Poloostrov Chalkidiki je naprostý ideál na dovolenou. Nabízí koupání, historii i dobré jídlo

Náš roadtrip pokračuje. Po přesunu z Peloponésu a návštěvy Meteory jsme se přes rušnou část Soluně, kde motorky a mopedy létají zleva, zprava, dostali až do města Peraia, které leží jižně od Soluně. Po dvou týdnech spaní ve stanu jsme 14. července změnili nejen lokaci, ale především formu ubytování. Čekal nás moderní apartmán s bazénem, který jsme náhodně objevili na Bookingu.

V 16:15 parkujeme před ubytováním. To naše je v prvním patře apartmánového domu OLIVE, zkolaudovaného v roce 2020 a zcela odpovídalo prezentované nabídce. Vynášíme obsah auta, hledáme plavky a v 17:45 si již užíváme relax v bazénu. Po večeři krátká procházka k pobřeží, zmrzlina, večerní diskuze co budeme dělat další den a jdeme spát.

Je sobota a my před sebou máme volný den, který věnujeme blbnutí v bazénu a návštěvě moře, které nás trochu zklamalo. Je velké teplo, moře příjemně osvěží, ale dohlednost pod vodou je takřka nulová. Po návštěvě Peloponésu jsme poněkud náročnější, a tak se vracíme zpět k bazénu, v jehož blízkosti si všímáme grilu s posezením. Odpolední nákup v nedalekém supermarketu a hle, co si něco ugrilovat! Mimo krkovičky a klobás nakupujeme i uhlí a je rozhodnuto.

Všichni se těšíme na grilování, ale jako správní amatéři se s tím docela pereme. Zapálit uhlí je poněkud problém, proto zkoušíme opakovaně tekutý podpalovač i PEPO, až se nám nakonec podpal zadaří. Po nějaké hodince zápolení se dočkáváme teplého jídla a užíváme si příjemné venkovní posezení. Krátká večerní procházka a jde se spát, neboť nás v neděli čeká další výlet.

I když máme naplánovaný celodenní výlet, na naše poměry vstáváme celkem pozdě a z apartmánu odjíždíme až v 7:30. Prvním cílem je oblast, kde nás zaujalo jezero Glarokavos s marinou propojené s mořem. Usuzujeme, že marina vznikla prokopáním a propojení s mořem je tedy umělé, ale i tak je to pěkné místo vhodné ke koupání. Pláž je písečná, moře krásně čisté a za bonus považujeme možnost autem dojet až na hranu moře.

Na obloze je zvýšená oblačnost, ale to nám vyhovuje, není alespoň takový hic. Ke svačině si dáváme meloun, užíváme si klid a krásnou koupačku. Před polednem vše balíme a pokračujeme v průzkumu prvního prstu. Dalším cílem je koupání na výběžku Possidi Beach, ale to až po zastávce na oběd. K ní jsme si vybrali „domácí restauraci“ na okraji obce Kalandra.

Proč píšeme domácí? Vysvětlíme a myslíme, že budete překvapeni, stejně jako my. V rozlehlé předzahrádce je pod stromy několik stolů, sotva usedneme, přichází starší paní a začínáme se domlouvat, co si dáme. Syn se snaží domluvit anglicky, ale jak posléze zjišťujeme, tento jazyk nám moc platný nebude. Paní se z nás povede vypáčit, odkud jsme a plynně přechází na němčinu, kterou nás včetně pohybů ruky zve do své kuchyně, kde nám podrobně ukazuje, co nám může nabídnout.

Nabízí nám i něco na gril, který v tu dobu poctivě její manžel čistí, ale z pohledu krátké výměny názorů mezi nimi jsme pochopili, že z nabídky grilování není zrovna nadšený. V nabídce jsou kromě čerstvých špízů i plněné papriky, flákota masa na gril či zelenina. Vybíráme od všeho něco, objednáváme si pití a vracíme se zpět na zahrádku a užíváme si tam klídek a pohodu. Sedíme zde sami, další hosté přicházejí až po delší době, ale to nám již paní nese naši objednávku. Nevíme, jak to Řekové dělají, ale opět už jen ta vůně dává tušit, že si dobře pošmákneme. Čichové buňky se nemýlí a ty chuťové si přichází na své. Proto můžeme tavernu Kraniotis jednoznačně doporučit.

Po vydatném, chutném a hlavně cenově přijatelném obědě se kolem 14 h s paní loučíme a přesouváme se na nedalekou zmíněnou pláž Possidi Beach. Jde o podobný výběžek, jako známe z Chorvatska na ostrově Brač, kterému se říká Zlatni rat. Vzhledem k tomu, že i na tomto řeckém „ratu“ je spousta lidí, byl docela problém najít místo na zaparkování. Bereme nejnutnější věci a jdeme se po výborném obědě osvěžit do moře.

Oblačnost se rozpadla, je více jak 36 °C a písek na výběžku neskutečně pálí! Jít bez bot se dá jen po kraji pláže. Moře je však čisté, plave zde spoustu ryb a dělají se i vlny, což si náležitě užíváme. Je skoro půl čtvrté a my se vracíme zpět k autu a vyrážíme do místa, od kterého nevíme, co máme čekat. V mapě nás zaujala památka Sani, která je v sousedství hotelového resortu Sani Beach Hotel & Spa. Parkujeme na rozlehlém bezplatném parkovišti a vyrážíme směr výběžek do moře, na kterém stojí věž Agios Georgios.

Jde o pozůstatek kláštera Stavronikita, a tak je věž někde uváděná názvem Stavronikita nebo Sani Tower a nachází na vyvýšeném místě, kde ve 13. a 14. století plnila bezpečnostní úlohu a chránila historické město postavené osadníky z Eritrea. Podle zmínek nalezených v klášteře se celá tato oblast jmenovala Pyrgos (řecky věž). V současné době je prostor kolem věže přírodním amfiteátrem a kulisou pro slavný festival Sani, na kterém se v létě scházejí umělci z celého světa.

Využíváme čas a procházíme pobřeží u střediska Sani, které je právem označováno za jedno z nejkrásnějších míst poloostrova Chalkidiki. Nemůžeme vynechat návštěvu zdejší maríny, kde je ukotvena řada soukromých jachet. Kolem šesté večerní se vydáváme na zpáteční cestu do apartmánu, kde si pánská část tripu balí věci na ranní výšlap na Olymp, ze kterého jsme článek zveřejnili již dříve.

V úterý 18. července si užíváme dopoledne u bazénu a po obědě vyrážíme na krátký průzkum střední části „dlaně“ Chalkidiki. Jak je u nás zvykem, při každém výletu hledáme i místo, kde by se šlo slušně vykoupat a pokud možno bez lidí. Tentokrát máme štěstí - za Stavrosem a 5 kilometrů před městečkem Olympiada kousek od silnice, kde nebyl ani problém zaparkovat auto nacházíme pěknou a zastrčenou pláž. Jsme zde úplně sami a tak to máme rádi. Užíváme si klid, moře a sluníčka.

Pokračujeme, zastavujeme nad městečkem Olympiada na vyhlídce Limani, ze které je pěkný výhled. Nedaleko je historické naleziště Stageira, kde je bohužel již v 17 h zavřeno, a tak pokračujeme po pobřeží dále, když si všímáme parkoviště, kde stojí několik aut. Říkáme si, „nebude zde nějaký boční vchod do Stageira?“ A ono jo, nejdříve pěšinka vedoucí k široké šotolinové cestě, která je za poškozeným plotem, a tak nám nic nebrání se po ní pohodlně dostat až k archeologickému nalezišti pozůstatků Stageira, která byla založena v roce 655 př. n. l.

Dědinka s asi 500 obyvateli je známá jako rodiště Aristotela. Nejsme zde sami, ale to nám nevadí, alespoň se „nebojíme“. Pečlivě jsme dědinku prolezli a musíme uznat, že je to vskutku zajímavé místo a za návštěvu rozhodně stojí. Pokračujeme však dále, čeká nás ještě hornické městečko Stratoni, které nás zaujalo svojí polohou. Po krátké procházce si zde dáváme zmrzlinu a musíme říct, že tu není nic, co by stálo za zmínku. Proto se vydáváme na cestu do našeho apartmánu a cestou si užíváme pohledy na západ slunce. Večer se nikterak nezdržujeme, čeká nás brzké vstávání na poslední výlet, a tak balíme vše důležité.

Ve středu ráno za svítání odjíždíme na průzkum prostředního prstu Chalkidiki. Čeká nás místo, které slibuje nevšední koupání na útesech u obce Vourvourou. Kolem 8 hodiny parkujeme a vydáváme se ke dvěma plážím, mezi kterými je právě zmíněný útes, na kterém nacházíme zastrčené místo a užíváme si krásné šnorchlování v neskutečně průzračné vodě. Po deváté se začínají obě pláže postupně plnit lidmi, ale to nám nevadí, my máme svoje místečko, kde nás nikdo a nic neruší. Kolem útesů, které jsou pěkně hladké a vytvarované mořem, se dají pozorovat hejna ryb a není nouze ani o kraby či hvězdice.

Před polednem se balíme a vyrážíme na další zajímavou pláž. Cestou krátká zastávka v zátoce s překrásně zbarvenou vodou a luxusním komplexem Ammoa Luxury Hotel & Spa Resort a především opět na vynikající oběd, tentokrát ve městečku Neos Marmaras. Po výborném obědě pokračujeme ještě kousek k pláži Diaporti, ke které vede částečně šotolinová cesta, která pro nás končí cedulí se zákazem vjezdu. Dále z kopce po soukromé cestě již musíme pěšky, ale odměnou nám je opět moře bez lidí. Nejde až tak přímo o pláž, ale spíše takový oblázkový pás, který spojuje pevninu s ostrůvkem Spalathronisia, který se v ostrov mění dle přílivu a odlivu, kdy dochází k zaplavení přechodového pásu. Ve 14:30 je část spojnice s ostrovem zaplavená, a tak se přelívá moře z jedné strany na druhou a je zde znát, která strana je více prohřátá. Po hodince rochnění se vracíme k autu a vyrážíme zpět na apartmán. Večer se jdeme projít po Peraia a stíháme pěkný západ slunce za pevninské hory.

Další den máme naplánované předodjezdové volno, a tak jsme dováděli v bazénu a autem si zajeli na kraj naší obce na vyhlídku, odkud bylo vidět celé pobřeží až k Soluni. Pobřeží je to na pohled pěkné, ale čistota vody je špatná, což nám potvrdila i zastávka na koupání nedaleko letiště, kde bylo spousta řas. Cestou zpět jsme si nakoupili na odpolední grilovačku, kterou jsme zakončili opět dováděním v bazénu a večerní procházkou na zmrzlinu. Dokonce jsme na pláži narazili i na bar Cuba, kde točili českého Primátora, který nebyl vůbec zlý. Po základním zabalení věcí jsme šli spát.

V pátek 21. července nás čekalo dobalení věcí, vyklizení apartmánu a v 8:15 se vydáváme na cestu směr Bělehrad, kde nás čekají dvě noci v apartmánu. Cestou sledujeme aplikaci BorderWatcher a v reálném čase vidíme, jak se hranice plní a jsme tedy připraveni na to, že si tam postojíme. Objíždět jinudy to nemá smysl, protože když se blíží desátá hodina, kolony jsou všude. Nakonec na hranici do Severní Makedonie poskakujeme třičtvrtě hodiny, což nebyla zas taková hrůza i díky tomu, že sluníčko ještě tolik netopilo. Za hranicemi opět tankujeme levný makedonský benzín a ještě jednou před hranicemi do Srbska ve městě Kumanovo.

Na hranicích je to s čekáním v 11 hodin podobné, a tak po menším zdržení sjíždíme již v Srbsku do městečka Bujanovac na oběd. Jak jsme již zmiňovali v první části cesty do Řecka, jídlo je v Srbsku levné a i velice chutné. Ale zbytečně se nezdržujeme, je před námi ještě 350 kilometrů cesty do našeho dnešního cíle. Kocháme se pěknou hornatou krajinou a cesta ubíhá.

Kolem šesté večerní jsme zabydlení, děláme rychlou večeři a jdeme se krátce před bouřkou projít do nedalekého obchodu, kde kupujeme Budvárek a s prvními kapkami chvátáme na ubytování a z okna sledujeme, co se to venku činí. Jeden blesk za druhým, průtrž, že není vidět na druhou stranu ulice a my doufáme, že se předpověď nemýlí a ráno bude pěkně. Na sobotu máme totiž naplánován celodenní trip po Bělehradě (o něm někdy příště) a tak jdeme raději spát.

V neděli brzký budíček, balení, nakládáme věci do kufru a kolem 6:30 vyrážíme směr maďarské hranice, před kterými sjíždíme, 8:30 tankujeme a vybíráme, který z přechodů pro nás bude lepší, neboť ten dálniční je zasekaný již od rána, souběžný se však také začíná plnit. Vybíráme menší zlo a zůstáváme na tom vedlejším a po zhruba hodince přejíždíme hranice. Po přejezdu Maďarska se zastavujeme v Bratislavě v nákupáku Petržalka na pozdní oběd a v Brně poslední tankování našeho řeckého roadtripu. Krátce před sedmou večerní jsme doma a za tři týdny našeho putování máme najeto necelých 6400 kilometrů. Vzpomínek máme hodně a rádi se do Řecka ještě někdy podíváme, protože Řecko opravdu není Chorvatsko.

Zdroj: Martin Pleva, plevicinatripu.blogspot.com