Za kouzlem Mayů: Jednodenní výprava do Chichén Itzá zakončená osvěžením v krasové propasti

Slunce se pomalu sklání k obzoru a jeho poslední paprsky barví krajinu do teplých odstínů oranžové a růžové. Autobus se kodrcá úzkou silnicí Yucatanského poloostrova, venku začíná pršet a my i přes skla cítíme onu směs prachu a vody. Je obrovské dusno a klimatizace tu nefunguje. Ještě několik kilometrů po této mexické dálnici a budeme v cíli. Naštěstí přestává pršet a my přijíždíme do městečka Pisté, našeho výchozího bodu pro následující den. Žádáme řidiče o vydání batohů zpod autobusu a vystupujeme na chodník v potemnělém městečku.

Pisté je známé hlavně svou výhodnou polohou. Je to vstupní brána k věhlasným mayským rozvalinám v Chichén Itzá. Zajímavé je, že Pisté má velmi dlouhou historii, která sahá až do doby před příchodem Španělů. Město bylo součástí rozsáhlé mayské sítě a bylo propojeno s dalšími významnými centry jako Cobá nebo Ek Balam. Dnes je Pisté převážně klidné a malebné místo, které si stále zachovává mnoho tradičních rysů. I my jsme si toto místo vybrali kvůli poloze, ale také kvůli nízkým cenám, které se zde ještě drží. Každých sto metrů blíže k Chichén Itzá však závratně stoupají. Ráno navíc nemusíme shánět odvoz k areálu a těch dva a půl kilometru pojmeme jako procházku.

Ptáme se domorodců na ubytování a mezi tím už není vidět ani na druhou stranu silnice. Pouliční lampy zůstaly zhasnuté. Zřejmě porucha. Svítilo tu jen pár reflektorů na kostel ze 16. století a pár žárovek v místních krámcích. U jednoho z krámků vstal ze židle chlápek s červeným sombrerem na hlavě a šel nám ukázat pokoj. Prý tu také pronajímá. Nebylo to daleko, a tak jsme to šli zkusit.

Po rychlé prohlídce jsme ale museli s díky odmítnout. Čistota pokoje, a hlavně sprchového koutu, byla opravdu příšerná. Nejspíš ho nikdo nemyl od doby, kdy se ten pokoj rozhodli pronajímat. Všudypřítomní gekoni rozmístěni po celém pokoji, zápach plísně a různobarevné vlasy ležící snad všude, nás okamžitě donutili vylézt zpět na dvorek, kde jsme pro změnu uskakovali před šváby lezoucími z rozviklaného kanálku. Chlápek mávl rukou, že teda kšeft nebude a odešel zpět do krámku dál popíjet pivko.

Naštěstí netrvalo dlouho a narazili jsme na hotýlek stojící nedaleko odtud. Přestože ani on nebyl nijak čistý a zřejmě se do něho také několik desetiletí neinvestovalo, vypadal schůdně. Vstup do rodinného hotýlku lemoval doslova bordel. Děti si mezi ním hrály s fotbalovým míčem, paní vařila večeři a starší pán nabízel ubytování. Nejprve jsme sice zvažovali odmítnutí, ale nakonec jsme si nechali pokoj ukázat. Pokoj skutečně nezářil novotou ani čistotou. Povlečení bylo však čisté a na žádného spolunocležníka jsme tu zatím nenarazili. Sprcha sice fungovala, avšak byla v oddělené slabě osvětlené místnosti, vydlážděné špinavými zažloutlými dlaždicemi, které sem tam odpadávali ze stěny. Slabě tekoucí ledová voda mizela kdesi v prasklé betonové podlaze. Ale co, alespoň fungovala. S panem domácím jsme si plácli a šli se zbavit těžkých batohů.

Rychlá sprcha trochu pomohla dodat sil a mohli jsme vyrazit do potemnělé vesnice najít něco k snědku. Když jsme opouštěli pokoj a přešli přes betonový dvorek, všimli jsme si hrajících si dětí a plno fotek mladého chlapce ověšených květinami. Kolem nich hořely svíčky a celá rozvětvená rodina do půlkruhu seděla a modlila se. Pochopili jsme, že tento mladík, člen rodiny, nedávno zahynul a jeho rodina se modlí za jeho šťastný posmrtný život. Nechtěli jsme obtěžovat, tak jsme jen rychle prošli kolem a vylezli na ulici před dům. Vydali jsme se pár metrů k hlavní silnici, kde jsme narazili na otevřený bistro krámek.

Servírkou tu byla starší paní možná už v důchodovém věku. Všude byly rozmístěné bílé plastové židličky a ulepené stoly. Bohužel v bistru nic moc k jídlu neměli, a tak jsme se museli spokojit se sušenkami a místním pivem Triple X. V bistru bylo ohromné dusno, a tak jsme si s tím vším sedli ven k silnici a pozorovali děj vesnice.

Mezí tím našim zíráním se zde najednou objevila úplně jiná paní a nanosila nám na stůl různé brambůrky, nachos, oříšky a jiné drobnosti. Nejprve jsme jen dál nevěřícně zírali a pak se ohradili, že jsme nic z toho neobjednali. V těchto případech už jsme mnohokrát naletěli a zobli si třeba jen jeden oříšek. V tom případě jste ale povinní zaplatit celé balení, a to rozhodně v ne zrovna férové ceně. Raději jsme tedy dopili pivo, zvedli zadnice z plastových židliček a odešli směrem k náměstíčku.

Posléze jsme zjistili, že kromě příprav na zítřejší akci se na návsi nic zajímavého neděje. Pořádné jídlo jsme nesehnali, a tak jsme se noční, ztichlou vesnicí pomalu vraceli k hotelu. Hlad nám však nedal pokoj, a proto jsme se cestou zastavili v jediném otevřeném krámku, kde jsme si koupili alespoň balíček nachos. Zbývalo už jen nespadnout do výkopu právě budovaného chodníku a mohli jsme konečně zamířit do pokoje. Po vstupu jsme opatrně zkontrolovali peřiny, prostor pod postelí i vršek skříně, jestli se tam neskrývá nějaký nečekaný noční návštěvník. Po důkladné prohlídce jsme konečně zhasli, ulehli a nechali se ukolébat nadějí, že se ráno probudíme odpočatí a tenhle nevábný hotýlek co nejrychleji opustíme.

Vstáváme ještě za tmy, budík ukazuje půl šesté. Ospalí nahazujeme batohy na záda a vyrážíme na dvoukilometrovou pouť směrem k Chichén Itzá. Šero ranního svítání kolem nás maluje ospalé obrysy vesnice Pisté. Zpočátku kráčíme podél hlavní silnice, kde ticho občas přeruší jen vzdálený zvuk motoru. Cesta samotná je ale malým průřezem světem, který se kolem nás postupně mění. Chatrče chudých vesničanů s děravými střechami a zahrádkami plnými slepic ustupují pozvolna do pozadí, zatímco na jejich místech vyrůstají elegantní hotýlky s lesklými mramorovými schody, dokonale symetrickými fontánkami a sochami připomínajícími mayská božstva. Z těch je bezpochyby nejpopulárnější Chac Mool, bůh vody a deště, jehož strašidelný výraz zdobí nejednu příjezdovou cestu.

Zhruba v polovině cesty se napravo objeví hliněná pěšinka, klikatící se mezi kořeny stromů. Skoro se nám uleví. Už žádné uhýbání před auty, žádné nervózní pohledy přes rameno. Pěšina nám poskytuje příjemný stín a klid, který doprovází jen zpěv ptáků. Do vstupního areálu rozhlehlého komplexu dorazíme včas. Přesně tak, abychom stihli jako jedni z prvních vstoupit do magického města plného historie.

Úředník už byl na místě, a tak jsme se snažili koupit lístky v předstihu a dostat se do areálu co nejdříve. Úředník však nebral ohledy a jen na nás zabručel, že nejdřív všechny vstupenky orazítkuje a pak se námi bude zabývat. Sedli jsme si tedy na zápraží a sledovali slunce pomalu se nořící z poza stromů. S blížícím se časem otevření se parkoviště slušně zaplňovalo a neustále sem přijížděli další a další výpravy cestovních kanceláří.

V kýžený čas nám úředník laskavě prodal vstupenky a my se turnikety dostali do vstupního vestibulu, kde jsme si odložili batohy. Museli jsme však projít ještě jedním turniketem a zaplatit ještě jedno vstupné. Dosti podráždění jsme však nemohli nic jiného dělat, než pokorně zaplatit. Následně jsme po tom všem mohli konečně vstoupit mezi prvními do slavného komplexu Chichén Itzá.

Magický svět dávné mayské civilizace, kde se historie, mýty a úchvatná architektura proplétají do příběhu, to je Chichén Itzá. Jeho jméno, pocházející z mayského výrazu „Chich’en Itza“, znamená „V ústech studny Itza“. A právě studny, cenoty, hrají v této oblasti klíčovou roli, neboť poskytovaly životodárnou vodu na poloostrově Yucatán, kde povrchové vodní zdroje chybí.

Chichén Itzá, založené kolem 6. století n. l., je jedním z nejvýznamnějších mayských míst. Po nejasném opuštění původními obyvateli se kolem roku 918 stalo centrem kultury a spirituality kmene Itza. Když se sem kolem roku 987 dostali Toltékové, dodali městu nové rysy, včetně vlivu boha Quetzalcoatla – Opeřeného hada. Toto spojení mayské a toltécké kultury zrodilo město, jehož srdcem se stala slavná Kukulkánova pyramida, známá též jako El Castillo.

Tato devítistupňová pyramida fascinuje nejen svou symbolikou, ale i technickou dokonalostí. Počet schodů odpovídá počtu dnů v roce, a během jarní a podzimní rovnodennosti na ní sluneční paprsky vytvářejí iluzi plazícího se hada. Pod pyramidou byly nedávno objeveny starší stavby, včetně červeného jaguářího trůnu zdobeného nefritovými kotoučky. V mayské mytologii jaguár představoval moc a sílu, což jen podtrhuje význam tohoto nálezu. V nitru samé pyramidy se mají také ukrývat dvě starší pyramidy, které této posloužili jako základ.

Jedním z nejpůsobivějších míst je Chrám válečníků obklopený sloupovou galerií známou jako Skupina tisíce sloupů. Na reliéfech jsou vyobrazeni válečníci a další symboly, zatímco vchod do chrámu střeží socha záhadného Chac Moola připomínajícího krvavé rituály obětování. Další pozoruhodností je El Caracol, observatoř pojmenovaná podle svého spirálového schodiště připomínajícího hlemýždí ulitu. Její kruhový design ovlivněný Toltéky a důmyslné otvory pro pozorování hvězd svědčí o hlubokých znalostech astronomie, kterou Mayové používali nejen pro časomíru, ale i náboženské účely.

Nedaleko se nachází také impozantní míčové hřiště, největší v celé Střední Americe, které bylo místem rituální hry tlachtli. Tato hra, při níž hráči museli prohodit míč kamenným kruhem umístěným ve výšce osmi metrů, měla nejen sportovní, ale i duchovní význam – vítězství znamenalo čest, avšak někdy také rituální oběť.

Po prohlídce jsme zamířili ke slavné Studně obětí – posvátné vodní nádrži, která sehrála klíčovou roli v mayských rituálech. Tato cenote, obklopená tajemstvím, byla místem honosných obřadů, při nichž byli božstvům obětováni lidé. Byli to ať už váleční zajatci, šlechta nebo dokonce děti. Tyto rituály měly zajistit přízeň bohů, zejména Chaaka, boha deště, na kterém závisel život celé mayské civilizace.

Studna však neměla pouze duchovní význam. Sloužila také jako zásobárna pitné vody, což bylo v kraji s omezenými zdroji životně důležité. Archeologické výzkumy odhalily, že právě voda z cenot mohla být nejen požehnáním, ale i hrozbou. Podle odborníků zde opakovaně probíhala masivní vymírání, možná v důsledku kontaminace vody nebo změn klimatu. Studna obětí tak v sobě nese jak stopy mayské víry, tak i příběhy o jejich zápasu s přírodními živly.

Celý areál jsme si za tři hodiny detailně prošli a odešli právě včas. Před polednem totiž autobusy přivážející turisty z resortů zaplnily celé parkoviště a v areálu leckde nebylo k hnutí, natož k přečtení nějakého popisku. Prodíráme se ven přes turniket a následně rádi oddychujeme v klidnějším místě u místního krámku na lavičce a plácáme se po zádech, že jsme se donutili vstát brzy. Jinak by to vstupné za tu tlačenici snad ani nestálo. Dáváme si rychlý oběd v podobě burritos a vyrážíme dál…

Naši cestu jsme plánovali zakončit návštěvou cenotu Ik Kil u nedaleké vesnice Tinún, ráje zasazeného do tropické zahrady. Od vstupního areálu není tento cenote vůbec daleko. Dostali jsme se tam za pár minut taxíkem. V areálu musíme platit vstupné, ale návštěva alespoň jednoho takového cenote opravdu stojí za to. Součástí komplexu je restaurace, obchod, šatny, a dokonce i chatky k pronajmutí. Navíc tu stojí malá mayská zřícenina.

Přicházíme k samotné studni, do které vede do vápence vytesané schodiště. Po strmém sestupu po kamenných schodech procházíme podél skalní stěny, kde šlahouny popínavých rostlin sahaly od vrcholu až k hladině průzračné vody na dně šestadvacet metrů hluboké studny. Koupání zde bylo dokonalým zakončením dne, i když ruch turistů a boj o místo na platformě připomínaly, že tento kousek ráje sdílíme s mnoha dalšími. Ve vodě jsme si mohli všimnout jediného zástupce fauny – drobného černého sumce.

Pro ty, kteří milují adrenalin, je tu možnost skákat do vody z výšky asi šesti metrů, což byl také zážitek. Při letu máte dost času na to, abyste si uvědomili, kde máte žaludek, a při dopadu zajíždíte až dva metry pod hladinu. Neradi jsme ale museli pokračovat v naší cestě dál. Oblékáme se a vylézáme vzhůru. Prodejci suvenýrů nás lákali na různé drobnosti, ale jejich ceny nás rychle odradily. Odnášeli jsme si ale mnohem cennější dárek - nezapomenutelný zážitek.

Na parkovišti jsme měli neuvěřitelné štěstí. Podařilo se nám tady odchytit autobus, který právě odjížděl do Valladolidu, kam jsme měli právě namířeno. Radost z toho, že jsme toto všechno stihli během jednoho dne a večer budeme už ve Valladolidu, nás držela celý zbytek cesty. Aby také ne, během ní jsme totiž snad všichni usnuli unaveni náročným programem a nebýt milého řidiče, který nás vzbudil, dojeli bychom až do Cancúnu, kde měl autobus konečnou…

Zdroj: autorský text