Dobrodružství malé cácorky: V osmnácti se sbalila a sama vyrazila na cesty do Británie

Když jsem byla na školním výletě v Anglii, abych si splnila svůj sen jet do Londýna, tak jsem si zamilovala Seven Sisters a tamější přírodu, kterou bylo po cestě vidět. Pak jsem rok a půl dumala, kam bych se mohla vydat v létě, až mi konečně bude osmnáct.

Anglie je ale veliká a za pár týdnů bych to nezvládla, ale takový Wales je mnohem menší, to bych zvládnout mohla. No, a tak jsem více než půl roku plánovala trasu. V březnu pak přišel táta s nápadem na brigádu u strýce, co vlastní zahradnickou firmu v Londýně, a tak říkám jo, proč ne.

Jenže jak známo, jak si věci naplánujeme, tak nakonec většinou nedopadnou. Strýc sice v dubnu horlivě sliboval, jak ano a že jediný problém budou papíry, ale že se o to postará a dá mi vědět, každopádně se asi žádný trek konat nebude, protože je to prostě hodně práce, takže jsem nakonec plány schovala do šuplíku.

Na rodinu je ovšem spoleh, jako že vás uslyší hluchý, a tak v půli května dostávám od strýce mail, že chlapi v týmu nechtějí holku, že bych to nezvládla. Stavím s tátou doma pergoly a tahám plná kolečka se štěrkem, což strejda moc dobře ví, ale samozřejmě rodinné problémy jiných generací se propisují stále dál.

Žádnou jinou brigádu se mi sehnat nepodařilo, a tak mi táta našel místo na směny u něj v práci. Takže tři týdny dvanáctihodinových směn plus hodina cesty do a z práce a za celý den nestíhám nic jiného. Jediné, co mě drží nad vodou, je ten fakt, že se opravdu projekt Trip Wales děje. A tak práce člověku jde tisíckrát radostněji. Balení o volných dnech, plánování co nejvíce směn za co nejkratší čas, až mi šéf řekl, jestli to fakt zvládnu - za týden tři denní a tři noční. Ale když je člověk motivovaný, tak to jde.

Jenže když je tohle moje poslední léto na střední škole, řekla jsem si, že nakonec stihnu jet i na dovolenou s rodiči. Sotva jsem se vrátila, nezůstala jsem v zemi ani 24 hodin a už jsem seděla v letadle do Manchesteru. Utahaná jak želva, ale spokojenější a nervóznější než kdy předtím.

V Manchesteru jsem měla zabookovaný hostel na první noc, protože jsem se během svých příprav nevyhnula ani častým článkům, jak turisté čekali na svá zavazadla i tři dny a já nechtěla nic riskovat. A navíc, když už jsem v Manchesteru, byla by škoda ho nevidět.

Mapu na Manchester jsem si připravovala stejně jako většinu detailů během posledního týdne školy, kdy už se stejně nic nedělo. Po přistání na letišti a vyzvednutí svého skoro třináctikilového batohu jsem si konečně vítězně odfrkla, mám ho, můžu začít svou cestu klidně a bez řešení problémů.

Vyrazila jsem ven z letiště a po cedulích jsem šla na vlak. Jakmile jsem si koupila jízdenku a nastoupila do správného vlaku, vytáhla jsem telefon a napsala kámošovi, co se měl vydat na tenhle trip se mnou, kde se potkáme. Řešili jsme to spolu půl roku a já spoléhala na jeho přítomnost, byl z jihu Anglie a já byla v klidu, že kdyby se něco dělo, tak s sebou budu mít přece Angličana a ten se domluví. Na lidi, které potkáte třeba na cestovatelských „seznamkách“, je spoleh stejný jako na rodinu. Stejný, jako že najdete automat na kondomy ve Vatikánu na veřejném místě. Nulový.

Dostávám odpověď (v angličtině) ve dvou slovech: „Ono už je to teďka?” Takže super, parťák nikde, jsem v tom sama. Ve vlaku potkávám Caitlyn a vyrážíme spolu z vlakového nádraží následně na tramvaj. Neúspěšně. No jo, až budete hledat tramvaj, je to napsané na sloupech a tabulích jako Metrolink, to se to pak hledá.

A tak jde Caitlyn k taxíku, jestli nás vezme, že to zaplatí, protože stejně jede na Victoria Station. Během půlhodinového společného času přišla řeč i na můj drobný problém s kamarádem, a tak dostávám její telefonní číslo, a kdyby cokoliv, mám zavolat. Má prý rodinu kousek od Manchesteru a zajedou pro mě kamkoliv. S velikánskými díky se loučím a od Victoria Station pokračuji podle svých map.

První a úplně nejdál byl na mapě Heaton Park, přes šest kiláků vzdálené cosi, co prostě znělo pěkně. Bylo asi třicet stupňů ve stínu, já neměla žádnou tekutinu v batohu a potravu představovaly ořechy, které jsem si koupila v Česku. Ale tak je to veliké město, po cestě bude určitě nějaký krám. Houbelec. Kadeřnictví, obchody s oblečením a potraviny nikde.

Super, tak to prostě vydržíš. Debilní nápad číslo jedna. A to bylo teprve kolem jedenácté a všichni víme, že největší parna začínají mezi dvanáctou a jednou. Začala jsem se vzdalovat městu čím dál více, přišly řady domů, ulice lemované auty a po obchodech jakéhokoliv typu ani stopy.

Když jsem asi po hodině sotva popadala dech u jedné zídky a kontrolovala mapy, kudy jít, objevil se Žid ve středním věku s jarmulkou na hlavě a začal na mě přes celou ulici volat, zda jsem v pořádku. Jelikož jsem mu nerozuměla, přeběhla jsem silnici a zeptala se, co říkal. Aniž bych cokoli jiného řekla, řekl mi, ať chvilinku počkám a zašel do domu. Hned byl zase zpět s lahví vody v ruce. Lidé jsou tu úplně zlatí. Chvíli jsme si povídali, já děkovala, že mě zachránil a vydala jsem se dál. Za chvilku jsem došla na ono místo v mapě.

Nádherný park, který přivítá člověka hned masivní bránou a ohromnou alejí velikých stromů poskytujících stín, konečně. Pak člověk jde hlouběji a hlouběji do parku a najednou tu jsou lidi, připadáte si jako na místě, kde je všem skvěle. Všichni vás zdraví, i když pokukují po vašem obřím batohu. Park jsem prošla asi během hodinky a půl. Žádný spěch. A můžu doporučit, ale jsou to od centra asi dvě hodiny pěšky, takže ta štreka stojí za zvážení.

Z Heaton Parku jsem vyšla směrem zpátky do centra, kde jsem měla ubytování, ale do mapy už jsem si zadala jen adresu hostelu a nejrychlejší trasu. Ta mě vedla krásnou ulicí totožných domečků, až jsem uviděla koleje. Šla jsem se podívat, odkud a kam mi něco jede a ono nic. Ale ten náš Metrolink tu měl taky zastávku a jel každých pár minut z centra dál a naopak zpět do centra. Koupila jsem si lístek na první dvě zóny na celý den a stoupla si na nástupiště. Vláček, nebo co to mělo být, za chvilinku přisvištěl a já se vydala směr postel. Ubytování nebylo od zastávky nikterak daleko a já se těšila, až se na chvilenku natáhnu.

Město jsem prošla a zároveň projela Metrolinkem. Mé putování po městě skončilo bez mapy stylem, kam mě nožky donesou. Obešla jsem i dost známých míst, ale bez jakékoliv snahy o to se tam dostat.

Mé dnes oblíbené britské knihkupectví Waterstones má pobočku pár ulic od slavné Manchester Central Library a tam seženete od map po klasickou literaturu snad všechno. Samotnou Manchester Central Library jsem vzhledem k pozdním hodinám nenavštívila, ale mohu s jistotou říci, že na tomto náměstí je veliká spousta lidí, kteří žebrají o peníze. Zároveň je tu ale i na St. Peter's Square zastávka Metrolinku, takže i sem se dostanete skoro bez námahy. A i přes lidi, kteří doufají, že jim dáte peníze, to za ten pohled na tu nádhernou knihovnu stojí.

Večer jsem pak zaskočila do obchodu Sainsbury's, kde mají všechno, co jsem k jídlu potřebovala. Jen nehledejte rohlíky, chleba, toustový chleba ani burger housky. Ale třeba ty jejich ochucené vody jsou opravdu výborné. Odtud už jsem se vydala do pokoje. Celý nákup jsem dala do zamykacího čtvercového koše a šla spát.

Celý můj itinerář míst, kde jsem v Manchesteru byla, najdete ve fotkách. Je tvořený ještě ten večer v Manchesteru, ale jsem si jistá, že i tak tam není všechno.

A pokud chcete vědět, jak toto šílené dobrodružství malé cácorky pokračuje, tak zase nashle u dalšího článku.

Zdroj: Lucie Trunečková, autorský text