Navštívili jsme neuvěřitelné podzemí nedaleko ukrajinských hranic. Chełm turisty dostane

Ve východním Polsku, téměř na samé hranici s Ukrajinou, leží druhé největší historické město Lublinského vojvodství. Chełm je již od 18. století známý jako bohaté naleziště křídy. Tuto horninu začali těžit lidé nejprve přímo ze svých sklepů a postupně svoji těžbu rozšiřovali. Nakonec se pod městem vytvořila spleť chodeb s až osmdesáti vstupy.

Chełm leží na mohutných ložiscích křídy, která vznikla před více než 100 miliony lety v období křídy, kdy bylo území dnešního Polska pokryto mořem. Zbytky mořských organismů se usazovaly na dně a postupem času vytvořily vrstvy křídové horniny. Tato křída, obsahující až 97 % uhličitanu vápenatého, je výjimečně čistá a bílá.

Těžba křídy v Chełmu začala již ve středověku. Místní obyvatelé ji nejprve těžili přímo ze svých sklepů, čímž postupně vznikla síť chodeb a tunelů. V 16. až 18. století dosáhla těžba vrcholu a křída se stala významným exportním artiklem, používaným v malířství, kosmetice, stavebnictví a dalších odvětví.

Postupem času se pod městem vytvořil rozsáhlý labyrint chodeb, který dle odhadů dosahuje délky až 40 kilometrů. Každý majitel sklepa si jej přirozeně rozšiřoval podle svých potřeb – křída byla totiž cennou surovinou a její těžba představovala vítaný přivýdělek. Postupně však lidé zjistili, že když své sklepy propojí se sousedy, vznikne síť chodeb, která umožňuje snadnější odvoz křídy. Místo složitého tahání těžkých pytlů po strmých schodech se křída jednoduše přesouvala chodbami až k výstupním místům na okraji města.

Tak se z jednotlivých sklepů stalo jedno obrovské podzemní mraveniště, které pod Chełmem vznikalo po celá staletí bez jednotného plánu – jen s lopatou, krumpáčem a selským rozumem. V 19. století byla těžba v centru města zastavena kvůli riziku propadů, které ohrožovaly stabilitu města. V 60. letech 20. století došlo k několika propadům, což vedlo k zabezpečení či výslovně zasypání části podzemí a zpřístupnění bezpečných částí veřejnosti.

Po vydatné snídani v místní „pączkarnie“ – kouzelné malé koblihárně, kde se vzduch doslova tetelil vůní čerstvě smaženého těsta a vanilkového cukru – jsme se s napjatým očekáváním přesunuli k nedalekému vchodu do podzemí. V ruce jsme ještě drželi poslední kousky nadýchaných koblih plněných snad vším, co si jen člověk umí představit. Moje oblíbená náplň se jmenovala „dyplomat“. Usadili jsme se na lavičce před nízkou vstupní budovou do podzemního labyrintu. Zbývalo jen pár minut do otevírací doby a atmosféra se začínala zahušťovat stejně jako mlha, která se pomalu zvedala nad městem.

Zatímco jsme čekali na zahájení první prohlídky, sledovali jsme, jak se kolem nás shromažďují další návštěvníci – někteří netrpěliví, jiní klidní, ale všichni očividně zvědaví, co se skrývá pod dlažbami historického Chełmu. Všichni to byli Poláci, ale našel se zde i jeden španělský pár, který stejně jako my neustále sledoval čas na hodinkách.

Najednou se ozval klíč v zámku, zavrzání dveří a my vstupujeme do malé místnosti vedle schodů vedoucí do podzemí a kupujeme vstupenky. Bereme si i sluchátka s anglickým výkladem, ale brzy jsme je odložili a zaujatě poslouchali polského průvodce, jehož vyprávění bylo plné emocí a místních legend.

Během prohlídky jsme sestoupili po dlouhém, mírně se točícím schodišti přibližně šedesáti schodů až do hloubky třinácti metrů pod povrch města. Tam dole, v chladném podzemí, kde i v létě teplota nepřesahuje 9 °C, nás obklopilo ticho, které rušily jen tlumené kroky skupiny a občasné kapky stékající ze stropu. Průvodce – charismatický muž s hlubokým hlasem a hereckým nadáním – nás vedl spletitými chodbami vysekanými přímo v bílé křídě. Stěny byly drsné a pokryté stopami po ruční těžbě – rýhy, záseky, někde i podpisy dávných dělníků.

Chodby se střídavě zužovaly a zase rozšiřovaly. Zem byla vlhká a místy dosti kluzká – jemný křídový prach smíchaný s vlhkostí tvořil nečekaně zrádný povrch. Chodit tady v botách bez pořádné podrážky by byla výzva pro každého a dost možná i slušná zábava pro okolí. Jeden neopatrný krok a člověk by se svezl jak po skluzavce. My jsme to naštěstí ustáli se ctí, i když pár podklouznutí na hraně ztráty důstojnosti tam rozhodně bylo.

Průvodce náhle ztišil hlas, přivolal nás blíž a začal vyprávět o duchovi Bieluchovi – legendárním strážci chełmského podzemí. Podle staré pověsti byl Bieluch duch bílého medvěda, který chránil město před pohromami a nepoctivci. Říká se, že se zjevuje pouze tehdy, když se v podzemí naruší rovnováha a že jeho přítomnost dokáží vycítit jen ti, kteří mají čisté srdce (a zároveň trochu odvahy).

Jakmile průvodce domluvil poslední větu, světla náhle zhasla. Ticho bylo naprosté, jen někde v dálce se ozvalo zaškrábání nebo podivné praskání. Poté se světla rozblikala – nejprve jemně, pak zběsileji – a v mlze, která se najednou začala plazit kolem našich nohou, se z hloubi chodby pomalu vynořila postava. Zpočátku byla jen stínem, rozmazaným obrysem, ale s každým zhasnutím a novým bliknutím světla se přibližovala blíž a blíž. Dlouhý bílý plášť se za ní vznášel, oči jí svítily nezemským světlem a v ruce držela cosi, co vypadalo jako starodávná pochodeň.

Když zhasla světla potřetí a znovu se rozsvítila, stál Bieluch jen pár metrů od nás. Někdo ve skupině potlačil výkřik, jiní se instinktivně přitiskli ke stěnám. A přestože jsme rozumem věděli, že jde o inscenaci, že to je herec, nebo možná promítaná postava, tělo to odmítalo přijmout. Pocit chladu byl najednou intenzivnější, dýchalo se těžce a srdce tlouklo jako o závod.

V tu chvíli se duch Bieluch lehce usmál – ne výsměšně, ale téměř laskavě – a pak se při dalším záblesku světla beze stopy rozplynul. Mlčení bylo absolutní. Trvalo několik vteřin, než se někdo poprvé nervózně zasmál a skupina se znovu pohnula.

Ačkoliv jsme si později s nadhledem říkali, že to byl jen dobře provedený efekt, ten okamžik v nás zanechal hlubší dojem, než jsme čekali. Možná i proto, že jsme se ponořili do atmosféry místa víc, než jsme si uvědomovali. A možná, jen možná, jsme toho bílého ducha v jednu krátkou chvíli opravdu zahlédli nejen očima, ale i duší.

Po vystoupení z podzemí jsme si ještě prohlédli starou studnu na náměstí Plac Łuczkowskiego. Tato studna, využívaná od 15. do 18. století, byla později zrekonstruována a dnes tvoří součást turistické trasy vedoucí Chełmským podzemím. Během prohlídky ji návštěvníci mohou vidět zespodu, odkud vyniká její impozantní hloubka přibližně 24,5 metru.
My jsme měli to štěstí, že jsme ji viděli nejen ze dna podzemí, ale i shora z náměstí a s tímto kompletním pohledem jsme mohli spokojeně pokračovat dál v naší cestě.

Zdroj: Pavel Chlum, tripel.cz, autorský text