Z Méridy na pobřeží Mexického zálivu: Nejdelší molo na světě i plameňáci ve volné přírodě

Přijíždíme dálkovým autobusem takhle jedno březnové ráno do mexické Méridy. Promrzlí z klimatizace nás právě za svítání probouzí ještě ostřejší záře lamp na autobusovém nádraží. Za námi je sedm hodin cesty a pět set padesát kilometrů napříč Yucatanským poloostrovem.

Bylo půl šesté, když řidič rozsvítil nad všemi sedačkami a dal jasně najevo, že je čas vystoupit. Ospalí pasažéři se začali pomalu sbírat a vycházet ven. Než jsme se stihli protáhnout po nepříliš pohodlném spánku vsedě, museli jsme rychle zamířit ke svým batohům, jež společně s ostatními lítaly z úložného prostoru ven až do silnice. Řidič během cesty nabral časový skluz a vyházením batohů ho chtěl zřejmě dohnat. S batohy na zádech rozmrzáme na slunečním svitu a vydáváme se vstříc Méridě.

Mérida byla založená v roce 1542 na místě bývalého mayského sídliště. Město založil conquistador Francisco de Montejo mladší, který při pohledu na mayské ruiny spatřil podobnost se španělskou Méridou. A tak nové koloniální město dostalo stejné jméno. Mérida je hlavním městem mexického státu Yucatán. Historie tohoto místa je jako příběh ze starých knih – odráží se v něm střet evropských vlivů s tradiční mayskou kulturou a architekturou. Tato kombinace dává městu nezaměnitelný charakter. Je to srdce jihovýchodního Mexika, místo plné zeleně, o kterém se často mluví jako o jednom z nejlepších míst pro život v celé zemi. Mérida má přibližně 750 000 obyvatel a její šarm spočívá nejen v historických památkách, ale i v poklidné atmosféře, která vás okamžitě vtáhne.

Staré město se nachází uprostřed kráteru po obřím útvaru, vzniklého po dopadu asteroidu před 66 miliony lety. Yucatánský poloostrov je rovinatý a leží jen kousek nad hladinou moře. Krajina kolem Méridy je poseta nízkou vegetací a starými sisalovými poli, která kdysi poháněla ekonomiku celého regionu. Tato oblast nemá téměř žádnou povrchovou vodu, což je důvod, proč jsou tu cenotes tak důležité. Tyto přírodní studny vznikly propadem vápencového podloží a mnohé z nich jsou propojené rozsáhlými podzemními říčními systémy. Některé cenotes obsahují křišťálově čistou podzemní vodu, jiné shromažďují dešťovou vodu. Pro Maye měly posvátný význam a hrály klíčovou roli v jejich životě.

Srdcem Méridy je hlavní náměstí Plaza Mayor. Tento prostor obklopují historické budovy, mezi nimiž vyniká radnice Palacio Municipal. Každý večer se před ní konají koncerty a taneční vystoupení, což dodává náměstí jedinečný ráz. Radnici dominuje hodinová věž z 20. let minulého století, která je ukázkou prolínání různých architektonických stylů. Na jižní straně náměstí stojí Casa de Montejo, palác prvních španělských guvernérů. Jeho fasáda je zdobena platereskními prvky, včetně dvou conquistadorů, kteří triumfálně stojí na hlavách poražených Mayů – připomínka dramatické historie tohoto místa.

Námi vybraný hostel ležel ještě dva kilometry daleko. Většina uliček vypadá dost podobně, a tak jsme se v nich docela snadno ztratili. Pomohlo nám až číslování ulic. Sudé vedly od východu na západ, zatímco liché od jihu na sever. Po chvíli bloudění jsme se konečně dostali na krásné náměstí Plaza de la Independencia, kterému dominuje červená vládní budova a impozantní katedrála de Mérida. Námi vybraný hostel Trinidad Galeria už byl naštěstí jen kousek od ní.

Bylo stále brzo ráno a na hotelový zvonek dlouho nikdo nereagoval. V prosklené výloze se však přeci jenom objevila postava muže, který se nejprve protáhl a následně nám přišel otevřít. Ospale nám vysvětlil, že jsme ho sice vzbudili, ale náš zájem o ubytování ho potěšil. Pokoj jsme si sice hned zabrat nemohli, ale rezervovali jsme si ho na večer a batohy jsme mohli nechat u recepčního. Odlehčeni od zavazadel jsme se vydali prozkoumat probouzející se město.

Z hotelu vyrážíme jižním směrem po rušné Calle 60. Došli jsme na náměstí Eulogio Rosado, které žilo hudbou místních muzikantů a stánky pouličních prodavačů. V okolí nás zaujaly historické koloniální domy, které pamatují ještě doby španělských dobyvatelů. Tyto domy jsou dnes restaurovány a za vysoké částky pronajímány nebo prodávány.

Po obdivování historické architektury jsme zamířili na obrovské tržiště. Bylo tu všechno, na co si člověk vzpomene, a to za skvělé ceny. První obchod, ve kterém jsme se zastavili, nabízel tradiční mexický alkohol Mezcal, typicky doplněný bílým masitým červem na dně lahve. Ochotná prodavačka nám nabízela samozřejmě i Tequilu a další regionální speciality, ale Mezcal jsme už dlouho chtěli ochutnat.

Tento alkohol je zajímavý tím, že se agáve před vypálením udí, což mu dodává charakteristickou nakouřenou chuť. Mezcal se dá pro našince dobře splést s Pulque, který vypadá podobně. Není to však pálenka, ale pouze zkvašená šťáva z agáve.

Na tržišti jsme strávili celé dopoledne. Nakoupili jsme spoustu drobných dárků, dobře jsme se najedli a domluvili si sraz na náměstí Plaza de la Independencia, kde jsme si na lavičkách na slunci odpočinuli. Během čekání k nám přišel místní absolutně neodraditelný prodejce veškerých cetek a prapodivných udělátek. Nepomohlo odmítání v žádném jazyce a náš nezájem cokoliv koupit jsme nakonec museli podpořit svým odchodem.

Slunce odpoledne pálilo, a tak přišla vhod krátká koupel v hostelovém bazénu. Když slunce trochu kleslo, vyrazili jsme opět poznávat krásy města. Naše bolavé a ušlapané nohy se po kilometrech nachozených během dopoledne opět ozývaly, a tak jsme zvolili spíše odpočinkové posedávání po místních restauracích. Přeci jen druhý den nás čekalo opět mnoho kilometrů, které jsme plánovali nachodit po březích Mexického zálivu.

Ráno včas vstáváme v Méridě, jak je naším zvykem a po vyklizení pokoje žádáme recepčního o opětovnou úschovu batohů. Naštěstí Pedro byl ochotný a vyšel nám vstříc, přestože jsme tam následující noc už nespali. Chtěl jen zkontrolovat, ať uklidíme všechny věci v pokoji a batohy složíme na jedno místo někam do rohu, aby zde pokojská mohla uklidit. Vše jsme tedy udělali dle jeho instrukcí a následně si došli do patra na snídani, která byla v ceně ubytování. Sice to nebyl žádný přepych, ale kafe a housky s marmeládou nás zasytily.

Opouštíme hotel a vyrážíme do centra hledat autobus jedoucí do Progresa. Nejprve jsme hledali v okolí Grand Plaza, ale žádný spoj jsme nesehnali. Štěstí jsme měli až když jsme popošli o několik ulic dál a narazili na minibusové nádraží. Nasoukali jsme se do minibusu označeného naším dnešním cílem a podali peníze do řidičovi nastavené dlaně. Za deset minut byla ve vozidle všechna místa zaplněná. Řidič vylezl ven, zabouchl boční dveře a mávl na kolegy autobusáky, že je plný a jede. Nastartoval, zatúroval motor a vyrazil s námi k severnímu pobřeží Yucatanského poloostrova.

K pobřeží Mexického zálivu přijíždíme už za půl hodiny. Trasa po silnici 261 je dlouhá asi třicet kilometrů a line se bez jediné zatáčky. Minibus nás vyložil na ulici Calle 78 u chodníku a kynul na nás, ať rychle vystoupíme a nezdržujeme dopravu. My jsme ho uposlechli, ale vůbec netušili, v jaké části města se v tu chvíli nacházíme. Po pár stech metrech nás však instinkt a svěží vlhký vzduch proudící od moře dovedl k soše Juana Miguela Castra. Tento dodnes oslavovaný mecenáš zde nechal vybudovat v roce 1871 přístav, jehož prostřednictvím přinesl zapadlé vesnici slávu a blahobyt.

Bylo obrovské vedro a slunce pálilo jako nikdy. Nejlepším řešením bylo v nedalekém krámku koupit slaměný klobouk a hlavy trochu ochránit. Není divu, že na klobouku byl vypálený nápis místního piva Corona. Tato značka je nejslavnější značkou nejen v Mexiku. Pivo je tak oblíbené, že se exportuje do 170 zemí světa a v USA je na špici mezi importovanými pivy. Tady v Progresu se logicky prodává na každém kroku a možná právě proto, že většinu místní klientely tvoří Američané, kterým tak chutná.

Již s klobouky na hlavách překračujeme obrubník a pokračujeme nejkratší cestou k pláži s výhledem na místní chloubu. Betonové šest a půl kilometru dlouhé molo. To nechalo město vystavět v roce 1985, jelikož původní, dřevěné již nevyhovovalo současným nárokům klientely. Molo je pro svou délku zapsané i v Guinessově knize rekordů.

Před molem se rozkládá takzvaný Malecón, což je asi kilometr dlouhá promenáda propojující nejluxusnější hotely s jemnou písečnou pláží a mělkými vodami Mexického zálivu. Nachází se zde mimo barů i spousta sportovišť i nabídky vodních sportů. Pro nás za nekřesťanské ceny.

Když jsme procházeli přes pláž a minuli právě hraný turnaj v beach volejbale, naprosto nám docvaklo, že tohle místo není teď určené pro potulné cestovatele, jako jsme my, ale pro bohaté a vyšňořené Američany. Ti se tu předváděli v možná co nejstylovějších plavkách, mazali si svá opálená těla do rytmu nahlas hrající hudby americké pop scény a popíjeli drinky. My jsme tudy procházeli zpocení, ufunění a spíše hledali kousek stínu na odpočinek.

Po oddechu pod slunečníky a čerstvě vymačkaným džusem v ruce nabíráme síly a vydáváme se podívat na to věhlasné molo. Rybáři tu chytali ryby a plážový turisté sem chodili na procházky nebo se jen tak dívat na všudypřítomné pelikány lovící potravu střemhlavým zápichem do mořské hladiny. Do zbývající části mola se dostanou jen vozy převážející pasažéry nebo náklad do námořních lodí kotvících ve větších hloubkách.

Klidným tempem jsme si prošli molo až na konec povolené části a bavili se pozorováním různě velkých úlovků rybářů. Někteří byli spokojeni i s málem, kdežto druzí takto malé rybky rovnou házeli zpět do moře. Dali jsme se do řeči s jedním rybářem a snažili se od něj zjistit, kde že je tu v okolí ta vyhlášená laguna plná růžových plameňáků. Není to prý daleko, jen pár kilometrů po pobřeží. Pěšky je to ale sakra na dlouho.

Sháníme odvoz nebo Collectivo do dvanáct kilometrů vzdálené vesnice Chicxulub ležící východním směrem. Nechceme ztrácet čas a po neúspěšném přemlouvání jednoho z rybářů nakonec bereme taxíka. Cesta vede většinou přímo podél pobřeží Mexického zálivu a prochází malými rybářskými vesnicemi a letovisky. Celou dobu se máme na co dívat. Vystupujeme na náměstíčku Michael Hidalgo a ptáme se místních, jak se dostat k laguně.

Vesnice Chicxulub dala jméno již zmíněnému objevenému kráteru, který vznikl dopadem meteoritu, jenž pravděpodobně způsobil vyhynutí dinosaurů na celé planetě. Měl průměr kolem deseti kilometrů a svým drtivým dopadem vytvořil kráter široký až sto osmdesát kilometrů. Dnes se rozkládá z větší části v moři a jen ze třetiny na pevnině. Tato oblast nabízí krásné přírodní scenérie a laguny plné divokého života, včetně kolonií plameňáků, které jsou pro tuto oblast typické. Nejlepší doba k jejich pozorování bývá v časných ranních nebo pozdních odpoledních hodinách. Plameňáky prý můžete najít hlavně v zátoce Laguna Rosada na okraji vesnice. Tato zátoka je zalévána za přílivu mořskou vodou a za odlivu postupně vysušována spalujícím sluncem.

Přestože kráter je po světě všeobecně známý, ve vesnici turistu nenajdete a ani domorodci se to zde příliš nehemžilo. První pán nás odkázal, abychom se došli zeptat do obchodu přes ulici. V obchodě jsme byli jedinými zákazníky. Znavený prodejce polehávající na houpacím křesle nám oznámil, že musíme asi dva kilometry podél silnice na východ a budeme na místě.

Vydali jsme se tedy pěšky s tím, že si třeba cestou někoho stopneme. Cesta byla ale únavná a nadávali jsme si, že jsme taxikářovi nedali o něco víc peněz. Nevěděli jsme, ale kam přesně chceme a taxikář to místo také neznal, nepochopil nebo nechtěl pochopit. Naštěstí nám asi v půlce trasy zastavilo Collectivo – sběrný taxík a ten nás dovezl až k asi dvacetimetrové dřevěné vyhlídce na okraji laguny.

Natěšení a plní očekávání jsme vstoupili dovnitř a zamířili vzhůru. Představovali jsme si úžasný výhled na plameňáky. Vstupné se tu neplatilo, ale dole u schodů seděl hlídač, jenž za poplatek půjčoval dalekohledy. Zpočátku jsme nad nimi jen mávli rukou – proč bychom si půjčovali něco, co nepotřebujeme? Jenže jakmile jsme se dostali na ochoz a pohlédli do dálky, naše nadšení nás donutilo se pro ně vrátit.

Výhled byl sice nádherný – laguna se třpytila pod sluncem, moře na obzoru přecházelo do nekonečné modři a mangrovníky na druhé straně do zeleně. Ale plameňáci? Nikde ani peříčko. Celí zklamaní jsme tedy museli přiznat porážku a za pár drobných jsme se mohli pokusit zahlédnout růžové opeřence tam, kde lidské oko selhávalo.

Po pár vteřinách pečlivého pátrání se nám konečně poštěstilo. Byli tam! Přesně takoví, jaké jsme si představovali – elegantní s výrazným rudo-růžovým peřím, stojící na jedné noze. Ovšem radost nám trochu kazila vzdálenost. Bez dalekohledu byli pouhými drobnými rudými tečkami u mangrovníků. Všichni jsme postupně přesvědčovali sami sebe, že to nejsou jen atrapy nastrčené pro turisty. Definitivně jsme o jejich skutečné existenci rozhodli až díky improvizovanému „superzoomu“ – kombinace foťáku a dalekohledu. Až takhle jsme mohli pozorovat, jak se opeřenci pohybují ve volné přírodě.

Mírně zklamaní jsme slezli dolů, vrátili dalekohled a vydali se zpět na rozpálenou silnici. Cílem bylo stopnout Collectivo do Chicxulubu nebo ideálně rovnou do Progresa. Ale jako by se nám dnes smůla lepila na paty – všechny sběrné vozy byly plné. Po několika neúspěšných pokusech jsme se rozhodli čekání vzdát a vydali se pěšky podél laguny.

Horko bylo téměř nesnesitelné, ale po zhruba jednom kilometru jsme dorazili k autobusové zastávce na Uay Beach. Zrovna tam přijížděl minibus a jako zázrakem tam bylo ještě volné místo. Asi ta smůla nebude zas tak velká, jelikož nemusíme přestupovat a jedeme přímo do Progresa. Na místním nádraží už ve stínu popíjíme vychlazenou Coronu a následně se vracíme zpět do podvečerní Méridy.

Zdroj: Pavel Chlum, tripel.cz, autorský text