Rozhodli jsme se při našich cestách zajet si na Ukrajinu na historické území Podkarpatské Rusi, která kdysi bývala součástí první Československé republiky. Jde o oblast, kde se zastavil čas. Na silnicích místo kolon aut běžně jezdí koňské povozy a obyvatelé po vsích chodí převážně pěšky či jezdí na kolech.
Na Ukrajinu jsme vstoupili z Rumunska prostřednictvím hraničního přechodu v Halmeu. Rumunská část byla rychlá a ukrajinská poněkud vtipná. Nejdříve jsme dostali od jednoho vojáka lísteček, tzv. talonek, na nějž napsal počet osob v autě a naší SPZku, popojeli jsme do menší fronty u dvou budek připomínajících přechod z pohádky Tři veteráni. Celník chtěl vidět pouze vnitřek auta. Zaujala ho, jako vždy každého na hranicích, naše dřevěná bedýnka ve vojenské zelené barvě na nářadí, a tak padla otázka, zda máme nějaké zbraně.
U jedné z budek proběhla pasová kontrola a u druhé kontrola malého techničáku. Tam nás pán překvapil otázkou, jestli vezeme nějakou marihuanu. Přestože jsme důrazně odpověděli, že ne, tak se na nás z nám neznámého důvodu začal kulišácky usmívat a mávat zvednutým ukazováčkem. Doklady od auta nám naštěstí vrátil a mohli jsme pokračovat k poslední závoře, kde jsme místo cigaret s velbloudem odevzdali talonek ze začátku a byli jsme vpuštěni do země.
Projížděli jsme města a vesnice, kterým vždy dominoval udržovaný kostel a na zahradách, návsích a okolních loukách se volně pásla pestrá škála domácí zvěři od slepiček, kachen, hus až po kozy, ovce, krávy a koně. Velmi rychle nám došlo, že přesuny zaberou více času, než jsme si mysleli a kvůli tomu jsme byli nuceni osekat naše plány. Hlavní silnice byla ještě ucházející, ale ty vedlejší mnohdy připomínaly kvalitně zralý ementál.
Od vstupu do země jsme potkávali různě rozmístěné kontrolní hlídky, které zajímaly naše pasy a cíl cesty. Při jízdě kolem hraniční řeky Tisa s Rumunskem se nám ukázal další z neblahých prvků probíhajícího konfliktu - natažená hradba žiletkového drátu. Nejsmutnějším ukazatelem toho všeho ale tvořily pomníky v téměř každém městě ve formě velkých plakátů s obličejem, jménem, datem narození a úmrtí padlého vojáka, vše dokresleno květinami a svíčkami.
Dojeli jsme po menším tankodromu do vesnice Hoverla, která nese stejné jméno jako nejvyšší hora Ukrajiny a zároveň náš jasný cíl. Jelikož vrchol spadá do oblasti karpatské biosférické rezervace, je nutné zaplatit vstup 150 hřiven za auto a 80 za člověka na den. Výběrčí dorazil ve svižném tempu na motorce v závěsu za námi, asi se bál, abychom mu neujeli bez placení.
Chystali jsme se vyjet s naším autem až do sedla, na což strážce reagoval, že tam se určitě nedostaneme. Prý ale nevadí, když necháme auto stát kdekoliv během jízdy u kraje tak, aby cesta zůstala průjezdná. My byli přesvědčení, že to dáme na základě informací od našeho kamaráda, který zde byl asi 14 dní před námi na motorce. Prý to naše T4 v klidu zvládne.
Hned po pár prvních kilometrů náročné lesní cesty plné velkých kamenů, vyjetých kolejí, bahýnka a louží jsme milého kamaráda opravdu proklínali. Naše Dyea je naštěstí tank a 15 km dlouhou cestu s převýšením cca 800 m nakonec dala. Pobavilo nás pozdější zjištění, že kamarád jaksi zapomněl, že nemáme náhon na všechny čtyři.
V sedle se nachází budova strážců a dva malé sruby s kamny, které je možné využít. Zaparkovali jsme vedle gazíku a vyrazili jsme na příjemný výšlap po široké lesní cestě mezi smrčky, které rychle snižovaly svou výšku, až postupně vymizely a nám se odkryl úžasný výhled na okolní panoramata. Finální část hory je holá, jen pokrytá trávou a kameny. Přestože nám nad hlavou svítilo slunce a sytě modrá obloha byla zcela bez mráčků, foukal nepříjemně silný vítr.
Když jsme stanuli na vrcholu Hoverly ve 2061 m n. m., byli jsme překvapeni množstvím přítomných lidí proudících z několika směrů a pochopili jsme, že místo slouží jako zcela upřímný a opravdový památník padlých vojáků, kde je cítit, že nešlo jen o člověka v uniformě, ale něčího otce, bratra, manžela, syna… Při sestupování dolů jsme využili malého přístřešku a až tady si dali „vrcholové“ pivko, protože na samotném vrcholu se to rozhodně nehodilo a foukalo tam tolik, že bychom si ho ani nevychutnali.
Po návratu k dodávce jsme se umyli a rozhodli se přenocovat v jednom ze srubů, když už jsme sem vážili pořádně náročnou cestu. Naštípali jsme dříví, rozdělali oheň v kamnech, na kterých jsme si připravili večeři, donesli si spacáky a užívali si hřejivého tepla. Nenechali jsme si ujít ani pohled na romanticky dokonalé hvězdné nebe i s kometou, jejíž jméno C/2023 Tsuchinshan-ATLAS romantiku poněkud narušuje, ale překlad Purpurová hora už zní lépe.
Ráno nám jízda dolů zabrala nějaký ten čas, ale šlo to rychleji než nahoru. Při výjezdu z parku jsme potkali jiné strážce a ti nám nechtěli věřit, že jsme to dali až do sedla naší dodávkou. Po výkonu musí přijít zákonitě odměna - zastavili jsme si v malé restauraci u řeky a pochutnali si na klasickém menu v podání boršče a pelmeně.
Při cestě do Koločavy jsme přenocovali u přehrady Terebla, kde krásné počasí a příjemné místo vybízelo ke grilování. Bohužel jsme tentokrát nebyli plně připraveni. V Koločavě, vesnici proslulé a zcela spojené s loupežníkem Nikolou Šuhajem, jsme zaparkovali u místního skanzenu, který jsme samozřejmě navštívili. Nesměla chybět fotka se sochou již zmiňovaného Nikoly, trochu připomínajícího svým vyobrazením slovenského Jánošíka.
Prošli jsme si celou vísku křížem krážem, navštívili starý židovský hřbitov, vyfotili si sochu Ivana Olbrachta, českého autora, který mimo jiné napsal právě knihu Nikola Šuhaj loupežník podle skutečné postavy, která se proslavila tím, že bohatým brala a chudým dávala. Kochali jsme se podzimně zbarvenou krajinou kolem dokola a v místním obchodě, který byl překvapivě velmi dobře zásobený českým pivem, si koupili něco dobrého na svačinu a využili příhodného posezení před ním.
Pozitivní dojmy z krátké, ale vydatné návštěvy Podkarpatské Rusi nám nezkazilo ani 7,5 hodiny únavného čekaní na ukrajinsko-polských hranicích v Shegini, kde jsme pochopili, že bez talonku ani ránu. Nejdříve jsme stáli asi 3 hodiny ve frontě, než nám konečně dal voják talonek, na nějž opět dopsal datum, hodinu a naši SPZku. Pak jsme konečně mohli k hraniční bráně, kde si od nás další voják zmiňovaný talonek vzal a místo něj nám dal jiný. Na ten dopsal počet osob v autě a překvapivě opět SPZku.
Po vystání fronty na pasovou kontrolu jsme se zařadili do čekacího prostoru na polskou část hranic a ještě jsme odevzdali asi po 50 metrech talonek ukrajinskému vojákovi. Polská část byla ta, která to zdržovala především. Prováděla totiž důkladné prohlídky aut, ale u nás to proběhlo naštěstí poměrně rychle. Přes to úděsné čekaní už teď víme, že se za přírodou a atmosférou dob minulých ještě někdy vrátíme.
Zdroj: Jindra Dubská Caháková, Travelbeat.cz
