Belize ještě jednou: Mayské pyramidy, motýlí zoo a úplatky na hranicích

Ocitáme se na přístavišti v Belize City a dozvídáme se, že spoj s našimi kamarády dorazí z Caye Caulkeru až za pět hodin. Máme tedy dostatek času koupit lístky na navazující spoj do San Ignacia a v klidu se sklenkou pravého karibského rumu čekat, dívat se na karibské moře a chvilku prostě nic neřešit. Když rum došel a bylo stále dost času, přesunuli jsme se do části zvané Tourist Village, kde jsme si pochutnali na čerstvých džusech z melounu, tamarindu a manga.

Konečně přijíždí loď s kamarády a my můžeme pokračovat na autobusové nádraží a hledat, který spoj nás odveze dál do nitra poloostrova Yucatán. Bílá cedule o velikosti A3 na půl sesunutá pod stěračem s nápisem San Ignacio naznačuje, že toto by mohl být náš autobus. Batohy necháváme na posledních sedačkách a relativně pohodlně se usazujeme v jejich blízkosti.

Vyrážíme, z oken sledujeme periférie největšího belizského města a jen co aglomeraci opustíme, opustíme s tím i asfaltový povrch. Autobus poskakuje po prašné silnici a musí ji bohužel uzpůsobit i rychlost. Auta jedoucí za námi si musela držet větší odstup, aby kvůli prachu valícím se za námi vůbec na silnici něco viděla. Jen s jednou zastávkou v hlavním městě Belmopan pokračujeme do našeho dnešního cíle.

Vyskakujeme zadními dveřmi celí ztuhlí z autobusu na zbytky asfaltu na místním autobusovém nádraží. Batohy nejprve odkládáme na lavičkách a díváme se do mapy, kde bychom se mohli ubytovat. Ještě jsme se nestačili ani zorientovat a už k nám přistoupil místní agent Mercedes Ruby, který nám hned nabídl několik ubytování. Cena se nám zdála dost přívětivá, a tak jsme více nepřemýšleli. Ubytovali jsme se v rodinném hostelu J&R Guest House.

Sotva jsme si vybalili věci, setmělo se a my neměli nic k večeři. Vyrazili jsme tedy do ulic a na kopečku narazili na malý obchůdek s hluboce mraženým masem. Objednali jsme si T-bone steaky, které nám pán na podomácku vyrobené cirkulárce nařezal z hluboce zmraženého kusu masa. V obchůdku přes ulici měli ještě také otevřeno, a tak jsme jako přílohu přikoupili místní konzervu fazolí, cibuli, papričky Jalapeños a legendární belizskou pálivou omáčku. My jako milovníci pálivých jídel jsme prostě nemohli odolat výrobkům paní Marie Sharp, která tyto omáčky nejen vymyslela, ale také jim propůjčila svoje jméno. Na každé sklenici přitom slibuje, že její omáčky jsou zábava pro odvážné.

Pálivost jejich omáček obstarávají převážně papričky Habanero. Omáčky jsou podle množství papriček odstupňovány ve variantách „mild“ až po „comatose heat“. Jako správní milovníci pálivosti jsme si samozřejmě vzali tu nejpálivější a její krutost jsme pocítili okamžitě po prvním ochutnání. Po jediné kapce rozpuštěné na lžíci vám okamžitě vyrazí pot z čela a začnete instinktivně sahat po sklenici s vodou.

Večeře se celkově povedla, stařičký sporák stojící na chodbě k použití všem ubytovaným z posledních sil rozpálil pánev a výborné steaky se mohly smažit. V kombinaci s fazolovou omáčkou jsme se dosyta najedli. Odpočíváme na zápraží hotýlku a popíjíme místní pivo Belikin z pohárků původně určených pro svíčky. Vůbec nám to ale nevadí a těšíme se, co nám přinese následující den.

Ráno vstáváme poměrně pozdě, až kolem půl sedmé. Rychle balíme věci a snažíme se rychle nasnídat, abychom trochu dohnali zpoždění. Po sedmé hodině už vyrážíme na autobusové nádraží s cílem chytit autobus do San José Succotz. Autobus naštěstí zrovna stojí na zastávce, ale místo v něm už moc není. Přesvědčujeme řidiče, že si sedneme klidně na zem na své batohy. Chvilku to trvá, ale řidič nakonec souhlasí. Lezeme do autobusu opět zadními dveřmi a sedáme si na své vlastní batohy, popřípadě můžeme využít rezervní pneumatiku, která leží na zemi vedle nás.

Cesta naštěstí trvá jen dvacet minut a už vidíme nápis vítající nás v dalším městečku. Vystupujeme u silnice, hned vedle školního autobusu, který sem doputoval z USA jako vyřazený kus. Zde stále ještě poslouží, tak proč ne. Přecházíme silnici a míříme k pouličním prodejcům krčícím se pod přístřeškem. Jak nás vidí, hned pokřikují a jsou rádi, že jdeme k nim. Nabízejí nám ručně vyráběné náramky, kabelky, náhrdelníky a náušnice.

Kupujeme nějaké drobnosti a míříme k jedné z místních zajímavostí s názvem The Trek Stop Tropical Wings. Je to vlastně taková malá zoologická zahrada motýlů, kteří jsou k vidění v okolním pralese. Tam na ně ale jen tak nenarazíte, a tak není od věci si je prohlédnout tady. Vstupujeme do dřevěného obydlí ohraničeným kolem dokola hustými sítěmi. Ponořujeme se do fascinujícího světa motýlů. Nejprve jsme procházeli zahradou plnou tropických rostlin, kde jsme pozorovali motýly různých barev a velikostí, kteří se krmili na květinách. Pracovník, nám vysvětloval, jak se motýli rozmnožují a jaké rostliny jsou klíčové pro jejich přežití.

Přiblížili jsme se ke skleněné chovatelské stanici, kde jsme viděli motýlí kukly, které se právě měnily v dospělce. Naše nadšení vzbudil modře zářící motýl Morpho peleides, který nám poletoval těsně kolem hlav. Tento motýl má jedny z největších křídel na světě. Zahrada zajímavá, jen těch motýlů by zde mohlo létat více.

Vracíme se k hlavní silnici a kupujeme si u jednoho stánku něco malého k snědku. Při žvýkání horkého burrita si všímáme cedule ukazující směr k mostu přes řeku Mopan. Když jsme pohlédli tím směrem, viděli jsme klidně tekoucí řeku, několik kormoránů a volavek, ale most nikde. Chvíli jsme přemýšleli, jak se dostat na druhou stranu, když se z dálky pomalu blížila přepravní plošina. Převážel ji starší indián, který s klidem otáčel železnou klikou, čímž plošinu uváděl do pohybu. Přistoupili jsme blíž, naložili naše batohy společně s ostatními cestujícími a přepravili se na protější břeh.

Cesta na druhé straně řeky vede do kopce a naše téměř dvacetikilové batohy se celkem pronáší. S nadšením vítáme bránu označující vstup do areálu této „Kamenné dámy“, jak lze název mayského areálu Xunantunich přeložit.

Narážíme na správce a za pár belizských dolarů kupujeme vstupenky. Nikde nikdo, a tak ho zároveň zkoušíme požádat i o úschovu zavazadel. Tu zde prý nemají, ale můžeme si prý batohy nechat u něj v kanceláři, za což jsme byli opravdu rádi. Odlehčeni si nejprve prohlížíme místí muzeum plné různých artefaktů, modelů a detailních popisů historie komplexu. Poté už vstupujeme do samotného starověkého města. Stále jsme na nikoho jiného nenarazili, a tak jsme měli celý prostor jen pro sebe. V tichu nás provázel jen jemný šum džungle a poryvy větru.

Xunantunich bylo kdysi významným obřadním centrem Mayů a jeho vznik se datuje zhruba do roku 400 př. n. l. Znovu objevené bylo Thomasem Gannem v roce 1894. Komplex se skládá z šestadvaceti chrámů, paláců, náměstí a zhruba sto čtyřiceti mohyl. Dominantou tohoto místa je pyramida El Castillo, která s výškou 40 metrů patří k nejvyšším v Belize. Vyšplhali jsme na její vrchol, odkud se otevíral dechberoucí výhled na guatemalské pohraničí a okolní džungli.

Této pyramidě se přezdívá Kamenná Lady. Ta se zde prý totiž skutečně zjevuje v podobě krásně oblečené dámy středního věku. Jako duch se za určité konstelace světla zjeví na jedné straně pyramidy, projde se jako bílá paní po hlavní stezce a zase v mohutných kamenech na konci stezky zmizí. Pod hlavní pyramidou je ještě pár menších, ale škoda je nevynechat prohlídku hřiště na hru zvanou pelota, kde dříve docházelo k míčovým soubojům, ale také krvavým obětem. Reliéfů, kde bylo mužstvo obětováno po zápase v pelotě, je v okolí spousta a člověk si to ani snad nechce představovat.

Opouštíme areál a klesáme zpět k muzeu a teprve tady narážíme na pár dalších návštěvníků tohoto místa. Bereme si batohy, děkujeme za úschovu a blížíme se k řece. Tentokrát nás již převozník čeká, a tak se nijak nezdržujeme a za pár minut jsme na druhé straně Mopanu.

Hladoví po zážitcích jsme si hned na břehu dopřáli rychlý oběd z konzerv a tortill zakoupených v místním krámku. Chuť rychlého oběda jsme se rozhodli opět zpestřit omáčkou Commatose. Oběd nám dodal potřebnou sílu na další cestu. Už chybělo jen sehnat dopravu směrem do Guatemaly. Když začalo pršet, nechtěli jsme moknout a rozhodli jsme se vzít si do Benque Viejo del Carmen taxík.

Benque Viejo del Carmen je nejzápadnější město v celém Belize. Je to hraniční město s Guatemalským Melchor de Mencos. Řeka Mopan protéká severním a západním okrajem města a defacto tvoří hranici mezi těmito dvěma státy.

Z oprýskaného taxíku vystupujeme, platíme a při tom sledujeme houpající se zbraň pod jeho vestou. Zřejmě je to tu standartní vybavení taxikářů. K samotné hranici zbývalo už jen padesát metrů. Během této cesty nás nahánělo snad deset překupníků a nabízelo údajně výhodnou směnu peněz, kterou jsme samozřejmě odmítali. Ulevilo se nám až po vstupu do celního prostoru. I když jen částečně. Sice nás tu už neotravovali samozvaní směnárníci, ale za to jsme museli vystát frontu pohybující se šnečím tempem. Tady uprostřed Yucatánského poloostrova, obklopeni pralesem, mají úředníci na všechno dost času.

Po vystání fronty a proscanování našich batohů jsme se dostali ke třem úředníkům, jež se střídali na přepážce. Po předložení pasů jsme zaplatili tradiční poplatek za opuštění státu Belize a mohli pokračovat bez dalších otázek dál. Po pěším přechodu hranice o pár desítek metrů dál na guatemalské celnici jsme však museli platit znovu. Další, tentokrát ale neoprávněný poplatek, je však státem tolerovaný úplatek úředníkovi, který vás odbavuje. Naštěstí jsou to jen 3 USD, které cestující oficiálně není povinen platit, avšak pokud nezaplatí, nemusí jeho odbavení trvat půl hodiny, ale třeba tři dny.

Dle rad kamarádů jsme před zaplacením poplatku chtěli dostat potvrzení o zaplacení. Ani toho se ale peněz chtivý úředník nezalekl a bez jakýchkoliv procedur vypsal nějaký cár papíru, kde toho stejně moc k přečtení nebylo. Spíše ho zajímalo, proč vlastně do Guatemaly cestujeme a odkud jsme. Moc jsme se nevybavovali a poplatek rychle zaplatili, abychom si nezadělali na problémy. Úředník se usmál a obratně strčil peníze do šuplíku. Potom jen mávnul, že můžeme pokračovat přes hraniční řeku Rio Mopan do Guatemalského městečka Melchor de Mencos.

Zdroj: Pavel Chlum, tripel.cz, autorský text