Wieliczka: Důl jak z Pána prstenů nabízí 300 kilometrů chodeb a 3000 komor pokrytých solí

Krakow, druhé největší polské město a také jedno z nejhezčích v Polsku, zná asi každý Čech. My se ale přesunuli o deset kilometrů jihovýchodně do městečka Wieliczka a navštívili jsme jeden z nejstarších solných dolů, který fungoval od 13. století až do roku 1996. Wieliczka, největší solný důl v Polsku, je od roku 1987 zapsaný na seznamu UNESCO. Je opravdu obrovský: jeho devět úrovní sahá do hloubky více než 320 metrů pod zem, délka chodeb je 300 kilometrů, je zde přes 3000 komor. Zajímavostí je, že prohlídky tu probíhaly už v 15. století.

K dolu dojedete pohodlně autem, cedule navádějí už několik kilometrů před ním. Bez problémů je i parkování – v blízkosti dolu jsou velká parkoviště, samozřejmě placená (teoreticky by se dalo parkovat bezplatně u obytných domů v blízkém okolí, bylo by jen třeba obejít oplocený areál dolu). My jsme Wieliczku navštívili po hlavní sezoně (na konci října), navíc v covidové době, takže návštěvníků bylo málo. Jinak je samozřejmě lepší zarezervovat lístky předem. Prohlídku lze absolvovat v různých jazycích, bohužel čeština mezi nimi není. Říkali jsme si, že jako blízcí sousedé zvládneme polštinu, ale k našemu překvapení jsme rozuměli sotva polovině (možná, že turisté ze Slezska by rozuměli lépe, my jako Západočeši jsme holt byli trochu mimo). Ale i přesto, že jsme neměli kompletní výklad, nás důl ohromil.

Zážitkem už byl vstup do dolu – museli jsme sejít 370 schodů. To by samo o sobě nebylo tak hrozné, jenže prostor pro schodiště byl úzký. Tudíž jsme sešli sedm schodů, provedli levotočivě čelem vzad, sešli dalších sedm schodů, levotočivě čelem vzad… To vše celkem třiapadesátkrát. Když jsme tedy stanuli v útrobách dolu, motala se nám palice jak po jízdě na kolotoči.

V průběhu prohlídky jsme procházeli různými chodbami, komorami a sály. V některých sálech jsme si připadali jak trpaslíci v Morii, až na to, že Wieliczka je mnohem světlejší a působí přátelštěji. Je možné se tu pomodlit v obrovské kapli svaté Kingy i v několika menších kapličkách, poslechnout si koncert, najíst se v restauraci nebo třeba udělat firemní zasedání – konferenční sál, který se nachází několik desítek metrů pod zemí, má totiž plné pokrytí wifi! Obchod se suvenýry ani nezmiňuji, to je samozřejmostí. S některými moderními prostory dolu trochu kontrastoval starý výtah à la páternoster (naštěstí s uzavíratelnými kójemi), který už leccos pamatoval a který nás vyvezl nahoru (na denní světlo už návštěvníci po svých nemusí). Výtah se díkybohu nerozpadl, a tak jsme po prohlídce dolu mohli prozkoumat i jeho blízké okolí.

Kousek od dolu je taková zvláštní věž, jmenuje se Graduation Tower. Ta není volně přístupná, je nutné koupit vstup. Její stěny i okolní hradby jsou postaveny ze vzájemně propletených větviček, po nichž stéká slaná voda do kanálků u země (taková polská verze Čapího hnízda). Dlouho jsme přemýšleli, k čemu tohle vlastně slouží; je to sice zajímavé, ale na druhou stranu esteticky žádná velká hitparáda. Mysleli jsme, jestli to třeba není k nějakému čištění nebo jiné úpravě soli. Nakonec jsme ale usoudili, že je to spíš relaxační místo, něco jako solná jeskyně pod širým nebem. V tom nás utvrdila i informační cedule. Na prohlídku věže stačí půlhodinka – pokud si tedy člověk nechce sednout na lavičku a dýchat solný vzduch.

Wieliczka je určitě místo, které stojí za to vidět. Prohlídka dolu a sousedící věže zabere zhruba půlden. Kdo by nevěděl, jak strávit zbytek dne, a nechtěl do Krakowa, může popojet k 15 km vzdálenému Dobczyckiemu jezeru, na jehož břehu stojí malý hrad. Hrad je volně přístupný, vstupné se neplatí. Z ochozu je krásný výhled na jezero. Parkovat lze kdekoli v městečku Dobczyce a k hradu si udělat krátkou procházku (je to hrad, takže do kopce, ale nic strašného).