Nejen po stopách Fotra na tripu po Peloponésu: Křišťálové moře i vesničky s historií a málo turistů

Je tu pátek 7. července, po snídani balíme stan a krátce po 8. hodině opouštíme kemp. Je před námi 250 kilometrů do dalšího kempu, ale zatím nevíme, do kterého. Cestou krátká zastávka u jezera Kaiafas na svačinku a kolem 13. hodiny ve městě Sparta na výborný oběd. Ve 14:30 přijíždíme do oblasti několika kempů u pláže Mavrovouni, z nichž máme předběžně vybrané dva.

Hned první kemp Gythion Bay s vlastním bazénem nás oslovil, obrovská parcela pro náš stan i auto pod stromy, kousek do sprch a pár metrů k bazénu či na písčitou pláž, co více si přát. Vyřizujeme formality, bereme čip od brány, parkujeme auto, bereme plavky a jdeme si po cestě odfrknout do vody. V 19 h máme postavený stan, fotr Plevouš jde na jedno točený orosený a zbytek do bazénu.

Po pátečním stěhování jsme si naordinovali volný den s válením u bazénu a opalováním se na pláži. Po večeři přišla chuť na zmrzlinu, a tak se vydáváme autem do nedalekého městečka Mavrovouni na krátkou procházku a následně do města Gythio na výbornou kopečkovou do jedné z cukráren. Při západu slunce nemohla chybět procházka k historické věži (1829) a také majáku na nedalekém ostrově Kranal, který je od roku 1989 spojen s pevninou. Díky západu slunce za pevninu se nám zadařilo i při focení a za odměnu jsme si dali ještě jednu zmrzlinu v druhé cukrárně, abychom mohli porovnat rozdíl. Druhá zmrzlina vyšla levněji a chutnala nám více, dražší tedy neznamená lepší. Po krátké procházce po městě jsme se za soumraku vrátili do kempu a po naplánování výletu na další den se šlo spát.

V neděli se za svítání vydáváme autem na celodenní výlet. Cestou máme v plánu krátkou zastávku u dědiny Kotronas s koupačkou na poloostrově Skopa. Při hledání místa k parkování, se však po úzké cestičce dostáváme s naší dodávkou do úzkých. Pokus zaparkovat pod olivovníky mimo cestu se nedaří, s autem jsme nebezpečně sklouzli na hranu zídky.

Tohle s automatem nešlo vyřešit jinak, než aby zbytek posádky pořádně zatlačil. Aspoň víme, že příště se do podobných míst nebudeme autem vydávat! Vracíme se tedy do dědiny, bezpečně parkujeme a jdeme raději pěšky. Na „ostrov“ Skopa přecházíme suchou nohou po oblázkovém valu a kolem kostela svatého Mikuláše stáčíme vlevo směrem k útesu, pod kterým nacházíme zastrčenou pláž. Ideální místo pro další nuda koupačku i na šnorchlování, kde jsme se zdrželi asi hodinku.

Balíme věci a pokračujeme dále, protože nás čeká výšlap k majáku na nejjižnějším cípu celého Peloponésu. Silnice se za Kotranasem prudce zvedá a stoupá do dědiny Loukadika a následně Flomochori. My si užíváme nespočet výhledů do údolí s ostrůvkem, na kterém jsme se před chvílí ještě čvachtali. Cestou si máme v plánu koupit čerstvé pečivo a dát si pozdní snídani. To však nebylo tak jednoduché, neboť prodejna potravin tady žádná nebyla a jedinou pekárnu jsme ani za pomoci místních nedokázali najít. Nezbylo tedy než zaparkovat auto a jít po čuchu. Žádná cedule, reklama, nic nenasvědčovalo tomu, že by ve starším baráku u silnice pekárna mohla být. Nakonec se podařilo a výběr to byl opravdu veliký, vše voňavé, teplé, prostě nepopsatelné.

Nakoupeno a kousek za dědinkou si děláme menší piknik, kocháme se tou krásou moře a všudypřítomných skal. Pokračujeme, silnice se několika serpentinami klikatí dolů do údolí k pláži Marmari se stejnojmenným resortem. Jde o fotogenické místo s určitým kouzlem, ale čas běží a před námi je posledních pár kilometrů na parkoviště u pláže Tainaro pod dědinkou Kokkinogia.

Je 11 hodin, slunce začíná opět topit, obouváme pevnou obuv a vyrážíme po cestě vedoucí kolem menší pláže na skalnatý hřeben, za kterým již vidíme špičku majáku, který je naším cílem. Cesta je místy náročnější, větší schody či ostřejší kameny a my v tomto terénu potkáváme několik párů, kteří jdou v plážových žabkách. Logika některých lidí je zvláštní…

Po zhruba 30 minutách jsme u majáku Tainaro a kocháme se pohledem na širé moře. Připadáme si jako hvězdy filmového trháku Titanic, které stojí na přídi zaoceánského parníku. Jsme tu sami, užíváme si klid a šplouchání vln tříštících se o útesy pod námi. Na slunci je naštěstí díky větru snesitelně, ale je čas oběda, a tak se vracíme stejnou cestou zpět k parkovišti a o pár desítek metrů výše usedáme na rozlehlou terasu restaurace a objednáváme si něco teplého k jídlu. Obsluha milá, jídlo výborné, ceny rozumné, moře na dohled a příjemné teplíčko. Co více si přát. Platíme, bereme z auta plavky, šnorchlovací masky a jdeme do zátoky na pláž Tainaro. Je zde jen pár lidí, moře průzračné jako v Karibiku a všude spousta rybiček a na útesech krabi. Prostě ráj na zemi.

Blíží se 15. hodina, startujeme a pokračujeme dále dle plánu. Míjíme letovisko Marmari a pokračujeme po východním pobřeží až do míst, která nás nadchla již z fotrova cestopisu. Dědinka Vathia je místo, které rozhodně stojí za návštěvu. Ne, že by podobné „stavby“ na Peloponésu jinde nebyly, jsou snad v každém městečku, i v té nejvíce zastrčené vesničce, ale zde je to úplně o něčem jiném.

Taková kumulace, lokalita a určitá energie tohoto místa z Vathia dělá nezapomenutelný zážitek. Určitě se zde zastavte, projděte se mezi věžovými stavbami jako my, nebudete litovat. Děláme pár fotek dědinky, jejíž historie spadá do období 15. století a pokračujeme dále. Kolem půl páté zastavujeme krátce v dědince Koita, která z dálky připomíná Vathia, ale toto místo nemá takovou energii. Naznáváme, že jsme dnes již viděli a zažili hodně, a tak pokračujeme dále po západním pobřeží a vnitrozemím se vracíme zpět do kempu. Rychlé osvěžení v bazénu, večeře, zuby a spát, ráno pokračujeme ve fotrových stopách.

Budíček před sedmou, zastávka v pekařství a cestou na odpočívadle čerstvá a voňavá snídaně. Naším cílem jsou jeskyně Diros, které barvitě popsal Pepa v pořadu Fotr na tripu. My jen doplníme, že obavy z toho, že bude v jeskyních narváno, se naštěstí nenaplnily a vstupenky jsme zakoupili přímo na pokladně, i když rezervační systém ukazoval, že je vše obsazeno.

Z naší zkušenosti tedy usuzujeme, že na online rezervace je připraven určitý počet míst/oken, která se následně doplňují lidmi, co platí přímo na kase. Řekové si s pracovní či otvírací dobou moc hlavu nelámou, a tak i když přijedete před otvíračkou, do jeskyně se dostanete zhruba půlhodinky po uvedené otvíračce.

Každopádně lodičky a procházka jeskyní Diros je nezapomenutelný zážitek a zabral nám něco málo přes hodinku. Z jeskyní se vychází dveřmi přímo proti mořskému zálivu, kde nás zaujala pěkná stejnojmenná pláž. Jen díky stavebnímu ruchu na rozšíření parkoviště bylo nutné se k ní dostat autem přes dědinku Kampinara. Pláž Diros nás nadchla. Ta barvička vody a čistoty nebyla daleko od propagačních letáků lákající na dovolenou v Karibiku. Ležení bylo sice na poměrně velkých oblázcích, ale mořské podloží bylo písčité a vstup pozvolný, tudíž vhodný i pro malé děti.


Na rozlehlém parkovišti stálo několik bydlíků a trávili zde dle všeho již několik dní. Takový malý ráj na zemi, který je dostupný autem a umožní vám zde trávit několik dní, aniž by to někdo řešil. Na této krásné pláži jsme vydrželi až do jedné, kdy začalo slunce již pěkně hicovat a tak jsme se přesunuli do městečka Areopoli.

Zaparkovali jsme na velkém a bezplatném parkovišti a šli nasát atmosféru tohoto dalšího pěkného historického městečka. Je zde spousta úzkých uliček s řadou restaurací, do jedné z nichž nás naháněči nalákali. V přízemí vnitřní restaurace a na střeše pod pergolou krásné, vzdušné posezení s výhledem na věž zdejšího kostela. To bylo prostě něco, co jsme ani náhodou nečekali a naprosto nás to dostalo, stejně jak výborné a cenově přijatelné jídlo. Říkáme si, že u nás by z toho každý chtěl vytřískat majlant, ale tady ne, vítejte v Řecku. Milá obsluha nám doporučuje pivo Sparta, sice není točené, ale velice chutné a především osvěžující. Proto restauraci „To Mavromichaliko“ můžeme jednoznačně doporučit.

Po zaplacení nemohla chybět procházka po rozlehlém městě mezi věžovými stavbami, jež některé slouží jako ubytování pro turisty a dominantou města je vysoká kamenná věž kostel Taxiarches, na kterou jsme se během oběda dívali. Při procházce městem nás uchvátil hřeben, táhnoucí se nad městem, na jehož vršku byl vidět vysílač. Následně v mapě zjišťujeme, že se nahoru klikatí silnička a měla by tam být i kaplička. To je výzva, která se neodmítá, vidět část Peloponésu z ptačí perspektivy. Cestou k autu dáváme ještě výbornou zmrzlinu a vyrážíme k odbočce, kde začíná naše další dobrodružství.

První část silničky se klikatí mezi pastvinami, kde se pasou kozy, následuje skládka komunálního odpadu, což nás upřímně poněkud zneklidnilo, jestli jedeme správně! Jiná možnost tu však není, mapa přeci nelže. Objedeme skládku, za ní v údolí spousta igelitových pytlíků namotaných do keřů a jiných odpadků, které vítr z hromady rozfoukal do okolí. Kulisa nic moc, ale silnice se začíná prudce zvedat, automatická převodovka řadí za jedna a auto se škrábe dále k vrcholu.

Silnička je úzká, tak maximálně pro jedno auto, zatáčky hodně utažené a jen doufáme, abychom nepotkali podobné dobrodruhy, kteří pojedou opačným směrem. Hrubost a kvalita asfaltu se průběžně mění k horšímu, ale stále jde o slušnou kvalitu srovnatelnou s okresní silnicí v ČR, nechybí ani díry, jen sklon je drsnější.

Parkujeme na jediném rovném místě vedle vysílače a vyrážíme k vrcholu s kapličkou proroka Eliáše. Je to impozantní podívaná. Z 800 m n. m. máme vše jak na dlani a vidíme i oblast, kde leží náš kemp nebo celý horský masív Taygetos. Na vrcholu trávíme nikým nerušeni bezmála půl hodinky a užíváme si té nádhery všude okolo. Vidíme mimo jiné vstup do jeskyně, včetně pláže Diros, kde jsme se před pěti hodinami koupali, ale také krásné městečko Areopoli s navštívenou střešní restaurací.

Krátce před 16:15 scházíme z vrcholu a opatrně se dáváme na cestu směrem dolů. Vzhledem k tomu, že motor na brždění nestačí, musí často přijít na řadu i brzdy, které chladíme občasným zastavením. Po chvilce míjíme skládku, stádo koz a jsme zpět na hlavní silnici, která se dále klikatí a klesá až k našemu kempu. Den opět zakončujeme v moři, bazénu, večerním hraním kostek a posilujícím spánkem, protože řecké dobrodružství další den pokračuje.

Je úterý 11. července, v 5:20 zvoní budíček a frčíme na další tip od Pepy. Tentokrát na nás čeká návštěva ostrova Elafonisos a koupačka na jedné z „prestižních“ pláží. Důvodem proč vyrážíme tak brzo, je stihnout první trajekt a být na pláži dříve, než se zmátoří turisté, kteří jsou na ostrově ubytovaní. Cestou kousek za městem Gythio však mohl náš výlet skončit. Postavila se nám totiž za zatáčkou ve tmě do cesty velká černá doga, sotva jsme dobrzdili, a to jsme jeli možná šedesát!

Pes stál uprostřed silnice a civěl do světel, hlavu měl výš jak haupna naší dodávky a nechtěl uhnout. Zkoušel jsem zhasnout, bliknout, stále stál a civěl, trvalo to snad věčnost. Mezi tím se zezadu přiřítil jeden místňák a pro radost nás všech to stihl naštěstí dobrzdit zrovna ve chvíli, kdy se pes rozhodl ze silnice odejít. No to nám ten den začíná!

Do přístavu Pounta jsme přijeli včas, dáváme menší svačinku a čekáme na první trajekt. V 7:15 se naloďujeme a plujeme na ostrov Elafonisos, kde jsme původně chtěli kempovat, ale vzhledem k plánovaným výletům jsme zvolili jinou lokalitu s tím, že na ostrov si uděláme jen výlet. Parkujeme auto a chvíli po osmé hodině přicházíme na východní pláž. Je tu zatím sotva 10 lidí, což na takto rozlehlé pláži není nic.

My přecházíme po písčitém pásu mezi pláží Simos beach a Paralia Simos, na konec posledně jmenované. Moře krásně čisté, spousta ukotvených lodí v obou zátokách a naprostý klídeček. Přesně tak jsme si to představovali a Pepa opět nekecal, nádherné místo a skvělý šnorchl mezi rybičkami.

Po osvěžení fotřík Plevouš vyrazil na průzkum kopcovitého výběžku, který na pláž Paralia Simos navazoval. Z kopce byl pěkný výhled na širé moře, ale především na obě pláže i zátoky. Ve vodě byla mezitím spousta rybek, a to i takových, co známe jen z korálů v Egyptě.

Taková čistota moře se jen tak nevidí a šla by srovnat maximálně s postcovidovým obdobím a naší návštěvou ostrova Ugljan, jinak na Chorvatsko zapomeňte, Řecko je Řecko! Každý relax však jednou skončí a my se vracíme k autu, projedeme zbytek ostrova a trajektem se vracíme zpět na Peloponés.

Je čas oběda, a tak hledáme na kraji městečka Viglafia nějakou možnost se najíst. Máme štěstí, u cesty narážíme na tavernu Pounta. Jde o malý rodinný podnik v rozlehlé zahradě s výbornou Řeckou kuchyní. Po vynikajícím obědě jsme se přes solnou planinu dostali k pláži, která nás opět zlákala v pořadu Fotr na tripu.

Parkujeme pod mezí oddělující moře od solné pláně, bereme ploutve, šnorchlovací masky a vyrážíme vstříc archeologickému bádání. Čekají nás pozůstatky obce Pavlopetri a stejnojmenný ostrov, kam se nám i přes větší vlny daří doplavat. Přiznáváme, že se to z pláže Hamokelo nezdá, ale ostrov je docela daleko a chce to mít trochu fyzičku, protože plavčíka, který by vás zachránil, zde nenajdete.

Ač se to nezdá, moře je dost rozbouřené a ve vlnách se plave blbě. Cestou nalézáme pod hladinou označené pozůstatky budov, které pokračují v pásu až ke břehu, kde je také tabule, která i díky bójkám pomáhá znázornit, o jak velkou osadu šlo.

Je čtvrt na čtyři a my se loučíme s touto částí Peloponésu a vydáváme se na cestu zpět do kempu. Jedeme podle navigace, která nás vede kolem pomerančových plantáží, kde u kraje silnice stojí kamióny a nakládají do nich čerstvou úrodu. Najednou nás mapy.cz posílají za dědinkou na šotolinovou cestu a mezi zavlažovacími kanály míjíme dlouhé lány pomerančových sadů. Nedá nám to, zastavujeme a pár spadlých pomerančů nakládáme a hledáme v mapách, kudy se napojit na silnici. Pokračujeme dále až k parkovišti, ze kterého se dá pohodlně po pláži Valtaki dojít k vraku lodi Dimitrios, která zde v roce 1981 ztroskotala.

Opět nasazujeme ploutve a šnorchlovací masky a plaveme k vraku, k němuž se dá z jedné strany dojít po suchu, nebo ho lze prozkoumat z druhé strany, kde je trup již takřka sežraný od mořské soli. Plave zde spousta ryb, jen je třeba dávat pozor, abychom se nezranili o různé části lodi, které se kolem vraku v hloubce povalují.

Je to zajímavé místo, má kouzlo, ale také trochu negativní pohled na to, jak se lidé k přírodě chovají. Cestou do kempu zastavujeme ještě ve městečku Gythio na zmrzlinu. Rychlá večeře, chvilku hraní kostek a jde se spát, byl to náročný, ale krásný den.

Na středu 12. července jsme si naplánovali volno s válením u moře, bazénu a k večeři jsme si částečně zabalili věci, abychom se druhý den ráno při odjezdu nezdržovali. Ve čtvrtek pak taková ta klasika, brzké vstávání, zabalit stan, narvat vše do XXL kufru Toyoty a v 8:15 se loučíme s kempem. V 11:15 plánovaná zastávka u Korintského kanálu s procházkou kolem kanálu vybudovaného v letech 1881 – 1893. Jeho délka činí úctyhodných 6,4 kilometrů, hloubka kolem 8 metrů a propluje jím plavidlo široké bezmála 18 metrů.

Po návštěvě místního rychlého občerstvení se vydáváme opět na cestu. Ve 14:15 opouštíme po 11 dnech Peloponés a vracíme se na řeckou pevninu. Teplota stále stoupá, v 15 hodin je 36 °C, tak jsme vděční za investici do polepu skel sklokeramickou termoflií. Tuto část našeho řeckého roadtripu zakončujeme 18:30 příjezdem do oblasti Meteora. Další díl věnovaný týdnu na Chalkidikách a návratu do vlasti přineseme příště.

Zdroj: Martin Pleva, plevicinatripu.blogspot.com