Dobře znám letiště v Edinburghu, Dublinu i v Londýně. Ani na jednom z těchto míst jsem neměl negativní zkušenost, občas mě dokonce personál překvapil svou vstřícností. Od letiště v Manchesteru jsem tedy nečekal nic špatného. Krutě jsem se zmýlil a v budoucnu se mu vyhnu obloukem.
Na letištích na mnoha místech Evropy i mimo ni už jsem zažil leccos; ztracené zavazadlo cestující přes půl světa, ztracené zavazadlo, které neodcestovalo vůbec, zabavený nožík splňující veškeré povolené parametry pro cestu, kontrolu zavazadel pro podezření z převozu omamných látek (při cestě z Holandska), zevrubné vysvětlování toho, jak funguje baterka s manuálním dobíjením, svlékání i zouvání, test na výbušniny a mnohé další. Vlastně nic neobvyklého, co by nezažili mnozí jiní. Téměř vždy ale slušně, vstřícně a bez zbytečností.
Ano, kontroly na letištích mohou trochu obtěžovat, ale jsem za ně rád. Přece jen po zkušenostech s fanatiky a teroristy je opatrnost namístě. To, že jsou přísné kontroly poněkud omezující, si uvědomují všichni. Proto je vítaná každá nová technologie, která dokáže usnadnit proces bezpečnostních kontrol. Nedávno mě potěšila zpráva, že mezinárodní letiště ve skotském Aberdeenu zavedlo nové skenery, které umožňují trojrozměrné zobrazení. V praxi to znamená, že cestující mohou cestovat s nádobami, které obsahují až dva litry tekutin a již není nutné vyndávat ze zavazadel notebooky, tablety a další nezbytnosti. Nic z výše uvedeného ale neplatí pro mezinárodní letiště v anglickém Manchesteru.
Manchester je třetím nejvytíženějším letištěm ve Velké Británii se třemi terminály, člověk by očekával jistou úroveň a profesionalitu. Na první pohled je to letiště jako každé jiné; rušné, velké a trochu chaotické. S frontami člověk počítá a musí počítat. Na některých letištích to tak nějak plyne přirozeně díky dobré organizaci, jinde to trochu vázne… jako v Manchesteru. Navíc před bezpečnostními kontrolami stojí náhončí, kteří vás pohánějí jako dobytek a docela nevybíravě vás cpou do té či oné řady. V okamžiku, kdy se konečně dostanete na řadu s bezpečnostní kontrolou, to začne.
První varování přišlo už při odkládání věcí do plastových van, které projíždějí scannerem. Jak jsem řadu let zvyklý z nejrůznějších letišť, do jedné z van jsem vložil malou brašnu s fotoaparátem. „Co to je?“ Vyjela na mě pověřená osoba. Říkám, že foťák. „Vyndat!“ pokračuje úsečně. Co? Vyndávají se přece jenom notebooky nebo tablety. Za dvacet let jsem nevyndával foťák ani jednou. Ale budiž. Než jsem ho vyndal, už znovu slyším napružený hlas: „To musíte přendat!“ Koukám, co se děje a hle, nevěřím vlastním očím a uším. Pověřená osoba chce po manželce, aby přendala z jednoduché průhledné kosmetické taštičky bez jakýchkoliv kapes veškeré krémy, gely a všechno co teče. No, nedivil bych se tomu. Mají být zvlášť v průhledném obalu nebo sáčku. Jenomže to právě jsou. Proto jsme také před časem pořídili průhlednou kosmetickou taštičku určenou pro cesty letadlem, která měla vyhovět všem bezpečnostním požadavkům. Dosud nikde nevadila. Jenomže teď je třeba vše z taštičky vyndat a znovu nastrkat do igelitových letištních pytlíků. Nemá to žádný praktický účel ani efekt, tedy kromě toho, že osoba to tak chce.
Všichni sundáváme bundy, opasek, hodinky, vše problematické. Děti si nechávají akorát lehké mikiny, ačkoliv pár před námi má mikiny také a bez obtíží prochází bezpečnostním rámem. Kdo by čekal problém. Jenomže on to problém je. Oba potomci, pětiletý i jedenáctiletý, musejí z mikin ven. Znovu si říkám proč, když u těch před námi to problém nebyl. Začínám bedlivěji sledovat své okolí. Zajímá mě, jak si vedou ostatní. Vzápětí ale slyším další příkaz. Děti musejí ven i z bot! Ptám se proč a namítám, že po nás, dospělých, to nechtějí. „Sundat,“ dostává se mi strohé odpovědi dozorkyně. No, rádi bychom domů, tak nemá cenu to rozporovat.
Zatímco bosé děti bez mikin procházejí rámem, koukám, jak to pokračuje za námi. Bezpečnostním rámem po nás bez obtíží prochází jiná rodina, děti obuté a hned za nimi dospělá žena, hádám, že matka, navlečená v hidžábu. Ten zakrývá kde co a leccos by se pod něj skrylo. Nerozumím tomu. Takže u našich dětí vadí mikina a dokonce i boty a u těch za námi je dovoleno vše? No nic, rámem jsme prošli. A na řadu přicházím opět já. Pracovník za bezpečnostním rámem si všiml čehosi zvláštního v mé kapse. Nepípal jsem, ale asi jsem podezřelý. Tedy prý co mám v kapse. Vytáhl jsem čistý vyžehlený látkový kapesník a ukázal ho chlapíkovi. „Co to je?“ ptá se mě překvapeně. Říkám, že kapesník a očekávám, že budu muset předvést i praktickou ukázku jeho využití. Chvíli na mě trochu nevěřícně zírá, zřejmě takovou věc nezná a pak mi ho vrací. Hurá, prošel jsem. Ne tak ale ostatní.
Manželka stojí hned vedle mě a sleduje, jak jí hlídačka prohrabuje rentgenem prověřenou kosmetickou taštičku. Hledá, hledá, až najde. Slyším znovu oblíbenou otázku: „Co to je?“ Dáma od bezpečnosti drží v ruce malou originální lahvičku s intim gelem a manželka musí vysvětlovat „co to je“. Zřejmě další neznámá věc. Skvělé! A pak opět přišly na řadu děti. Oba malé batůžky šly rovněž na kontrolu. V jednom nenašli nic, ve druhém byla prázdná ocelová láhev na vodu. Jestli se zase zeptají, co to je, asi se začnu nekontrolovaně smát. Naštěstí se nezeptali, ale pro jistotu tomu nejmladšímu ještě otestovali batoh na výbušniny. No, hezky si nás podali…
Bohužel, ani poté, co jsme prošli kontrolou, to nebyl žádný med. Absolutní nedostatek míst pro čekání na (zpožděný) let, není si kam sednout, leda do předražené kavárny nebo rádoby italské restaurace, kde nevíte, zda jste vítáni, nebo spíš obtěžujete. Špinavé toalety, jaké bych čekal ve IV. cenové skupině na okresním nádraží a výtky v tom smyslu, že je to letiště s velkou fluktuací lidí a je tedy pochopitelné, že toalety vypadají podle toho, neberu. Mnohá srovnatelná letiště mají toalety v solidním stavu ve dne v noci. S úlevou a jasným přesvědčením, že přes Manchester už nikdy, jsme nakonec sedli do letadla a těšili se na domov.
Po návratu mi to nedalo, abych se nepodíval na reference na manchesterské letiště. Pro ilustraci jsem vybral tři zkušenosti, které jen potvrdily moji vlastní. Margaret z Irska to shrnula takto: „Připadalo mi, že jsem byla na dobytčím trhu a pokoušela se dostat skrz mříže. Naprosto hrozné zkušenosti ... Naše dva kufry musely být rozděleny do 3 zásobníků ... každý putoval jiným směrem .... na kabelku a na boty jsem musela čekat věčnost. Zdá se, že jsou posedlí každým malým detailem … “ Podobně to viděla i Deborah z USA, která napsala, že „bezpečnostní bod byl noční můra. Ani na Středním východě nebyla bezpečnost tak směšná.“ Do třetice to trefně shrnul John z Velké Británie: „Tohle musí být nejhorší letiště na světě. Demotivovaní zaměstnanci, mysl otupující zmatek … Neobtěžujte se stěžovat si na cokoliv na jejich webovém serveru. Ano, uhodli jste správně. Neodpoví!“
Zdroj: autorský text
