Balkánský roadtrip: Termály, rumunský Banát a nešťastné Bulharsko

Někdo si na dovolenou koupí letenku, jiný nasedne do auta a vyrazí tam, kam ho mapa (nebo GPS s občasnými výpadky signálu) zavede. My jsme zvolili tu druhou možnost a výsledkem byl pořádný roadtrip přes půl Evropy. Start i cíl? Praha. Vše mezi tím? Jeden velký zážitek plný dobrodružství, krásné přírody i nečekaných setkání.

Vyjeli jsme v srpnu 2022. Protože jsme už v roce 2021 navštívili Banát, chtěli jsme se sem vrátit. Banát je prostě jako droga – jednou ho navštívíte a hned chcete zase. Tentokrát jsme se rozhodli pro jinou trasu: přes Slovensko a Maďarsko. Vyrazili jsme s předstihem, asi pět dní před festivalem, abychom měli čas si cestu pořádně užít a projet zajímavá místa. A protože každá správná cesta začíná nějakou neplánovanou komplikací, hned na startu jsme zjistili, že jsme nechali doma polovinu zásob jídla.

Když jsme dorazili na místo doporučené v aplikaci Park4Night, zjistili jsme, že je už obsazené. Popojeli jsme tedy kousek dál k lesu, kde nás čekal úchvatný výhled na zámecký resort ve Staré Haliči. V tu chvíli tam probíhala oslava a hudba se nesla noční krajinou, zatímco celý zámek byl nádherně osvětlený. Tento nečekaný zážitek dodal našemu večeru neopakovatelnou atmosféru.

Noc pod hvězdami ale přinesla i nečekané návštěvníky, divoká prasata. Nejdřív to vypadalo, že jen okukují auto, ale pak se asi rozhodla zjistit, co máme v kufru, jelikož se dost přibližovala. Míra se projevil jako neohrožený ochránce vozidla, prý seděl v křesílku a odhodlaně je zahnal. Já to naštěstí prospala, což je možná škoda, protože bych aspoň měla historku k vyprávění. Každopádně ráno jsme jen koukli, zda nám v noci někdo neokousal pneumatiky a vyrazili dál.

Další zastávkou byla jeskyně Silická ľadnica, ledová jeskyně, která i v létě vypadá jako z pohádky. Bylo v ní příjemných pár stupňů nad nulou, což byl fajn kontrast k venkovním třicítkám. Po rychlém ochlazení jsme zamířili do národního parku Aggtelek, kde leží malebná osada Jósvafő. Jednou z jejích největších atrakcí je stejnojmenné jezero, umělá vodní nádhera, která by mohla dělat modelku pro katalog smaragdových odstínů. Za svou křišťálově zelenou barvu vděčí vydatným pramenům, které ho napájejí.

Bylo tu vybudováno v roce 1942 přehrazením pramene Jósva, původně ne kvůli estetice, ale kvůli výrobě elektřiny. Dneska už proud do zásuvek možná nedodává, ale zato dává turistům perfektní kulisu k fotkám. K jezeru vede klikatá lesní cestička obklopená stromy a šumící vodou, a když tam dorazíte, máte pocit, že jste se ocitli v kulisách fantasy filmu. Chybí jen elfové.

Po dlouhém dni v přírodě jsme si zasloužili trochu civilizace. Zamířili jsme do Miskolce, kde jsme si našli ubytování v motorestu kousek od města. Večer jsme strávili v termálních lázních, konkrétně v jeskynních koupelích Miskolctapolca, kde si můžete zaplavat v přírodních vápencových jeskyních s termální vodou. Po třech hodinách intenzivního plavání tam a zpět jsme sice původně plánovali zajít na legendární maďarský guláš, ale realita byla trochu jiná. Nakonec jsme do sebe v posteli na ubytku natlačili Burger King. Gurmánský zážitek na úrovni? Možná ne, ale někdy je holt hlad silnější než kulturní ambice a po celém dni šlapaní a cachtání se není čemu divit.

Přejeli jsme rumunské hranice a zamířili směrem k Salina Turda, tam už to známe, takže jsme se rozhodli přespat kousek od města u řeky. Ale co jsme cestou nenašli? Cheile Turzii Viewpoint! Museli jsme se tam zastavit na procházku! Tenhle dechberoucí kaňon s vápencovými stěnami dosahuje až 200 metrů výšky a nabízí několik visutých mostů i stezky pro horolezce a turisty. Nachází se ve východním výběžku pohoří Apuseni a je součástí masivu Trascăului.

Soutěska Turzii spolu se sousední Cheile Turenilor patří mezi nejvýraznější geologické útvary této oblasti. Celý skalní masiv, dlouhý přibližně 15 km, byl postupně prorážen vodními toky, konkrétně údolím Hajdatelor a potokem Racilor. A výsledek? Dvě impozantní soutěsky, které jsou součástí jednoho z nejvýznamnějších krasových reliéfů v Rumunsku. Zatímco Turenilor se pyšní delší horizontální rozlohou (1850 m), Turzii je sice kratší (1270 m), ale díky dramatickému vertikálnímu profilu je turisticky mnohem atraktivnější. Vápencové stěny tu dosahují až 250 metrů hloubky a celé údolí je vymezeno dvěma masivy – Culmea Manastirii a Dealul Sandului. V překladu: pokud máte rádi výhledy, dobrodružství a trochu adrenalinu, tohle místo je přesně pro vás.

Procházka soutěskou byla zážitek sám o sobě. Po cestě jsme přecházeli nespočet visutých mostků, které sice skvěle zapadají do divoké scenérie, ale člověku s trochou strachu z výšek přidá pár vrásek. Já se na nich necítila úplně jistě a pořád jsem se bála, že uklouznu, ale Míra mě vždy pevně jistil. Když jsme konečně dorazili k pokladně, kde jsme samozřejmě chtěli poctivě zaplatit vstupné, čekalo nás překvapení, v kukani nikdo! Chvíli jsme se tam rozhlíželi, zvažovali, jestli máme někoho hledat nebo zazvonit na nějaký tajný zvonek, ale nakonec jsme prostě prošli dál. Buď měli padla, nebo zrovna pauzu na oběd. Každopádně, win-win!

Cestou nám nad hlavami sem tam visel nějaký horolezec, což dodávalo místu ještě víc dramatičnosti. My si užívali krásné výhledy a oni si užívali hlavně adrenalin. Tahle soutěska je prostě perfektní kombinací krásné přírody, dobrodružství a momentů, kdy se vám trochu sevře žaludek. My jsme se pokochali, protáhli nohy a pokračovali dál…

Po procházce jsme zamířili ke spotu na spaní, kupodivu každé místo, které bylo na Park4Night, bylo obsazené. Nakonec se ale jedno pěkné našlo, hezky pod stromem. Všude kolem kempovali místní. Jakmile se setmělo, rozhořely se ohýnky a vzduchem se linula vůně čevabčiči a tlumená hudba. Nejlepší moment ale přišel při západu slunce, z dálky jsme uslyšeli hrát hudbu na plné koule, která se pomalu přibližovala. Ale nebyla sama. S ní se blížilo bučení. Po chvíli se na prašné cestě objevilo stádo krav, za nímž jelo terénní auto s obřími reproduktory na korbě. V Rumunsku se holt krávy zahánějí jinak!

A chudáci psi tam taky nemají co jíst… což je vlastně pravda. Jeden toulavý pes čekal celou noc poblíž našeho auta, jen aby nám mohl vzít alespoň něco na zub. Asi se ale bál přiblížit. Teprve ráno, když jsem si dělala kávu u vody a bylo jasné, že mu nehrozí žádné nebezpečí, si nakráčel k místu s odpadky, vzal si náš pytlík do tlamičky a rychle s ním zmizel. Chtěla jsem mu dát něco čerstvějšího, ale konzerva od maďarského guláše mu očividně stačila.

Čas vyrazit dál. Před festivalem jsme si chtěli dopřát ještě pořádnou sprchu a trochu luxusu. Rozhodli jsme se jet přes Transalpinu, protože je to přeci jen krásnější cesta a nikam jsme nespěchali. Cestou jsme se kochali úchvatnými výhledy, pozorovali ovečky na vrcholcích hor a nasávali atmosféru divočiny. Vyrazili jsme směrem k Târgu Jiu, kde jsme si zamluvili krásný apartmán. Bohužel majitel měl nové štěně, které si oblíbilo moje pantofle. Nevadí… vozím si s sebou šitíčko!

Jakmile jsme dorazili do Eibenthalu, okamžitě na nás dýchla ta skvělá atmosféra. Dorazili jsme o něco dříve, než přijely autobusy s ostatními účastníky festivalu, takže jsme měli dost času zabrat naše osvědčené místečko z minulého roku, přichystat auto ke spaní (protože po celodenním řádění budeme rádi, když do něj jen padneme) a pak vyrazit do vesnice čekat na ostatní. A samozřejmě – rovnou si objednat pivo!

Brzy jsme potkali staré známé z předchozího ročníku a společně jsme si užili dva skvělé večery plné hudby, zábavy a nezapomenutelných momentů. O festivalu Banát bychom mohli napsat celý článek, ale to jsme už vlastně udělali! Po festivalu čas neúprosně běží a nás čeká další dobrodružství, vyrážíme dál na jih!

Po třech dnech festivalového řádění jsme nutně potřebovali normální ubytování se sprchou a trochou relaxu. A hlavně jsme si naivně mysleli, že za tři čtyři hodinky budeme v Bulharsku, hodíme nohy nahoru u bazénu a užijeme si zasloužený klid. To jsme ještě netušili, jak moc jsme se spletli. Cesta se natáhla ze tří hodin na dobrých šest – očividně se kolem Dunaje prostě rychle jezdit nedá. Ale to bylo ještě slabé kafe oproti tomu, co nás čekalo dál…

Hladoví a znavení jsme se před ubytováním stavili na večeři. Restaurace na první pohled vypadala fajn, ale obsluha nebyla zrovna nejmilejší a jídlo také nestálo dvakrát za to. Hlad je ale nejlepší kuchař, takže jsme byli rádi alespoň za něco. Výhled na Belogradčické skály nám to naštěstí trochu vynahradil – jde o fascinující skalní útvary, které se díky erozi proměnily v surrealistické věže a útvary, připomínající lidi nebo zvířata. Legenda dokonce praví, že některé skály jsou zkamenělí mniši a nevěsta, která utekla z kláštera za svou láskou.

S plnými žaludky jsme dorazili na ubytování. Měli jsme apartmánek v dolní části zahrady, kousek od bazénu. Po festivalovém shonu jsme se těšili na to, že si dáme jedno pivo a padneme do postele. Jenže v horní části zahrady byl hlavní dům, kde bydlela rozjetá bulharská rodinka. Hudba, tanec, děti pobíhaly jako utržené ze řetězu – a my začali tušit, že tohle nebude tak úplně klidná noc. Když nám majitelka ukazovala apartmán, zkusili jsme se jí zeptat, jestli se to po desáté trochu zklidní. Odpověď? „Maybe, maybe…“ Dobře, tak jsme to zkusili jinak: „A do půlnoci?“ – „Maybe, maybe…“ K tomu se stále usmívala, ukazovala na bazén a vesele opakovala: „Pool! Swim!“, jako by nás chtěla přesvědčit, že si máme jít prostě zaplavat a přestat řešit hlouposti.

Nejen že hudba samozřejmě neztichla, ale skoro celou noc nám hrála do uší Welcome to Bulgaria. Myslím, že ji museli slyšet až v Rumunsku na Banátu. Ve dvě ráno jsem to už nevydržela a šla je poprosit, jestli by to aspoň trochu neztišili. No… na tři minuty to fakt ztišili. A pak? Bum, znova Welcome to Bulgaria! Dodnes mi ta písnička hraje v hlavě, jen co si na to vzpomenu. A to jsou to už tři roky.

Bulharsko nás opět přesvědčilo, že není úplně pro nás. Poprvé jsme tu dostali pokutu, protože jejich dálniční známka platí na národní síť silnic (ne jen na dálnice) a my ji samozřejmě koupili až pět minut po překročení hranic a teď tohle. Ne, Bulharsko, už se jen tak neuvidíme.

Ráno jsme si náladu spravili výletem na pevnost Belogradčik, která byla naší hlavní zastávkou. Pevnost je doslova vetknutá mezi skalní útvary a její historie sahá až do římských dob. Sloužila k obraně proti nájezdníkům a v 19. století ji využívali Osmané. Míra prolezl a vylezl snad všude, kam mohl. Já raději na vyhlídky nelezla, nebudu pokoušet své (ne)štěstí. Procházka mezi rozvalinami a výhledy na okolní krajinu stála za to, takže to byl v rámci možností dobrý konec této části výletu.

Sbohem, Bulharsko. Welcome to anywhere else...

Zdroj: autorský text