Vrtulníkem do tundry na severu Ruska: Očkování sobů a vitamíny v podobě syrového masa či sobí krve

V pátek těsně před koncem pracovní doby stíháme ještě s Antonem zajet na veterinární správu, kde se seznamuji s jejím ředitelem Andrejem Aleksandrovičem, mým dalším dobrým jamalským duchem. Poté, co letmo nahlédl do harmonogramu jednotlivých týmů a obtelefonoval několik podřízených, je rozhodnuto.

Podle nového plánu bych měl zítra, v sobotu 8. července ráno 2017 odletět s partou veterinářů do Panajevské tundry, přesněji do oblasti mezi osadou Usť-Juribej a Mytnym mysem na pobřeží Karského moře. Propustku ke vstupu do pohraniční zóny od tajné služby FSB mám, bágl spakovaný též, vyrážíme!

V sobotu ráno vstávám raději už v šest a beru si na náměstí taxi, jelikož přes víkend vyjíždí první maršrutka k přívozu až v 8:00, a s tou bych to do Salechardu do půl deváté nestihl. Nakonec je ale všechno jinak. Jako vždy v Rusku. Naháněl jsem se zbytečně, neboť ještě na trajektu mě zastihne Antonova esemeska, že se start odkládá na 10:30. Pokračuji tedy až do Salechardu a trávím ještě přes hodinu u něj doma. Cestou na letiště se stavujeme v obchodě, kde nakupujeme dárky pro pastevce v podobě brambor, mrkve a cibule. V tundře lidé ocení zeleninu více než nějakou bonboniéru.

Okolo desáté se na letišti seznamuji s Jurijem, jenž je koordinátorem této výpravy. Jeho úkolem je navigovat pilota k jednotlivým stanovištím v tundře, kde je třeba vyložit či naložit materiál, resp. malé týmy veterinářů, putující od jednoho tábořiště tundroviků k druhému. V 11:30 konečně startujeme a odlétáme severovýchodním směrem. Využívám možnosti, že vrtulník není ještě plně naložený a otevírám si okénko, abych mohl fotit.

Charakter krajiny pod námi se totiž postupně mění. Při pohledu z vrtulníku připomíná virtuální plastickou mapu. Těsně za Salechardem je krajina mírně zvlněna, tvořená víceméně loukami, z nichž vyčnívají obrovské balvany, buližníky. Krátce nato již následují močály, mokřadla a propletence říčních ramen, kde těžko hledat kousek pevné země. To, že většinu severu tvoří jezera, jezírka, močály a mokřiny, je dáno skutečností, že podloží zde tvoří neprodyšný permafrost, který zabraňuje vsakování vody, která se tím pádem rozlévá po povrchu.

Například v oblasti centrálního Jamalu se i v létě nachází věčné zmrzlá půda již v hloubce 50-80 cm (v závislosti od ročního období a místních geofyzikálních faktorů).

Krátce po poledni přelétáme hlavní řečiště Obu a ve 12:30, tj. po hodině letu, přistáváme v posjoloku Panajevsk, ležícím na levém břehu řeky. Zde na palubě přibývá materiál, dřevěné kůly a sítě, i několik pasažérů. Jedním z nich je veterinář Saša, můj průvodce pro následující dny.

Po dalších dvou hodinách letu následuje půlhodinová technická přestávka u pumpy na stanici Chralov, nacházející se na 268. kilometru gazpromovské trati Obskaja−Bovaněnkovo, která spojuje hlavní naleziště plynu a přečerpávací stanice Gazpromu. Zde tankujeme, stejně jako všechny posádky vrtulníků, jelikož tato stanice leží přesně uprostřed mezi Salechardem (resp. stanicí Obskaja) a Bovaněnkovem. Nutno podotknout, že zmíněnou stanici ovšem tvoří jen několik cisteren na pohonné hmoty a pár ocelových kontejnerů.

Uvedená železniční trať, dlouhá 572 km, jinak nejsevernější železniční trať planety (která byla dokončená v r. 2011), není součástí státní železniční sítě, ale patří plynárenskému koncernu Gazprom. Cestování po ní je tudíž pro řadového občana nedostupné. Vzhledem k nestabilnímu, písčitému a podmáčenému terénu byla stavba této trati značně technicky náročná a nákladná. Důvodem její realizace je ovšem usnadnění exploatace nerostného bohatství Jamalského poloostrova, především ohromných zásob zemního plynu.

Za Chralovem odbočujeme k severozápadu, zatímco trať se stáčí k severovýchodu, a následně pokračujeme podél břehu Karského moře víceméně přímo k severu. Reliéf pod námi se opět mění. Místy pod námi ubíhá takřka jednolitá mokřina, poté zase šedo-zeleno-hnědo-oranžová strakatina, v níž se tu a tam objeví červený palouk. Nejde ovšem o květy, nýbrž o červeno-oranžový pigment (hematochrom), který vylučuje tzv. sněžná řasa, hematokok Sphaerella nivalis.

Po půlhodině letu, mezi 15:30-16:00, provádíme dvě mezipřistání u pasteveckých brigád v oblasti vrchoviny Tabotarka-echse, kde nakládáme další sítě a vyzvedáváme moje nové společníky – veterináře Eduarda a Leonida. Společně pak pokračujeme dál na sever. Ještě než dorazíme do naší štace, opakuji si pár základních něneckých slov, jako pozdravy aniʼtorova (dobrý den) a Num velik (nechť je Bůh k tobě dobrotivý) – neboť pozdrav v místním jazyce je nejen projevem slušnosti, ale i jakýmsi „otvírákem“ k srdci domorodců, ať je to na Jamalu, nebo na Fidži.

Kolem 18. hod. konečně přistáváme na místě mezi třemi jezery, zvaném Choj-Lyruj (na 69° 13´ 345" sev. šířky a 68° 52´ 343" vých. délky), které je naším cílovým bodem. Tábor pastevců se skládá ze tří čumů, jejichž obyvatelé si nás rozebírají. Mne se Sašou ubytovávají v prostředním čumu, jenž obývají dvě rodiny. Staří a mladí Pyrirkovi. Vlevo od vchodu žije starší dcera s rodinou, vpravo babička, paní Marija, a zbytek rodiny. Členy domácnosti je i několik psů, něneckých lajek, zrzavý kocour a bílá avka, tj. doma odchovaný sob, motající se stále kolem čumu, namísto pobíhání se stádem.

Vybavení obydlí tvoří fakticky jen zhruba půldruhého metru široké pásy sobích kožešin podél stěn, sloužících přes den k sezení a v noci jako lůžko. Jakýsi dojem intimnosti navozuje pouze látkový závěs, jehož spuštěním ze stropu vznikají vizuálně oddělené ložnice. Jako kuchyně slouží ohniště ve středu čumu, nacházející se mezi dvěma „obytnými jednotkami“.

Kolmo k východu jsou zde, ve výšce zhruba 180 cm, umístěny dvě tyče, na nichž na železných hácích visí kotel a čajník. Jednoduchý mechanismus umožňuje háky, na nichž visí nádoby, podle potřeby posouvat nahoru či dolů. Dým z ohniště stoupá přímo vzhůru, vycházeje ven kouřovodem ve špici chatrče. Pokud se však vítr prudce stočí, jsme jak uzenáči.

Hlavní chod vaří vždy víceméně společně. Každá část rodiny má pak vlastní nízký „servírovací stoleček“, který je přes den uložen u zadní stěny a v době jídla se vždy přistaví ke kožešinové sedačce. Nedílnou součástí zařízení jídelny je pak otlučená dřevěná truhla obsahující porcelánové hrnky, talíře, příbory a sklenice varenia (marmelády) a cukru. Poté, co jsme na uvítanou pohoštěni obligátním ajbatem, tj. syrovou lososovitou rybou, neľmou, k níž přikusujeme cibuli, a čajem ze zlatého kořene neboli rozchodnice (proslulého životabudiče sibiřských nomádů), následuje tradiční přípitek. Nabízenou misku sobí krve jsem však při sebelepší vůli nucen odmítnout.

Při té příležitosti se mi dostává ponaučení, že pro místní populaci představuje pití čerstvé sobí krve a konzumace syrových vnitřností odjakživa náhradu nedostatkových vitamínů a dalších živin. Donedávna představovala sobí krev pro domorodce faktický jediný prostředek proti kurdějím (skorbutu). Dodnes děti tundroviků prostě zcela přirozeně přechází z mateřského mléka na sobí krev.

Když chci hospodyni poděkovat, dozvídám se, že v něneckém jazyce prý neexistuje slovo děkuji. Zároveň se mi dostává, samozřejmě napůl žertem, vyhřešení, že dle místního obyčeje nesmí host vstát od stolu, dokud hospodyně nesklidí nádobí. Další důležité ponaučení pak dostávám od Saši, když vyjdeme z čumu. Upozorňuje mne, že na toaletu se ani zde, v tundře nemůže chodit kamkoliv. Dle vžité tradice je ženám vyhrazena oblast oproti východu z čumu, zatímco muži chodí vykonávat potřebu na opačnou, tedy severní stranu. V praxi to ovšem znamená jistou diskriminaci mužské populace. Vzhledem k tomu, že muž musí močit po větru, a zde vítr vane vesměs od severozápadu, musí pánové chodit mimo dohled třikrát tak daleko, než dámy.

Život svobodomyslných tundroviků je ovšem regulován celou řadou dalších pravidel a tabu, z nichž mnohé jsou odvozené od něnecké mytologie, a tudíž pro našince nepochopitelné:

• Nezapichuj nůž ani sekeru do země – probodneš červa a ten ti za to vleze do ucha.
• Nerozdělávej oheň papírem – přivoláš vánici.
  
• Nevhazujte nic do vody – poraníš oko vodního ducha Id'ěrva.
  
• Nenechávej hračky na ulici přes noc – parne (čarodějnice) si s nimi bude hrát.
  
• Netrhej květiny – je to pokrm sobů: on sní květinu a ty budeš jíst soba.
  
• Nenechávej nedopitý šálek – čarodějnice z něj bude pít.

• Stříháš-li vlasy svému dítěti, neházej je do rokle, ale rozhoď je v místě, kudy běhají važenky (sobí samice) a mladí sobi – jejich kopyta rozptýlí vlasy po čisté zemi a nebudou se mísit se smetím.
  
• Nevyhazuj staré dětské oblečení, ale roztrhej je na maličké kousky – pak tvé dítě nebude nemocné.
  
• Během pití čaje nedávej dítěti šálek dědečka nebo babičky – aby do něj předčasně nevešla staroba a nemoc.
  
• První použité tundrové „plenky“ (z mechu njarco) a vlasy odříznuté dětem při prvním kočování, zanech na místě, kde stál váš čum, nikam je neber - vše prvé, co zůstane po dítěti, by mělo zůstat v místě tábořiště.
  
• Neukládej svou ženskou obuv vedle dětské a nešlapej na dětské věci, jinak se „pošpiní“. A starší bratři a sestry by neměli šlápnout na věci mladších sourozenců, aby se maličkým nelámaly kosti.
  

Seznam všech příkazů a zákazů, jenž se průběžně vytvářel v průběhu staletí, je nepoměrně delší, každopádně za zmínku ještě stojí kategorie tabu bez komentáře, tzv. chyvy. Slovo chyvy představuje samo o sobě jak vysvětlení, tak zákaz. Prohlásí-li tundrovik chyvy – není přípustná žádná otázka, žádné vysvětlování. Chyvy zkrátka znamená špatné, hříšné a nepřípustné.

• Večer se nemůžete smát a křičet nahlas – chyvy.
  
• Zápalky se nesmí zbytečně zapalovat – chyvy.
  

Ačkoliv se již krátce po snídani objevuje v dálce na obzoru stádo sobů putující krajinou naším směrem, trvá ještě další dvě hodiny, než je honci na saních za pomoci smečky psů přiženou až k našemu ležení a za halekání celé komunity naženou do připravené ohrady. Kupodivu se podaří hned napoprvé zahnat do korallu (zagonu) celé stádo, načež chlapi rychle uzavírají připravenou sítí otvor v ohradě. V této fázi operace již děvčata raději všechny psy přivazují, jelikož by nyní, mezi vyplašeným stádem, nadělali více zmatku, než užitku.

Následuje první velká zagaňka, během které honci pomocí plachty oddělují od zbytku stáda a nahánějí do vnitřní sekce ohrady zhruba padesát kusů. Odtud jsou pak sobi dále po menších skupinách postupně naháněni do posledního, nejmenšího oddělení, kde čekám já a několik děvčat, jejichž úkolem je podle značek identifikovat a průběžně počítat soby náležející jejich rodině. Sobi jednotlivých vlastníků jsou značeni rozličnými zářezy v uších.

Kvůli nedostatku mužů jsem chtíc nechtíc zapojen do procesu očkování i já. Mým úkolem je strážit vchod do posledního, očkovacího oddělení. Jakmile tam honci naženou příslušnou várku, zhruba 15-20 zvířat, musím rychle zatáhnout závěs a vlastním tělem bránit úniku splašených zvířat nazpět do koridoru. Povykujíc „hoj, hoj“ odstrkuji dorážející soby rukama a zároveň se snažím tu a tam i fotit. Musím být stále ve střehu, neboť někteří sobi se dokonce pokoušejí bariéru i přeskočit či protrhnout a není to žádná sranda, když vám skočí vystresovaný dvěstěkilový sob do náruče. Bojím se jen, aby mi nějaký nevyrazil oko anebo nerozbil fotoaparát či brýle. Ještě štěstí, že mám bagančata s ocelovou špičkou, neboť co chvíli mi nějaký sob dupne na nohu.

Když se nahrne do oddělení více než 15 kusů, je to hotová korida. Zvířata jsou vystrašená a zoufale hledají, kudy by unikla. Vířícím chumlem hýkajících zvířat se prodírají Ljoňa a Eduard s pistolovými injekčními stříkačkami a jejich pomocníci, kteří postupně chytají a přidržují jednotlivá zvířata, aby jim veterináři mohli vstříknout vakcínu do šíje. Za nimi pobíhají Arlina s Mášou, aby modrým sprejem hned označily naočkované zvíře. Mezi nohy se jim při tom pletou k smrti vyděšená pištící mláďata hledající matku.

Celá scéna je zahalená zvířeným prachem, jenž se mi usazuje na obličeji, na sklech brýlí i za krkem, mísíc se s potem. Podrážky bot mám obalené blátem a výkaly…hotový jézédák. Přestože už pomalu necítím nohy, nemohu ani na chvíli odejít, neboť za mne není náhradník. Ačkoliv se slunce pomalu sklání k obzoru, kdykoliv nahlédnu do hlavní ohrady, mám dojem, že zvířat neubývá. Ke konci šichty, kolem 21. hod., zjišťujeme, že bylo naočkováno 1300 zvířat. Uf.

Když ráno otevřu oči, zjišťuji, že sdílím lože se dvěma hafany. Jedním černým a druhým bílým. Soňa se už otáčí kolem pícky, na níž peče domácí chléb. Vzhledem ke vzdálenosti od civilizace, tedy obchodů, je zde jedinou další možností nakoupit někde v osadě chleba do zásoby, a dříve, než chléb zplesniví, bochníky rovnou nakrájet a nasušit si suchary (tzv. talbej ňjaň). Ty si ovšem vyžadují dobrý chrup. O chuti ani nemluvě. S povděkem tedy pochopitelně sáhnu po čerstvém chlebu, jenž − navíc namazaný domácí marmeládou z morošky anebo husím sádlem – představuje v porovnání se suchary téměř nebeskou manu.

Když vylezu z čumu, vidím, že dva pastevci vláčí vzpírajícího se soba. Vysvítá, že se vzpouzí zcela oprávněně, byl totiž vybrán coby zdroj potravy pro nejbližší dny. Porážka soba se zde provádí uškrcením. Dva chlapi mu prostě přehodí kolem krku laso a tahají tak dlouho, dokud se oči zvířete neobrátí v sloup. Poté, co sob vypustil duši, se muži chopí nožů a zručně z něj stahují kůži. Začínaje u nohou, pokračují přes hrudník a břicho ke slabinám. Pracují rychle, ale opatrně, aby nepoškodili kožešinu, jež představuje materiál na kožich či přikrývku. Jemná kůže z nohou pak poslouží k výrobě mokasínů, zvaných zde píva.

Jakmile je kůže stažena, otevírá Saša tesákem hruď zvířete a vyjímá žaludek a střeva. Zatímco střeva představují odpad, žaludek Soňa proplachuje, aby později posloužil jako měch. Následně se celá rodina, včetně dětí, usazuje okolo otevřeného sobího torza. Saša hází do sobích útrob hrst soli, načež začíná hostina.

Sedíc kolem na bobku, šmátrají všichni rukama v sobí hrudi, vyjímaje jednotlivé vnitřnosti – srdce, ledviny, játra, slezinu – z nichž si ještě za tepla odřezávají sousta. A to tím způsobem, že kus masa svírají v zubech a nožem si z něj odřezávají menší kousky přímo před obličejem. Osobně bych se tedy bál, že si uříznu kus rtu či špičku nosu.

Syrové maso zapíjejí ze sběračky teplou krví, kterou napájí i malého Tolju, batolícího se kolem a žižlajícího zbytky masa ze žebra, sloužícího mu namísto cukrlátka. Poté, co se všichni dosyta nadlábli čerstvým masem, Soňa nalévá zbylou krev do měchu ze sobího žaludku a Saša porcuje zbytek zvířete. Netrvá dlouho a po sobovi zůstává pouze na zemi rozprostřená stažená kůže obsypaná krvežíznivými komáry.

Zatímco děvčata si hrají s maličkými panenkami ze stehenních kostí divokých husí a na pícce se peče další várka chleba, Soňa zpracovává to, co ze soba zbylo. Pilkou odřezává parohy a poté s ní půlí lebku, aby mohla vyjmout mozek, z něhož vzápětí ochutnává, než zbytek hodí do kotle. Vzhledem k tomu, že zítra nás všechny čeká perný den a tudíž nebude čas na nějaké vyvařování, musí všechno připravit dnes.

Mezitím, co se v kotli dusí maso na guláš, malá Nina si opéká na ohni měkké konečky parohů, představující zde jednu z oblíbených pochoutek, a Saša štípe nožem holenní kosti, aby z nich získal další něneckou delikatesu – čerstvý morek. Domorodci prostě dokážou zužitkovat soba od kopyt po parohy. A propos, když už jsem u parohů, ty – letní i zimní – prodávají výkupčím šmejdícím po celém Jamalu. Resp. je vyměňují za potraviny – mouku, cukr a zeleninu. Výkupní cena za kilogram paroží se pohybuje kolem 1200 rublů. Při počtu několika set sobů v majetku každé rodiny představuje tedy prodej parohů slušný přivýdělek.

Zdroj: Článek čerpá z knihy Cesta na konec světa a zpět 1. Autor článku je zároveň autor knihy