Cesta napříč Rumunskem: Od Banátu k Černému moři a v doprovodu medvědů přes hory a doly zpět

Eibenthal je jednou z posledních českých vesnic v Rumunsku. Festival Banát sem každoročně přivádí stovky návštěvníků, kteří si chtějí užít českou hudbu, přírodu a autentickou atmosféru. Po několika dnech plných hudby, setkávání a ochutnávání místních specialit jsme se vydali směrem k moři. Byl to sice kulturní zážitek, ale taky pěkný záhul – několik nocí jsme spali v autě a stravovali se převážně bramboráky, sármami a jinými dobrotami od místních domorodců, případně jsme si vařili v ešusu na ohni. Luxusní dovolená hadr!

Po hudebním a kulturním zážitku jsme se vydali vstříc novým dobrodružstvím. Náš věrný oř, Kia Proceed, se stal nejen dopravním prostředkem, ale i dočasným domovem, ve kterém jsme se střídavě mačkali mezi batohy a konzervami s paštikou. Občas jsme si dopřáli luxus v podobě ubytování, ale romantiku ešusu nad ohněm to stejně nepřekonalo.

Po náročném festivalovém programu jsme potřebovali trochu odpočinku, a tak jsme zamířili k pobřeží. Constanța, největší rumunský přístav a oblíbené letovisko, se stalo naším útočištěm na několik dní. Kromě relaxace na plážích v Mamaie jsme se vydali objevovat i místní památky. Vězte, že tady je to velice luxusní kraj. Všude narážíte na nejnovější sporťáky, elektrické Tesly a jiné nejnovější trendy. Tak trochu jsme si připadali jako šupáci. Zejména po pár dnech strávených v divočině.

Kasino v Constanțě je impozantní budova s bohatou historií, kdysi symbol luxusu, dnes chátrající památka se slavnou minulostí. Archeologické muzeum a mozaika je další fascinující pohled do historie tohoto antického města. Místní zoo je sice menší, ale příjemné místo k návštěvě, kde jsme si užili klidnou procházku. Jako bonus zde pořádají delfíní a lachtaní show. Hodně času jsme samozřejmě proleželi na místních plážích. Podle místních už tu prý dost podražilo, nám však ceny přišly úplně v pořádku a za ty služby to rozhodně stálo.

Není tu problém ani objednání pizzy na pláž z místních restaurací nebo lahodných drinků z plážového baru. Zde jsme se konečně cítili jako civilizovaní lidé - sprcha, jídlo, postel, drink až k lehátku! Na chvíli jsme zapomněli na plechovky fazolí a těstoviny ohřívané v kotlíku. Pobyt u moře nám dodal energii na další část cesty, a že nás toho čekalo ještě hodně!

Cesta pokračovala dál na sever k archeologickému nalezišti Histria, což bylo kdysi řecké město a významný obchodní přístav. Histria je tak stará, že kdyby měla rodný list, byl by vytesaný do kamene. Tohle antické město, nejstarší v Rumunsku, zažilo časy řeckých filozofů, římských legionářů i barbarských nájezdníků, kteří ho nakonec srovnali se zemí. Naštěstí se po pár tisíciletích objevili archeologové a rozhodli se, že ho zase postaví… Nebo aspoň vykopou.

Když jsme tam byli, narazili jsme na partu archeologů, kteří stále odkrývali dávné ruiny. Měli s sebou i skupinku žáků, kteří nevypadali dvakrát nadšeně z toho, že budou v ostrém slunci odhazovat hlínu. Těžko říct, jestli se učili něco o historii, nebo prostě jen pykali za špatné známky. Každopádně vykopávky tu běží dál, takže kdo ví, třeba příště objeví něco převratného!

Při průjezdu krajinou nás zaujala pevnost Enisala, která se tyčí na kopci a nabízí nádherné výhledy do okolí. Cestou k ní jsme si užili trochu terénní jízdy, protože rumunské vedlejší silnice mají často více děr než asfaltu. Výhled ale stál za to, starobylé kamenné zdi pevnosti působí majestátně, jako by pořád hlídaly krajinu pod sebou a historie tu na vás dýchne tak silně, že máte chuť tasit meč a jít dobýt nejbližší vesnici. Po kochání a povinném focení jsme naskočili zpět do auta a vydali se hledat místo na spaní. Večeře z ešusu už na nás čekala, a po dnešní jízdě jsme si ji zasloužili.

Dalším netradičním zážitkem byla návštěva bahenních sopek v Berce. Tato přírodní rarita nás okouzlila svým jedinečným krajinářským rázem - šedé krátery, ze kterých bublá plyn a bahno, připomínají měsíční povrch. Bahenních sopek, potůčku a vyvřelin v této oblasti najdete hned několik. Navštívili jsme samozřejmě ty nejznámější, kde platíte směšný vstup asi 5 lei. Ale také jsme objevili pár bahenních sopek, které byly zadarmo. Jen musíte hledat trochu víc v divočině a Google mapách. Zase nějaké to dobrodružství navíc.

Jedno z největších překvapení přišlo, když jsme se vydali k Focul viu, věčně hořícímu ohni, kde uniká zemní plyn a samovolně hoří, to musíme vidět! Jedeme si po krásné asfaltové silnici a těšíme se na další výlet. BUM! Cesta skončila a my jeli po prašné cestě. Byla to vůbec silnice?

Raději stavíme u altánku, který byl několik metru od končicího asfaltu. Po kontrole podvozku, který je naštěstí v pořádku, hledáme stín ve zmíněném altánku. A ejhle co nás to vítá. Mňau, mňau, mňau, slyšíme už z dálky. Malá opuštěná koťata! Evidentně je tu krmí jen turisté, jelikož tu nacházíme obědové krabičky. Kočiček se nám samozřejmě zželelo a dali jsme jim náš oběd. S koťaty jsme se zdrželi asi hodinu, vůbec se mi od nich nechtělo, ale nevím, jak bych si je domu dovezla, a hlavně před námi byl ještě kus cesty. Už bylo na čase vyrazit za věčným ohněm!

Cesta k němu je tedy pořádná výzva. Takový krpál jsem snad ještě neškrábala, možná jsme jen vybrali tu „lepší cestu“. Konečně na vrcholu, chvíli si u ohně oddechneme, uděláme pár fotek a máváme na místního dědečka, který tu shrabává seno. A mě napadá, to se sem ten chudák trmácí minimálně dvakrát denně, aby seno otočil? On zná určitě tu lepší cestu!

Po cestě zpět jsme ale narazili na čerstvé medvědí stopy. Tady žádné ochočené „selfie medvědy“ z Transfagaraše nečekejte, tady je to divočina v plné síle. Řekněme, že naše procházka se náhle změnila ve svižný pochod zpět k autu, protože o osobní setkání jsme vážně nestáli. Nasedli jsme do motorového oře a vydali se hledat místo ke spaní. No a cestou jsme se museli samozřejmě stavit ještě u koťat, se kterými jsem se chtěla ještě rozloučit. A ano, dostali i naší večeři.

Následovala Transbucegi, jedna z nejkrásnějších horských silnic Rumunska. Výhledy byly dechberoucí a my si užívali každou zatáčku, i když naše Kia dostala pořádně zabrat. Naštěstí jsme se mohli cestou zastavit na horských pastvinách a dát si místní sýr přímo od bačů.

Další zastávkou byla jeskyně Ialomita, skrytý kout v horách s atmosférou, která by klidně mohla posloužit jako kulisa k nějakému fantasy filmu. Procházeli jsme mezi vápencovými stěnami a snažili se představit si, jaké to bylo, když tu kdysi žili mniši a asi dost chladné, soudě podle teploty uvnitř. Hned u vstupu nás přivítal nádherný kamenný kostelík vytesaný do skály, zdobený ještě krásnějšími malbami.

Pak už přišel čas vydat se hlouběji do jeskyně. Zaplatíte vstupné asi 20 lei, dostanete stylovou přilbičku (v které se cítíte buď jako dobrodruh, nebo jako pracovník místní stavby) a můžete vyrazit. Partner statečně prošel jeskyni až na konec, zatímco já to v polovině vzdala. Moc lidí, moc stísněného prostoru a to nemám ráda. Takže jsem si radši v klidu prošla kostelík a udělala pár fotek, zatímco můj drahý zkoumal temné hlubiny.

Cestou k jeskyni jsme míjeli místní babičky a dědečky, kteří prodávali ručně vyřezávané vařečky a další krásné rukodělné výrobky. Do teď mě mrzí, že jsem si jednu nekoupila! Aspoň bych ten večer měla čím míchat fazole. Pokud se tam někdy dostanete, kupte si ji prosím za mě, podpoříte místní a zároveň si domů přivezete originální suvenýr.

Nejlegendárnější silnice Rumunska nás přivítala dramatickými scenériemi a samozřejmě i medvědy u krajnice. Vyhlídky, tunely, serpentiny, tohle byla jízda, na kterou jen tak nezapomeneme! Transfăgărășan je bezpochyby jedna z nejkrásnějších a nejikoničtějších silnic na světě.

Tento horský průsmyk, táhnoucí se přes pohoří Fagaraš v rumunských Karpatech, byl postaven v 70. letech na příkaz diktátora Nicolae Ceaușesca jako strategická vojenská cesta. Ať už to mělo jakýkoli vojenský význam, dnes je Transfăgărășan rájem pro řidiče, motorkáře a milovníky horských scenérií. Nejvyšší bod cesty leží ve výšce 2042 metrů na mořem a můžete se tu projit okolo ledovcového jezera, nebo nakoupit pár suvenýru ve stáncích, a že jich není málo.

Na Transfăgărășanu se kromě šílených zatáček a epických výhledů můžete těšit na jedno nečekané zpestření – medvědy! Zatímco jinde v Evropě je medvěd hnědý vzácností, tady vám klidně zastoupí cestu a udělá ty nejroztomilejší oči, aby z vás vymámil něco k snědku. Ačkoliv vypadají jako obří plyšáci, vězte, že jejich „pusinka“ umí otevřít i plechovou konzervu.

Spaní v kempu pod vrcholkem? Skvělý nápad, pokud rádi testujete své nervy. Já jsem si třeba užila parádní noční horor ve vlastním podání. Zdálo se mi, že kolem auta šramotí medvěd, zkušeně otvírá kufr a vybírá si z našich zásob to nejlepší. A já? Paralyzovaná hrůzou, přemýšlející, jestli mám předstírat mrtvolu, nebo mu nabídnout posledního Ursuse (rumunské pivo, v překladu medvěd).

Když jsem se konečně probudila, srdce mi bušilo jak na maratonu a musela jsem si ověřit, že všechny dveře jsou zamčené. Medvědi venku žádní nebyli, jen moje vlastní fantazie mě stihla pořádně vyděsit. Ale stejně, usínat tam s vědomím, že v okolí vážně běhají ti chlupatí mistři hor, to bylo něco! Kor když tam co dvě hodiny jezdili policajti a svítili halogenkami do lesa.

Transalpina je taková horská diva mezi rumunskými silnicemi, klikatí se přes Karpaty, dosahuje závratných 2145 metrů nad mořem a nabízí výhledy, ze kterých se tají dech (a někdy i brzdy). Původně ji prý vyšlapali už staří Římané, pak ji vylepšili králové, komunisté a nakonec i moderní silničáři. Výsledek? Úzké serpentiny, žádná svodidla a scenérie, které vypadají jako z fantasy filmu. Motorkáři, cyklisté i řidiči s pevnými nervy ji milují a pokud se nebojíte výšek, budete ji milovat i vy! Tady jsme už medvědy nepotkali, zato tu bylo plno ovcí, oslíku a čuňátek.

Následovala návštěva Râpa Roșie, takový rumunský Grand Canyon. Červené skály a eroze vytvořily fascinující krajinu, která se krásně fotila. Horko nás už přímo ubíjelo, naštěstí přímo pod červenými skalami protéká potok, kde se koupali i místní. Našli jsme volné místečko, rozbalili deku, dali nějakou tu paštiku a hupli do krásně studené vody.

Další den jsme dorazili ke hradu Hunedoara. Je známý také jako Korvínův hrad, je jedním z nejimpozantnějších středověkých hradů v Evropě. S jeho dramatickými věžemi, gotickými sály a dlouhými mosty přes hluboký příkop vypadá jako vystřižený z pohádky. Jenže realita byla mnohem temnější. Podle legendy zde byl vězněn samotný Vlad Dracula, známý jako Napichovač, kterého na pár let zavřeli do temného žaláře. Říká se, že v zajetí pomalu přicházel o rozum a možná právě tady se zrodila jeho pověst krutého a nemilosrdného vládce. Dnes už sice v celách nenajdete řetězy a mučící nástroje, ale ta tíživá atmosféra tu pořád je.

Během naší návštěvy jsme prošli tajné chodby, vyšplhali na obranné věže a zamířili i do velkého rytířského sálu, kde jsme si představovali honosné hostiny s pečenými selaty a vínem tekoucím proudem. Ve skutečnosti bychom ale asi skončili někde v kuchyni u kbelíku brambor. Hunedoara nás nadchla svou majestátností a historií, která tu doslova dýchá z každého kamene. A kdo ví, možná jsme v jedné z temných chodeb zahlédli i Drákulův stín…

Cesta pokračovala k solným dolům Salina Turda. Patří k nejúžasnějším solným dolům na světě a připomíná spíš podzemní sci-fi město než těžební štolu. Nachází se hluboko pod zemí a kdysi sloužily k těžbě soli, dnes je z dolů unikátní turistická atrakce. Můžete se projít obřími komorami s dramatickým osvětlením, projet se loďkou po podzemním jezeře nebo se svézt ruským kolem, ano, uprostřed solného dolu! Vzduch je tu tak čistý, že se dole léčí dýchací potíže. Ideální místo, kde se na chvíli schovat před horkem nebo si připadat jako v jiném světě. Připravte se ale na pořádný nával turistů.

Naší poslední zastávkou byla Kluž, moderní město s historickým šarmem. I když upřímně, já se nejvíc těšila na ubytování se sprchou, pořádným jídlem a telkou, protože romantika spaní v autě má své limity. Přítel se tu setkal se svým rumunským kolegou a vyrazili na místní pivko. Kromě degustace proběhla i menší přednáška o rumunské byrokracii, což prý kdysi býval slušný oříšek. Naštěstí už je to dnes mnohem lepší, i když možná právě kvůli těmto legendám se někteří lidé pořád bojí jezdit do Rumunska. My ale víme své!

Dali jsme si poslední rumunskou kávu, naposledy se rozhlédli po tomhle krásném městě a s trochou nostalgie se vydali zpět domů. Celá cesta byla kombinací dobrodružství, improvizace a objevování skrytých koutů Rumunska. A i když jsme většinu času spali v autě na divoko a přežívali na konzervách, stálo to za to!

Naše rumunské dobrodružství bylo kombinací historie, přírody, odpočinku i nečekaných překvapení. Ačkoliv jsme se domů vrátili unavení, strhaní a s přebytkem konzerv v autě, byla to jedna z nejlepších cest, jaké jsme kdy podnikli. Pokud hledáte destinaci, která nabízí rozmanitost a autentické zážitky, Rumunsko rozhodně můžeme doporučit!

Zdroj: autorský text