Už to jméno tohoto města v severním Laosu na břehu Mekongu zní tajemně. Luang Prabang. Trochu jako zaklínadlo, trochu jako název dávno ztraceného města v džungli. A přesně tak na nás také působil, když jsme do něj přistáli po krátkém letu z Hanoje. Byl to první větší zářez na naší cestě Laosem, Kambodžou a Vietnamem a taky první opravdová výzva pro moje chuťové pohárky.
Byli jsme na cestě v naší typické trojici Tripel cestovatelů, kteří se nebojí špíny, motorek, monzunu ani mikrobiologických hrozeb na talíři. Tedy až na Francka, který se většinou drží spíš hesla „hlavně nebudu jíst nic, co nevím odkud pochází a co vypadá, že se ještě před pár minutami hýbalo".
Luang Prabang je město, kde se potkává dávná buddhistická historie a koloniální elegance v celé své syrovosti. Na každém rohu stojí klášter s oranžovými mnišskými rouchy, mezi nimi Francouzi renovované koloniální domky s verandami a hned vedle ulice, kde se pálí kůže z kuřat na otevřeném ohni. Nad tím vším se vznáší vůně, nebo spíš mix vůní, který by parfumér popsal jako „domácí rýžová pálenka, rybí omáčka a dusný prašný vzduch".
Vždyť už když jsme přiletěli, teploty stoupaly k 36 stupňům ve stínu. To už je teplota, kdy ani jízda tuk-tukem či skútrem není příjemná vzhledem k proudícímu vzduchu. V tento čas cítíte na kůži spíš horkost jako při fénování, než že byste se trochu osvěžili.
Po příjezdu k ubytovně jsme hodili batohy do pokoje pro dvanáct nocležníků za 43 korun za noc a vyrazili hned na poznávání města. Cíl byl jasný: jídlo. A ne jen tak nějaké. Chtěl jsem něco, co si budu pamatovat. Něco, co člověk jen tak jinde neochutná a zde je to přitom naprosto normální. Snad to na mě nebude mít žádné zažívací problémy či jiné následky. Zkusíme a uvidíme.
Uličky večerního Luang Prabang ožívají jako v divadelním představení. Na zemi rozložené deky, nad nimi lucerny, za stánky postávají ženy se širokými klobouky a mírným úsměvem Buddhy. Všude to vonělo po bylinkách, česneku, smažené cibulce a něčem, co neznám.
Mohlo by to být cokoliv grilovaného. Vyuzený had, bůvolí střeva, kohoutí hlavy či snad krysa? Těžko poznat takhle podle vůně. Musíme se dostat přes ten dav blíž a zjistit, o co se jedná.
Fronta v úzké uličce plné prodejců jídla byla velká, a tak volím nejprve bližší ochutnávku: bageta Bahn Mi, jak ji říkají ve Vietnamu. Uvnitř čerstvé bagety, kterou je zde v Indočíně naučili péct Francouzi, byl kromě zeleniny, paštiky a chilli omáčky i křupavý kousek něčeho, co mi připomínalo slepičí kůži. Možná to slepičí kůže byla, možná taky ne, každopádně to chutnalo božsky. Ale od prodejkyně jsme nedokázali zjistit, co jsme to právě snědli.
U vedlejšího prodejce se smažily kuřecí pařáty, napichovali tam šneky z Mekongu, a v lavoru hnědého tuku se pomalu vařilo cosi jako směs drobů, kůže a prapodivných orgánů. Mezi tím vším se líně kouřilo ze skleněných nádob smoothie barů. Ty byly takovým mým malým útočištěm.
Když totiž ochutnáte čerstvé smoothie z vychlazeného jackfruitu, guavy, liči, manga, či pitahayi, nemůžete prostě odolat a nedat si za nedlouho další. Pro milovníky piva mám také dobrou zprávu. Místní pivovar vařící značku Beerlao je vynikající, a když vám ho Laosané nalijí do skleničky přímo na led, chutná jako české pivo. Jen ten lísteček máty jsme se bránili do piva přidat, ale místní ho tady v pivu mají často.
Další den v Luang Prabang jsme se rozhodli pro klasickou snídani ve stylu „co místní, to my taky". Bistro, u kterého jsme se skútry vypůjčenými na ubytování zastavili, bylo dost prosté. Vlastně taková dřevěná kůlna na kraji silnice. Keramické misky však vypadaly čistě a všude voněl koriandr a bazalka.
Zahlédli jsme na stole i hromadu klíčků a také ucítili fermentované fazole. Bylo nám jasné, že jsme narazili na národní polévku Khao Soi. Není to nic bizarního, jen poctivý vývar se spoustou zeleniny. Kdo miluje vietnamské Pho, věřím, že i tuto polévku by si zamiloval tak jako my. Nacpali jsme se dokonce tolik, že jsme si na následující půldenní výlet k vodopádům Kuang Si vystačili s plnými žaludky.
Následující ráno budeme město opouštět, ale ještě stihneme zahlédnout procesí mnichů, které probíhá brzy ráno kolem páté hodiny u místních buddhistických chrámů. V oranžových rouchách, chodí bosí, s miskami na almužnu.
Tak jako místní kupujeme košíčky plné rýže a sedáme si, či dřepíme před štrůdlem mnichů různého věku. Ti se pomalu pohybují k nám. My se jim nesmíme dívat do očí, ale za to jim dáváme hrstičky rýže do jejich předpřipravených kastrolů. Je to prý jediné jídlo, které ten den mají. Někdy zahlédnete v rýži i pár Laoských kipů (místní měna) a říkám si, zda časem nebudou mniši chodit s terminály.
Přesouváme se tuk-tukem na autobusové nádraží, kupujeme jízdenky do Vang Vieng a máme ještě chvilku čas. Co se takhle nasnídat. Na kraji nádraží stojí dřevo-betonová bouda, odkud se linou prapodivné vůně. Přicházíme blíž. V nabídce vidíme kohoutí krky, kachní hlavy, vařené plíce, pečené ptáčky na špejli a… střeva. Kozí, dušená ve vlastní šťávě, lehce osolená a podávaná s miskou rýže. Francek je zahlédl a okamžitě udělal krok vzad. Ale já? No, říkal jsem si, proč je nezkusit. Nevoněla vůbec špatně, jen ten vzhled mě moc nelákal. Ale co, šel jsem do toho.
Paní mi podala misku horkého vývaru s kusem tohoto střeva do jedné ruky a do druhé mi vrazila misku rýže. Pokynula, ať si sednu na betonový stůl za ní, kde bylo přes plentu vidět do kuchyně, kde se dle všeho vaří na otevřeném ohni. Miska byla horká, a tak jsem si urychleně sednul a položil jí před sebe. Vzal jsem si dřevěné hůlky, raději je otřel o ubrousek a dal se ochutnávat. Šedé kousky stočeného střeva plavaly v téměř čiré šťávě. Ta voněla po citrónové trávě, česneku a… no, něčem zvířecím, asi právě po té koze, ze které to střevo bylo.
První sousto bylo měkké, lehce pálivé. Přidržoval jsem si střevo hůlkami a opatrně z něj odkusoval jeho kousky, jako když si ukusujete stočenou vánoční klobásu. Chuťově to však klobása nebyla. Byla to lehce nakyslá intenzivní chuť, něco mezi ledvinou, játry a pepřem. A pak to najednou cvaklo. Ten adrenalin, že jím něco, co by doma skončilo v odpadu. Odvážil jsem se, a nakonec dobře udělal. Opravdu jsem si pochutnal. Byla to jízda.
Utíráme si ubrouskem mastné pusy a odebíráme se zpět na autobusové nádraží. Minibus, kterým pojedeme přes hory na jih, právě dorazil a my se soukáme dovnitř. Naštěstí jsme zde brzy, takže máme sedačky s opěrkou hlavy. Při té dlouhé jízdě se fakt hodí. Hlavy nám při tom brzkém vstávání určitě budou padat. Máme tu dokonce i bezpečnostní pásy, ovšem od dob nákupu tohoto vozu je nikdo nikdy nepoužil. Jsou totiž založené tak, jak zde chodí z výroby.
Minibus je plný. Ti, co dorazili později, sklápějí jejich sedačky do uličky, aby žádné místo nešlo na zmar, a pomalým rozvážným krokem vyjíždíme z nádraží.
Na toto město budu dlouho vzpomínat. Nejen pro jeho nádherné památky a přírodní krásy, ale Luang Prabang mě také utvrdil v přesvědčení, že hranice toho, v co člověk sní, nejsou v puse, ale v hlavě. A že i taková střeva, pokud jsou připravená srdcem, můžou chutnat skvěle. Zkuste je někdy také.
Zdroj: Pavel Chlum, tripel.cz, autorský text
