Dobrodružství v Británii na vlastní pěst: Liverpool přinesl mnoho nachozených kroků i hezká setkání

Text navazuje na dříve zveřejněný článek Dobrodružství malé cácorky: V osmnácti se sbalila a sama vyrazila na cesty do Británie

Ráno jsem se v Manchesteru rozhodla batoh přebalit z leteckého modu na hikerský - naplnit CamelBak, připnout karimatku se spacákem na batoh a naskládat dovnitř koupené jídlo z předchozího dne.

Check-out z pokoje je většinou na hostelech v 10:00, jako třeba tady, takže jsem měla na všechno krásně čas. Výhodou tohoto ubytování byla lokalita a zřejmě v tom hrál roli i termín, kdy jsem tu byla. Nechali mě si v klidu udělat v samoobslužné kuchyni snídani i po čase check-outu a já si i u snídaně mohla popovídat s hromadou úžasných a inspirativních lidí.

Po snídani jsem proto až někdy kolem půl jedenácté a vyrážím s batohem na zádech a lodním vakem s doklady v ruce směrem nádraží Victoria, kde jsem začínala svou včerejší túru. Nádraží je zevnitř naprosto úchvatné a vřele doporučuji se tam zastavit na chvilku. Lístek na vlak si koupím u okénka a pán od ochranky mi poradí, kde najdu své nástupiště.

Na jakémkoliv větším nástupišti v Británii, kde jsem byla za těch celých 23 dní, které jsem tam strávila, jsem se potakala s terminály, kterými musíte projít, než budete vpuštěni na nástupiště. Předcházejí tímto způsobem problémům s černými pasažéry. A to stejné platí, když nástupiště opouštíte. Proto radím si jízdenku schovat, dokud neodejdete z nádraží, i když někdy není třeba vidět žádná zábrana a vidíte koš, může tam nějaký ten procházecí terminál být a nepustí vás to ven.

Vždy jsem tam narazila na alespoň jednoho člověka z ochranky pro otevření širší brány třeba pro vozíček či kočárek, ale nevím, jestli bych se s nimi chtěla dohadovat a vysvětlovat jim, že jsem z Čech, kde toto neznáme a já jízdenku jako běžně vyhodila. Viděla jsem i jak to vedlo k nepříjemným situacím, kdy chtěli pánové z ochranky nechat chlapce najít jízdenku v odpadkovém koši, kde tvrdil, že ji vyhodil.

Pánové i dámy z ochranky jsou ale celkově, co jsem zažila, velice milí a ochotní, pokud nemají vyloženě pocit, že si s nimi utíráte zadek.

Když nastoupím do vlaku, všimnu si prostoru na zavazadla, který je bohužel zaplněn kufry, a tak si svůj veliký batoh dám pod nohy. Ve vlacích je tu mnohem více místa než u nás a jelikož jsem malá, nebylo vhodné dávat batoh na sedadlo, když se mi vejde mezi nohy na zem, byť mám lehce problém ho tam srovnat přes spacák, který mi tam vyloženě v tu chvíli překáží. Cesta vlakem je rychlá a víceméně na minutku přesná. Výhledy z okénka jsou krásné a odlišné od toho, na co jsem zvyklá doma, a tak si vezmu sluchátka a celou cestu se kochám výhledem.

V Liverpoolu na nádraží mizím nejkratší možnou cestou, protože je tu opravdu mrak lidí a já se nechci se svým báglem motat v tom davu a riskovat, že mi něco ukradnou. Venku se rozhlédnu po té prázdné ulici a první, co mě zaujme je nápis na budově, který hlásí „YOU MADE IT“ a já mám poprvé za ty dva dny pocit, že alespoň ten barák mi fandí.

Na náměstí St George's si sednu na lavičku a zahodím batoh vedle sebe. Už druhý den bylo v Anglii teplo, vedro, abych mluvila pravdu. S neskutečnou budovou St George's Hall přímo před sebou se sedělo skvěle. Když jsem si udělala fotku této budovy, objevila se u mě dívka, která šla okolo a s úsměvem se mě zeptala, jestli chci vyfotit.

Jako solo cestovatel jste závislí na takových lidech, své drzosti nebo selfíčkách, a tak ihned souhlasím a na chvíli se dávám s dívkou do řeči. Lidé jsou v Anglii většinou neskonale milí, a tak se mi dostane několika typů, kam zajít a dostanu radu nechodit do centra úplně večer, to je prý všude plno.

S díky pokračujeme obě svou cestou dále, ona k nádraží, já na druhou stranu. Celou budovu obejdu a pak se vydám k University of Liverpool. Proč se nepodívat na jednu z nejznámějších univerzit v Británii, když máte tu možnost a spoustu času před check-inem na hostelu. Prošla jsem celý kampus křížem krážem a mou nejoblíbenější částí se stala malá ulička s deštníky nad chodníkem.

Došla jsem až na úplný konec Liverpoolu zase kvůli nějakému parku, skoro jako by takové blbé nápady byly typickým prvkem mého cestování. Nejprve jsem se však vydala ještě o kousek dále, a to k Sudley House. Historický dům, který jsem našla v knihách, které jsem pročetla, než jsem vyrazila přes moře. Občas je dobré použít i internet. To bych pak věděla, že mají zavřeno a netrmácela se sem pro nic.

No, mé mladé já to vidí jako ušlapané kilometry, a tak hned vedle nacházím lavičku a lovím v batohu jídlo. Dále pokračuji do Sefton Parku, protože jsem chtěla vidět nějakou pořádnou zeleň, i když jsem ve městě. Na tomhle konci pocit města fakt nenajdete. Procházka vysokou trávou po skoro nulové pěšince dodává pocit džungle, ale já pokračuji směr park. V parku se mi líbí, lehnu si na trávník a prostě nic nedělám. Po asi hodince koukání do nebe, na lidi a na okolí parku se rozhodnu zahájit výzvu hostel.

Stejně jako předchozí den mi dochází, jak hloupé bylo myslet si, že ještě dojdu celé ty kiláky zpátky, obzvláště, když bylo poledne a vedro jak na Sahaře. Hledám tedy nejbližší vlakovou zastávku a vydávám se směr YHA hostel vlakem, jak blízko to jen půjde. Sice musím i tak kousek dojít, ale to beru už s humorem. Na recepci provedu check-in a vydávám se do pokoje zahodit batoh.

V pokoji se seznámím s dalšími děvčaty a z rychlého zahození věcí se stává dvouhodinová pauza a závěrem je společný výlet do města. Přestože začíná pršet, jdeme nalehko - kraťasy a crop topy s mikinami v batůžkách. Teplý letní deštík po parném dni byl vlastně neskutečným potěšením mé dušičky.

Se špatným pocitem, že jsem nebyla v Manchesteru v žádné knihovně, teď napravuji své chyby a jdeme navštívit Liverpool centrální knihovnu. Již před vchodem nás zaujme chodníček vydlážděn z kvádříků popsaný názvy knih a každá hledáme, jestli některou známe. Najdete tu Letopisy Narnie nebo třeba Petra Pana.

Knihovna je běžně přístupná, takže jsme si ji celou prošli a kochali se tou ohromnou budovou plnou knih. Když jsme z knihovny vyšly, pršelo už mohutněji, než když jsme tam vešly. Od knihovny jsme stoupaly ulicí do mírné terénní vlnky. Kousek nad knihovnou se totiž nachází pár neskutečně architektonicky nádherných budov, které jsme nechtěly minout.

V teď už vážně velikém lijáku jsme utíkaly zpátky na hostel a do pokoje pod sprchu. Když déšť trochu ustal, došly jsme si do Tesca nakoupit k pozdnímu obědu a kecaly jsme a čekaly, až přijde nějaká pozdnější hodina, abychom mohly znovu vyrazit do ruchu velkoměsta a trochu si užít lehkou samostatnost.

Nedaleko od Albert Dock, kousek od domku na střeše, je nákupní centrum, kde se nacházejí volně pianina, na která si můžete zadarmo zahrát na veřejnosti. Samozřejmě jsme to musely vyzkoušet také a bylo to skvělé, i když jsme si ani jedna nepamatovala žádné skladby úplně celé. Občas je to jen kvůli té atmosféře a pocitu, že vás tam stejně nikdo nezná, tak ať si o mně ta kupa cizích lidí říká, co chce.

Potom už jsme šly zpátky. Dlouhé chození městem nám ten den stačilo a na pokoji jsme po půl hodině kecání usnuly jako miminka.

V areálu hostelu je i malá oplocená travnatá plocha a dlážděná plocha se stoly, takže se můžete třeba při snídani najíst venku, což jsem po ránu velice ocenila, jelikož mě ten krásný vítr docela probral.

Vydávám se, dnes již sama, do Albert Dock, kterými pouze procházím, ale nijak nespěchám. Je to takhle po ránu krásné místo. Odpoledne předchozího dne tu byly vidět davy lidí, ale teď je tu docela prázdno. Dívám se na sochy, užívám si čerstvý vánek od moře a je mi fajn. Je to tu takový příjemný relax.

Když dojdu k soše Beatles, už je vidět z dálky fronta lidí, kteří se s nimi chtějí vyfotit na Instagram. Já se postavím kousek od prvního v řadě, abych měla dobrý úhel a při střídání se modelů a modelek si udělám fotku sochy, chvilku ji pozoruji a pak si to už namířím na nádraží, odkud mám namířeno do Chesteru, města známého pro jeho hrázděné konstrukce.

Zdroj: Lucie Trunečková, autorský text