Krásy Velké čínské zdi v Mutianyu: Kameny vzdorující času a plazící se nekonečná linie hradeb

Mutianyu, část Velké čínské zdi, je jednou z nejkrásnějších a nejméně přeplněných částí této monumentální stavby. Velká čínská zeď, jejíž současná podoba byla dokončena za dynastie Ming mezi 15. a 17. stoletím, sloužila jako obranný systém proti mongolským nájezdům. I když se zdá, že se táhne jako jednolitá linie, ve skutečnosti je zeď rozdělená do několika částí, protože podobná opevnění byla budována už v dřívějších dobách.

Na Mutianyu navazuje západním směrem divočejší část Jiankou a východně pak úsek Lianhuachi. Nejnavštěvovanější, a tedy i nejrušnější částí Velké zdi, je ovšem Badaling.

Část zdi v této oblasti Mutianyu byla postavená během dynastie Ming v letech 1368–1644. Zeď je nejen historicky významná, ale i esteticky působivá. Zeď tu je široká tak, aby po ní mohli jet dva ozbrojení vojáci na koních vedle sebe. Mimo samotné zdi je doplněná o 22 strážních věží, které sloužily k obraně proti mongolským nájezdníkům.

Ihned po příletu na Pekingské mezinárodní letiště vyzvedáváme batohy a sháníme odvoz do okresu Huairou. Přestože spojů je tu v nabídce více, je problém přesvědčit s pomocí místní překladatelky nějakého taxikáře, aby nás vezl jinam než do centra Pekingu.

Obměkčování a smlouvání o ceně dopravy nám trvalo snad půl hodiny. Nakonec jsme ale byli úspěšní a za pevnou domluvenou částku nasedáme do taxíku řidiče Zhao Lijun taxi společnosti Shouqi a po silnici G45 vyrážíme na dvouhodinovou cestu do našeho cíle prvního dne – vesnice Ying Bei Gou.

Řidič Lijun byl zřejmě dost zmatený a místo toho, aby si pustil navigaci, neustále bloudil a ptal se kolemjdoucích na cestu. Trochu podrážděný nás však na cílové místo nakonec dovezl, když právě zacházelo slunce. Dle domluvy jsme zaplatili smluvenou částku, ale on po nás neustále vyžadoval ještě další, zřejmě silniční poplatky. Domluva byla těžká, jelikož čínsky jsme uměli jen pozdravit a poděkovat. Lijun neváhal a zavolal kolegyni, která anglicky uměla a celou situaci nám po telefonu vysvětlila.

Důvod navýšení ceny jsme však odmítli, jelikož tyto poplatky nebyly předem domluveny. Řidič naštvaně rozhazoval rukama, praštil dveřmi a odjel. „To nám pěkně ta cesta po Číně začíná“, řekli jsme si. Sebrali jsme ze země batohy a vyrazili na předem rezervované ubytování.

Zazvonili jsme na zvonek u dveří a po chvilce vyšla starší paní hovořící také jen čínsky. Ukázali jsme ji v čínštině vytisknutý rezervační formulář, který pročetla a pozvala nás dovnitř. Ukázala nám náš pokoj a ptala se nás, zda chceme uvařit něco k večeři. Domluvit se bylo ale opět nemožné, a tak zvolila stejný způsob jako taxikář. Zavolala dceři, která nám rozhovor po telefonu překládala.

Paní šla tedy vařit a my jsme se zatím mohli v klidu vysprchovat a převléknout. Hladoví pak čekáme na paní, která postupně nanosí asi dvacet misek na točitý stůl a my můžeme ochutnávat. Večeře se skládala z několika druhů vařené zeleniny a vařeného masa v omáčce a velké mísy rýže. Z misek jsme si nabírali dle chuti a paní nakonec i pobavili, jelikož jsme to všechno dokázali sníst.

Nacpáni k prasknutí odpočíváme popíjením piva Tsingtao a plánováním ranního výšlapu na Velkou čínskou zeď Mutianyu.

Ráno brzy snídáme rýžový rozvar, tukové knedlíky, vajíčko, mořské řasy a čaj. Nasazujeme si batohy na záda a vydáváme se proti proudu turistů mířící na Mutianyu. Přestože je přístup na zeď oficiálně povolen až od otevírací doby, existují způsoby, jak se na Mutianyu dostat dříve, než přijedou davy turistů. Vynecháme odvoz turistickým vláčkem do návštěvnického centra a raději z vesničky Ying Bei Gou v klidu a tichu vyrážíme pěšky vstříc kopcům.

První část cesty vede po asfaltu, ale u betonového lisu na ořechy je potřeba odbočit na hliněnou pěšinu, která dál stoupá strmě do kopců. U této odbočky jsme potkali místního farmáře, kterého jsme se chtěli zeptat na cestu. Domluva byla ale opět nemožná a ani napsání čínských znaků do hlíny nám nepomohlo pochopit, co se nám pán snaží říct. S úsměvy na tváři se tedy loučíme a pokračujeme vzhůru. Znaveni doufáme, že tato stezka klikatící se mezi keři opravdu vede ke zdi.

Naštěstí opravu vedla a po téměř dvouhodinovém stoupání se ocitáme přímo u zdi této monumentální stavby a věříme, že najdeme způsob, jak se dostat na ní. Naše odvaha a možná i bláznovství se nám vyplatilo. Měli jsme štěstí a po pár metrech jsme narazili na kovanou branku, kterou chodí prodejci z vesnice prodávat nápoje turistům na zeď. Je k nevíře, že branka byla odemčená, a přitom v okolí široko daleko nikdo nebyl.

Vstup touto cestou je sice neoficiální, ale nabízí nezapomenutelný zážitek. S každým krokem, kterým jsme stoupali po schodech vzhůru a dostávali jsme se tak nad koruny keřů se před námi se otvíral úžasný výhled na nádherné hřebeny hor a samu úžasnou stavbu. Díky našemu rannímu dobrodružství a štěstí s otevřenou brankou jsme měli možnost vychutnat si tuhle záležitost bez rušivých elementů a ocitnout se na chvíli v čase, kdy zeď skutečně sloužila jako ochrana před nepřáteli.

Při východu slunce, když světlo dopadá na hory a zdi, je zážitek skutečně magický a naplní vás pocitem úžasu z lidské schopnosti vytvářet něco tak monumentálního.

Klid a energii tohoto místa nám ruší snad jen pohybové senzory umístěné pod každou třetí hradbou. Jakmile kolem nich projdeme, odhalí nás a z reproduktorů začne okamžitě vyhrávat čínská melodická píseň doplněna zřejmě povídáním o daném místě, kde se právě nacházíme. Po chvilce smyčka skončí a my máme opět klid. Postupujeme dále směrem k lanovce, kterou co nevidět začnou jezdit první návštěvníci nahoru.

Odbíjí oficiální čas otevření lanovky a ta se rozjíždí a chrlí jednoho návštěvníka za druhým. Ti, co si přivstali a vystáli frontu jako první, teď rychle vystupují a utíkají co nejrychleji a co nejdále od ostatních převážně čínských turistů, aby si také jako my užili alespoň pár minut klidu a načerpali co možná nejvíce energie. To my si už v klidu užíváme procházku a už jsme holt smířeni s postupným zaplněním zdi.

Za lanovku jsme ráno ušetřili a nohy nás celkem bolí, tak si říkáme, proč si aspoň cestou dolů neodpočinout. Volíme tedy variantu nejzábavnější. Tou je nasednutí na bobovou dráhu, která vede přímo ze zdi dolů do návštěvnického centra. Rychlost si tam ale bohužel moc neužijeme. V každé druhé zatáčce totiž stojí pracovník v montérkové bundě a mává na nás, abychom zpomalili, že jedeme moc rychle.

Na konci dráhy se soukáme i s batohy z bobů a míříme skrz středisko hledat nějaký odvoz. Nechceme ztrácet čas, odpočívat můžeme v autobuse. Bohužel se od anglicky mluvícího chlápka dozvídáme, že do Pekingu odsud jezdí jen předem rezervované spoje nebo autobusy cestovních kanceláří, a tak jsme odkázáni opět na taxikáře, který nás doveze do Huairou, kde už jsme schopni dohledat autobusovou zastávku, odkud se dostaneme do Pekingu.

Čekání na autobus je celkem únavné, ale nakonec se dočkáme. Jízdenky se však nedají koupit u řidiče a speciální přednabitou kartu samozřejmě nemáme. Nezbývá nám tedy nic jiného, než jet padesát kilometrů na černo a trnout, jestli nepřijde revizor. Naštěstí nepřišel a my rychle vystupujeme nedaleko hutongu Fuxue a Beihe.

Hutongy jsou tradiční úzké uličky v Pekingu, které tvoří síť starobylých obytných čtvrtí charakteristických pro čínskou architekturu. Tyto uličky vznikly během dynastie Yuan (1271–1368) a jejich domy jsou obvykle jednopatrové, postavené okolo vnitřního dvora známého jako siheyuan.

Hutongy byly po staletí středem společenského života, kde žily celé rodiny a komunity v těsné blízkosti. Přestože se velká část starých hutongů vytrácí kvůli modernizaci města, některé z nich, jako například v oblastech Qianmen či Dongcheng, byly zachovány nebo renovovány. Dnes jsou hutongy oblíbeným turistickým cílem, který nabízí pohled do tradičního pekingského života plného malých obchodů, restaurací a čajoven.

Za nás musím říci, že hutongy mají neskutečnou atmosféru a člověk po jejich projití hned vnímá ten obrovský Peking trochu jinak. V rámci nasátí atmosféry jsme se tady na chvilku zastavili a dali si oběd v podobě míchaných nudlí a omáčky zasypané řádným množstvím koriandru, což můžeme doporučit jako skvělé završení výletu.

Zdroj: autorský text