Měl to být pohodový výlet za jedinečným geniem loci Pražského hradu a jeho historií. Vše vypadalo slibně, webové stránky před ničím nevarovaly ani na nic neupozorňovaly. Naposledy to bylo fajn, tak proč to nezopakovat. Na Pražském hradě je stále co obdivovat a objevovat, takže jsme se těšili.
U vstupu před branami to vypadalo slibně. Nesmyslné kontroly zmizely, i když rámy zatím zůstávají a policie u nich dělá kontrolu pouze namátkovou, např. když někdo s sebou na hrad táhne kufr. No, asi bych ho chtěl taky zkontrolovat …
Míst, kde koupit vstupenky na některý z okruhů, je dost. Lehký zmatek u pokladen je pochopitelný a lístky za solidní cenu jsme měli za chvíli v kapse. Zvolili jsme základní okruh Katedrála – Královský palác – Bazilika sv. Jiří – Zlatá ulička a vzhůru za historií.
Už jsme si to malovali, jak se konečně dostaneme k hrobům českých knížat a králů, ale chyba lávky. Sotva jsme vkročili na 3. nádvoří, zarazila nás do dálky táhnoucí se fronta. Ok, o katedrálu je velký zájem. Míjíme několik stovek metrů dlouhou frontu, jeden by si myslel, že jsou opět k vidění korunovační klenoty, a míříme ke Starému královskému paláci. Jenomže vzápětí zjišťujeme, že ani tam to tak snadné nebude. Ke vstupu vede fronta nejméně stejně dlouhá jako do katedrály. Obě fronty se kdesi v rohu nádvoří kříží a vytvářejí neproniknutelný hrozen.
Komu by se chtělo stát ve frontě? Nám ne, a tak doufáme, že na třetí štaci v bazilice sv. Jiří to bude lepší. Hurá! Fronta má jen pár desítek metrů. Jenomže výhra to není. Uvnitř jsme sice během pár minut, o to horší je to ale vevnitř. Lidí víc než venku, fronty se různě proplétají.
Atmosféra nádherného románského prostoru se rovná atmosféře hlavního nádraží. Celkem dost jsem toho procestoval a v zahraničí bývá zvykem regulovat počet návštěvníků v hojně navštěvovaných památkách, aby se netvořily fronty, zácpy a lidé měli možnost si za své peníze užít ducha místa a vše si v klidu prohlédnout. Potom vás i přejde znechucení z fronty venku.
Jdeme dál do Zlaté uličky. Tam by to mohlo být lepší, říkám si naivně. To nejhorší totiž přišlo právě mezi domky rudolfinských řemeslníků. Do uličky se vstupuje přes turniket. Hlídá ho nerudný chlápek, který zřejmě v duchu nadává, že musí být tady a ne doma s lahváčem, soudě tak z jeho reakce na poměrně jednoduchou otázku, kdy se místo smysluplné odpovědi a snaze dostát tomu, proč tam je, k vám otočí zády.
Samotná ulička je narvaná k prasknutí. No nic, už jsme tady. Snažíme se dostat po příkrém schodišti do obranné chodby, kde je zajímavá expozice zbraní a zbroje. Z vchodu se kupodivu hrnou lidé, ačkoliv východ je jinde. Když se konečně dostaneme nahoru, je nám jasné proč.
Chodba je opět plná lidí, zčásti fronta a zčásti se prodírající lidé podél vitrín s exponáty. Dlouhá úzká chodba, široká sotva metr a půl, zacpaná lidmi. Za normálních okolností by byla její prohlídka zajímavým zážitkem, ovšem ne takto. Opět mi hlavou běží nejrůznější úvahy. Proč se tu sakra nereguluje počet návštěvníků?! Vždyť tady už nejde jen o návštěvnický komfort, ale o bezpečnost.
Zejména pak ve světle nedávného tragického dění na Karlově univerzitě. Kdyby se v chodbě cokoliv stalo, nikdo se nedostane dovnitř ani ven. Důsledky raději nedomýšlet. Ono by úplně stačilo, kdyby měl někdo náhlou zdravotní potíž. Jakékoliv zásady bezpečnosti neexistují, a když se konečně dostanete ven, zhluboka si oddechnete. Vlastně ne …
Podobná situace jako v expozici zbraní je totiž i v samotné Zlaté uličce. Vede odtud jediný východ, hlídač u vstupního turniketu se s vámi nebaví, natož aby vás z přecpané uličky pustil. Důvody ho nezajímají. Jediný východ vede po strmém úzkém schodišti směrem k Daliborce. I když se nic neděje, před schodištěm se v uličce tvoří hrozen lidí, kteří čekají, než návštěvníci před nimi slaní dolů, případně než si pořídí selfíčko na cool schodišti.
A opět je tu ta vtíravá myšlenka, co kdyby se v uličce něco stalo a bylo třeba ji rychle opustit… No, hlavně, že tu mají turniket. Přitom by stačilo tak málo. Regulovat počet návštěvníků, vstupujících do objektů a srozumitelně řídit jejich pohyb. Například v Itálii, ať už v Římě, Sieně nebo Pise, kde je turistů mnohonásobně víc, s tím problém nemají.
Vrátili jsme se na 3. nádvoří a vyhecovali se alespoň k návštěvě Královského paláce. Fronta nám ukazuje, že vchod je kdesi v dálce. Už se nechci opakovat, ale uvnitř nás čekají další fronty.
Poznatek? Chtělo by to výrazně zlepšit navigační systém. Návštěvníci uvnitř, nejen v paláci, totiž vůbec netuší, proč je před nimi fronta, kam vede a jestli vůbec stojí za to ve frontě stát. Vlastně jsem si uvědomil, že od mé někdejší návštěvy, kdy byl před cca 13 lety na hradě vystaven relikviář sv. Maura, se prakticky nic nezměnilo. Přibylo pouze předražené zboží v gift shopech … To si náš Pražský hrad jistě nezaslouží.
Co jsme si z návštěvy hradu odnesli? Znechucení a poznání, že pokud na Pražský hrad, tak už nikdy o Vánocích, kdy jsme tu zažili víc lidí než uprostřed letní turistické sezóny. Turismus rapidně narůstá a to člověk zatím moc často nevídá tváře Asiatů.
Pokud by to i oni, zejména Číňani, rozjeli ve velkém tak, jako před covidem, nebude brzy kam šlápnout a Praha se zařadí po bok hojně navštěvovaných evropských měst – Amsterdamu, Benátek či Barcelony, které s přemírou turismu bojují již řadu let.
Pokud si chcete užít Pražský hrad, obrňte se trpělivostí a vyrazte nejlépe v nějaký jalový všední den … Jsou-li ještě takové.
Zdroj: autorský text
