Rozlehlost mezinárodního letiště Narita se scvrkává do jedné podlouhlé místnosti, kterou se v několika záhybech vine dlouhý had z lidských těl. Jeho spořádanost narušujeme nekoordinovaným pobíháním a hledáním příslušných nezbytných prohlášení, které je potřeba po příletu vypsat. Příště určitě využiju online službu Visit Japan Web, kde lze dopředu vygenerovat QR kód pro vstup do země. Ne, že by byl díky tomu hadí rej rychlejší, ale k tak technicky vyspělé zemi, jako je Japonsko, se přeci jen tužka a papír jaksi nehodí.
Po vyfocení a sejmutí našich otisků nakonec obdržíme i vízum, razítko s horou Fudži do pasu a pokročíme ke kontrole zavazadel.
Nee, nic nepřivážíme, nee.. Teda až na dvě jablka, co nám zbyla v batůžku. A tak v mezipřepážkovém prostoru zahájíme rychlou likvidaci těchto potenciálních zdrojů nákazy tím, že je přesuneme do vlastních útrob. Na rozdíl od mého manžela však nejsem schopna jablko pozřít i s ohryzkem. Odhodlaně se rozhlížím po odpadkovém koši, kde bych tuto „biologickou zbraň“ odložila.
Místo koše se po mém boku náhle a nezvykle tiše objevuje „likvidační“ pracovník vybavený rouškou, rukavicemi a dvojitým igelitovým sáčkem. Po chvíli, kdy i díky jeho několika úklonám s úlevou pochopím, že nejde likvidovat mou osobu, ale pouze plní funkci mnou hledaného koše, mu svůj ohryzek obřadně předám a říkám své první „arigato gozaimasu“.
Papírování a byrokracii při letištní kontrole více nezmíním, protože všude je něco a nakonec to opravdu dlouhé odbavování tady člověk zkousne, protože jinak jsou všichni neskutečně úslužní a vstřícní. Už teď se mi tu líbí!
Opouštíme letiště a v záplavě světel pronikajících nocí a rozplývajících se v dešti registrujeme z Tokia cestou na hotel pouze svítící věž Tokio Tower. Ze svítícího hotelového loga jsme však momentálně nadšeni více a s úlevou mizíme v hotelovém pokoji. I když se nejedná o kapslový hotel, tak na české poměry jsou rozměry pokoje v mili-mikro-nanometrech a chvíli nám trvá vymyslet strategii pohybu dvou osob po pokoji. Výrazně nám to ulehčují naše dřívější cestovatelské zkušenosti s obytňákem.
Co však v obytňáku ani v českém hotelu nenajdete, je místní toaleta. Co si budeme povídat, po dlouhé cestě „tam“ musíme a spěcháme všichni, ale nikdy bych nevěřila, že od teď, co budu v Japonsku, se budu na toalety přímo těšit! Jít na japonské WC je turistickou atrakcí samo o sobě. Nikdy nevíte jak, kam a kdy bude co stříkat. Tomu říkám země pro dobrodruhy!
Co taky v obytňáku ani v českém hotelu nenajdete, je hotelový výtah přímo do místní večerky, i když to není to správné označení, protože systém prodeje 365/24/7 je v Japonsku naprosto běžný. Rozhodně víc, než večerky v Česku. Takže už v hotelových papučích…samozřejmě, že v těch správných, ne v těch druhých, určených jen do koupelny…nakoupíme ve velmi přijatelných cenách z místních zdrojů večeři a dopřejeme si první gurmánský zážitek. Vysíleni hůlkovou bitvou použijeme japonskou mini vanu českým způsobem. O tom japonském vám třeba napíšu příště. Vklouzneme do erárního hotelového pyžama, abychom rychle doplnili síly na zítřejší Tokio. V plánu je vstát už za 5 hodin, i když náš cirkadiánní rytmus nám tvrdí, že už jsme vlastně vstali…
První dobrá zpráva nového, toho samého dne - neprší. Takže po hotelové snídani v japonském stylu, což je hlavně rýže a vývar, vyrážíme na metro. Vchod do stanice je ve stylu Bradavic z Harryho Pottera a možná proto nám tak kouzelně rychle mizí první stovky jenů z naší několikatisícové hotovosti za celodenní lístek. Pro Evropana je platba v hotovosti nejjednodušší způsob, jak v Japonsku cokoli nakupovat. Jsou místa, kde zaplatíte například Revolut kartou a dokonce i bezkontaktně, ale mít u sebe hotovost znamená stoprocentní úspěch a minimum starostí.
Takže si tu takhle po ránu vykračujeme s několika tisíci jeny v peněžence tokijským metrem, nebo lépe řečeno jsme unášeni proudem tokijských salarymanů až k nástupišti.
Tokijské metro je zážitek sám o sobě. Počet stanic metra je něco přes 800 a je provozováno dvěma nezávislými společnostmi - Tokyo Metro Line a Toei Subway Line, takže pro začátek je potřeba orientovat se, jak a kam se chce člověk dostat a podle toho si koupit lístek. Pokud je totiž nutné využít i druhou společnost, musí se doplatit určitý obnos navíc, což může být v důsledku i docela drahé. Zkrátka vyplatí se patřičná příprava předem, nebo zkušený průvodce do začátku. Většina turisticky zajímavých lokalit je naštěstí na TML.
Jinak je orientace super, vše i v angličtině, všude šipky a směrovky. Během jízdy ve vlaku běží dokola do zblbnutí animace znázorňující, ve kterém jste vagónu a návod, jak z něj nejrychleji ven. Přesto se budu raději dál spoléhat na své smysly a obracím pozornost k spolucestujícím.
Ukazuje se, že nejbarevnější v celém metru jsou všudypřítomné mobily, respektive jejich obaly a já. Mezi černobílými úřednickými stejnokroji si ve svém žlutém svetru připadám značně nepatřičně. Během dne se naštěstí barevné spektrum rozroste o další turisty, nicméně takto po ránu jsou všichni unifikovaní, tišší a buď jsou na mobilech, nebo jako správný typický salaryman spí, takže jsem usoudila, že můj muž je asi taky Japonec.
V nastupování a vystupování jsou Japonci velmi ukáznění. Neexistuje, že by se postavili mimo šipky k tomu určené. Nikdo nepředbíhá, nikdo se kupodivu na vás příliš necpe…asi i proto, že jezdí jeden spoj za druhým téměř po minutě a na čas.
Dnes míříme z Akasaky na Higashi-ginza k našemu prvnímu budhistickému chrámu Tsukiji Hongwan-ji. Je to jeho třetí verze poté, co předchozí dvě shořely a zanikly při zemětřesení, což je častý osud místních památek. Ta poslední je inspirována Indií.
Před vstupem do chrámů je vždy nutné se očistit, nejčastěji posvátnou vodou nebo kouřem. Tady je před chrámem hned několik pramenů. Bereme to zodpovědně jeden po druhém, bohužel nevíme, který pramen patří jakému bohu a proti čemu nebo na co působí… To teprve uvidíme.
O pár ulic vedle je nejlepší rybí trh Tsukiji pro maso na sushi. Nakupují zde nejdražší restaurace v Tokiu. Byl tu prý vydražený 200kg tuňák za více než tři milióny korun. Ochutnáváme, na co oko padne, i když výrazně levněji - třeba mochi, plněné rýžové koláčky s matcha, yuzu, nebo pečené sladké brambory. Oči by sice jedly dál, ale můj žaludek má ještě půlnoc, tak to jdeme rozchodit k dalšímu chrámu Asakusy - Sensoji, zasvěcenému bohyni Kannon.
Tady se očišťujeme bez výjimky všichni všudypřítomným kouřem. Je důležité se nastavit kouři tak, aby kolem nás stoupal a přinesl nám štěstí a zdraví, proto místní vehementně máchají rukama kolem sebe, čímž očisťují i mne. Své štěstí a osud můžeme prověřit ještě zakoupením věštby Omikuji nebo amuletem Omamori. Zkoušíme to první a klaplo to, bohové nám přejí samá pozitiva a životní jistoty, aspoň podle anglického překladu. Naštěstí kdyby to nevyšlo, tak můžeme věštbu odmítnout. V takovém případě se papírek s věštbou uváže na příslušné „odmítací” místo a je hotovo. Uf….
Jak se blíží poledne, je čím dál tepleji, ale jak zjistíme, brzo se ochladíme. V plánu je výlet lodí po řece Sumidě a Tokijským zálivem od moře přece jen po včerejší průtrži ještě dost fouká. Výhled je trochu monotónní - v Cimrmanovském stylu: mrakodrap…, mrakodrap…, ale svým způsobem osvěžující. Po tom davovém šílenství u chrámu je kapacita lodi přece jen omezená, a tak získáváme znovu potřebný životní prostor.
Probíhající hlavní japonský svátek Golden week, věnovaný vládě císaře Hirohita, není radno podceňovat, stejně jako kvetoucí sakury. Na druhou stranu je docela zábava pozorovat, jak si to místní užívají. Celé rodiny se procházejí v kimonech, děti mají různé venkovní akce a celý týden končí Dnem dětí 5. května. Pak už prý bude klid. Symbolem prosperity, síly a zdraví jsou papírové samurajské helmy, které nosí chlapečci na hlavách (mírně diskriminační pro dívky, ale tady se to bere jinak) a všude visí symbolické prapory ve tvaru ryb zaručující dětem štěstí.
Výlet lodí končí u fejku Sochy svobody, která je součástí oblíbené odpočinkové čtvrti Čiba s městskou pláží. Hned vedle je futuristická budova Fuji TV a přes záliv obdivujeme tokijskou pýchu Rainbow bridge. Postupně míjíme kuriózní Oktoberfest v japonském stylu, sochu Gundama, oblíbená anime postava, a opět metro a přejezd do čtvrti Šibuja.
Šibuja je chrám konzumu, takže nás opět čekají davy. Přestože je tu opravdu hodně lidí, opět do nás nikdo nenaráží, pokud teda respektujeme chození vlevo, což nám už docela po celém dni jde. Japonci prostě chodí i řídí v anglickém stylu vlevo a pokud to chtějí z nějakého, mě zatím nepochopitelného důvodu jinak, tak vám to prostě napíšou třeba na zem nebo na zeď a očekává se, že to budete respektovat. Pokud ne, předejdou srážce s vámi se zdvořilým úsměvem a mírnou úklonou.
Jediné místo, kde neplatí nic z výše uvedeného, je známá křižovatka v Šibuji, kde přechází všichni všemi směry v jeden okamžik a ještě si ten zmatek natáčí a fotí. Tak jsme to museli vyzkoušet taky.
Další, neméně významný symbol této tokijské čtvrti je socha psa Hačiko. Dojemný příběh o věrném psu, který každý den čekal u nádraží na svého pána, a to i po jeho smrti, se učí malí Japonci už na základní škole. Nám to možná přijde přehnané, ale místní často nemají ve svých malých bytech možnost chovat mazlíčky (to je na hranici týrání - občas asi i lidí, když bydlí třeba s tchýní) a tak je ten příběh zkrátka fascinuje a Hačika doslova uctívají.
Postupně se blíží večer, neonové reklamy jsou čím dál působivější, ale můj žaludek má zase poledne, takže den končíme obědovečeří. Až zkusíte jíst nudlovou polévku hůlkami, uznám, že víte, jak jsme si to užili, ale chutnalo nám i tak.
Tak to byl ve zkratce náš první den v Tokiu. Bylo toho ještě mnohem víc, ale všechno se sem nevejde. Tak zas příště.
Zdroj: autorský text
