Cesta z Ninh Binh byla dlouhá, horká a ospalá. Klimatizace byla spíš vtip než výhoda – foukalo z ní něco mezi vlažným čajem a dechem starého psa. Ale jeli jsme. Na dohled už byl Ha Long – přístavní město, kde končí naše cesta po silnici a začíná vodní labyrint vápencových věží.
Naším cílem byl ostrov Tuần Châu, vstupní brána do slavné zátoky. Odtud vyplouvají lodě do míst, kde se kamenné homole zvedají přímo z moře. Vypadá to jako by se někdo spletl a zasadil pohoří do zátoky. Vypadá vlastně trochu jako Ninh Binh, jen místo rýžových polí se pod vámi houpe moře. Moře, které je nádherně průzračné – pokud tedy máte štěstí na počasí.
A to je právě ten háček. Ha Long Bay má trochu záludnou reputaci. Místní říkají, že je tu vyšší pravděpodobnost deště než slunce, a meteorologické modely? Ty tady často selhávají. Ráno ukáže „slunečno“, ale za dvě hodiny se spustí tropický liják. Každý, kdo sem jede, trochu riskuje, ale když to vyjde, odměna je pohádková.
Stáli jsme u silnice s batohy a snažili se sehnat někoho, kdo nás za rozumný peníz hodí na ostrov. Po několika odmítnutích se objevil muž s hranatým obličejem, výrazem pokerového hráče a značně omšelou Toyotou. Představil se jako pan Minh, kývnul na cenu a my nasedli.
Vše vypadalo v pořádku, dokud jsme nedojeli na most. Ten spojuje pevninu s ostrovem, a i když cesta trvá jen pár minut, začal Minh najednou kroutit hlavou, brzdit u krajnice a požadovat poplatky navíc. Rozpoutala se slovní přestřelka, ve které se angličtina míchala s vietnamštinou, gesty, posunky a pár ostrými slovy. On zvyšoval hlas, my zvyšovali objem argumentů. Nikdo nechtěl ustoupit.
Nakonec jsme mu dali jen to, co jsme si řekli před nástupem. On po nás hodil poslední pohled, ve kterém bylo všechno od pohrdání po rezignaci, nasedl a odjel. My jsme udělali posledních pár kroků pěšky do oblasti plné hotýlků a apartmánů.
Ostrov Tuần Châu je sám o sobě zvláštní místo. Není hezký. Místo tropického ráje vás tu vítá spousta betonu, rozestavěných budov, neosobních resortů, golfových hřišť a dlaždičkových promenád, které nikam nevedou. Působí to, jako kdyby se někdo pokusil napodobit letovisko v Dubaji, ale došly mu peníze v polovině stavby. Konečná proměna ostrova ještě chvíli holt potrvá. Na okrajích ostrova už ale můžete vidět nové moderní kavárny, čerstvé výmalby hotelů a na plážích běhají lidé, cvičí tai-chi nebo hrají badminton.
Nadšení z příjezdu na Dao Tuần Châu nám dlouho nevydrželo, všude bylo totiž plno. První, druhý, třetí hotel – všichni jen kroutili hlavou. 1. máj, svátek práce, slaví Vietnamci opravdu masově, a zrovna letos se oslavy protáhly přes víkend. To znamenalo jediné: ostrov byl nacpaný k prasknutí.
Po chvíli bloudění mezi recepcemi jsme narazili na malý hotel s nápisem, který nás zarazil – „Československo“. Obhlížíme ho a majitel právě vystupuje a my žasneme ještě víc, majitel mluví plynule česky. Starší pán s klidným hlasem a úsměvem, který měl v očích vzpomínky, když nás pootevřenými dveřmi zevnitř uslyšel. Řekl, že v 80. letech studoval v Brně a že na Československo nikdy nezapomněl. Mluvil tak plynně, že jsme skoro zapomněli, že jsme v Asii.
„Já bych vás ubytoval hned,“ povzdychl si, „ale už nemám nic volného. To víte, jsou svátky.“ Ještě chvilku jsme si povídali a pak šli hledat ubytování dál. Nakonec jsme našli volný pokoj v hotelu na konci ulice, ale za cenu, kterou bychom jindy považovali za přehnanou. Ale když není kde složit hlavu a slunce se pomalu chystá zapadnout, přestane být rozpočet prioritou.
Ubytovatel z našeho hotelu nám doporučil rezervovat si plavbu na druhý den ještě ten večer. Tvrdil, že přesto že se do Tuan Chau Mariny vejde až tři tisíce lodí, může se stát, že místo nebude už ani na jedné. Dali jsme tedy na něj a naštěstí sehnali jednu rezervaci na půldenní plavbu. Celodenní i vícedenní už byly zcela obsazené.
Ráno jsme dorazili do přístaviště. Tuan Chau Pier kypěl životem – lodě houfovaly jako tržiště, turisté se tlačili, pobíhali, fotili. My jsme na registraci odevzdali rezervační lístky a byli jsme posláni na loď číslo 38. Byla čistá, dřevěná s horní palubou, ale hlavně, stejně jako dalších sto lodí, byla úplně totožná a také plná vietnamských turistů. Okolo deváté jsme opustili přístav a vyrazili na širé moře.
Po třech rovných kilometrech vplouváme klikatými průlivy mezi vápencové věže. Nebe bylo šedomodré, těžké, ale zatím bez deště. První zastávka měla být Hang Đầu Gỗ, známá také jako Jeskyně překvapení. Než jsme tam však dopluli, pocítili jsme na sobě první kapky blížícího se deště. A vzápětí se spustil tropický liják.
Někteří se utíkali schovat, někteří se svlékli do půl těla. Ostatní, kdo zůstali v tričku, byli během chvíle durch mokří. Tedy až na šťastlivce, co počítali s počasím a měli pláštěnky. I přes liják stojíme frontu před malým vstupem do jeskyně.
Naštěstí uvnitř jeskyně je petrifikovaná světnice a voda tam nezateče. Strmé schody vedou dolů, mírně mokré jsou jen od kapajících pláštěnek, či našich promočených triček. Jeskyně je krásná s obrovskými komorami a krápníkovou výzdobou. Některé stalaktity jsou až deset metrů vysoké. Jen tu není žádné intimní ticho. Spíš fronta ve stylu „krok, sun, krok, sun“, připomínající řady turistů čekajících na vstupenky do Vatikánu. Samá selfie a obdivné narážky ve vietnamštině.
Déšť nedéšť, vyplouváme z přístavu na ostrůvku Dao Tuan Chau. Naše malá loď se odlepuje od mola a zatímco na střechy přístavu dopadají poslední kapky tropického lijáku, my se vydáváme vstříc homolovitým ostrůvkům Ha Long Bay.
Zprvu se z vody zvedá jen několik zeleně porostlých skal, ale pak se rozevírá celá krajina jako by někdo roztříštil zemi na tisíc kusů a každý z nich se pak vynořil z moře jako němý svědek pradávného času. Desítky, možná stovky ostrůvků, vápencových věží a útesů. Některé připomínají chrám, jiné zvířata v pohybu, další zase ostré zubovité hřebeny, které vypadají, jako by vystoupily z příběhů o dracích a mořských bozích.
Voda pod námi je klidná a neuvěřitelně zelená, téměř průsvitná. Loď se pomalu prodírá mezi vápencovými kolosy. Z těžké oblohy se začínají trhat cáry mraků, slunce nesměle vykukuje ven a jeho paprsky se třpytí na hladině. Vítr je slaný a teplý, na těle příjemný, na duši osvobozující. Stojíme na palubě. Naše mokrá trička se začínají ohřívat.
K našemu překvapení jsme jediní Evropané na celé lodi. Zbytek tvoří vietnamské rodiny, výletníci či školáci. A pak to začne. První rodina se s námi chce vyfotit. Postaví se na příď hned k nám a stydlivě se ptají, zda by se s námi mohli vyfotit. S úsměvem souhlasíme a najednou máme před sebou fotografickou frontu. Jeden mobil, druhý, třetí. Jako by právě dorazily atrakce z jiného světa. Smějeme se tomu a dál se fotíme.
Když je s námi půlka lodi vyfocená, loď znovu mírně zrychluje a vjíždíme do dalšího průlivu. A pak se před námi vynoří jeden z nejslavnějších útvarů Ha Long Bay – Líbající se kohouti. Dvě štíhlé vápencové věže, které se k sobě naklánějí, jako by se právě chystaly políbit. Legenda říká, že kohouti představují věrnost a lásku, dva živé tvory, kteří se v divokém moři našli a zůstali spolu, nehledě na bouře.
O kousek dál se z mlžné vzdálenosti vynořuje silueta skály, kterou zná každý Vietnamec – je totiž vyobrazena na bankovce v hodnotě 200 000 dongů. V reálné velikosti působí menší než na obrázku, ale o to silněji na vás dolehne její symbolika. Najednou stojíte tváří v tvář něčemu, co znáte z peněženky, co platí za nákupy, za jídlo.
Plavba pokračuje. Krajina se neustále mění – za každým průlivem nový výjev, nové linie, nové barvy vody. Sem tam ostrov, který je celý porostlý džunglí, jinde ostrá věž bez života. Když se loď odpoledne otočila směrem zpět k přístavu, bylo moře klidné, ale obloha už zase tmavla a za chvilku už zase lilo jako z konve.
Naše promočená trička z dopoledne se znovu nasákla a běh zpátky z přístavu k ubytování připomínal spíš závod o suché ponožky než poklidnou procházku. Ulice se v mžiku změnily v potoky a každý výklenek, každý převis se stal úkrytem. My jsme nakonec vklouzli pod plátěnou stříšku jednoho z pouličních stánků s jídlem.
Sedli jsme si na plastové stoličky a před námi se v kotlíku vařil vývar, voněl po badyánu, rybí omáčce, chilli a něčem těžko popsatelném, co dělá vietnamské ulice tím, čím jsou. Objednali jsme si pozdní oběd – hovězí bun nudlovou polévku s citronovou trávou, jarní cibulkou, bylinkami a knedlíčky. Voda nám kapala z vlasů, ale v puse explodovaly chutě. To jídlo bylo prosté, rychlé, ale naprosto poctivé. Nešlo o prezentaci, šlo o srdce ve vývaru a ruce, které vaří celý život stejně.
Jak déšť konečně trochu polevil, přebíháme zpět na ubytování, kde se v recepci mezi sušákem na mokré bundy a ventilátorem rozhodujeme o dalším kroku. Ha Long Bay máme za sebou a teď hurá do rušné a divoké Hanoje. Recepční mi pomáhá s výběrem spoje. Autobus prý jede za dvě hodiny s odjezdem přímo před naším hotelem. To se hodí, aspoň se všemi našimi věcmi nepromokneme. Bookujeme místa, platíme, a začíná přesun zpět do reality velkoměsta. Z houpajícího se světa na vodě zpátky do džungle skútrů, klaksonů a neonových nápisů. Ha Long Bay se za námi uzavírá jako sen, který se stal skutečností jen na pár hodin.
Zdroj: Pavel Chlum, tripel.cz
