Kletba Zakletého jezera aneb jak jsme unikli indiánské válce

Jedním z cílů české expedice Brazilia Encantada bylo i tajemné jezero v rezervaci kmene Xavante. Že prý tam žijí zlí duchové, kteří nedovolí ničemu v jezeře přežít. Kdo se potopí, už se nevynoří. Skutečně? Chceme to zjistit na vlastní kůži. Z Česka se nás za dobrodružstvím vydalo šest. V Brazílii naši expedici doplnili dva průvodci. Máme před sebou šest set kilometrů a omezený čas. Vyrážíme na noc.

Prvním cílem naší osmičlenné expedice je posvátné jezero Xavante - Lagoa Encantada. O tomto jezeru jsme se dozvěděli vzrušující legendy. Indiáni mají před jezerem posvátnou úctu a odmítají se v něm potápět. Věří, že ve stojaté vodě žijí zlí duchové, kteří stahují ke dnu. Obávají se i proto, že v údajně až 200 m hlubokém jezeře nežije jediný živý tvor. Legendy jsou jedna věc, skutečnost věc druhá. Rozhodli jsme se v jezeře potápět a jeho záhadám přijít na kloub. To jsme ještě netušili, že jezero je skutečně zakleté a že bude příčinnou našich budoucích potíží.

Cílem tedy byla rezervace Parabubure, kde na území kmene Xavante leží i ono „Zakleté jezero“. Chce-li dnes člověk v rezervaci obstát, musí nejprve navštívit indiány. Je to jejich výsostné území, navíc musíte za návštěvu řádně zaplatit. Naši milí průvodci nám již dopředu vytvořili určité předpolí a domluvili slevu, ale i tak není návštěva u indiánů nic levného. K tučnému obnosu je vhodné přiložit i nějaké dárky, nejlépe šatstvo a pár praktických věcí. Nicméně, kontakt s indiány a možnost s nimi mluvit byly pro nás natolik cenné, že jsme neváhali. Byl to trochu risk. Kmen Xavante je nejbojovnějším kmenem široko daleko. Na své válečnické kultuře si velmi zakládá a dokonce pořádá i jakousi „olympiádu“ mezi jednotlivými vesnicemi, jde de facto o tradiční silové soutěže, kterými si Xavanti kompenzují nedostatek válečných střetů. Co nás ve vesnici čeká, netušíme.

Krátce po příjezdu se setkáváme nejen s Anicetem náčelníkem (cacique) vesnice, ale i všemi ostatními vesničany. Návštěva bělochů je tu vždy událostí. Probíhají uvítací oficiality; podávání rukou, domorodé tance, proslovy významných obyvatel vesnice, předávání dárků. Konečně se dostáváme k rozhovoru s náčelníkem o tom, co nás zajímá, tedy o jezeru a jeho legendách. Získáváme oficiální svolení se v jezeře potápět a nám již známé legendy opět slyšíme z náčelníkových úst. Také se dozvídáme, že nedaleko jezera je obrovská jeskyně, z níž by měla vést dlouhá chodba kamsi do podzemí, podle indiánských legend do tajemného města, jehož obyvatelé vládnou zvláštními schopnostmi. Výborně! V něco podobného jsme doufali, radost z tohoto objevu nám však hatí skutečnost, že vak s vybavením na průzkum podzemí nám ztratili na letišti v Lisabonu. Máme jen baterky. Nevadí, jdeme do toho. Nejprve ale průzkum jezera.

Důvodem našeho spěchu z letiště v Brasilii bylo předem smluvené setkání s partou potápěčů z Cuiaby, hlavního města státu Mato Grosso, kteří se v Lagoa Encantada chtěli rovněž potápět a pátrat po jeho záhadách. S veselými brazilskými chlapíky jsme se setkali už ve vesnici. Nyní jsme konečně na břehu jezera. Je pozoruhodně přesného kruhového tvaru, sevřeno strmým svahem a skálou, které chrání jeho hladinu. Je tak povětšinou naprosto klidná. Skutečně vypadá, že je bez života, i když je nádherné. Prolamujeme indiánské tabu a vstupujeme do jezera. Popravdě? S námi i několik indiánských dětí. Tabu nebude zřejmě příliš silné.

Již v osmi metrech vládne temnota. Po dvaceti metrech se objevuje dno, tedy žádných 200 metrů, po životě však ani stopy. Náhle se objevuje velká bublina a za ní několik menších. Co je způsobilo? Pátráme dál. Na dně jezera objevujeme malé hluboké díry, v nichž může zmizet i celá paže. Nedaleko se vznáší shluk čehosi drobného, průsvitného. Při bližším prozkoumání zjišťujeme, že jsou to drobné mrtvé rybky, ne větší než pět centimetrů. O kus dál se ale tvorečkové vesele prohánějí. Když večer sedíme nad videozáznamem, začíná nám svítat. I když v jezeře žijí drobné rybky, je opravdu téměř bez života. Mají to na svědomí jedovaté plyny unikající z podloží, které nedovolí, aby v jezeře přežilo cokoliv jen trochu většího.

Od jezera jdeme s domorodým průvodcem Amedeem k jeskyni. Leží nedaleko, ovšem pod úrovní jezera. Vstupní jeskynní sál je velkolepý, ale tma je tu jako v pytli. Pouze s baterkami jdeme dál, ale nemá to cenu. Venku se začíná stmívat. Výbava ztracená na letišti nám vážně chybí. Budeme improvizovat a vrátíme se zítra.

Zakleté jezero nenechalo naši návštěvu bez povšimnutí. Prostředníkem mu byly ostatní indiánské vesnice v rezervaci, které se o jezero dělí s našimi hostiteli. Jejich náčelníkům se nelíbilo, že z naší návštěvy nic nemají - ani dárky, ani peníze – a tak po cestě přepadli naše auta a postavili nás před zapeklitý požadavek. Buď zaplatíme v přepočtu padesát tisíc korun, nebo nám seberou auta a veškeré vybavení. Nebyli bychom první expedice, která takto skončila. S pomocí tlumočníků vyjednáváme a zálohou dáváme nějaké peníze na benzín. Podaří se nám uniknout, ale půda je i v nedalekém Campinapolisu příliš horká. Je právě den, kdy si indiáni jezdí do města pro podporu, a tak je jich všude plno. Opouštíme Campinapolis a míříme na západ za dalším dobrodružstvím.

O pár týdnů později voláme našemu kontaktu, zda by bylo možné se za určitých podmínek vrátit. Velmi rádi bychom zkoumali jeskyni u jezera. Skutečně se rýsuje možnost omezeného průzkumu, ale bude nás to stát něco navíc. I tak jdeme do toho. V Nova Xavantina se však dozvídáme nečekané.

V rezervaci vypukla mezi indiány válka. Bojovným Xavantům posloužila naše návštěva jako záminka k jejich oblíbené činnosti, válčení. Tři roky před naší expedicí to bylo ještě horší. Tehdy se válčilo i v Nova Xavantině, tříštilo se sklo a hořela auta.

Zdroj: autorský text