Češka stopuje po Británii: Při dobrodružné cestě do zrádných hor jsem si hrábla na dno svých sil

Z Holyheadu jsem se dostala zpět do Bangoru, na zastávku autobusu, kde jsem si počkala na spoj do Deiniolenu. Ten mě dovezl na nejbližší zastávku k hostelu, kde jsem si zařídila ubytování asi deset minut předtím, než jsem na bus naskočila. Lodge Dinorwig – má cílová destinace dne.

Ubytování jsem rezervovala on-line, do telefonu mi přišla SMS s kódem od dveří, takže jsem se mohla ubytovat ještě před příjezdem majitelky. Je to malý horský hostel, který je otevřen v přítomnosti zaměstnanců či paní majitelky jen pár hodin denně. Jinak vše funguje přes kód a host se musí obsloužit sám.

Ze zastávky to bylo kus do vedlejší vesnice, kde se právě hostel nacházel. Dorazila jsem pozdě odpoledne, a tak jsem si chtěla udělat spíš poklidný večer. Jakmile jsem však vystoupila z autobusu a udělala si fotku nádherné horské ulice lemované krásnými domy, kde byly z jedné strany ulice naražené vlaječky na druhou stranu, zastavil vedle mě veliký pick-up. Pán stáhl okénko a zeptal se, jestli chci hodit do Dinorwigu, že prý ho napadlo, kam mířím, jelikož tam nikdo jiný s takovým batohem nechodí.

Naskočila jsem na místo spolujezdce a užívala si cestu. Ne nijak dlouhou, ale i to stačilo, aby mi to zkrátilo časový plán o značnou část. Když jsem dorazila na hostel a vybalila jsem si, sebrala jsem lahev a bundu a vyrazila směr Crib Goch. Mapy.cz ukazovaly, že cesta tam i zpět zabere jen pár hodin a to mi přišlo úžasné. Nebyl by ovšem den, kdy by prostě něco nešlo úplně do háje...

První část cesty běžela podle plánu a vycházela dokonce lépe, než jsem čekala. Šla jsem skrz areál starého lomu, prošla jsem přes potok a octla se na hlavní cestě, odkud jsem chtěla zkusit štěstí na stopu. Povedlo se mi to v překvapivě krátké době, a tak jsem vyrazila směr rozcestí pod Crib Gochem dříve, než jsem se nadála.

Loučení se skvělými lidmi je vždy těžké — často jim můžete poděkovat jen pár slovy. Ale po pár minutách strávených na parkovišti už vyrážím na vrchol hory. Cesta je lehká a tvoří ji veliké kameny. Jdu rychleji, než Mapy.cz počítaly. Nevím ovšem, zda stíhám večeři a volám proto majitelce. Ta mi sdělí, že pouze potřebuje vědět, co si k večeři dám a že jídlo najdu v mikrovlnce v jídelně.

Když vylezu na první vyšší místo kopce, začne být o něco chladněji a já si obleču bundu. Dále už vidím kámen značící výstup přímo na Crib Goch a mě zaplavuje euforie. Přelézám jeden z plotů, které tu kvůli kozám stojí; pro pěší tu přes ně vedou žebříčky. Mezi několika zvědavými kozami procházím po cestičce až do bodu, kde cesta mizí a já vidím jen velký černý mrak a prudký déšť ženoucí se přímo na mě. Sílící vítr jen umocňuje moje nepříjemné pocity.

Než jsem vyrazila, počasí jsem radši zkontrolovala hned dvakrát, prohlédla jsem i nebe a vybavená jsem byla skvěle. Jakmile jsem přelezla plot a slezla mezi kameny za roh hory, už nebyl vítr tak silný a já se rozeběhla z kopce a doufala, že stihnu poslední autobus. Marně. Nešťastná z nezdaru, unavená a emočně vyždímaná jsem zvažovala svoje možnosti, až mě napadla ta jedna jediná. Jít po cestě k hostelu, a když uslyším auto, palec nahoru.

A opravdu druhé nebo třetí auto zastavilo. Milý pár mi nabídl odvoz, pokud to není nijak daleko. Prý se jen projíždějí přes kopce a nemají žádný cíl. Dostala jsem se tedy až na hostel, aniž bych to čekala a ukázalo mi to, kolik neskutečně obětavých a úžasných lidí člověk může za život potkat. V hostelu jsem stihla večeři úplně krásně. U stolu už seděli moji tři spolubydlící – Angličan se synem a cestovatelka z Francie. Večer byl úžasný, nejprve se mě vyptávali na můj dnešní výlet a pak i na zbytek mého dobrodružství.

Ráno jsem vstávala jako poslední. Společně jsme se všichni ještě nasnídali a já, vzhledem k ještě horšímu počasí než předchozí večer, jsem hodlala stopovat ze Snowdonii rychle pryč. Jediná cesta z hostelu do města pod kopcem byla po trávě vedle velikého jezera, takže blbý. Jakmile jsem proto viděla v pohybu první auto, palec nahoru a modlit se. Trvalo to sotva pět minut a už jsem se vezla.

Vzala mě starší dáma. Sice jela úplně na opačnou stranu, ale slitovala se, protože bylo fakt ošklivé počasí. Hodila mě alespoň do Llanberisu na místo, kde se mi mělo stopovat dobře. Paní se mi ještě omlouvala, že nemůže udělat více. Lidé jsou tu vážně neskuteční. V Llanberisu mi pak už zastavil pán okolo čtyřiceti s malým desetiletým synem v dodávce, že mě vezmou dále. Cestou jsme si popovídali, jelikož lidi tu skutečně zajímá, co děláte s takovým batohem tak daleko od domova.

V Porthmadogu byla moje konečná stanice. Rozloučila jsem se a vydala se na nádraží, kde jsem zjistila, že mi vlak jede až za čtyři hodiny. Šla jsem raději za kruhový objezd na silnici vedoucí mým směrem a zvedla palec nahoru, jak už jsem měla nacvičené. Trvalo to déle, než bylo zvykem, ale nebyl to vyloženě nejdelší stop, co jsem za těch pár dní zažila.

Zastavil mi pán, který jel pod Brecon Beacons - další národní park, tentokrát hodně na jihu Walesu, se svým synem na Velšský festival. Po chvilce jsem zjistila, že chlapec ve dvanácti letech mluvil plynně třemi jazyky, a to česky, velšsky a anglicky. Jo, vážně česky. To byl lehký šok, po pěti dnech jsem mohla mluvit česky a byla jsem happy jak dva grapy. Dohromady jsme fungovali anglicky, otec se synem ve velštině a já s chlapcem v češtině. Jelikož jeli až tak daleko, strávila jsem s nimi několik hodin. Hodili mě až do Llyswenu, což nebylo už daleko dál na mé trase. Po cestě mě ještě pozvali na kafe. A tak jsem si užila den, který započal deštivě, se super lidmi.

Dále jsem na dva stopy poté dostopovala do Hay on Wye, prvního města knih na světě. Přes noc jsem se ubytovala v kempu kousek od centra s výhledem na hory v Brecon Beacons. Postavila jsem si stan a nachystala spaní, doklady vzala do batohu a vyrazila do města. Jakožto vášnivý knihomol jsem tohle místo uctívala. Prošla jsem pár antikvariátů, ale žádná kniha mě nezaujala a byla už zavírací doba, takže jsem zas vyrazila zpět do kempu.

Uvelebila jsem se na lavičce před kuchyňkou s vařičem a k večeři jsem si udělala tuňáka s kuskusem. Najedla jsem se ve společnosti milého páru, který měl romantickou dovolenou v podobě výletů po Brecon Beacons a pár okolních místech. Celý den jsem završila pořádnou sprchou a brzkým ulehnutím do stanu, jelikož jsem byla opravdu utahaná. Zároveň jsem ale měla ze spánku strach, jelikož mělo pršet a silně foukat. Přidělala jsem tak úplně před usnutím ještě všechny kolíky co nejpevněji do země a zajistila všechny šňůrky na tropicu a šla spát s doufáním, že to zvládnu jak já, tak i stan.

Zdroj: autorský text