, až to uvidím na vlastní oči.

Když vtom najednou auto drclo, silnice se za námi ztratila a my se ocitli na prašné cestě. Ve městě Temešvár totiž zrovna probíhaly různé opravy, rekonstrukce a celkově celé město bylo takové rozestavěné. V ten moment jsem pochopila článek, který jsem četla asi hodinu předtím - že Rumunsko se v posledních letech strašně rychle rozvíjí.

Jen v Rumunsku jsme viděli, jak se starý způsob života potkává s tím nynějším. Není vůbec divné, když uvidíte babičku s nůší nebo povoz tažený oslíky a vedle toho všeho prosviští nová elektrická Tesla. Zkrátka řečeno, je to země kontrastů a myslím, že to jen tak nikde jinde nezažijete. Celkově celá cesta byla úžasná. Je pořád na co se dívat, ať už na hory, řeky, na zvířata, co jsou při krajnici, nebo na to, jak se snoubí nová architektura s tou starou.

Banát, jsme tady! Přijeli jsme zrovna doprostřed festivalu. Jelikož jsme jeli poprvé, tak jsme sem nejeli na klasické čtyři dny, ale jen na poslední dva. Takže si asi umíte představit ten šrumec všude okolo nás. Projížděli jsme ulicí plnou lidí a hledali nějaký checkpoint, kde vyzvednout festivalové náramky.

Tak jsme zastavili, no my už skoro stáli, já chtěla vylézt z auta a zeptat se na cestu. Chytla jsem si hned prvního týpka přede mnou: „Ahoj, kde se tu můžeme prosím tě checknout?“ ptám se. A on bleskově odpoví: „To ti řeknu, jen jestli nás autem hodíte k podiu“ a vesele se na mě zubí. Říkám: „No jasně, rádi pomůžeme!“ A vtom nám do auta další týpci začali skládat hudební nástroje. Jelikož v autě i spíme a kufr slouží jako naše postel a zároveň jako skříň, brzy zjistili, že vše musí na zadní sedačky.

Takže nakonec jsme měli auto nacpané až ke stropu a mezi nástroji se krčil jeden malý muzikant, který všechno přidržoval. Takové uvítání jsme tedy nečekali. Byli jsme překvapení, jakou optimistickou energií to tady žije. Po vyskládání nástrojů jsme šli vyzvednout svoje náramky. Ptáme se, kudy do kempu, který je vzdálený zhruba dva, tři kilometry od hlavní stage.

Ptáme se tedy, jestli náš dům na kolečkách nemůžeme nechat někde u cesty, abychom to měli blíž do centra dění. Bylo nám řečeno, že se svolením místních můžeme. A tak jsme to nakonec píchli zhruba někde na půl cesty mezi centrem a kempem. Krajnice byla širší a hned u potoka, takže ideál.

Pár lidí už zde parkovalo a přes silnici byly dva domky, kde seděli místní, prodávali různé nápoje a domácí výrobky. Šli jsme se samozřejmě slušně dovolit, zda jim tam nebudeme vadit a hlavně koupit studené pivo, konečně! Nikomu jsme naštěstí nepřekáželi a všichni byli velice milí. Nakonec jsme se s nimi seznámili a napřesrok u nich kempovali znova. Pavel umí přímo epesní burgery.

Dva dny jsme si užívali festivalovou náladu, kterou jsme podporovali pivem a višňovkou (tradiční domácí rumunská pálenka). Za ty dva dny jsme se setkali se spoustou úžasných lidí. Stihli jsme si zahrát deskovky, poslechnout muziku, jen tak se válet v trávě a užívat klidu a veselí. Nikde nebyly žádné negativní prvky. Fronty rychle odsýpaly, a když už nějaká byla, tak jsme se zapovídali s místními nebo s návštěvníky festivalu.

Ze začátku jsem byla nervózní, že jsem neměla žádný signál, ale to za pár hodin přešlo a soustředila jsem se jen na přítomnost a tu skvělou atmosféru, kterou jsem ještě nikdy nezažila. Seznámili jsme se i s kamarády, se kterými jsme se na festivalu sešli i další rok. Protože když Banát jednou zkusíš, tak to není naposledy!

Blížil se konec festivalu. Místní jako každý rok mají v tento den vyhrazenou část programu. Začíná to průvodem, který jde celou vesnicí, všichni místní mají krásné kroje a za zvuků hudby se pomalu blíží k hlavnímu podiu. Představení mají i místní děti. Viděli jsme například taneční vystoupení těch nejmenších. Když začali tančit na píseň Měla babka čtyři jabka, hned jsem ocitla ve školce a bylo mi zase pět let.

Celý program byl zakončen hrou na trubku se skladbou Kde domov můj. A to byl právě ten moment, kdy jsem byla hrdý Čech. Všichni se zvedli, ať seděli na trávě nebo na lavičce, všichni byli v pozoru, měli ruku na hrudi a zpívali hymnu. Když jsem viděla ten zástup asi dvou tisíc lidí, jak všichni společně zpívají a mají vlhké oči, tak jsem se neudržela a začala jsem plakat štěstím.

A i teď při psaní těchto řádků mám zas vlhké oči a naplňuje mě pocit radosti a hrdosti. Když vidíte místo, kde se snoubí tradice s přítomností, kde jsou lidé milí a přátelští, tak se prostě neudržíte a řeknete si: „Jsem rád, že jsem Čech, jsem hrdý na naši náturu.“ A jsem ráda, že jsme je naší návštěvou mohli alespoň trochu podpořit.

Na závěr bych každému ráda doporučila, ať cestujete, objevujte nové kultury, poznejte ze světa, co nejvíc se dá. Já až na našich cestách zjistila, že tu naši zemičku mám strašně ráda. A skoro v každé zemi najdete malé semínko z Česka. V Rumunsku je asi největší stopa Čechů, co jsme zatím našli, ale věřím, že není poslední. Budu hrdá Češka i v jiných zemích. Ale Rumunsko bude vždy první, které mě rozplakalo svojí krásou a atmosférou. Banát se nedá prostě popsat, to se musí zažít!

Zdroj: autorský text