Kachní zárodky, podezřelá kaše nebo šneci z Mekongu. Když odpojíte mozek, opravdu si pochutnáte

Při naší cestě jihovýchodní Asií jsme také projížděli východní Kambodžou, kam se moc často nejezdí. Pro nás to bylo ale možná právě pro to o to lákavější. Do největšího města stejnojmenné provincie přijíždíme v patnácti lidech namačkáni do devítimístné dodávky. Pot nám teče po lýtkách i zádech, ale není místo na to se pohnout nebo si ten pot otřít. Jen se modlíme, ať už jsme na místě, a hlavně ať nikde nebouráme.

Kampong Cham nás přivítal horkem, které se do člověka zakousne dřív než první místní úsměv. Ale aspoň jsme se už mohli protáhnout. Město leží podél mohutného Mekongu. Myslím, že popisek v průvodcích města přesně odpovídá skutečnosti. Je to totiž nejospalejší město nejospalejší kambodžské provincie. Ano, jezdí tu všude motorky, tuk-tuky, jsou tu trhy a lidé, ale nikdo nikam nespěchá.

Historie města je nenápadná, ale zajímavá. Kampong Cham patří k nejstarším městům v Kambodži a dlouho byl důležitým obchodním centrem právě díky Mekongu. Francouzský koloniální vliv tu pořád vykukuje z oprýskaných budov a starých vil, které pamatují doby, kdy tu Evropané nosili klobouky a měli pocit, že rozumí Asii. Dnes tu místo koloniálních pánů vládnou mniši v oranžových rouchách, školáci na kolech a prodavači všeho možného. Na ulici zde koupíte durian, banány, vařené šneky, ale také náhradní díly na motorky, které by už dávno měly být v muzeu.

Největší místní lákadlo nás ale čekalo kousek za městem. Uprostřed Mekongu zde leží slavný ostrov Koh Pen. Už samotná cesta k němu je zážitek, protože se na něj chodí přes bambusový most. Ano, most z bambusu a ano, opravdu po něm chodí lidé. Most se každý rok po období dešťů znovu staví, takže máte jistotu, že je „čerstvý“. Což vás ovšem moc neuklidní, když pod vámi teče Mekong a most se jemně pohupuje v rytmu vašich kroků.

Přechod mostu je malý adrenalinový rituál. Místní po něm jezdí na kolech i motorkách. My jdeme opatrně, pomalu a s úsměvem, který má maskovat lehkou paniku. Bambus pod nohama vrže, mezery mezi tyčemi dávají nahlédnout do řeky a vítr vám napovídá, že návrat je jediná možnost. Když se ale dostanete na druhou stranu, všechno je rázem odpuštěno.

Ostrov Koh Pen je totiž úplně jiný svět. Klid, zelená úrodná pole, dřevěné domky na kůlech a děti mávající cizincům, jako by byli filmové hvězdy. Připadali jsme si tu úžasně. Na místní pláži se ve velkém piknikuje a fungují tu i jednorázové restaurace s převážně grilovaným masem či jednoduchými polévkami. Lidé, a hlavně děti, se rádi chodí koupat do špinavého Mekongu, což nás teda rozhodně nenapadlo. Sice bylo neskutečné horko, ale když si o složení vody něco přečtete, strkat jakoukoliv část svého těla do Mekongu vás hned přejde...

Mekong není bazén, ale živá, divoká řeka s bohatým obsazením. Písek je sice příjemný, ale voda má barvu silného turka a proud si dělá, co chce. Místní se tu spíš brodí, myjí nohy nebo si jen sednou ke břehu a nechají děti cachtat u kraje. Jsou ale i tací, jež se vrhají dál a perou se s proudem řeky.

Žijí tu obří sumci, rejnoci sladkovodní velikosti stolu, hadi, a občas se mluví i o krokodýlech. K tomu přidejme silné spodní proudy, víry a fakt, že řeka si občas někoho prostě vezme, aniž by se ptala. Místní to vědí, respektují, ale stejně do vody lezou.

Pokud by vás nedostal nějaký z velkých živočichů ani samotná síla řeky, je tu i spoustu virů a havěti, která vás může také zabít. Mám na mysli všelijaké breberky, které sice nemají zuby jako krokodýl, ale zato mají výdrž. V Mekongu žijí paraziti a bakterie, které lidské tělo bere jako all-inclusive resort. Různé larvy, krevničky a další mikroskopičtí sabotéři se můžou dostat do těla přes drobné ranky na kůži nebo sliznice a způsobit infekce, vyrážky nebo dlouhodobé zdravotní potíže.

K tomu připočtěme fakt, že Mekong protéká několika státy, městy, vesnicemi a poli, takže čistota vody je řekněme velmi dobrodružná, jelikož do ní všichni cestou vypouští veškeré odpadní vody. My jsme se rozhodli, že pozorovat Mekong z bezpečné vzdálenosti, s nohama v písku a pivem v ruce, je výrazně lepší plán než stát se součástí místního ekosystému.

Vracíme se zpět do města. Most cestou zpět už pokoříme bez problémů a obav. Na křupání jsme si už zvykli. Jdeme okouknout místní trhy a máme v plánu ochutnat pouliční stravu. To je vždycky kombinace dobrodružství a odvahy. Procházíme tržištěm a mimo jiné okukujeme všude přítomné grilované cosi na dřevěných tyčkách.

S chutí ochutnáváme nejdřív šneky z Mekongu. V kombinaci s kořením a solí chutnají naprosto výtečně. Jen je někdy problém je vytáhnout z ulity. Za pár kousků se to ale naučíme. Stačí ho napíchnout dřevěnou špejlí a pak proti směru ulity táhnout ven. Tak vyjede celý šnek ven, posolíte ho a vkládáte do úst. Chuť je přitom téměř totožná s chutí suchozemských šneků, které si můžete dát v Evropě. V kombinaci hladu a koření jsme si tohle jídlo ale užili a o posledního šneka jsme si dokonce museli střihnout, jak byli výborní.

Posouváme se trhem dál a narážíme na místní typickou rýžovou polévku, podle konzistence možná až kaši. Nemůžeme odolat, máváme na prodejce. Do ruky nám okamžitě přistává miska Bobor sach chrouk. Na první pohled nenápadná rýžová kaše rozvařená téměř do řídké, bílé hmoty, z níž vykukovaly kusy vepřového masa s kůží, rosolovitě měkké a lehce chvějící se při každém dotyku lžíce.

Mezi rajčaty, fazolovými klíčky a jarní cibulkou se však skrývaly i temné, lesklé kostky sražené prasečí krve, hutné, kovově vonící a pro evropský žaludek přinejmenším znepokojivé. Spolu s rybí omáčkou, česnekem a pepřem vytvářely silnou zemitou chuť. Když jsme ji spořádali, pokračujeme k nedalekému stánku dát si ještě něco jako zákusek.

Sedáme si ke stolu v dalším bistru a objednáváme si další lokální pokrm. Takový, který v Evropě na spoustě míst už zakázali. Tady si ho ale dát můžete, pokud tedy chcete. Je to kachní zárodek neboli balut po kambodžsku. Na první pohled vypadá úplně nevinně jako obyčejné vejce. Žádné varování, žádná lebka na obalu. Jen skořápka, kterou vám podají teplou, často se solí či bylinkami a s výrazem „to je přece normální“. Jakmile ale vejce rozklepnete, iluze končí. Uvnitř se objeví už částečně vyvinutý kachní zárodek. Podle jeho stádia vývoje pak můžete vidět zobáček, tmavší tělíčko a strukturu chrupavkovitých nožiček, někdy i slabounká peříčka.

Příprava je překvapivě jednoduchá. Vejce se vaří natvrdo, většinou ve vroucí vodě, bez jakýchkoli kudrlinek nebo kuchařských manévrů. Žádné marinování, žádné omáčky, tady se hraje na čistou chuť a silné nervy. Po uvaření se vejce rozklepne, někdy se nejdřív vypije vývar uvnitř, a pak se jí obsah. Místní to zvládají s grácií, my se snažili dýchat, tvářit se statečně a nemyslet na biologii.

A chuť? Nakonec překvapivě dobrá… Pokud se vám teda vážně povede odpojit hlavu. Vývar uvnitř je silný, masový, trochu jako kachní polévka v koncentrátu. Samotný zárodek má chuť podobnou jemnému kachnímu masu, lehce železitou s hutnější texturou. Sem tam křupne chrupavka, sem tam si to jemné masíčko člověk trochu opepří. Není to odporné, jen intenzivní a mentálně náročné. Největší boj se neodehrává v puse, ale v mozku. Když to ale zvládnete, máte nejen plný žaludek, ale i cestovatelské právo se lehce povyšovat nad ty, kteří jedí jen pizzu a toasty.

Zdroj: Pavel Chlum, tripel.cz