Guatemala: Oblast Petén a mayské naleziště Tikal
Místa popsaná v článku
Ke vstupu do země využíváme hraniční přechod Benque Viejo del Carmen / Melchor de Mencos. Z Belize se tak po útrapách s nutným uplácením celníků dostáváme do další středoamerické republiky. Cíl dne byl jasný. Jakkoliv se dostat do asi 70 kilometrů vzdáleného města El Remate, odkud následující den vyrazíme poznat mayský komplex Tikal. Vycházíme z celnice a ocitáme se na břehu řeky Rio Mopan, kde u mostu vyhlížíme několik mikrobusů.
Jeden z nich právě měnil cedulky s destinacemi. Místo Antigua se za čelním sklem objevila cedulka El Remate a my jsme se hrnuli dovnitř. Ceny za dopravu ale nikde napsané nenajdete, a tak je vhodné počkat, až nastoupí někdo místní a sledovat, kolik platí on. Už mnohokrát se nám totiž stalo, že po nás řidič chtěl až desetinásobně vyšší částku.
Petén
Mikrobus se postupně plnil lidmi, ale čas od času dovnitř vstoupil mladý kluk a prodával sladkosti, aby nám cesta rychleji utekla a on aby něco málo vydělal pro rodinu. Když byl autobus plný, vyrazil s námi do největšího a zároveň nejméně osídleného guatemalského departmentu. Mimo pár městeček se zde na severu Guatemaly nachází převáženě prales, který je hned druhý největší v celé Americe. Na rozdíl od amazonských pralesů tu však nedochází k neregulovanému kácení, a tak tady fungují tyto „plíce světa" dodnes v plném rozsahu. Prales je plný mayských památek, přičemž každý rok se zde stále objeví nějaká dříve pralesem pohlcená stavba či dokonce komplex.
El Remate
Vzhledem k výmolům a stádům krav blokujícím silnici cesta utíkala pomalu. El Remate je malé řezbářské městečko s asi dvěma tisíci obyvatel. Je výborným výchozím bodem pro několik organizovaných zájezdů do Tikalu a dalších mayských komplexů jako třeba Yaxhá, či do přírodní rezervace Cerro Cahui. Vzhledem k výborné poloze zde logicky stále přibývají ubytovacích zařízení. Velký vliv na obec má samozřejmě i průzračných jezero Peten Itzá. V jednom dvoupatrovém dřevěném domku na jeho břehu jsme se ubytovali i my. Ze zápraží jsme si mohli užívat krásný výhled na průzračné jezero a dřevěná mola odrážející se v jeho hladině.
Tikal: město hlasů mayských duchů
Naše první probuzení v Guatemale bylo velice časné. Kvůli brzkému přejezdu do Tikalu jsme museli vstávat ještě za tmy kolem 4 hodiny. Před ubytováním nás už nabral sběrný vůz a společně s další skupinkou jsme se vezli k touženému Mayskému komplexu. Asi po dvou hodinách jízdy jsme dorazili na místo. Z jitřního oparu se nořil hustý prales a v něm pak jedno turistické centrum s muzeem, restaurací a pár krámky pro turisty.
Zdejší místo funguje jako vstupní brána do Národní parku Tikal, který byl vyhlášen v roce 1955 a od roku 1979 je dokonce na seznamu UNESCO. Na ploše 16 km2 se zde nacházelo přes 3400 staveb různého účelu. Stály tu chrámy, náměstí, paláce, akropole, míčová hřiště, monumentální hrobky, dlouhé dlážděné cesty, stély či oltáře. Až tři tisíce let starý komplex leží na skalnatém vápencovém podloží, které přirozeně vystupuje z okolní bažinaté džungle. Archeologické ruiny jsou dnes odkryté a udržované, avšak stále v pozadí s kouzelnou vegetací deštného pralesa. Při trochu štěstí zde můžete spatřit až na tři sta druhů ptactva, ale také opice, jaguáry či jedovaté hady.
Nás před vstupem vítala skupinka asi čtyřiceti nosálů červených. Částečně plachost už ztratili. Vědí totiž, že se tu vždycky najde něco k jídlu. Před vstupem do komplexu pyramid a chrámů roste obrovský strom ceiba, dosahujících mnohdy až šedesáti metrů. Strom ční přes úroveň zbytku pralesa a Mayové tak prý věřili, že drží nebe, aby nespadlo na zem.
Templo V.
Jako první navštěvujeme chrám označený jako Templo V. Tato nejstarší chrámová pyramida v Tikalu byla postavena už kolem roku 700. Patří mezi čtyři pyramidy, na které lze vystoupit po vybudovaných bočních dřevěných schodech zaručujících bezpečnější výstup. Díky strmosti však většina návštěvníků na zpáteční cestě volí jistotu a leze dolů čelem ke stěně jako po žebříku. I my jsme samozřejmě neodolali a několik stovek špryclíků a celkem 58 metrů strmého lezení v těsné blízkosti původního kamenného schodiště jsme pokořili. Pro lidi trpící závratí to ale určitě není dobrý nápad. Podstoupené riziko za ten dechberoucí výhled na další chrámy vystupující z pralesa rozhodně stál.
Velké náměstí
Postupujeme dále na Velké náměstí (Gran Plaza), kde si prohlížíme spoustu menších staveb původně sloužící kněžím. Dominují zde však dvě chrámové pyramidy tyčící se proti sobě na jeho kratších stranách. Je to Chrám Masek a Chrám Velkého Jaguára, oba s výškou kolem 40 metrů. Nejvyšším chrámem v celém komplexu je však ve východní části stojící Chrám Dvojitého hada, vysoký dokonce 65 metrů. Na tento chrám si můžete po dřevěných rampách dokonce i vyšlápnout.
Bohužel, město je již několik staletí opuštěno a po celou tu dobu sem chodí jen místní šamani vykonávat prastaré rituály. Po válkách s okolními mayskými kmeny a s nástupem španělské nadvlády chrámy postupně chátraly, omítkou pokryté silnice, které komplexu dávaly nadpozemský bílý vzhled, se rozpadly a obyvatelstvo postupně odešlo. I dnes, po tolika letech, je však Tikal místem, které zanechá v duši každého hlubokou stopu. Málokteré místo vzbuzuje v člověku takovou přemíru spekulací a hmatatelnou touhu alespoň na chvíli se přenést časem a spatřit Tikal v dobách jeho rozkvětu. Jedinečné místo, o kterém bohužel víme tak málo, nás, věřím, bude ohromovat i v budoucnu.
Znavení po desetikilometrové procházce, jsme na cestě zpět poprvé narazili také na opice, a také na aguty. To jsou takové velmi směšná zvířátka podobné přerostlému rezavému bobrovi. Když už nás pak nohy sotva nesly, konečně jsme dorazili na základnu, kde nás čekalo shánění odvozu do Flores.
Flores
Netrvalo dlouho a povedlo se nám dostat se do místního minibusu. A byl to vskutku guatemalský převoz. Ve vozidle pro asi 30 lidí se nás mačkalo 45. Téměř dvě hodiny cesty byly sice nesnesitelné, ale shánět jinou dopravu by mohl být problém. Utrpení jsme přečkali a s omačkanými koleny přihrbeni vylézáme z minibusu na jižním břehu jezera Petén Itza v městečku San Benito.
Odtud už je to na ostrov Flores jen co by kamenem dohodil a zbytek přeplaval. Plavat navíc nemusíme, je tu už pár let udělaný most. V tomto městečku červených střech, jak se mu přezdívá, už dnes nic plánovat nebudeme. Vždyť v nohách máme už 16 kilometrů a v žaludku prázdno…
Pavel Chlum, tripel.czZdroj: autorský text