Ve Vietnamu jsme zažili, co to je Kaodaismus a navštívili chrám jak z pohádky

Bylo ještě šero, když jsme si stopli tuktuk v kambodžském Kampong Cham. Ulice byly ospalé, ale vzduch už byl těžký a teplý, jako by se celou noc dusil pod pokličkou. Naházeli jsme batohy na červený podomácku poupravený vozík tažený za motorkou, usadili se do úzkého kovového rámu s matrací z prasklé koženky a vyrazili k vietnamským hranicím. Motorka před námi brblala a chrčela jako starý kávovar, ale jela – a to bylo hlavní.

Čekalo nás zhruba sedmdesát kilometrů, ale ani vteřinu jsme se nenudili. Silnice byla kostrbatá, lemovaná neustálým proudem života. Vlevo rýžová pole, vpravo banánovníky, sem tam kráva přivázaná ke kolíku uprostřed ničeho. A hlavně stánky. Tisíce stánků. Každá vesnice, každá zatáčka, každý mostek byl obležen prodavači. Nestáli za pultem, ale u čehosi, co pult připomínalo – stolek z dřevotřísky, přepravka, nebo jen tři cihly a prkno. A na tom ovoce, zelenina, balíčky v listí a tajemně vonící rýžové trubky.

Jedna věc se opakovala nejčastěji – kralan. Rýže s černými fazolemi nacpaná do dutého bambusu, který se opékal na otevřeném ohni. Ta vůně byla směsicí něčeho sladkého, kouřového a lehce podezřelého. Ohniště nebylo vždy tvořeno jen dřevem. Často se v něm našel i odpad, co byl zrovna po ruce. Místy byl vzduch těžký od dýmu a dusna, ale celému tomu světu to nijak nevadilo. Žil si tu po svém.

Když jsme konečně dorazili k hraničnímu přechodu Xa Mát, slunce už začínalo nemilosrdně pálit. Vzduch se vlnil nad rozpálenou silnicí a pot nám stékal po zádech. Náš tuktukář zastavil kousek od zrezlého železného plotu na kambodžské straně, který připomínal spíš výběh pro dobytek než mezinárodní hranici. Bez velkých řečí sáhl po litrové skleněné lahvi od coly plné benzínu, dolil nádrž a s klidným výrazem natáhl ruku pro zaplacení. Vzal si riely, kývl hlavou na rozloučenou a zmizel v oblaku prachu.

Před námi se tyčila překvapivě moderní brána – alespoň ve srovnání s tím, co jsme čekali. Na vietnamské straně se evidentně snažili udělat dojem: skleněné budovy, naleštěné dlaždice, kamery, praporky. Všechno působilo trochu okázale, trochu jako kulisy – ale fungovalo to. Byli jsme oficiálně na cestě do země, kde se minulost a přítomnost střetávají tak těsně, že občas není poznat rozdíl.

Za přechodem nás přivítala opuštěná autobusová zastávka. Vzduch byl tichý, kromě občasného štěkání psa a vzdáleného bzučení motorek. Hleděli jsme na ceduli s rozpisem spojů, která vypadala spíš jako seznam čísel bez souvislosti. Zůstali jsme chvíli stát, batohy u nohou, a snažili se zjistit, jestli odtud vůbec něco jede do Tay Ninh, největšího města v oblasti.

Hurá! Něco právě přijelo. Moderní autobus zasyčel brzdami a zastavil před námi. Štěstí nám konečně ukázalo vlídnější tvář, ani jsme nestihli moc čekat. Naskákali jsme dovnitř a snažili se co nejpečlivěji vyslovit „Tay Ninh“. Bohužel náš přízvuk byl tak otřesný, že řidič na nás jen nechápavě civěl. Zmatený výraz, nakloněná hlava, jakoby mu někdo právě řekl zaklínadlo v cizím jazyce. Raději jsme mu ukázali mapu v telefonu. Pak se mu v očích konečně rozsvítilo pochopení a kývl, že ví.

Vyjeli jsme. Silnice se klikatila mezi políčky, motorky nás v proudu míjely jako hejna ryb. Po pár desítkách kilometrů se začala krajina proměňovat – domy byly vyšší, ulice širší a také přibylo obchodů a nápisů. Pak autobus zničehonic zastavil. Řidič se otočil, kývl na nás a máchl rukou: dál už nepojede. Vystoupili jsme do prachu, který se vířil nad šedým asfaltem, nahodili batohy a vydali se pěšky po rovné betonové silnici směrem k centru města, jež se za poslední století stalo duchovním epicentrem zvláštního a fascinujícího náboženství – kaodaismu.

Tay Ninh není jen město. Je to poutní místo, centrum víry, kde se potkává buddhismus, křesťanství, konfucianismus, taoismus a dokonce i islám v jediném neobvyklém duchovním systému. Kaodaismus, vzniklý ve 20. letech 20. století, je jako patchwork všech velkých světových náboženství – ale ne jako jejich směs, spíš jako jejich rozhovor. Jeho věřící věří v jednoho boha – Cao Đài – „Nejvyšší palác“ – a věří také, že mezi světce patří Ježíš Kristus, Buddha, Lao-c’, ale i Napoleon nebo Victor Hugo.

Když jsme dorazili k chrámu Đền Thánh, stáli jsme v němém úžasu. Barevná stavba jako z pohádky, s věžemi ozdobenými draky, lotosy a okem božím hledícím z nebeských výšin. Je to chrám, který vypadá, jako by ho někdo navrhl ve snu. Je to orientální Disneyland, ale duchovní, zvláštní a hluboce symbolický.

Ještě než jsme vstoupili dovnitř, museli jsme se, jako všichni ostatní vyzout. Před chrámem byla dlouhá řada sandálů, bot i pantoflí, ledabyle odhozených, ale přesto se zřetelným respektem. Nechali jsme i my naše boty u zídky, bosí jsme vkročili na horké dlaždice a vstoupili do chrámu.

Uvnitř chrámu panovalo zvláštní světlo. Skrz barevná okna proudily paprsky, které barvily vnitřní prostor do oranžova, modra a purpurova. Všechno bylo čisté, symetrické a zářivé. Sloupy byly omotané draky, podlaha jako šachovnice osudu a uprostřed hlavní loď s vyvýšeným oltářem, kde na konci dominovalo znovu Boží oko ve zlatém kruhu.

Uvnitř se návštěvníci i věřící pohybovali výhradně ve směru hodinových ručiček – staré pravidlo, které prý má zajistit duchovní rovnováhu. Všechno mělo svůj rytmus, své tempo, jako by chrám sám dýchal. Nikdo nespěchal. Kroky zněly tiše, lidé mluvili šeptem nebo vůbec.

Pak nastala chvíle, na kterou jsme čekali – polední ceremoniál. Místní věřící v bílých róbách začali vcházet do chrámu bočními vchody. Ticho se změnilo na šum modliteb a zvuk zvonků. V řadách usedali do přesně vymezených čtverců na zemi, jejich pohyby byly synchronizované jako tanec. U oltáře stáli duchovní v barevných rouchách – červeném, modrém a žlutém – reprezentující tři hlavní duchovní směry: konfucianismus, taoismus a buddhismus. Každý pohyb i každé gesto mělo svůj význam.

Z věže zazněl gong, pak flétna a chrámem se rozezněly monotónní zpěvy doprovázené lehkými údery bubínků. Seděli jsme vzadu, bosí, potichu, jako by nám někdo zakázal dýchat. Byl to hypnotizující zážitek. Najednou neexistoval svět venku, horko, pot ani hlad. Jen my a tato podivná harmonie barev, zvuků a vůní kadidla. A hlavně klid. Klid, který v sobě člověk nemá, dokud se nezastaví.

Po skončení ceremonie lidé tiše odešli stejně nenápadně, jako přišli. My zůstali ještě chvíli sedět, trochu zasažení, trochu dojatí. Tay Ninh se nám v tu chvíli zaryl hluboko pod kůži. Nečekali jsme to takhle silné, ale právě jsme zažili okamžik, který člověku zůstane v hlavě už napořád. A to nemyslím jen tu neskutečně otravnou hudbu znějící jak falešné fidlání žáka základní umělecké školy v jeho úplně první hodině.

Vylezli jsme z chrámu, obuli si naše boty a sedli si na nedalekou nízkou zídku s vysokým kovovým plotem, která oddělovala upravený park od příjezdové cesty. V korunách stromů, ale i přímo u plotu křičely opičky. Jedna z nich si sedla naproti nám a zírala, jako by chtěla hodit něco k jídlu. My ale nic neměli a sami jsme měli obrovský hlad. Z vedlejší lavičky vstal chlapík ve vybledlé košili a rozpůlil banán. Opice po něm chňaply dřív, než banán dopadl na zem. Chvíli jsme je sledovali a pak jsme si všimli, že muž na nás pokukuje a baví se o nás se svým kolegou řidičem.

Když jsme na něj kývli, že o něm víme, přišel blíž. „Odkud jste?“ zeptal se anglicky, s lehkým přízvukem. Začali jsme si povídat a brzy jsme se dozvěděli, že ten chlapík provází skupinku místních turistů ze Saigonu. Pak ho něco napadlo. Krátce se usmál a přistoupil k nám blíže, ztišil hlas a povídá: „Chcete se jet podívat do válečných podzemních tunelů?“

Na chvíli jsme na sebe jen letmo pohlédli. V tu ránu nás napadlo, že možná mluví o tunelech Cu Chi – o tom legendárním bludišti podzemních chodeb, o kterém jsme slyšeli z dokumentů, četli v průvodcích a viděli záběry v hollywoodských filmech. A pokud ano, třeba bychom se tam s ním mohli dostat. Jenže to nebylo tak jednoduché. Ten chlapík přece provázel skupinku vietnamských turistů ze Saigonu. My jsme k nim nepatřili. Žádný zájezd jsme si nekoupili, nebyli jsme na seznamu, žádná jízdenka, žádná agentura. Tak jak to chce udělat?

Byla to chvíle nejistoty, kdy jsme zvažovali, jestli to nemáme nějak nenápadně navrhnout. Ale pak jsme se rozhodli nechat to na něm. Byl mazaný, to bylo vidět. Ale nepůsobil nijak neupřímně – spíš jako člověk, co se nebojí trochu zaimprovizovat, hlavně když z toho něco má. A my ostatně taky.

Netrvalo dlouho a už nás pokynem ruky přizval ke své dodávce. Mávnul jen nenápadně, jako by nás znal odjakživa. Batohy jsme hodili za zadní sedadla a my si sedli mezi jeho skupinku. Nikdo se na nic neptal. A peníze? Ty jsme mu dali hned, bez dokladů, bez otázek. Šly mu přímo do kapsy, ale upřímně, v tu chvíli nám to bylo úplně jedno.

Byli jsme na cestě a to bylo teď hlavní. Směr: Cu Chi. Kam jsme se opravdu těšili a zároveň jsme věděli, že nebudeme muset hledat vstup do areálu, protože tato dodávka nás doveze přímo před něj. O těchto tunelech se více dočtete v článku níže: 

Zdroj: Pavel Chlum, tripel.cz