Sever Polska v pěti dnech a mimo sezónu: Památky z 2. světové války a tuleni v akvárku i na pláži

Naše jarní dobrodružství po severním Polsku se odehrálo v dubnu 2024. Naložili jsme naší Kiušku a vyrazili na sever. Tentokrát jsme si dopřáli trochu pohodlí a místo přespávání v autě jsme bookovali ubytování, protože duben sice znamená jaro, ale na spaní v autě to přeci jen ještě úplně není.

Cestu jsme naplánovali přes Německo, což se ukázalo jako skvělá volba. Německé dálnice nám umožnily rychlý přesun a na severu Polska jsme byli zhruba za sedm hodin.

Cesta do Kolobřehu nám ukázala, že polské silnice mají svůj vlastní styl, chvílemi hladké jako sklo, chvílemi spíš jako tankodrom. Když jsme ale konečně dorazili k moři, všechno to drncání stálo za to. Čerstvý mořský vzduch, dlouhá promenáda a vůně rybích specialit, ano už nasáváme ten správný turistický ruch.

Kolobřežské molo je něco jako Karlův most, akorát jsou zde místo soch racci. 220 metrů dlouhé, 9 metrů široké a v sezóně s placeným vstupem, protože si přece nemůžete jen tak zadarmo užívat výhled na moře! Naštěstí jsme tam byli v dubnu, kdy ještě nikdo vstupné nevybíral, a tak jsme si mohli dopřát procházku 4,5 metru nad hladinou Baltského moře.

Přespali jsme ve městě Mielno, abychom ráno mohli pokračovat úžinou mezi mořem a jezerem Jamno směrem k Łebě.

Další zastávkou byla Łeba, známá především pro svou pouštní krajinu. Písečné duny tu vypadají jako z jiného světa. Přítel si připadal jako na Sahaře, já spíš jako ve fitku, když jsem se snažila vyšplhat na ty písčité kopce. Výhled ale stál za to!

Słowiński Park Narodowy, kde se duny nachází, je jedním z nejunikátnějších národních parků v Evropě. Duny se ročně přesouvají až o 10 metrů. A navíc, pohybem proti větru si můžete rovnou dopřát peeling zdarma. Na duny se lze dostat od kasy mini busíkem, což jsme využili i my. Cestu tam jsme si jízdu pohodlně užili, zatímco zpátky jsme se prošli pěšky a mohli si naplno vychutnat okolní krajinu.

Pokračovali jsme do města Władysławowo, kde jsme strávili dvě noci a odsud vyráželi na výlety. První den jsme se prošli přístavem a obdivovali rybářské lodě. V přístavu zrovna hloubily jámu v moři, bagr na vodě jsme ještě neviděli, a tak jsme jeho pozorováním strávili nějaký ten čas.

Naše rozjímaní však překazilo kručení břicha, a proto jsme se vydali zpět do města hledat restauraci. A ejhle, všude bylo zavřeno, asi jsme podcenili polskou sezónu. Takže místo romantické večeře v restauraci jsme nakonec skončili u burgerů z Biedronky, které jsme si usmažili na ubytování. Ale musím uznat, že na polské supermarkety je spoleh, chutnalo to překvapivě dobře!

Ve Władysławowo jsme také objevili promenádu slávy sportovců. V chodníku tu mají bronzové hvězdy polské sportovní legendy. Pokud se někdo vyzná ve sportu víc než já, asi si užije hledání jmen olympioniků i fotbalových hvězd.

Další den jsme zamířili na poloostrov Hel, který je doslova bunkrovým rájem a noční můrou pro unavené partnery. Tento úzký pruh země měl během druhé světové války obrovský strategický význam. Polská armáda zde po invazi v roce 1939 odolávala německým silám neuvěřitelný měsíc, než musela kapitulovat. Dnes je tu muzeum obrany pobřeží, kde si můžete prohlédnout masivní pobřežní děla a další vojenskou techniku, která kdysi chránila tento klíčový bod Baltského moře.

Cestou na Hel jsme neustále zastavovali, protože jakmile se někde mezi stromy objevil betonový pozůstatek opevnění, bylo samozřejmě nutné ho důkladně prozkoumat. A když jsme se konečně dostali až k pláži, zjistili jsme, že tam na nás čekají další a další bunkry…

Můj přítel měl jasno - prolézt pár bunkrů nestačí. Museli jsme projít všechny, aby žádný neunikl jeho odbornému zkoumání. Zatímco on nadšeně pobíhal mezi stromy, pečlivě zkoumal betonové stěny a podle mapy vyhledával další úlovky, já jsem se za ním vlekla jako válečný veterán po dvouhodinové bitvě s vlastním vyčerpáním. Kolem třicátého bunkru jsem přestala cítit nohy a začala vážně uvažovat, že už se sem rovnou nastěhuju. „Ještě jeden a jdeme!“ byla ta největší lež dne, protože to řekl minimálně desetkrát.

Nezapomněli jsme ani na záchrannou stanici tuleňů, kde se starají o zraněné a nemocné jedince, než je vypustí zpět do přírody. Součástí stanice je také veřejné akvárium, kde jsme měli možnost sledovat tuleně (polsky foka) pěkně zblízka a dozvědět se o nich spoustu zajímavostí. A jako bonus tu pořádají i tulení show. Tady jsem si konečně sedla a vydechla.

Po Helu jsme zamířili do Muzea Stutthof, prvního koncentračního tábora nacistického Německa mimo jeho území. Tento koncentrační tábor, založený v roce 1939, původně sloužil k internaci polské inteligence a odbojářů. Postupem času se rozšířil a stal se místem utrpení pro více než 110 000 vězňů, z nichž nejméně 65 000 nepřežilo.

Když jsme vstoupili do areálu, přivítala nás nenápadná brána s nápisem, který sice nebyl tak cynický jako „Arbeit macht frei“, ale i tak bylo jasné, že toto místo bylo vybudováno s jediným cílem, zničit lidskou důstojnost i život. První, co nás zarazilo, byla tísnivá atmosféra. Nešlo o typickou historickou památku, kde se lidé zastaví, prohlédnou si exponáty a jdou dál. Tady se ticho rozprostíralo jako neviditelná těžká deka.

Dřevěné baráky, ve kterých se kdysi tísnily tisícovky vězňů v nelidských podmínkách, působily opuštěně, ale zároveň jako němí svědci minulosti. Procházeli jsme kolem strážních věží a ostnatých drátů a přemýšleli, jaké to muselo být přežívat v tomto místě, kde hlad, nemoci a krutost byly na denním pořádku.

Z informačních tabulí jsme se dozvěděli o jedné z nejmrazivějších praktik tábora, nacisté vězňům řekli, že je čeká transport, který je odveze pryč odsud, do lepších podmínek. Plni naděje nastoupili do vlaku, který ale popojel jen o několik set metrů dál, kde byl napuštěn plynem. Když se vrátil, rovnou zastavil u krematoria. Tento chladně naplánovaný podvod nám vzal dech. Stutthof dnes slouží jako památník obětem a připomínka toho, jak důležité je nikdy nezapomenout.

Odcházeli jsme mlčky, s vědomím, že jsou místa, která se neprochází jako turistická atrakce, ale jako lekce, kterou si musíme uchovat v paměti.

Viselská kosa je písčitý výběžek pevniny do moře, hustě pokrytý borovými lesy, který odděluje Viselský záliv od otevřeného Baltského moře. Kosa se dělí na dvě části, polskou a ruskou, přičemž ta polská láká návštěvníky na dlouhé písčité pláže, kde si můžete stejně jako my vyzkoušet hledání jantaru. A myslím, že jsme měli docela slušný úlovek.

Po pláži jsme se vydali směrem k hranicím s Ruskem, přičemž jsme měli neustále hlavy skloněné k zemi a pátrali po malých oranžových kamíncích. I když nás už nepříjemně bolelo za krkem a říkali jsme si, že hledání vzdáme, nedokázali jsme přestat, vždyť co kdyby jen o pár kroků dál ležel ještě větší a krásnější jantar?

Necelé dva kilometry před hranicí se objevily zátarasy, které znemožňují jakýkoli další postup. Mezi nimi a státní hranicí hlídkuje ruská pohraniční stráž, což místu dodává zvláštní atmosféru.

Na pláži jsme našli spoustu jantaru, drobných pokladů, které moře vyplavuje na břeh, ale čekal nás ještě jiný nález. Když jsme se blížili k hranicím, místní domorodci nás upozornili na foku. Z předešlého dne jsme věděli, že se k nim nesmíme přibližovat, aby je jejich smečka poté neodmítla. Místní prý už zavolali na záchrannou stanici a nelhali, po pár stech metrech jsme na něj opravdu narazili. Kousek od něj stála paní, která dohlížela na to, aby se k němu nikdo nepřibližoval. Opatrně jsme ho tedy obešli a vylezli na hřeben, odkud jsme měli lepší výhled.

Po chvíli dorazili pracovníci ze záchranné stanice. Byli jsme lehce nervózní, tuleň uvázl jen asi sto metrů od hranic s Ruskem a tam by mu asi moc nepomohli. Zpátky na parkoviště jsme se vydali raději po cyklostezce vedoucí borovým lesem. Kdybychom šli zpět po pláži, hrozilo by, že nám z toho neustálého civění na zem zatuhnou krky natolik, že bychom už nikdy nemohli zvednout hlavu a to by byla škoda, protože i borovice si zaslouží trochu obdivu!

Po tulením dobrodružství jsme se vydali do Gdaňsku, města s bohatou historií a nezaměnitelnou atmosférou. Po cestě jsme si, jako už tradičně, na poslední chvíli bookli ubytování a vrhli se do víru velkoměsta. A byl to šok!

Tři dny jsme se toulali po plážích a dunách, kde člověk sotva narazil na živáčka, a najednou kolem nás proudily davy turistů, pouliční muzikanti hráli své hity a restaurace lákaly na polské speciality. Gdaňsk nás dále přivítal nádhernými historickými budovami, z nichž mnohé byly po druhé světové válce pečlivě obnoveny do původní podoby.

Prošli jsme se po slavném Dlouhém nábřeží, obdivovali středověký jeřáb Zuraw, který kdysi patřil k největším přístavním mechanismům v Evropě, a nechali se vtáhnout do atmosféry města, kde se mísí německý, polský i holandský vliv. Po příjemných toulkách po nábřeží už jsme zamířili na jídlo a s úlevou zjistili, že v Gdaňsku jsou restaurace nejen otevřené, ale dokonce i skvělé!

Večer jsme zakončili procházkou podél řeky Motławy, kde se v osvětlených uličkách odrážela historie i moderní ruch města. Přemýšleli jsme, jestli by nebylo fajn zůstat o den déle, ale domov nás už bohužel volal.

Zdroj: autorský text

Než jsme definitivně opustili Polsko, udělali jsme si ještě poslední zastávku na kávu ve Vratislavi, kde nás vítaly nejen krásné historické ulice, ale i malí bronzoví trpaslíci, kteří tu číhají doslova na každém rohu. A nejde jen o náhodné sošky, každý z nich má svůj vlastní příběh! Někteří popíjejí pivo, jiní čtou knihy nebo hrají na hudební nástroje. Po celém městě jich je přes 400 a hledání je skoro jako Pokémon Go, jen místo mobilu zapojujete oči a občas zakopnete o dlažební kostku. Vratislav už dobře známe, protože sem pravidelně jezdíme na vánoční trhy, ale o tom třeba někdy příště.

Po pěti dnech na cestách jsme se vrátili do Česka unavení, ale plní zážitků. Polsko nás jako vždy překvapilo nejen krásnými místy, ale i svou pohostinností a výbornou kuchyní…když jsme tedy našli otevřenou restauraci. A i když jsme tentokrát spali v postelích místo v autě, pořád to bylo jedno velké dobrodružství, jen s trochu lepším spánkem a menší šancí, že se ráno probudíme přimrzlí k sedačce.