Každý by to tu měl alespoň jednou v životě vidět. Výlet do Terezína za hrůznými příběhy válečné doby

Zimní čas mám sice moc ráda, ale přiznejme si, že právě v tomhle období člověk moc necestuje a nejede ani na výlet. Břicha máme ještě plná po vánočních svátcích, jsme tak nějak všichni trochu zamrzlí a ven se nám vlastně ani nechce. Ale v duchu si říkáte: „Sakra, už musím vytáhnout paty.“

Ty procházky po naší vesnici jsou sice kouzelné, ale víte, že ten teplý pelíšek máte na dosah ruky, takže venku vydržíte sotva hodinu a už se zase válíte u televize. „A dost!“ řekla jsem si začátkem ledna. Musíme trochu dál než do naší aleje a pro rohlíky do krámu.

Chvíli jsem brouzdala po internetu, ale nic mě úplně nenadchlo. V zimě se přece jen chcete sem tam schovat dovnitř a ne celou dobu šlapat venku v mrazu. Na mapě jsem tedy zamířila víc na sever... A ejhle, Terezín. Sice jsme tam každý byli už dvakrát. Já jako malá s rodiči, aby mi ukázali, že svět není jen krásné místo, a později s Mírou, to nám bylo něco přes dvacet, když už jsme na to celé měli úplně jiný pohled.

Jako dítě vnímáte Terezín hlavně pocitově - chlad, ticho, temné chodby a to zvláštní sevření v žaludku, kterému ještě úplně nerozumíte. Jako dospělý už ale víte proč. Chápete souvislosti, čtete příběhy, dáváte si věci dohromady a celé to na vás pak doléhá mnohem víc. Uvědomila jsem si, že je to už dobrých deset let, co jsme byli v Malé pevnosti, a navíc jsme nikdy nenavštívili místní muzea. Takže volba byla jasná. Trochu se projdeme venku a pak se zahřejeme uvnitř. Ideální zimní kombinace.

Cesta od nás trvala necelou hodinku. Zaparkovali jsme hned u Malé pevnosti a hned při vystoupení z auta na nás dýchlo to zvláštní ticho. Začali jsme tedy rovnou Malou pevností. Ta byla postavena na konci 18. století za vlády Josefa II. jako součást rozsáhlého pevnostního systému. Původně měla chránit monarchii před nepřátelskými vojsky a sloužila jako vojenská pevnost a vězení. Ironií osudu se ale právě tohle „obranné“ místo o mnoho let později stalo symbolem naprostého bezpráví.

Za druhé světové války se z Malé pevnosti stalo vězení gestapa. Procházíte se celami, dvory a chodbami, kde byli vězni drženi v naprosto nelidských podmínkách, bez soukromí, bez hygieny, často bez jídla a bez naděje. Některé cely byly přeplněné, jiné sloužily k samotkám, kde lidé trávili dny i týdny v naprosté izolaci.

Člověk tu chodí pomalu, tiše a je mu prostě těžko. Není to místo, kde byste měli chuť vytahovat foťák. Tady se nefotí, tady se vnímá.

Každý by to tu měl alespoň jednou v životě vidět. Přesně tak, jak mi říkali rodiče, když jsme tu byli poprvé. Najednou jsem si připadala zase jako ta malá holka, která se poprvé setkala s důkazem lidské krutosti. Jenže tentokrát už jsem chápala, co to znamená a možná právě proto mě to zasáhlo ještě víc.

V Malé pevnosti jsme strávili skoro dvě hodiny, takže jsme ocenili, že jsme vyrazili mimo sezónu. Nebyl žádný problém sednout do auta a z parkoviště (které je mimochodem zdarma) popojet přímo do města a zaparkovat hned u muzea. Jinak je to zhruba 1,5 km pěšky a to se vám v zimě fakt chodit nechce. V sezóně už to tak jednoduché nebude, tam si ten přesun nejspíš budete muset odchodit.

Muzeum ghetta sídlí v budově bývalé školy a bylo otevřeno v roce 1991. Expozice vás provede každodenním životem lidí, kteří tu byli internováni – od ubytování, stravy a práce až po transporty na východ. Hodně prostoru je věnováno osobním příběhům, dopisům a fotografiím, které mají obrovskou sílu. Člověk si najednou dokáže představit, že to nebyla žádná anonymní masa, ale konkrétní lidé, rodiny, děti, které měly své sny, plány a obyčejné radosti.

Součástí muzea je i malé kino, kde běží dokumentární film s autentickými záběry z ghetta. A právě tady vám dojde další mrazivá kapitola historie, nacistická propaganda. Film ukazuje, jak se svět snažili přesvědčit, že se vězni mají vlastně dobře. Že mají kulturní život, hrají fotbal, pořádají koncerty a divadelní představení. Na první pohled „normální“ život… Jenže realita byla samozřejmě úplně jinde. Ten kontrast mezi obrazem a skutečností je možná ještě děsivější než samotná fakta.

Tahle část mě překvapila asi nejvíc. Muzeum bylo otevřeno v roce 1993 a věnuje se kulturní tvorbě vězňů. I v naprosto nelidských podmínkách tu lidé malovali, psali básně, skládali hudbu a hráli divadlo. Umění pro ně nebylo zábavou, ale únikem. Způsobem, jak si zachovat lidskost, důstojnost a pocit, že jsou pořád víc než jen číslo v seznamu.

Když si navíc uvědomíte, že mnoho vystavených děl vznikalo tajně, po nocích a s vědomím obrovského rizika, má to na vás neskutečný dopad. Právě tady si člověk nejvíc uvědomí, jak silná dokáže být lidská vůle přežít, alespoň v myšlenkách.

Součástí expozice je i rekonstrukce obytných místností, ve kterých vězni žili. A právě tahle část vás zasáhne možná víc než samotná díla. Jedna dlouhá postel natažená od jedné stěny ke druhé, bez jakéhokoliv soukromí. Dočetli jsme se, že každý měl osobní prostor zhruba 1,6 metru. To je všechno. Kolem postelí byly poskládané jejich osobní věci, kabáty, kufry, pár kusů nádobí. Celý život namačkaný do malého kousku prostoru, sdílený s desítkami dalších lidí.

Součástí vstupenky je i krematorium, kolumbárium a modlitebna, ale ty jsme tentokrát nenavštívili, protože byla sobota a probíhaly zde obřady. I tak ale stojí za to se u těchto míst na chvíli zastavit. Krematorium v Terezíně bylo vybudováno v roce 1942 a sloužilo k zpopelňování obětí ghetta, především těch, kteří zemřeli na následky nemocí, hladu a vyčerpání. V době největšího přetížení ghetta zde denně umíraly desítky lidí. Smrt se stala součástí každodenní reality, něčím, co už nikoho nepřekvapovalo, a právě to je na celé historii možná nejděsivější.

Součástí areálu bylo i kolumbárium, kde byly ukládány urny s popelem zesnulých. Postupně jich zde byly uloženy tisíce. Po válce však došlo k jejich systematickému zničení, urny byly vysypány a samotný prostor znesvěcen. Zůstalo jen prázdno a ticho. Absence něčeho, co tu kdysi bylo, ale dnes už není. Vedle krematoria se nachází i modlitebna, prostor určený k tichému rozloučení a vzpomínce. Není to místo, které by na vás křičelo fakty nebo statistikami, je naopak klidné a jednoduché.

Terezín bych doporučila jako kratší, ale hodně silný a poučný výlet. A paradoxně se k němu ta zimní atmosféra vlastně hodí. V létě chceme být veselí, lehkovážní, plánovat koupání, zmrzlinu a dlouhé večery venku. Zima je ideální čas se na chvíli zastavit, ztišit a připomenout si, že svoboda a klid nejsou samozřejmost. Navíc je to místo, které vnímáte v každém věku úplně jinak. Jako dítě cítíte hlavně ticho, chlad a strach, kterému ještě neumíte dát jméno. Jako dospělí už rozumíte souvislostem, čtete mezi řádky a uvědomujete si, jak křehká je hranice mezi normálním životem a naprostým selháním lidskosti.

Zdroj: autorský text