Po absolvování první části (článek zde) jsem zhruba za první třetinou mého květnového cyklistického výletu a po prohlídce krásné historické vesničky Motovun se vydávám vstříc nekončícímu dobrodružství, které bývalá železnice Parenzana nabízí.
Je poledne a já narážím na fantastické místo, kde si dělám piknik. Jde o vyhlídkové místo s mini rozhlednou, posezením a krásným výhledem na Motovun, který mám doslova jak na dlani. Uznejte, že lepší místo na oběd jsem najít ani nemohl. Konec kochání, začínám opět dupat do pedálů, neboť přede mnou je podle mapy docela slušná klikatice. Přejíždím 40 metrů dlouhý viadukt Krvar a mířím do prvního zářezu v kamenném svahu, ve kterém bývalá železnice vedla. Skály již zčásti, nebo i zcela pohltila okolní zeleň a je to opravdu pěkná podívaná ovlivněná dost možná i ročním obdobím.
O kousek dále míjím další z odpočívek s vyhlídkou. O krásné výhledy tu opravdu není nouze. Za odpočívkou začíná cyklotrasa opět postupně stoupat ke 250 m n. m., kde přejíždím další z viaduktů. 64 metrů dlouhý Sabadin patří k těm nejméně pohlceným okolní vegetací, mohu si tedy prohlédnout jeho 20 metrů vysoké kamenné oblouky a užít rozhledu z jeho koruny na zelené údolí a kopečky. Projíždím okrajovou částí dědinky Vižinada, kde stoupání ve 270 metrech končí. Pro neznalé i milovníky cyklomaratonů je právě dědinka Vižinada výchozím i cílovým bodem „rekreačního cyklistického maratonu Parenzana“, který měří 48 kilometrů a vede v širokém okolí této malebné dědinky.
Začínám pozvolna klesat, před samotou Bukori projíždím přírodním zeleným tunelem, který je tvořen směsí stromů a keřů. Jak se více blížím k moři, začínám stále častěji míjet vinice nebo olivové sady a teplota stále stoupá, proto každý stín vítám. Cesta příjemně ubíhá, v dáli již vidím moře, míjím obce Višnjan a Nova Ves, až se po půlhodince dostávám do předměstí Poreče. Sjíždím posledních 50 výškových metrů a ve 14 hodin jsem u moře na dohled od cílového místa, kde původní železniční trať Parenzana končila. Nemůže chybět fotka historického centra Poreče přes obří srdce a krátké zastavení v přístavu, kde kotví řada lodí.
Když už budete v Poreči, určitě nevynechejte návštěvu baziliky svatého Eufrazia, která je od roku 1997 zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. Za návštěvu stojí i historické malebné centrum tohoto města. Mě však tlačí čas, a tak pokračuji dále po pobřeží k nedalekému parku, kde se konají v plném proudu prvomájové oslavy. Je zde spousta lidí a stejně tak je tomu i u moře, ale takřka nikdo se nekoupe. Pokračuji po cyklotrase EV8 EuroVelo 8, která kopíruje pobřeží, díky čemuž si zde jízdu užívá spousta cyklistů všech věkových kategorií. Míjím rozlehlé parkoviště, odbočuji vlevo na silnici 5116 a přede mnou je něco přes 40 kilometrů zpět k autu.
V okrajové části Poreče, Novo Selo, se napojuji na cyklotrasu 142, následně opět EV8 EuroVelo 8 a po silnici mířím směr Materada, Červar, Červar Porat, objíždím zátoky Lunga, Sveta Marina a mířím přes Tar na Novigrad. Po napojení na silnici D75 na mě čeká přejezd hráze, která je zakončena padacím mostem Antenal, po kterém se dostávám na druhý břeh řeky Mirna. Následuje serpentinové stoupání kolem lomu a sjezd do města Novigrad se zhruba 2200 obyvateli. Jde tedy o menší, ale neméně zajímavé městečko s dlouhou historií, kde si nenechám ujít prohlídku nábřeží a především jeho historické části.
Za návštěvu rozhodně stojí prostranství kolem kostela svatého mučedníka Pelagija s vysokou vyhlídkovou věží. Na dohled od věže kostela leží tři pěkné parky Novigradske biskupije, Giovanni Rainis a Antonia Manzoni, ve kterých najdeme i pěkná dětská hřiště, kde si mohou od kola na chvilku odpočnout ti nejmenší a trochu si zablbnout. Proč zmiňuji právě teď děti? Protože si myslím, že díky velice lehké náročnosti celé cyklotrasy Parenzana, co se převýšení týče, si její projetí můžete užít právě i s nimi a nudit se nebudou! Považte, už jen taková jízda tunelem je něco, na co se nezapomíná a u nás to stěží někde zažijí.
Cyklotrasa EV8 EuroVelo 8 mě následně vede směrem na městečko Dajla, za kterým stáčím vpravo a po silnici mířím na Fiorini, kde se napojuji na cyklotrasu 07 a terénem s příjemným stínem mířím na městečko Brtonigla, odkud je to již jen kousek po silnici 5070 k výchozímu bodu u městečka Buje. Historickou část si nechávám na další den a nechávám se aplikací Mapy.cz vést nejkratší cestou kolem fotbalového stadionu přímo k autu. Je 18 hodin a já jsem po více jak 9 hodinách v cíli. Hodně solidní 120 km dlouhá vyjížďka, na kterou budu dlouho vzpomínat, protože především část trati Parenzana stojí za další návštěvu.
U parkoviště využívám piknikového posezení, vařím si večeři, domazávám kolo po vyjížďce, balím a frčím zpět do Slovinska, kde při západu slunce dávám opět v zálivu Pacug skvělou koupačku v moři, kupuji pečivo k snídani a parkuji na parkovišti na dohled od chorvatských hranic.
Byl to náročný den, ale pobyt ani cyklistické dobrodružství na Istrii nekončí.
Zdroj: Martin Pleva, plevicinatripu.blogspot.cz, autorský text
