Nádherná, ale dost náročná Srí Lanka: Noční výšlap za východem slunce na vrchol hory Sri Páda

Probouzíme se v Beruwale za zvuků tropického rána, kdy slunce už hřeje a vzduch je prosycen vůní květin a moře. Ospale se vyhrabeme z našeho pokoje, kde se noc mísila s příjemným šuměním ventilátoru a s nadšením, ale i trochou nejistoty se připravujeme na další dobrodružný den.

Venku už panuje příjemné teplo, které nás rychle probere, a po rychlé snídani se balíme na cestu. Čeká nás strastiplná sto dvacet kilometrů dlouhá jízda v místním tuk-tuku. Náš cíl pro dnešek je dorazit do základního kempu, odkud se v noci vydáme na nezapomenutelný trek na majestátní Adamovu horu.

Zprvu si dovolím malé okénko o městě Beruwala. Jde o malé sinhálské město na jihozápadním pobřeží Srí Lanky, kde se tropické pobřeží setkává s kulturním bohatstvím historie. Město je proslulé svými nádhernými plážemi, které lákají turisty z celého světa k odpočinku na zlatavém písku pod palmami.

Beruwala ovšem nabízí mnohem víc než jen krásné scenérie. Nachází se zde i nejstarší mešita v zemi, kterou postavili už v 8. století bohatí arabští kupci. Tato mešita je tichým svědkem dávných obchodních cest a kulturní výměny, která po staletí formovala toto kouzelné místo.

Sbaleni čekáme na rušné ulici, kde se provoz nikdy nezastaví. Jedno za druhým kolem nás projíždí auta, tuk-tuky a autobusy, každý se svou vlastní orchestrální kakofonií klaksonů. Sem tam přes silnici přeběhne malé dítě bez dozoru nebo dokonce majestátní varan, který se v tomto chaosu pohybuje s překvapivou jistotou.

I když jsme na Srí Lance, náš tuk-tuk překvapivě dorazí přesně na čas. Snažíme se vměstnat do malého prostoru hned za řidiče. Cítíme se jako sardinky a už po prvních pár metrech víme, že tahle cesta nebude o pohodlí, ale spíš o zážitcích.

Podle doporučení měl náš řidič Daniel umět anglicky, ale během cesty toho moc nenamluvil. Na všechno jen přikyvoval, jako by naše slova zapadla do nekonečného vrčení tříkolového stroje. Moc povídat si vlastně ani nešlo. Hlasitý motor spolu s proudícím větrem přehlušily veškeré pokusy o jakoukoli konverzaci.

Pomalu jsme se proplétali vnitrozemím, kde se kolem nás střídaly lesy, vesničky plné nuzných příbytků, ale i městečka, kde se žilo podstatně snadněji. Přestože cesta byla dlouhá necelých devadesát kilometrů, trvalo nám skoro šest hodin, než jsme dorazili na místo první zastávky.

Ratnapura, hlavní město provincie Sabaragamuwa, leží na řece Kalu Ganga a má svou dlouhou tradici v těžbě drahých kamenů. Toto město je srdcem srílanského obchodu s drahokamy, a proto jsme se rozhodli prozkoumat fascinující, byť náročný a zastaralý proces jejich těžby.

Z prastarých štol dělníci stále holýma rukama vybírají bahno z podzemních šachet. To pak vkládají do proutěných nádob a pomocí kladky vytahují na povrch. Tam je vše následně vysypáno do malých bazénků, kde pracovníci pečlivě vše prosévají a hledají cenné kameny. Sledovat jejich práci, jak s odhodláním a precizností drahokamy hledají, byl skutečný zážitek, který nám odhalil tvrdou realitu tohoto starobylého řemesla.

Když nás při průjezdu městem přepadl hlad, nabídka všude nabízeného kari s rýží nás příliš nelákala. Kdykoliv jsme vystoupili z tuk-tuku, abychom prozkoumali místní stánky, okamžitě nás obklopil dav místních zvědavců. Bez jediného slova stáli nedaleko nás a sledovali každý náš pohyb po ulici. Zřejmě zde moc bílých tváří k vidění nebývá…

Nakonec nic nevybíráme, a tak pokračujeme do vesnice Elnara, kde se prý nedávno otevřela nová restaurace a Daniel už tam byl. Je navíc po cestě, tak není co řešit. Vesnice je hned za městem, a jakmile se prodereme provozem, jsme tam za patnáct minut. Vystupujeme na kraji silnice a scházíme k restauraci postavené na břehu burácející řeky Kalu Ganga.

Vstupujeme na zápraží a zjišťujeme, že je zavřeno. Zkoušíme bouchat na dveře a po pár minutách přijde majitel. Omlouvá se, že má dnes výjimečně zavřeno, ale že nám prý uvaří, když počkáme. Má však prý jen kari s rýží, a to jsme nechtěli. Ne že by bylo špatné, ale po týdnu už jsme chtěli ochutnat také něco jiného. Děkujeme za ochotu, ale nasedáme zpět do tuk-tuku a věříme, že během poslední hodinové cesty, ještě na nějakou restauraci narazíme.

Nenarazili. Hladový jak vlci v základním kempu ve vesnici Sri Palabaddala hledáme jakékoliv jídlo. Hned na kraji tržiště objednáváme tři porce a je nám už úplně jedno, že je to kari s rýží, opět nic jiného totiž nevaří. K našemu potěšení dostáváme navíc misku smaženého masa a několik papadamů, kterými si můžeme rýži alespoň trochu nabírat. Prsty nám to moc nejde. Tady se jí totiž bez příboru. Vodu z místního zdroje na zapití raději odmítáme a pomalu sledujeme oblohu, jak začíná tmavnout.

Palabaddala je vesnice, kde končí silnice a začíná zde jedna ze čtryř tras vedoucích na vrchol Sri Pady. Nejprudší stoupání začíná hned uprostřed tržiště, kde se můžete najíst a nakoupit zásoby, jako jsme udělali my. Občerstvit se však můžete i po cestě vzhůru. Stánků s vodou, čajem a něčím k zakousnutí je zde dost. S nadmořskou výškou však stoupá i cena zboží, jelikož všechno sem musí někdo po svých donést. Je osm hodin večer a naše cesta vzhůru na vytoužený vrchol Srí Páda může začít!

Adamova hora (Srí Páda) se nachází v krásné oblasti a dosahuje výšky 2243 metrů nad mořem. Již přes tisíc let je poutním místem a k jejímu vzniku se váže mnoho legend. Vrch vzbuzuje lidskou představivost. Je totiž znám jako místo, kde Adam poprvé spočinul svou nohou po vyhnání z ráje. Někdy se hoře říká také Samanalankanda (hora, kam přilétají zemřít motýli). Poutní sezona začíná v den Pója v prosinci a trvá až do května. Na vrcholku se nachází chrám, který měl poutníkům sloužit jako ochrana.

V osm hodin vyrážíme vzhůru doprovázeni místními chlapci z nedaleké Balangody. Přestože anglicky téměř neuměli, snažili se nám pomoci a neustále něco povídali. Ve stále velkém vedru kolem 34 °C jsme stoupali džunglí po pěti tisících schodech, které tu vybudovala armáda. V tu chvíli jsme již vypili všechnu vodu, ale naštěstí jsme brzy narazili na stánky, kde jsme ji mohli dokoupit. Kromě osvěžujících nápojů jsme tam měli možnost ochutnat i místní sladkosti jako dodol, manaku či krouku. Dodnes nevím, z čeho byly vyrobené, ale chuť nás zrovna neoslnila.

Asi po osmi kilometrech stoupání jsme se museli obléknout, protože teplota začala výrazně klesat. Na ostrově neznají čepice a bundy, a tak místní muži nosili ručníky na hlavách a na sebe navrstvili několik triček, aby se zahřáli. Těsně po půlnoci nás čekalo nejhorší stoupání po strmých schodech na okraji skály. Krok co krok jsme se navzájem hlídali, abychom při nočním výšlapu neškobrtli. Celou cestu jsou sice během jarních pochodů po pár metrech rozmístěny zářivky, ale sem tam některá nesvítila, a když se jich takhle sešlo víc, byli jsme vděční za svítilny v našich mobilech.

Na vrcholu jsme stanuli ve 3:15, kdy teplota klesla na 10 °C. Vyčerpaní jsme si našli místo na schodech mezi ostatními Sinhálci a Tamilci a ulehli. Ano, skutečně jsme usnuli na schodech. Únava byla silnější než ten nepříjemný pocit, kdy se vám hrana schodu zarývá do žeber. Náš několikaminutový spánek nepřerušil ani neustálý hlahol a vyvolávání modliteb do megafonu. Zmrzlí a zlámaní vstáváme ještě za tmy a jsme nuceni chodit, abychom se trochu zahřáli.

Kolem páté hodiny jsme našli trochu místa na zemi v místní noclehárně na okraji chrámu, kde jsme si ještě trochu odpočinuli. Když se po šesté hodině začínalo rozednívat, vylezli jsme ven najít si nejlepší místo na sledování východu slunce. „Už je to tady“, voláme. Kolem sedmé hodiny vychází slunce a v jeho žáru konečně tajeme a užíváme si jeho sílu. Jakmile slunce ozářilo i nejvyšší vrchol chrámu, spustily se z megafonů zvuky bubnování, kterým bylo slunce vítáno.

Jak slunce stoupalo, pod námi se začala objevovat jezera, pralesy a další hory centrální vrchoviny. Jen co jsme se trochu nabažili, přišel pro nás místní správce a sinhálsky na nás něco pokřikoval. Mysleli jsme si, že stojíme na zakázaném místě, ale pokárat nás naštěstí nechtěl. Odvedl nás na západní stranu chrámu, kde jsme stanuli v úžas.

Adamova hora, na které jsme stáli, vrhala dolů do pralesa pravidelný trojúhelníkový stín ve tvaru pyramidy. Bylo to neuvěřitelné, jelikož hora tvar pyramidy ve skutečnosti vůbec nemá. K prohlídce chrámu na samém vrchu jsme si museli sundat čepice i boty a mohli jsme si také na počest naší první cesty jednou zazvonit na zvon. Ano mohli, ale nezazvonili. Holt příště si zazvoníme dvakrát.

Cesta dolů byla vlastně náročnější než nahoru. Nohy nás neuvěřitelně bolely, už jsme ani nevěděli, jestli běžet, skákat nebo jít pomalu. Všechny pohyby byly bolestivé.

Ty tisíce schodů byly stále před námi a my je museli poctivě přetrpět. Nucené přestávky s nohama nahoře téměř u každé občerstvovací stanice to utrpení trochu vylepšily. Po šesti hodinách jsme konečně došli k Danielovi do Palabaddale. Nastoupili jsme do jeho Tuk-tuku a ještě několik dalších hodin pokračovali zpět na pobřeží, kde jsme se těšili na zasloužený odpočinek.

Zdroj: autorský text