Sloní útulek, odkud pochází sloni z pražské zoo, ale i chrámy, skvělé jídlo a čaj, to je Srí Lanka

Nádherný ostrov Ceylon ve tvaru slzy leží v Indickém oceánu od Indie, co by s rozběhem kamenem dohodil. Přes úzký pás tzv. Adamův most byli tyto země kdysi dokonce zřejmě spojeny. Dnes ostrovní stát Srí Lanka, který se na něm nachází, obývá 22 milionů obyvatel. Převážnou část z nich tvoří Sinhálci a také Támilci. Ti sem za dob britské nadvlády ve velkém jezdili právě z Indie jako levná pracovní síla na čajové plantáže.

Snídáme čerstvé banány, pečený ananas a pijeme čerstvě vymačkaný marakujový džus. Nalézáme se v jedné z nejvíce turistických oblastí země, na jihozápadě ostrova na pobřeží města Bentota. Je tu krásně, ale my chceme poznat i vnitrozemí. Jen co dosnídáme, budeme vyrážet.

Prodíráme se hustým provozem podél moře, ale za městem Kalutara konečně zabočíme na menší cesty a užijeme si trochu přírody.

Nedaleko Waduwy projíždíme kaučukovým lesem a sledujeme, jak zde ženy nařezávají kůru stromu a směřují kapky této drahé komodity do záchytné misky vytvořené z rozpůleného kokosového ořechu. O kousek dál zastavujeme na soukromé ananasové plantáži. V pěti řadách po padesáti metrech tu rostou ananasové keře, kde vždy najdete jeden nebo dva plody. Byla zrovna doba sklizně a my jsme neodolali neochutnat. Starší paní neměla problém nám jeden slaďoučký ananas prodat, a ještě nám ho obratně obrovským ostrým nožem nakrájela.

Posilněni pokračujeme přes Kegalle a zhruba v poledne přijíždíme do Pinnawely, kde se nachází záchranná stanice slonů. Necháme si prozíravě koupit vstupné místním chlápkem a šetříme tak spoustu peněz. Dvojí ceny na Srí Lance jsou totiž dost běžné.

Sirotčinec byl založen roku 1975. Od té doby se tu starají o slony indické, kteří by ve volné přírodě nepřežili. Nachází se zde asi devadesát slonů různého stáří, o které se stará asi 50 mahutů. Zdejší sloni byli buď zabaveni jejich majitelům kvůli špatnému zacházení, nebo byli poraněni během války s tamilskými tygry. Od roku 1984 se zde rodí i nová mláďata a dvě z nich můžeme nyní vidět dokonce i v pražské zoo. Po vstupu se můžete mezi slony volně procházet, krmit mláďata mlékem nebo si je jen drbat za obrovskýma ušima – mají to rádi. Zřízenci mahutové vás i slony ale samozřejmě stále hlídají a sem tam si řeknou i o nějaký ten drobný peníz do kapsy.

Po prohlídce jsme z útulku odešli a přesunuli se k řece Maha Oya, kam dvakrát denně vodí mahutové své slony koupat. Je to příjemná část dne jak přímo pro slony, tak samozřejmě pro turisty, kteří je sledují a v neposlední řadě také pro okolní restaurace a stánkaře.

Celkem asi půl kilometrová procházka na koupání prochází skrze tržiště, které rázem jako mávnutím proutku zmizí, aby sloni mohli projít. Po jejich koupeli se zase okamžitě sestaví a prodává se vesele dál. Mahutové ovládají své slony hinduou – háčkem na dlouhé násadě – a slovními povely. Za poslušnost se jim pak odvděčují banány, hlazením, či poléváním těla kbelíkem. Po koupeli se sloni vrací zpět do útulku a my pokračujeme dále. Tentokrát zamíříme na čajové plantáže v okolí Giragamy.

Čaj na plantážích tu trhají ručně většinou ženy obvykle na jaře a v létě. Pro každou rostlinu vybírají pouze terminální pupen a dva mladé listy. Různé druhy čaje (bílý, zelený, černý) pocházejí ze stejné rostliny, ale zpracovávají se odlišně.
S pěstováním čaje zde začali Britové, když nejprve neuspěli s pěstováním kávy. James Taylor tu založil čajovou plantáž v roce 1867. Zavedení čaje významně přispělo k rozvoji srílanské ekonomiky. Britové postavili silnice a železniční tratě, aby zajistili efektivní přepravu čaje z hor do Colomba.

Čajová továrna Geragama, kterou jsme navštívili, byla postavena v roce 1903 a od jejího založení se tu toho moc nezměnilo. Prošli jsme si zde i provozních oblasti s průvodcem a viděli jsme, jak se zpracovává čaj od nově sklizených zelených listů až po sušený a tříděný vysoce kvalitní čaj připravený ke konzumaci. Na konci prohlídky jsme navštívili okouzlující degustační místnost, kde jsme několik místních vzorků ochutnali.

Z plantáží sjíždíme do Kandy, které je spolu s Colombem nejdůležitějším městem na Srí Lance. Je bohatou směsicí kulturních památek. Městské centrum se nachází nedaleko malebného jezera obklopeného svahy hor. V historickém centru tu navštívíme nejslavnější chrám země, chrám Buddhova zubu.

S pomocí průvodce Ašena vystojíme frontu a následně si s výkladem prohlédneme tento nádherný chrám. Zlatým hřebem je vystoupat do patra a za zvuků místní hudby vidět zlatou schránku ve tvaru dágoby. Zde je ukrytý v dalších šesti postupně se zvětšujících schránkách slavný Buddhův zub. Chrám má pro většinu srílanských buddhistů neocenitelný význam a věří, že alespoň jednou za život sem musí podniknout poutní cestu.

V Kandy přespáváme, ale hned po snídani vyrážíme na sever. Asi po dvaceti kilometrech dorážíme do Matale. Zde nemůžeme vynechat nádherný hinduistický chrám Sri Muthumari Amman Kovil v překladu z tamilštiny „Perla matky deště“. Toto město pomyslně rozděluje ostrov, kde na jihu převládá buddhismus a na severu hinduismus.

Po prohlídce chrámu jsme měli obrovskou žízeň, a tak jsme si přes ulici zašli koupit vodu. Krámek, nebo spíš rezavá plechová bouda, místního Tamilce byl skromný, ale vodu v lahvích měl. Rozhodli jsme si udělat zásobu v autě a vzali jsme si hned dvě balení. Prodavač se na nás usmíval od ucha k uchu a rád nám dvanáct lahví prodal. Jen co jsme odešli, krámek za námi zavřel a šel domů. Pro dnešek měl zřejmě vyděláno.

Po cestě dále na sever se zastavujeme u rýžových plantáží na okraji města Dambulla. Toto město je proslavené hlavně skalními chrámy a zlatým buddhistickým muzeem. Na úpatí skály stojí kýčovitý, moderní Zlatý chrám pocházející z 20. století. Na budově sedí třicet metrů vysoká socha Buddhy v pozici dhammachakka mudrá (pozice symbolizující otáčení kola zákona). Skalní chrámy se nacházejí vysoko v masivu nad chrámem a abychom je navštívili, musíme v poledním parnu šlapat ještě asi dvacet minut po schodech.

Sigiriya je archeologické naleziště a pozůstatky palácového komplexu, který vznikl už v 5. století. Z okolní rovinaté krajiny se zvedá skála do výšky 200 metrů a na jeho vrcholu se pod tíhou času rozpadají ruiny starobylé civilizace. Samotná skála je magmatickou zátkou sopky, která už dávno erodovala. Po projití obří zahradou plné různých jezírek a fontán jsme se dostali ke vchodu do bývalého panství.

Vystoupat vzhůru 600 schodů v dusnu a horku nemusí být pro všechny zrovna příjemné. Tento výstup nedoporučujeme ani lidem, kteří trpí závratí. Některé chodníky jsou zde opravdu děsivě vysoko a nebezpečně na kraji skály. Kdo však je opatrný a překoná strach, užije si nepřekonatelnou nádheru, kterou skýtají pohledy do širokého okolí. O pár stovek metrů dál jsme se ocitli na plošině, kde kdysi stála kamenná lví hlava, kterou se přímo vcházelo do paláce. Ta se už bohužel vlivem silných dešťů zřítila a nyní jsou vidět už jen obří lví tlapy s drápy.

Další dost strašidelný výstup nás čeká na samotný vrchol kopce, kde už závratí trpíme i my. Na vrcholu nechal vystavět král Kasiapha svůj velkolepý palác. Dnes zde mimo cihelných základů můžeme vidět hlavně vytesané bazénky s napršenou vodou. Dříve se však do nich voda čerpala soustavou bambusových tyčí až z jezera ležícího na úpatí skály. V těchto bazéncích se koupal prý sám Kasiapha a jeho konkubíny. Zážitek z výstupu máme silný a cestou dolu si říkáme, zda přeci jenom ta cesta vzhůru nebyla na závratě lepší. Díváme se neustále pod nohy, abychom po železných plíšcích zaseknutých do skály, neuklouzli. Scházíme opatrně až dolů a jsme rádi za zásoby vody, která na nás čeká v autě. Hasíme žízeň a vyrážíme na dvouhodinový přejezd.

Kurunegala, hlavní město severozápadní provincie, je místem, kde se historie snoubí s modernou. Město bylo královskou metropolí po dobu padesáti let na přelomu 13. a 14. století. Strategicky leží na křižovatce několika hlavních silnic, které ho spojují s dalšími důležitými oblastmi země.

Nad městem se tyčí majestátní Sloní skála, korunovaná impozantní 27 metrů vysokou sochou sedícího Buddhy, která bdí nad městem a jeho obyvateli. Kurunegala nás okouzlila především svými kulinářskými poklady, jež jsou skutečným rájem pro milovníky dobrého jídla.

Právě zde jsme poprvé okusili lahodné místní jídlo zvané Ulunduale. Tato vyhlášená pochoutka je vlastně křupavá smažená kapsa, plněná zapečeným vajíčkem se spoustou kari pasty. Samotná kapsa je neuvěřitelně křupavá, zatímco náplň je prostě vynikající.

Na každém rohu zde navíc narazíte na stánky s nepřeberným množstvím křupavých nudlí, které jsou ochuceny rozličnými kombinacemi koření – od mírně pikantních až po ty opravdu ohnivé. Nakoupili jsme si zásoby na ještě dlouhou cestu zpět do Bentoty a během jízdy mlsali.

Zdroj: Pavel Chlum - Tripel.cz, autorský text