Dobrodružství v Británii pokračuje: Podél severního pobřeží až do Bangoru vlakem, stopem i pěšky

Na nádraží v Liverpoolu si kupuji jízdenku do Chesteru a doufám, že se tam konečně potkám se svým kamarádem, který na mě v Manchesteru zapomněl a poté slíbil, že se tedy za tři dny sejdeme právě tam. Realita je ovšem zřejmě můj nepřítel a v Chesteru kamarád nebyl a nebral mi telefon. Vyrážím tedy do města a házím své starosti na nějakou dobu za hlavu.

Z nádraží jsem se vydala po City Road a poté jsem pokračovala na Foregate Street. Tahle rušná ulice plná lidí je jednou z těch ulic, kterou můžete často nalézt na fotografiích z Chesteru. Právě na Foregate Street se nachází na hradbách známé hodiny Eastgate Clock. Po Big Benu hned druhé nejfotografovanější hodiny v Anglii.

Místo na vrcholku brány je celoročně volně přístupné v jakoukoliv denní dobu. Občas musíte jen chvilku počkat, než se tam uvolní místo, protože se tam nahrne nějaká turistická skupina a vy byste se už nahoru nevešli. Ideální je opravdu počkat, až tam bude lidí co nejméně a vylézt na vrch brány z jedné strany a dolů sejít na straně opačné.

Jakmile se člověk dostane na nějakou z rušnějších pěších cest v centru města, jako právě tato, je to všude samý busker. Hudba je synonymem pro tohle místo. Všude někdo zpívá nebo hraje na kytaru či na housle. Je to opravdu krásné a lidi jsou neskučně milí. Sednout si na chvilku na lavičku tu je rozhodně úžasný pocit. Půl hodinky u muziky jsem tedy využila na svačinu a pak jsem vyrazila směrem ke zdi za rušnou částí města.

Městské hradby v Chesteru jsou nejdelšími a nejkompletnějšími městskými hradbami v Británii a je možné se po nich projít. A je to stoprocentně nádherný výletík. Jediná nevýhoda jsou neohleduplní turisti, kterých tu sice moc nepotkáte, ale když ano, tak je to docela ve stylu kdo dříve uhne a kam.

Má zastávka v Chesteru nebyla pouze kvůli nádherné architektuře, ale hlavně z důvodu outdoorového obchodu, kde jsem si potřebovala koupit kartuši na svůj vařič. Jelikož byl pro mě hlavně přestupní stanicí, tak pokračuji po pár hodinách dále na své trase. Vracím se na nádraží, cestou se ovšem zastavím v Poundlandu, který se nachází také na této hlavní pěší ulici, abych doplnila zásoby na několik dní. Poundland, kdo nezná, je velice levný obchod, kde koupíte skoro všechno.

Z Chesteru beru poslední vlak, který jsem si na své trase naplánovala. Jedu až do Llandudno Junction. Když tady vystoupím, tak se konečně mohu nadechnout čerstvého vzduchu a setřepat všechen stres z měst. Naopak tu na mě doléhá panika toho, že kamarád stále nikde a na telefonu ho nelze zastihnout, a tak začínám šlapat se svým patnáctikilovým miláčkem na zádech směr Bangor.

Je tu nedaleko hrad Conwy, jehož majestátní vzhled bere dech. Tyčí se na kopečku s výhledem na moře. Člověk přejde přes most mezi Llandudno Junction a Conwy a hned se nachází v jiném světě. Na lavičkách za mostem si dávám pauzu a pozoruji moře, nad kterým už pomalu klesá sluníčko.

Koukám na hodinky a dochází mi, že jsem úplně nekontrovala čas celý den. Nestíhám to prakticky nikam, je skoro osm večer. V mapách vidím kousek za Conwy kemp, a tak rychlou chůzí vyrážím a doufám, že tam bude místo. Bohužel je již zavřený a já silně panikařím. V tuhle chvíli se dostaví první slzavá vlna a já si můžu promáčet tričko, jelikož na mě najednou dolehl veškerý stres posledních dní.

V tu chvíli dostanu šílený nápad a u silnice se postavím směr Bangor se zdviženým palcem. Lidé věčně hovoří, jak stopují a jak je to super. Proč to tedy nezkusit? Vždycky jsem byla dobrodruh a teď byl čas dokázat, že to zvládnu taky. Prvních pár aut mi nezatavilo a já začala ztrácet naději, že se mi to podaří. Vydala jsem se tedy po chodníku podél silnice pěšky a pokaždé, když jsem slyšela auto, tak jsem se otočila s palcem nahoru.

A opravdu po pár nepovedených pokusech to vyšlo. Po nedlouhé chvíli mi zastavilo auto, pán stáhl okénko a zeptal se mě, kam jedu. Řekl mi, že i když nejede až do Bangoru, může mě vzít do města kousek odtamtud a tam by mělo být otázkou několika minut, než mi pojede autobus do Bangoru. Jako prvostopaři mi v tu chvíli bylo úžasně. Pán byl milý a laskavý, a dokonce se přiznal, že v životě neviděl stopaře, takže jsem první, koho kdy vzal. Autobus byl poloprázdný a ani ne za dlouho jsem byla opravdu v Bangoru.

Město už bylo lehce ponořené do šera, jak se stmívalo, a tak jsem se vydala na místo, kde jsem v mapě viděla trávu a málo domů. Byl to nakonec park, který byl plný lidí. Pokračovala jsem dál podél parku a narazila na cestičku mezi stromy. Vedla k moři. Jeden domeček a jinak nikde nikdo. Domek hýřil nějakou párty, a tak jsem se vzdálila a mezi keři na úžasném plácku pro přespání jsem si rozdělala stan.

Večeři jsem si udělala stylem nějakých zásob, které už nebylo potřeba zpracovávat, jelikož jsem byla utahaná a jediné, na co jsem myslela, bylo, kdy už nebudu sama. Celou noc jsem byla vzhůru, až na pár hodin, kdy jsem usínala a budila se soustavně po půl hodinách. Měla jsem ohromný strach, i když jsem nevěděla, z čeho. Party utichla a všechno okolo mě spalo, jen moře jemně naráželo do lodí zakotvených pár kroků ode mne.

Ráno bylo krásné, sluníčko jen tak lechtalo mořskou hladinu, která byla neuvěřitelně daleko. Přicházel ovšem příliv a každou minutou bylo vidět, jak se přibližuje k pobřeží. Snídani jsem si uvařila na zídce, kam se dal parádně postavit vařič a zatímco se mi vařila snídaně, jsem si sbalila stan a všechny věci, které jsem už v tu chvíli nepotřebovala.

Jelikož mi stopování předchozí den ušetřilo trochu času, rozhodla jsem se zajet si kousek ještě vlakem a podívat se do největšího města na ostrově Anglesey Holyhead, které se rozprostírá na úplně opačné straně ostrova. Já tam jela hlavně kvůli majáku a zvědavosti, jak takové ostrovní přístavní město vypadá.

Z ohromné zdi v moři, na jejímž konci se tyčí onen maják, je možné vidět i siluetu pevniny - Dublin. Rozhodně má takový konec světa na zdi v moři své kouzlo. Vítr tam má možnost se rozeběhnout s vlnami, a tak vlny zeď bičují a člověk by se měl raději trochu přiobléknout, aby nezmrzl.

Odtud je také možné dostat se mimo civilizaci a vydat se po Anglesey Coastal Path, podél pobřeží ostrova. Já se ovšem vydávám zpět k nádraží, cestou si trochu projdu město, a jelikož jsem si kupovala lístek rovnou i zpáteční, tak čekám uvnitř nádražní budovy na vlak zpátky do Bangoru.

Zdroj: Lucie Trunečková